Hlavní obsah
Annette Nesvadbová Foto: Jan Handrejch, Právo

Annette Nesvadbová: Děda byl můj velký fanoušek

Vyrůstala v rodině, jejíž chod určovaly divadlo, barvy, slova a hudba. Na klavír se učila v bytě prarodičů kousek od pražského Národního divadla, kde se ze zákulisí dívala na dědovy jevištní výkony. „Dával mi do portálu židličku, abych dobře viděla,“ říká herečka Annette Nesvadbová (28) o známém herci a malíři Miloši Nesvadbovi.

Annette Nesvadbová Foto: Jan Handrejch, Právo
Annette Nesvadbová: Děda byl můj velký fanoušek

Její táta Martin je mediální poradce. Máma Lea reprezentovala Československo v gymnastice. Strýc Michal desítky let baví děti v Kouzelné školce. Děda Miloš (1925-2020) se stal hereckou legendou, a ještě k tomu výborně maloval, byl i ilustrátorem, karikaturistou a spisovatelem. Babička Jaroslava je uznávaná výtvarnice.

„Všichni mě v něčem inspirovali,“ tvrdí mladá žena, která se před lety vydala v dědových stopách.

Dobré geny vám osud nadělil, řeknu vám. Rodiče vám zase dali netradiční křestní jméno. Jak často ho musíte hláskovat?

Každý den, ale zvykla jsem si na to. Nejde o žádný umělecký pseudonym. Annette jsem od narození, mám to zapsané i v občance. Zároveň, doufám, můžu prozradit, že ani moje babička to snad nikdy nenapsala správně. (smích) Proto své jméno často na úřadech speluju předem, aby nikdo zbytečně netápal, jak se píše.

Jméno pochází z francouzštiny. Koho napadlo vás takto pojmenovat?

Máma tvrdí, a nevím, zda je to pravda, že když mě čekala, šli s tátou do kina. Tuším, že si vybrali film, v němž hraje Annette Beningová. Mámu svým výkonem nadchla tak, že se rozhodla, že dostanu jméno po ní. A tatínek vše odsouhlasil.

Máte další dva sourozence. Emmu a Matyáše. Tam asi rodiče do kina zrovna nešli.

(smích) Asi ne.

Umíte francouzsky?

Z francouzštiny jsem maturovala. Snažím se ji nějakým způsobem udržovat, ovšem zapomínám čím dál víc.

Známá jste především jako divadelní herečka. Po promoci na DAMU jste zamířila do Příbrami, do Divadla Antonína Dvořáka. Následovalo Národní divadlo v Brně. Od září zkoušíte v Činoherním klubu v Ústí nad Labem, hrajete v Praze. Cestujete ráda?

Jak kdy, jak kam... V Příbrami jsem za rok nazkoušela tři inscenace, dostala jsem tam první šanci hrát profesionální divadlo. Když přišla nabídka od tehdejšího uměleckého šéfa Mahenovy činohry Martina Františáka, přešla jsem do Brna.

Zpočátku šlo o hostování, pak se z toho stal plný úvazek. A do Brna jsem se po ročním, dost náročném dojíždění i na několik let přestěhovala. Pendlování mi nevyhovovalo. Ta vzdálenost je šílená.

S Annou Fixovou (vlevo) se potkaly v příbramském divadle. Na snímku v představení Umění vraždy.

Foto: Divadlo A. Dvořáka Příbram

Vyrostla jste v centru české metropole, ale pak jste se ocitla v centru moravského dění. Liší se nějak běžný život v Brně a Praze?

Brno je na život úplně úžasné. Je to krásné město, které jde neuvěřitelně nahoru. Rozžilo se. Přibyla spousta nových podniků, kaváren... Pro mladé rodiny, pro studenty je teď až úplně ideálním místem na život. Jenže já miluju Prahu. Proto jsem taky dala po letech v brněnském divadle výpověď a vrátila se před prázdninami tam, kde jsem vyrostla, kde se cítím doma.

Zvažovala jsem dokonce, že zůstanu na volné noze, jenže tahle doba koronavirová novým startům moc nepřeje. Momentálně tak zkouším v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, takže vlaku jsem věrná pořád. Ale naštěstí se tam z Prahy dostanete za hodinu.

Co během té hodiny ve vlaku děláváte?

Jím a čtu. Sednu si obvykle do jídelního vozu a podle denní doby buď snídám, nebo obědvám. České dráhy vaří opravdu skvěle! K tomu si opakuju text nebo se ho učím.

A to Brno jste už úplně vzdala?

Tam stále dohrávám čtyři inscenace, na něž z Prahy taky dojíždím. Mám to docela rozlítané, spíš rozježděné.

Zato do Národního divadla, kde váš děda strávil desítky let, jste to měla z bytu prarodičů pár desítek metrů. Kdy vás vzal do téhle krásné budovy poprvé?

To vám přesně neřeknu. Spíš si vzpomínám na dobu, kdy mi bylo šestnáct, sedmnáct, divadlo mě začalo bavit víc a víc. Děda mi dával do portálu k inspicientce židličku, dívala jsem se na herce a diváky ze zákulisí, což je neuvěřitelný zážitek. Některá představení jsem dávno znala, viděla jsem je klidně desetkrát.

Děda už byl tehdy dávno v penzi, ne?

Byl, ale část inscenací dohrával jako stálý host. Sice jsem ho v divadle nezažila na vrcholu jeho slávy, ovšem stejně to byl zážitek! Což nebyl jen můj dojem. Pamatuju si na posledního Revizora, jak mu diváci tleskali ve stoje. Jeho loučení s Národním bylo vážně dojemné.

S dědečkem Milošem Nesvadbou.

Foto: ČTK

Vídal vás na jevišti naopak on, když jste začala profesionálně hrát?

Děda byl můj velký fanoušek. Viděl všechno v pražském Disku, v Příbrami i v Brně. Stejně jako celá moje rodina. Myslím si, že i kdybych hrála na druhé straně zeměkoule, tak se na mě pojedou podívat.

Dělávám si srandu, že když mám premiéru, zaplní první dvě řady právě oni. I při mém angažmá v Brně o premiéře všichni sedli do auta, vyjeli na tříhodinovou cestu na Moravu a po představení se vrátili domů. Jejich nasazení velmi obdivuju.

Zkritizovali vás někdy za to, co jste na jevišti předvedla?

Občas si k tomu něco řeknou. Asi myslí, že jde o konstruktivní kritiku, ale kdybyste ta slova slyšela, stejně zjistíte, že mě chválí. Jen babička se snaží vše vidět trochu objektivněji, ale stejně jí to moc nejde. (smích) Jsem přece jen její vnučka. U dědy bývala rozhodně ostřejší.

On se jí ale na názor ptal, ne?

Vždycky. Zajímalo ho, jak jeho práci vidí. Chodil si za ní pro rady. V tomhle jsme se všichni v rodině dědou inspirovali. Babička nám radí všem a dobře.

A jak často jste u prarodičů jako malá byla?

Téměř denně. Hlavně po škole. Žili jsme s rodiči na Žižkově, kde jsem chodila na základku i na gympl. A za babičkou a dědou jsem jezdívala cvičit hru na klavír. Věnovala jsem se tomu naplno od sedmi let.

Hrajete na klavír doteď?

Hraju.

A co rozhodlo o tom, že jste se stala herečkou, a ne klavírní virtuoskou?

Myslím si, že zlom nastal v momentě, kdy jsem se rozhodla, že se nebudu pokoušet studovat klavír na konzervatoři. V té době jsem byla už na gymplu a chtěla jsem ho dodělat. Do toho jsem od nějakých čtrnácti, patnácti chodila do amatérského souboru hrát divadlo. K tomu jsem zpívala, tančila, malovala. Od klavíru jsem začala směřovat jinam. I když jsem se pořád motala kolem umění.

Miloš Nesvadba a jeho dva synové: Martin (vlevo) a Michal.

Foto: ČTK

Váš táta Martin Nesvadba je mediální poradce. Tenhle směr, novinařina, vás nelákal?

Můj táta spíš vlastní mediální česko-rakouskou agenturu a vydává magazín Alpin... Proto jsem zvažovala i tu žurnalistiku, podala jsem přihlášku. Jenže k přijímačkám jsem ani nešla. Na DAMU totiž byly mnohem dříve. V únoru jsem už věděla, že nastupuju na herectví. Mohla jsem se bez starostí o budoucnost připravovat na maturitu a všechny další knížky zahodit.

Na DAMU jste se dostala napoprvé, což není tak běžné.

Ale stává se to. (smích) O deset míst v našem ročníku usilovalo asi tři sta padesát lidí. A ta desítka přijatých je většinou rozdělena na pět holek a pět kluků. U mě to tehdy vyšlo.

Kdo vás na přijímačky připravoval?

Hodně mi pomohl zmíněný amatérský soubor. Pak jsem se několikrát potkala s Táňou Medveckou, konkrétně nad básněmi, z nichž jsem měla velký strach. Několikrát si mě poslechla a uznala, že mám DAMU zkusit. A ještě jsem své rozhodnutí hlásit se na ni pořádně konzultovala doma.

A tam vás hned podpořili?

Podpořili, drželi mi palce, hrozně mi úspěch přáli. Ale myslím si, že jim kdesi vzadu v hlavách naskakovaly otázky: Co se stane, když to nevyjde? Bude smutná? Nebude smutná? Jak případný neúspěch vezme? Když to na DAMU vyšlo, všichni slavili.

Zmínila jste i malování, výtvarnictví, které vaši rodinu taky provází. Uživilo by vás i to?

Jestli umím kreslit? To si tvrdit netroufám. Tohle mají oceňovat jiní. Výtvarnicí byla hlavně babička, sestřenice Josefína taky vystudovala výtvarnou školu. Já si spíš tužkou čmárám do notýsku, když nemám co dělat.

Karikatury kolegů, jaké dělával váš děda, v tom notýsku nejsou?

(smích) To vůbec.

Těch kolegů potkáváte v divadlech řadu. Stejně jako režisérů, kteří vám dávají poměrně pestré rozpětí rolí. Žádná pracovní škatulka se nekoná?

Zatím nejsem v oboru tak dlouho, abych mohla srovnávat. Ale asi jako každá mladá herečka na mě po DAMU na scénách čekaly mladé naivní schovanky, dcery...

Jenže jsem čím dál starší, nastupují mladší kolegyně a ke mně tak přicházejí charakternější role. Vážím si ale každé příležitosti. Každá role mi něco dá. Díky Anně v Rozmarném létě jsem se třeba naučila akrobacii na kruhu. Inscenace se hrála v opravdovém šapitó. Tři měsíce, třikrát týdně po čtyřech hodinách jsme proto v Brně pod dohledem slovenské cirkusačky individuálně trénovali, abychom obstáli. A ještě jsme k tomu akrobatickému kruhu zkoušeli své schopnosti na šálách a visuté hrazdě...

Její výraznou rolí v Brně byla Anna v Rozmarném létě.

Foto: Národní divadlo Brno

Jak vysoko jste pak na tom kruhu při představení visela?

Tak čtyři metry nad zemí. Ve vzduchu jsem předváděla sestavu secvičenou v tělocvičně. Přiznám se, že když mě poprvé vyvezli nahoru ke kupoli a já se měla ukázat, roztřásla jsem se. Úplně jsem zapomněla, že všechno umím.

Dostavila se tréma?

Ne, my se tu sestavu učili v tělocvičně metr nad zemí. A já trpím na závratě, mám strach z výšek. Když mě vyvezli nahoru, musela jsem hlavně zhluboka dýchat, abych vše, sama sebe, v tomhle překonala.

Právě tohle mě ale na herectví baví: přiučíte se v něm nové věci. Bonusem k překonání obav mi bylo vyrýsované tělo, na němž se poměrně rychle odrazily hodiny dřiny v tělocvičně. Bohužel to představení jsme hráli před dvěma lety, takže pevné tvary jsou dávno pryč. (smích)

I tady jste možná přece jen mohla využít geny. Vaše maminka Lea Nesvadbová, za svobodna Vajsová, reprezentovala v 80. letech Československo v gymnastice. Předpokládám, že vás ke sportu vedla.

Vedla. Prošla jsem baletem, gymnastikou, biatlonem...

Před premiérou mívám dost šílené sny. Třeba přicházím na jeviště ve špatném kostýmu, nemám rekvizitu

Počkejte. Biatlonem? Kde jste na Žižkově lyžovala?

To byl letní biatlon. Běh a střelba. Zkusila jsem dále tenis, plavání, stepování..., ovšem u ničeho jsem nevydržela dlouho. Jediné, čemu se stále věnuju, je lyžování a cyklistika.

Pohybové nadání tedy zjevně máte. Je pro vás jako herečku horší zapomenout na scéně část choreografie, nebo kus textu?

Pro mě osobně je nejhorší si na jeviště nepřinést rekvizitu.

To se vám stalo?

Ještě ne, ale zvlášť před premiérou mívám podobné, dost šílené sny. Třeba přicházím na jeviště ve špatném kostýmu, nemám rekvizitu. A vypadlý text? Ten mě spíš chvilkově rozhodí. Snažím se tomu ale předcházet. Čtu si roli před každým představením, abych si byla jistá. Někdy ale to okno stejně přijde.

Zatím jsem naštěstí nikdy nemusela dojít až k nápovědě, aby mi pomohla. Zastali ji hodní kolegové.

„Film, televize jsou další umělecké světy, po nichž toužím. I proto jsem se taky vrátila z Brna do Prahy. Nechci ustrnout v jednom směru. Bojím se zlenivět.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Řekli text za vás?

Sehráli to tak, aby diváci nic nepoznali. V mých vytřeštěných, vyvalených očích viděli úplné temno. Přijali mé neverbální signály: Pomoz mi, pomoz mi... Tyhle momenty k divadlu patří. Když se poté potkáme v zákulisí, většinou se jim zasmějeme.

Loni jste točila Hlavu medúzy režiséra Filipa Renče. Objevila jste se v Bohémě, v seriálu Linka. Před kamerou vám text asi vypadnout může, že?

Může, jenže po tom taky nikdo netouží. Navíc pro mě je hraní na kameru rozhodně těžší, jsem z ní až nervózní. V divadle přece jen zkouším, hraju téměř každý den. Kameru jsem si takhle ještě nezažila...

Čímž neříkám, že mě tenhle svět neláká. Naopak. V Hlavě medúzy jsem hrála dceru Lenky Vlasákové a moc jsem si to vedle ní, opravdové profesionálky, užila. Film, televize jsou další umělecké světy, po nichž toužím. I proto jsem se taky vrátila z Brna do Prahy. Nechci ustrnout v jednom směru. Bojím se zlenivět.

To vám asi nehrozí. Po poetické Anně, hipsterce v Kmenech jste teď černou vdovou v NordOstu v režii Lukáše Pečenky v pražském Divadle v Řeznické. Inscenace zachycuje tragédii v moskevském divadle Dubrovka, kde zemřelo zhruba 170 lidí. Politika vás podle všeho nemíjí.

Jako každý mám asi nějaký názor na dění kolem nás, ale zrovna tohle představení není čistě o politice, o rusko-čečenském konfliktu. Ano, je to silné kafe, silné drama, proto jsme si ho s kamarádkou Aničkou Fixovou vybraly.

Potkaly jsme se v Příbrami a víme, že nám to spolu funguje. Právě ona přišla s tím, že viděla NordOst v Ústí a že je právě pro nás. Po přečtení textu jsem hned věděla: to je ono!

Viděla jsem premiéru. V inscenaci hrají tři ženy. Jak jste hledaly tu třetí?

Na jevišti s námi ještě stojí vynikající Barbara Lukešová, s níž se také známe. Přirozeně nás doplnila. Každá z nás představuje jiný typ ženy, jejichž osudy se tragicky propojí.

Nečekejte ale příběh plný násilí, které denně vídáte v televizi, ve zprávách. Je to hra o ženském světě, do nějž vstupuje nemilosrdně válka, konflikt, kde velí muži, a ženy, děti jsou oběťmi.

Vrátím se na chvíli do Brna. K představení Kmeny (2017) a vaší hipsterce. Publikum je vyzváno, aby výkon okamžitě hodnotilo na facebookovém profilu, který je promítán na scéně. Přečetli jste si i něco vyloženě ošklivého?

Ne, to se nám nikdy nestalo. Psali nám komentáře, názory, posílali fotky, sdíleli různé články, které je v tu chvíli napadaly. Každý si na tu platformu dával to, co chtěl. Tohle bylo i cílem inscenace - ukázat, že na webu se objevuje vážně všechno, že to má blízko k hipsterství.

Pozval vás někdy někdo při představení třeba na rande?

Ne, ale je to hrozná škoda. To by mohlo být hodně zábavné. (smích)

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků