Aňa Geislerová: Přání se plní. Jen se nesmíte moc snažit

V životě se někdy projevují souběhy okolností, synchronicita se tomu myslím říká, a to se mi stává velmi často. V době, kdy jsem si řekla, že si udělám malou soukromou prověrku toho, nakolik Václava Havla znám, když ho tak adoruju, jsem neměla vůbec tušení, že se píše scénář. Je fakt, že když nabídka přišla, připravená jsem byla.

Plní a zacházím s nimi obezřetně. Někdy se musím i soustředit, abych si nic nepřála, nebo abych si přála správně. Nebo abych si uvědomila, že nic není tak špatné, jak se může zdát, protože se jen splnilo to, co jsem si dříve přála. U přání musí být člověk naprosto přesný a nemůže to odfláknout, protože pak dostane jen odlesk toho, co si přál. Ale zároveň, když se člověk moc snaží, přání se neplní. Je to těžká a nevděčná práce. (směje se)

Cítím se trošku nepatřičně, abych o ní mluvila na základě toho mála, co jsem o ní zjistila nebo si přečetla. Abych vykládala svoje moudra, jaká byla. Ve filmu navíc ani nejsem hlavní postavou, tou je tam Vašek Havel čili Viktor Dvořák. Takže jde jen o můj pocit a názor. Nicméně to, co jste o ní řekla, by docela sedělo i na mě.

Když totiž člověk tak jako ona pojímá svůj život po svém, když se zabývá tím, co je pro něj důležité, tak dříve nebo později dospěje k jakési zkratce. Ví jasně, že s některými lidmi vůbec nemá smysl setrvávat, nebo se jimi zabývat. Odmítá hrát hry. Nebaví ho prázdné konverzace na obecná témata, protože ho to prostě nezajímá a nedá si tu práci o nich klábosit. A to si myslím, že byla přesně ona. Věděla přesně, kdo je. Někteří lidé jako by tušili, že nemají v životě tolik času. Takže Olga si velmi užívala života. Zároveň byla hodně uzavřená. Své pravé a niterné já nikomu neukázala. Pro mě to byla silná osobnost a velmi charismatická žena, záhadným způsobem krásná.

To ne, to netvrdím. Dokonce chtěla být herečkou. Sice jen krátkodobě, ale chtěla. A k tomu člověk nemusí být sice přímo exhibicionista, ale má v sobě touhu s něčím před lidi předstoupit. Jen si vezměte všechny ty její slavnosti, setkání, happeningy a oslavy života, plesy, co se odehrávaly v Praze i na Hrádečku. Ona byla velkým hybatelem a organizátorem, takže nebyla introvert. To je něco jiného než být uzavřený. To je nabídnout všecko, ale to zásadní zůstává uvnitř. A tomu rozumím.

Ano. Měla jsem hnědou paruku, jako byla její původní barva vlasů, měla jsem i obarvené svoje vlasy a pak ještě paruku na období, z něhož ji zná většina lidí - zvlněnou bílou.

A ne o jeden. Chyběly jí části více prstů.

To ano. Ale když o tom člověk ví a začne to pozorně a podrobně sledovat, všimne si. Ale je to opravdu detail. Ano, měla všude kapesníček a já si to taky hlídala. Hrála jsem s kapesníčkem a někdy to bez něj bylo náročnější, třeba v záběru, kde čte noviny. I takový detail patří do hry.

On to měl vůbec těžší. Na něm stojí celý film. Přišel mi velmi roztomilý, a navíc má v sobě jistou podobnost s figurou, kterou hrál. Pokoru, dětskou otevřenost a spontaneitu. Moc hezky se směje, takovým až odzbrojujícím způsobem. Někdy jsem přimhouřila oči a prostě jsem točila s Havlem.

Viktor má taky libůstku, která se mi moc líbila a kterou jsem ráda využívala. Miluje bylinky, výživové doplňky a pomůcky na hlasivky, na bolesti hlavy a podobně. Takže kdykoli něco nastalo, byl připravený s různými kapičkami a vitamínky a to mě bavilo. Věkově nejsme příliš vzdáleni, ale on měl trochu trému, ostych, což skvěle sedělo k rolím, které jsme hráli. Já mu mohla dávat praktické rady ohledně fungování štábu, brala jsem ho pod svá křídla, a podobně to fungovalo ve vztahu Olgy a Václava.

Moc dobře. Dopřál nám nádhernou přípravu. Slávek je nesmírně atraktivní muž, bonviván a užívač života, a když jsem prvně slyšela, že Domácí péči natočil on, trochu jsem se podivila. Neřekla bych to do něj. Má totiž dvě intenzivní a trošku protichůdné polohy. Člověk by si ho nedal na první pohled do souvislosti s tak citlivou prací. Umí stoprocentně naslouchat druhému a zároveň vypnout veškeré vnímání. Pro mě je složitě uchopitelnou osobností, ale takové mám nejradši. Jsou autentické a takový on je.

Takže se mi s ním pracovalo krásně. Velmi oceňuji, že jsme na můj návrh navštívili herecký workshop, který jsem předtím už jednou absolvovala. Šli jsme i s Viktorem Dvořákem k hereckému koučovi, Angličanovi Davidu Pennovi, který tu herectví vyučuje. Slávek šel s námi. Získali jsme do určité míry nový pohled na to, jak hrát, jak pracovat s kamerou.

Moc se mi líbilo, že do toho šel i Slávek. Měli jsme dost času na přípravu, a i když na place byl frmol, oceňuju, že jsme nikdy netočili víc než dva obrazy denně. To byl časový luxus, který je dnes vzácný. Hodně jsme taky diskutovali. Mám ráda argumenty, debatu, výměnu názorů, protože to považuju za broušení tématu. Takové diskuse podle mě posouvají práci a nevedou k negaci.

Když jsem ten workshop absolvovala poprvé, nebyla jsem daleko od zhroucení. Říkala jsem si: proč mi tohle někdo neřekl dřív? Od té doby mám otevřenější oči. Spoustu věcí dělám intuitivně tak, jak si myslím, že by se dělat měly. Celá moje cesta k herectví je intuitivní, lovím ze vzduchu. Je to výhoda, ale zároveň jsem i nositelem a reprezentantem mnoha nešvarů, které nemám ráda na sobě a na ostatních. Takže jsem byla ráda, že jsem workshop absolvovala. Byl to pro mě přínos. Tak jako se dělají profesní rekvalifikace a upgrady, i v herectví je to podobné. Nikdo nemá doživotní patent, vše se vyvíjí, i herectví. Já bych to doporučila všem.

Je a není. Ptala jsem se na to na prvním workshopu, kde jsem shodou okolností byla s Aničkou Kameníkovou, aniž bychom věděly, že budeme hrát jednu postavu, Boženu Němcovou. Tehdy jsem jen věděla, že budu hrát Olgu, a záleželo mi na tom. Zeptala jsem se tedy Davida Penna, jakým způsobem by měl člověk přistupovat k práci s reálně žijící postavou. A on odpověděl, že nikdo tu postavu nezná, každý ji může vnímat jinak. A proto je důležité mít v danou chvíli v sobě pravdivou hereckou emoci.

„Jak tu postavu zahraješ, tak ji budou lidi znát. Když tomu nebudeš věřit, tak to nebude ona, a když ano, bude,“ říkal. U reálně žijících postav, ať je to Olga, nebo Božena Němcová, mi přijde důležitý kontext. Dialog s kamarádem, kterým byl Karel Havlíček Borovský, nemůže být jen o tom, že je to príma kamarád, ale je třeba ten vztah chápat v širším kontextu. Co v té době postavy znamenaly, jak byly exponované, jak byly zatíženy režimem.

A zároveň, a to je paradox hraní, to vůbec hrát nemusíte. Musíte jen vědět, jak postava funguje. Ale jsou herci, co se vůbec nepřipravují, do věcí jdou slepě a bez kontextu, a taky to vychází. Je to záhada a alchymie.

To ano. Však taky moje vlasy ještě stále nejsou v pořádku. Sklidila jsem za ty role fyzické odměny. Takové „dary“ od obou žen. Olga mě přivedla zpátky ke kouření, protože na place jsem musela kouřit dost. A i když jen velmi zřídka, od té doby si občas dám. Zvlášť když někdo v okolí má takové ty tenoučké cigarety. A to jsem nekouřila čtrnáct let a nikdy mi to nechybělo!

Ale Olga mi to vrátila. A u Boženy mně začaly hrozné bolesti zad. Netušila jsem, z čeho to mám. Šla jsem tedy na vyšetření a popsala, co mě bolí. Dozvěděla jsem se, že to je z korzetů. Když vás sešněrují, vyhodí vám bránici, něco se stáhne, něco zase povolí... Takže já teď chodím na rehabilitace. Ale jinak tyhle dvě role považuju za velký dar a cítím k nim velkou zodpovědnost. A Lenka Wimmerová, režisérka Boženy, byla taky dar.

Spoustu věcí pro mě bylo nových. Věděla jsem o ní asi to, co devadesát pět procent lidí, a to je, že napsala Babičku a Divou Báru, že bydlela na Bělidle a položila trnovou korunu na rakev Borovskému. To bylo dost málo, takže já si ji musela celou objevit.

Asi tři roky před tím, než přišel tenhle scénář, jsem o Boženě Němcové uvažovala a stáhla jsem si do telefonu její milostné dopisy. Ale nebyla jsem schopná je číst.

Ten jazyk mě nebavil. Nebyla jsem do toho ponořená, čekala jsem víc, přišlo mi to stejně románové jako její knihy. Jenže ono je to tak, že se člověk musí vrátit do doby, kdy žila. Musí chápat okolnosti, kontext, a pak se naopak ty dopisy stanou nejdůležitějším zdrojem informací o tom, jaký byla člověk. Dílo je jedna věc a to, kdo ho píše, druhá.

Velmi zajímavé byly i dopisy, které si lidi psali o ní. A těch bylo taky hodně. Psali si její milenci mezi sebou, její známí. Třeba i to, že už je pomatená. Ona si odžila ve své době velké peklo. Známe ji jako důstojnou paní z pětistovky nebo jako roztomilou Libušku Šafránkovou v Babičce, ale ona žila ve velké bídě.

Společnost ji zcela vyřadila, styděli se pozdravit se s ní na ulici, byla sledovaná státní policií. Nežila pěkný život. Vždyť zemřela ve věku, kolik je mně teď. Zubožená, velmi nemocná, jako příčina smrti bylo uvedeno zavodnění organismu. Ale měla i souchotě, rakovinu... Nejenže nebyly léky, ale ona neměla ani na jídlo, dřevo. Tak žila i se svými dětmi... Opravdu těžký osud. Ale nikdy nepřestala snít.

Jsme s ním zcela provázaní. Moje máma je z Dobrušky a táta a rod Geislerů pochází z Nové Paky. Jak to tak bývá, když člověk začne do něčeho rýpat, věci vylézají na povrch. Naše rodina má chalupu v Orlických horách, je to starý mlýn. Přihlásili se nám lidi, od nichž moje prateta tu chalupu kdysi koupila. Přijeli a byli dojatí, protože je tam spousta připomínek minulosti, třeba stará vrata, kde jsou patrné nápisy jako „Vést kozla ke koze“ nebo „Narodila se kůzlata“.

Stará paní vzpomínala, kde si jako děti hrály, a já se zmínila, že budu točit Boženu. Z nich vylezlo, že byli přes nějakého bratrance s Němcovými příbuzní. Bylo legrační, že najednou jsem měla nadosah příbuzné Boženy Němcové.

A pak se taky stalo, že po čtyřiceti letech, co tam jezdím, bratr někde na půdě vyhrabal knihu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Bylo v ní vše, co jsem potřebovala, její dopisy, o čem jsou její knihy, její osud. Byla to sbírka ilustrovaných monografií s názvem Zlatoroh, vydaná spolkem Mánes. Téměř vše, co bylo ve scénáři, jsem našla v téhle knížce, kterou bratr zničehonic našel. Hodně jsem z ní čerpala.

Takže ten kraj mám v sobě, všechna ta místa, o kterých se v jejích knihách píše, ať je to Opočno, Česká Skalice, Ratibořice, jsou moje dětské výlety. Ráda jsem se znovu podívala na zámek do Ratibořic nebo na původní místo, kde Božena Němcová bydlela, protože to Bělidlo, kam se jezdíme dívat, už není ono. Stejně tak jez, kam chodila Viktorka, byl jinde.

Dnes je to jen přibližné. Ono to vůbec bylo trošku jinak, než se píše v Babičce. Vztahy v rodině nebyly ideální, matka Boženy třeba zakázala svým dětem se s babičkou stýkat.

Moje babička z Podkrkonoší byla velmi pečlivá a laskavá. Byla docela tvrdá, pedantní, přísná. Cepovala nás, abychom vždy zdravili, myli si ruce, dojídali a podobně. Někdy nás to až otravovalo. Ale zpětně z ní čerpám a hodnotím to kladně. Myslím, že takový přístup je vlastně cennější než benevolence nebo přístup typu „Dělejte si, co chcete“. Zpětně v tom vidím lásku. Ona nechtěla, abychom zvlčili. Dávala nás do latě a mně to přineslo pochopení, proč jsou někteří lidé přísní. Je to jejich způsob péče. Ona byla zubní laborantka, takže trošku paní doktorka.

Vždy hlídala, abychom měli dost vitamínů. A jak vařila a pekla! Někdy, když nemůžu usnout, se bavím tím, že si snažím vybavit všechny moučníky, co dělala. A že jich bylo! Byla neskutečná, na Vánoce pekla třeba třicet druhů cukroví. Dorty, rolády, a já se někdy snažím vzpomenout, co to ještě bylo, kromě řezů a piškotů. Taky smažila koblížky a dělala domácí rakvičky. Ne že bych ujížděla na sladkém, ale to množství mě fascinuje. Místo oveček počítám dortíčky.

Úplný opak a kontrast. Adresa Pařížská 1, herečka Městských divadel pražských. Doma paruky, podpatky, šperky, kožichy. Vařila jen asi šest jídel, stále na dietě, ke svačině si grilovala kolečko salámu. Vinný stříček byl standard. Byla půvabná teoretička všeho. Ráda debatovala o všemožných tématech a na vše měla zajímavé teorie. V šestnácti utekla s divadlem a na štaci v Nové Pace potkala dědu. Takže v tom kraji je pro nás hodně osudových míst. A tyhle dvě ženy, jednu z Podkrkonoší, druhou z Pařížské, mám v sobě a ta rozmanitost se mi moc líbí.

Je, i když trošku zakrnělá a jsem k ní dost macešská. Ale do budoucna doufám, že se vzchopím a polepším. V téhle oblasti jsem hlemýžď a moje tempo je pomalé, ale začala jsem psát povídky do takových souborných knížek. Asi tak jednu nebo dvě za rok. Moc mě to baví, protože jsem postoupila od fejetonů k vymýšlení si, k fantazii. Až se někdy sama rozesměju, co jsem to zase stvořila.

Z mé knihy fejetonů (s názvem P. S.; v roce 2016 za ni dostala čtenářskou cenu Magnesia Litera). Diář je takový doplněk k ní. Spousta lidí ale tvrdí, že si do něj nic psát nebude. To mi dělá radost. A odezvy na mou knížku taky. Když někdo řekne, že ji čte a že se mu to líbí, jsou to ryze pozitivní emoce.

Průběžně. Mám rozvinutý deadline syndrom. Nejvíc napíšu, když je pozdě.

Ano, nejlépe už za dva dny. Ráda si dělám poznámky k tématu, myslím na něj dlouho dopředu, ale samotné psaní odsouvám. Mým dětem jsem splnila sen, ale ukazuje se, že to byl můj sen. Domeček na stromě. A chodím do něj psát já. Tam je klid a je to moje přemýšlecí buňka. Čas se vždycky najde. Děti mají i svoje zájmy.

Nejstarší syn už má hodně svých témat, ale všichni jsou na sebe napojeni, žijí ve vzájemnosti. Můj syn dělá japonštinu a tam ho následovat zatím nikdo nemůže. Každý z nich má svá specifika, ale všichni si rádi užívají. Je pro ně velká věc jít se někam dobře najíst, stejně jako jít krást kytky na pole. Společně hrajeme beachvolejbal, až jsem si zlomila malíček. Děláme hodně věcí společně, jsme kompaktní, ale násilím je cpát dohromady, to moc nejde. I když je fakt, že všichni milují Minecraft (počítačová hra) - i Stella - a staví neskutečné stavby. Máme rádi výlety a plánování. Děláme si seznamy, co chceme dělat, a ty si pak odškrtáváme.

Ano, a pustil se do toho sám. Před dvěma lety nemohl najít kroužek, který by mu vyhovoval, tak jsem nadhodila, zda nechce zkusit tříměsíční kurz japonštiny. Sám prohlásil, že chce pokračovat, a skutečně studuje dál. Až mě to dojímá. To je příklad, jak si myslím, že by rodiče měli postupovat. Kdybych ho k tomu nutila a říkala - podívej, vždyť tvůj děda... Možná by to k ničemu nevedlo. Lepší je nabídnout a podpořit a třeba i udržet, protože děti často vzdávají, nemají výdrž. Ale takto už to v něm žije samo.

Prázdniny. A pak bych měla točit slovenský film Služka, kde hraju andělíčkářku. A taky mě čeká vánoční komedie s režisérem Rudlou Havlíkem.

Jo. To je moje meta. A vzhledem k tomu, co se děje, ruší se kulturní akce, proč neobnovit tenhle typ obživy, který je nezávislý na spolčování většího počtu lidí? Zkusím se do toho opřít.

Může se vám hodit na Zboží.cz: