Přiběhla po představení Pygmalionu v pražském Divadle na Vinohradech. Rozesmátá, s obřím pugétem – a o chlup dřív než včas.

To je od nějakého skalního ctitele?

Dostávám kytky od různých fanoušků, je to příjemný benefit mé profese. Obíhám kolečko deseti představení ve čtyřech pražských divadlech, jezdím na zájezdy. U filmu a televize tahle přímá odezva chybí. Tam se spíš stává, že si lidi ztotožní herce s postavou.

Teď jsem hrála v seriálu Vodník krásnou a zlou milenku ženatého Vaška Neužila, tak jsem zvědavá na reakci. Byla trochu mrcha, ale z lásky. Leckdo se v ní myslím najde.

Vy sama jste něco podobného zažila?

Já ne, vlastní zkušenost jsem do toho nepromítla žádnou, ale některé kamarádky to poznaly. Mám pro takové jednání pochopení, vím, že láska může být slepá. A rozčarování o to tvrdší…

Taky prý učíte lékaře, není to kachna?

Pomáhám na 3. lékařské fakultě pod vedením MUDr. Marxe školit mediky, jak správně komunikovat s pacienty. Dělám jim hereckou supervizi. Na škole se učí ty důležité věci o lidském těle, jak poznat a léčit nemoci, jak operovat…, ale ne každý má tak vysokou sociální inteligenci, aby dovedl ve stresových situacích správně jednat s pacienty a jejich příbuznými.

Možná se zasloužím o lepší komunikaci v českém zdravotnictví. (směje se)

To by bylo opravdu záslužné, mluvím z čerstvé zkušenosti. Jak to probíhá?

Přehráváme modelové scénky. Od prvního kontaktu, kdy lékař zjišťuje anamnézu – je důležité, aby se pacient cítil komfortně a ztratil ostych. Až po sdělování špatných zpráv příbuzným.

Speciální kapitolou jsou problémoví pacienti. Přijdou nabití informacemi z internetu a mohou být i agresívní. Ukazuji taky pokus o flirt a jeho řešení.

Osobně mám ke sdělování krutých pravd rozporný vztah, záleží na konkrétní situaci. Před rokem a půl mi zemřel tatínek a zvolili jsme cestu, kdy jsme mu neřekli úplně všechno. Věděl, že přijde konečná, ale nevěděl přesně, kdy. Tím jsme mu to snad ulehčili.

Smutné téma… Vy žijete ještě s maminkou?

S přítelem. Není od divadla, což je skvělá změna. Moje rada všem kolegyním zní: najít partnera, který nemá nic společného s herectvím.

Není to úplně jednoduché povolání pro mne ani pro okolí a vyžaduje člověka tolerantního a trpělivého, který má rád svoji profesi a je v ní dobrý. Zároveň není žárlivý.

Třeba ve hře Skleněný zvěřinec mám líbací scénu s hezounkem Zdeňkem Piškulou. Je to moje práce. Přítel to představení viděl a líbilo se mu, dokázal být nad věcí.

Jak jste se poznali?

Přes známého – byla to velká romantická náhoda. Věděl od začátku, že jsem herečka, byl tedy připravený na všechno.

Co u vás vlastně rozhodlo o DAMU?

Taky náhoda. Chodila jsem tehdy s klukem z DAMU, který mě tam přivedl se slovy, že já bych se na tu školu asi nedostala. Já ale získala pocit, že je to nejlepší místo na světě, má obrovský genius loci.

A jak jsem hecařka, rozhodla jsem se, že to zkusím. Vzali mě hned, rok před maturitou! Prý jsem se jim hodila do skladby ročníku. S tím klukem jsem se brzo rozešla a kuriozní je, že on dnes už nehraje, ale já ano.

Se Simonou Stašovou a Vasilem Fridrichem ve hře Vím, že víš, že vím... v Divadle ABC.

Se Simonou Stašovou a Vasilem Fridrichem ve hře Vím, že víš, že vím... v Divadle ABC.

FOTO: archiv Andrey Daňkové

Zažila jste víc takových osudových náhod?

Zdá se mi, že celý život je obrovskou spletí náhod, stačí vyjít o pár minut dřív nebo později z domu: někoho potkáte, nebo naopak minete, stanete se svědkem nehody, nebo se jí vyhnete…

Ale říkám si, že jsem zatím správně. Kariéra sice neletí tak rychle, jak jsem si malovala, zato solidně a bez propadů, na dobrých základech.

Ve svém CV uvádíte, že zpíváte jazz a tancujete. Povídejte.

Tancuju hodně a ráda. Mám pocit, že tanec je základní věc, moment, kdy člověk opravdu žije, přestane myslet na malichernosti kolem. Navíc je to nejzdravější druh pohybu a přirozeně propojuje lidi. Líbí se mi, když tančí, třeba na zábavách, na plesech, i starší ročníky. Osobně miluju latinu i klasiku. A můj přítel je mistr republiky v polce.

Pro zpěv jsem se nadchla na DAMU, korepetitoři mě brali na své vedlejšáky po barech, kde jsem si mohla zazpívat. Hlavně jazzové standardy a šansony, kde lze uplatnit i hereckou složku.

Dnes si zpěv nejvíc užívám v představení I Love Mamma v divadle ABC. A nárazově po klubech.

Jste otevřená do mnoha stran, nejste náhodou Blíženec?

Přesně tak, perou se ve mně dvě osoby a jsem někdy rozprostřená až moc. Je to prokletí, ale neměnila bych. Blíženci bývají v dobrém smyslu renesanční bytosti, jen by se měli vždy koncentrovat na jednu věc a dodělat ji.

Perou se ve mně dvě osoby: racionální a soustředěná, respektující pravidla. A bohém, který vnímá svět jinak než třeba ekonom, umí se nadchnout z maličkostí. A taky rychle vychladnout.

Můžete uvést příklad?

Jako holka jsem toužila být doktorka a po magisterských zkouškách na DAMU jsem si chtěla dokázat, že nejsem jen hezká herečka. Zvládla jsem přijímačky na medicínu, splnila jsem si sen, jenže v té době mi začalo chodit hodně nabídek z divadel, dabingu i filmu a nestíhala jsem přednášky. Takže jsem to po prváku vzdala a zůstala jen u té výuky komunikace.

I tak smekám! Doufám, že nepošilháváte ještě po další škole?

No… Pak jsem si udělala druhého magistra na fakultě humanitních studií – v červnu mě čekají státnice. Abych měla rozhled ve více oborech.

Rozumím. Být hezká nenese jen výhody, setkáváte se často s povrchním zaškatulkováním?

Velmi často. Nechci, aby to vyznělo arogantně, ale většinou lidi po chvíli konverzace přesvědčím, že to není jen o vzhledu.

Dobrodružná cesta po Austrálii.

Dobrodružná cesta po Austrálii

FOTO: archiv Andrey Daňkové

Začala jste hned hrát s velkými osobnostmi, jaký to byl pocit?

Nesetkala jsem se s nikým, kdo by se ke mně choval drsně. Snad i proto, že k práci přistupuju zodpovědně. Chodím včas, snažím se být co nejlíp připravená a koncentrovaná, mít určitý nadhled… Už se to o mně docela ví, a tak mi zkušení herci spíš pomáhají.

Kdo vás ovlivnil nejvíc?

Simona Stašová, hraju s ní teď ve čtyřech představeních. Přišla kdysi na DAMU na klausury hledat herečku do role své dcery – pro Drobečky z perníku.

Vytvořily jsme si moc pěkný vztah, říká, že jsem její skorodcera, já ji beru jako druhou mámu a patronku. Máme se rády, sedly jsme si. Stala se mou rádkyní. Říká mi holčičko, dcerunko…

Hodně pracuje s pokorou, nenechá vás myslet si výš, než na co stačíte. Učí mě, že i herectví potřebuje jistou systematiku, začínat menšími rolemi, stále na sobě pracovat a mít úctu k starším. Vedle základů techniky mě naučila vnímat rozdíly mezi diváky v Praze a na oblasti, napojit se na jejich náladu.

Sdílíte její jižní, italský temperament?

Tak italská nejsem. Jsem vstřícná a usměvavá, ale na Simonu nemám, její vitální reakce bych nedala. Simoně občas bouchnou saze a vyčistí se krásně vzduch.

Já řeším problémy klidněji, snažím se dojít ke kompromisu, rozumně si vše vyříkat. Mým cílem je, aby se lidi v mé přítomnosti cítili dobře. Nikdy nevíte, proč jsou zrovna teď protivní. Přesto se někdy taky nechám ovládnout afektem, nepřeju to nikomu zažít. Jednou letělo i rajče!

Spíš se mi hodíte do New Yorku, kde jste taky chvíli pobývala. Oč šlo?

Rodiče mě vedli k tomu, že si musím na svůj život vydělat. Byla jsem na stáži v České televizi, na Úřadu vlády a v Českém centru v NY v PR oddělení. Rozšířilo mi to obzory, mohla jsem studovat velké spektrum lidí a situací, s nimiž bych se jinak nesetkala.

V NY jsem chodila i na herecké kurzy a překvapilo mě, že ke studiu přistupovali vážněji než v Čechách. Tady je málem ostuda, když člověk chce dělat víc, dřít na nějakém projektu do úmoru. Tam pracují všichni na 120 procent. A líbí se mi, že ti, kdo umějí nejvíc, zůstávají pokorní.

Jaké ponaučení jste si odvezla?

Uvědomila jsem si rozdíly mezi divadelním a filmovým herectvím. Před kamerou stačí existovat, být minimalistická, hodně lze říct očima. Zbavili mě stresu, dali mi důvěru, že jsem dostatečně dobrá, abych to zahrála správně – a najednou to šlo samo.

Vůbec celková bublající atmosféra New Yorku mi vyhovovala, ale žít tam trvale bych nechtěla, jsem velký fanoušek Čech. Ráda cestuju a poměřuju: u nás je nádherná příroda, fungující školství, zdravotnictví… Kdybych si vybírala jinou zemi, zvolila bych Austrálii.

Proč?

Austrálii jsem procestovala vloni. Vše je tam volné a svobodné, nikdo nikoho nesoudí. Jela jsem úplně sama, jen s baťůžkem. Nevěděla jsem, koho potkám, kde budu spát.

Na pláži jsem se seznámila s pěticí australských surfistů a ti mě vzali do svých rodin, nechávali mě přespat u bratranců, neteří, strýčků. Viděla a zažila jsem neuvěřitelné, nádherné věci.

Neměla jste strach?

Ne. Jsem trochu dobrodružka a mám slabý práh lekavosti. Já se bála předem, lidi mě odrazovali, že samotná holka v té dálce není dobrá kombinace. Ale cítila jsem se naprosto bezpečně. Podobně jako v NY, kde jsem, abych ušetřila, bydlela v černém Haarlemu, široko daleko jsem byla jediná bílá a blond. Ani tam se nic nestalo.

Věřím, že člověk přitahuje to, co sám vyzařuje. Přesto s sebou nosím pepřový sprej a nelezu s cizími do auta.

Andrein přítel se médiím vyhýbá, tahle nádherná fotka ho ale jistě neurazí...

Andrein přítel se médiím vyhýbá, tahle nádherná fotka ho ale jistě neurazí...

FOTO: archiv Andrey Daňkové

Co tomu říkal váš přítel?

Pustil mě bez řečí. Asi by taky rád jel, ale nemohl, pracoval. A já si dokázala, že tu výzvu zvládnu. Od té doby odděluju svůj život na před a po Austrálii.

Dala mi zdravé sebevědomí, jak říká Simona: boty do života. Líbí se mi australské přísloví: Nepřipouštěj si, že by ti život nadělil něco jiného než sladké pomeranče.

To zní hezky, ale…

Ve třinácti jsem prožila absurdní, přitom vážnou nehodu – šlápla jsem u moře na Kanárech na jedovatou rybu a ochrnula, rok a půl jsem nemohla chodit. Od té doby kdykoliv mám nějaký problém, něco mě trápí (nebudu tvrdit, že se pořád usmívám), uvědomím se, že spousta lidí je na tom hůř než já.

Dokud člověk chodí, dýchá a není válka, je nádherné být na světě!

A občas si zariskovat!?

Spíš bych řekla, že vyznávám styl carpe diem. Pokud se můžu rozhodnout, zda někam jet a něco zažít, zkusit, přestože to bude asi náročné, nebo zůstat jako pecka doma, jdu vždycky do rizika. Nejsem typ, který z podstaty vyhledává adrenalinové sporty, ale někdy mě krása okamžiku popostrčí, třeba ke cliff jumpingu.

Když v Austrálii dva surfaři váhali, zda skočit ze skály do moře z výšky asi třináct metrů, přišla jsem, viděla jsem a skočila jsem. (směje se)

Malá rizika vyhledávám běžně, párkrát jsem se zastala v MHD lidí při konfliktech. Raději riziko než zbabělost. Nebo při natáčení reklamy s Angličany jsem měla dlouhou scénu na harleyi, aniž bych kdy předtím seděla na motorce. Pro své povolání a zážitek jsem do toho šla.

Na co byste mě pozvala do divadla?

Asi nejvíc miluju Lauru ze Skleněného zvěřince, protože je to velký protiúkol. Jde o ošklivou, postiženou samotářku, jež skončí se zlomeným srdcem. Ale báječně se mi hraje.

U filmu mě většinou stylizují do blonďatých sexy holek, což je vlastně kompliment, který mě těší, ovšem Laura mi umožňuje improvizovat. Přidělají mi kruhy pod očima, naplácají glycerín do vlasů, make-upem zesvětlí pusu, k tomu přidám pár tiků, odkoukaných v MHD… Paráda!

V létě hrajete na Shakespearovských slavnostech. Nezdá se vám klasika mrtvá?

Shakespeara mám ráda, ale přednost dávám T. Williamsovi a současné dramatice. Rolí ve Večeru tříkrálovém se mi ovšem splnilo dětské přání: chodívaly jsme s maminkou na Pražský hrad a já obdivovala každé představení v tom nádherném prostoru.

Vloni jsem zaskočila, letos hraju naplno. A je to fajn, pohybuju se mezi prestižními kolegy a ještě můžu o přestávce flirtovat s hradní stráží. (směje se)

Letos vás tedy nečeká žádná dovolená?

Budu točit s Tomášem Sedláčkem film Štěstí je krásná věc, s Rudolfem Havlíkem Bábovky podle Radky Třeštíkové, pokračuje seriál Krejzovi, v létě ještě přibude letní scéna Ungeltu. A pojedu točit do Polska film s pracovním názvem Ptáček. Ale v září se chystám na velký výlet po USA, tentokrát s přítelem!

Může se vám hodit na Firmy.cz: