Zahlédla jsem onehdy vaši fotku s dcerou – je vám neuvěřitelně podobná. Směřuje taky k herectví?

Ta podoba je vážně obrovská, všichni to tvrdí. Jsme si s Toničkou blízké i povahou, je hodně po mně. Občas taky hraje, třeba ve Zkáze Dejvického divadla se mihla v malé roli v herecké šatně – s Ivanem Trojanem. On jde točit Anděla Páně a ona ještě s jednou holčinou nevědí, kdo je ten postarší pán, co určitě hraje v Národním…

Ale víc ji baví výtvarka, teď se dostala na UPMRUM, na textilní tvorbu, a je šťastná. Vystuduje řemeslo, takže bude mít zadní vrátka. Pak ať podle sebe zkouší, co chce, já jí do toho mluvit nebudu.

Vy jste taky původně neuvažovala o tom, že skončíte na jevišti!?

Neměla jsem na to odvahu, nebyla jsem průbojná. Když jsem před maturitou u nás v Roudnici váhala, kam si podat přihlášku, zabrousila jsem i na podmínky přijetí na DAMU, ale usoudila jsem, že nemám vůbec šanci.

Zkoušela jsem různé jiné školy, ale ani tam mě paradoxně nevzali. Za dva roky jsem náhodou našla v kabelce lísteček: Manželé Laurichovi vás připraví na přijímací zkoušky na DAMU. To jméno jsem znala, Laurich byl žák Ivana Vyskočila. Někdo mi to tam prostě hodil. Zavolala jsem jim – a tak jsem přišla ke své profesi.

Ale co jste dělala ty dva roky?

Prošla jsem řádkou povolání: pracovala jsem ve směnárně, prodávala v zelenině, učila na základce. Postupně jsem se zaháčkovala v Praze, našla si podnájem, absolvovala jsem dokonce kurz fotomodelek a manekýnek. Jenže pak jsem se strašně vyjedla, ztloustla… Ale všechno, co jsem tehdy zažila, byla nepřenosná zkušenost, z níž dodnes čerpám.

Na DAMU jste poznala bývalého manžela Lukáše Hlavicu?

Ne, ne, až v Dejvickém divadle, kam jsem přišla ve třetím ročníku s našim vedoucím Mirkem Krobotem. Pak se objevili další kolegové, Ivan Trojan, Lukáš…Tam jsme se dali dohromady.

A ocitla jsem se v rodině, kde už byli tři herci. Moji tcháni Růženka Merunková a Miloš Hlavica pamatovali všechny slavné bardy. Bavilo mě jejich povídání o starých časech…

Seriál Zkáza Dejvického divadla si dělá brutální legraci ze všech členů souboru a přitáhl diváky všech věkových kategorií.

Seriál Zkáza Dejvického divadla si dělá brutální legraci ze všech členů souboru a přitáhl diváky všech věkových kategorií.

FOTO: archiv ČT - Alena Hrbková

Jednou budete podobně vzpomínat na fenomén Dejvického divadla. V čem je podle vás tajemství jeho úspěchu?

Funguje společná energie a chemie. Za vším stojí Mirek Krobot, který si zadal před pětadvaceti lety úkol vytvořit divadlo, kam se budou stát fronty. Byl v 60. letech nadšený Činoherním klubem a chtěl něco takového vybudovat a zažít. Ten záměr vše spustil, podle toho klíče někdo přišel, někdo odešel…

A vycizeloval se soubor, obohacený dnes zase o nové členy jako Veronika Kubařová, Vláďa Polívka, Lukáš Příkazský.

Jsme poskládáni tak, že nám všem jde o to hrát divadlo naplno a opravdově. Jsme vůči sobě otevření a děláme si ze sebe i krutou legraci. Ale v jádru se máme rádi.

Kdo je nejkrutější?

Vašek Neužil a Jarda Plesl. Umějí mě napodobit líp, než jaká jsem já sama. Je to zábavné, přestože občas předvádějí, že jsem arogantní „paní chytrá“. Ale pokud nastane nějaké pnutí, hned si to vyříkáme.

Když se mi něco nelíbí, je mi něco líto, jsem smutná, jdu s tím ven. Panuje mezi námi absolutní důvěra. Vím, že mě nikdo neodsoudí, neřekne: Jsi trapná. Naopak mě podrží.

Semknutost a stejný smysl pro humor se projevují i na jevišti. Díky tomu nás společné hraní ještě pořád baví a spojuje, cítíme stále tah na branku.

Dost jste se „odkopali“ v seriálu Zkáza Dejvického divadla. Co pro vás znamenal?

Beru ho jako rozloučení s Mirkem Krobotem. Vysmíváme se v něm brutálně sami sobě. Základem se staly naše reálné povahy, jen hodně zveličené a opepřené mystifikačními prvky.

Podle reakcí soudím, že divákům došlo, co je už přes čáru, vymyšlené. Ale většinu situací jsme skutečně zažili. I moje hysterické scény ke mně v zásadě patří.

A přezdívka ČaDr?

Tu vymyslel Jarda Plesl. Jednoho dne napsal na dveře šatny ČaDr. Melíšková a Babčáková – s tím, že máme ordinační hodiny po představení. Ví se o nás, že se zajímáme o věci mezi nebem a zemí, o své pocity, o to, co nám chodí do života…, a hledáme, jak spolu vše souvisí.

Proto nás označil jako doktorky čarodějnictví. Přitom jde jen o to, že nám není lhostejné, co se s námi děje, když nejsme spokojené samy se sebou, a chceme to změnit. V seriálu je to samozřejmě nadsazené, ptáme se na určité věci třeba kamenů…

Jak hledáte odpovědi v reálném životě?

Prošla jsem různými alternativními terapiemi, mám toho za sebou strašně moc: byla jsem u kartářek a vědem nacítěných na vyšší vědomí, u léčitelů, na rodinných konstelacích, prošla jsem regresí, dotykovým tancem, meditovala…

Přivedly mě k tomu nepříjemné strachy, které jsem začala pociťovat. Plus vztahové problémy v osobní sféře.

TV série Vodník, role kriminalistky Marie Výrové (na snímku s M. Krobotem). Následuje triptych Živé terče.

TV série Vodník, role kriminalistky Marie Výrové (na snímku s M. Krobotem). Následuje triptych Živé terče.

FOTO: archiv ČT - Pavla Černá

Přitom působíte dojmem silné, rázné a zdravě sebevědomé ženy!

S tím souhlasím. Ale zároveň je tam spousta skulin, křehkosti, jsem zranitelná a nesebevědomá. Odvíjelo se to z rodiny, byla jsem kdysi uzavřené, ne příliš kontaktní dítě.

A později jsem dlouho pochybovala i o herectví. Po každé roli jsem si říkala, že už musí vyjít najevo, že nemám talent. Teď už si věřím víc. Pomalu začínám sklízet ovoce té dlouhodobé práce, vnímám, že vše mělo určitý smysl. Nějak jsem to v sobě zpracovala a vytvořila si „svodku“ toho, co je pro mne nejvhodnější.

Co je to dotykový tanec?

Chodím na něj k jedné turecké tanečnici a choreografce – pomáhá mi rozhýbat ženskou energii. Cítila jsem se totiž v tomhle směru neprobuzená. Začínáme od páteře, z centra, které je za pupíkem, rozhýbáme orgány a celé tělo jakoby zevnitř. Jsou to takové pohybové improvizace. Díky nim jsem v sobě objevila jemnost, něhu a pomalost, které jsem začala vnášet i do života.

S dětmi mluvím naplno o všem, co se mi zrovna děje v práci, ve vztazích – a ony mi to vracejí. Nijak mě přitom nešetří, což je dobře.

Improvizace mi je blízká od školy, seznámil mě s ní profesor Ivan Vyskočil – a já se tehdy poprvé dotkla věcí, které jsem o sobě nevěděla. Že jsem schopná postavit se před lidi, spatra něco říkat, objevovat a nechat se překvapovat tím, co ze mě leze. Ten princip mě fascinuje.

Změnila se tím vším vaše komunikace s okolím, s dětmi?

Určitě. A děti to velmi oceňují. Když jsem byla se sebou nespokojená, bývala jsem agresívní až zlá, měla jsem obrovské sinusoidy z radosti do agrese. I když jsem jim vysvětlovala, že to s nimi nesouvisí, že jde o moje problémy, že já jsem frustrovaná, lehké to se mnou neměly.

Tím spíš teď vítají změnu. Mluvím s nimi naplno o všem, co se mi zrovna děje v práci, ve vztazích – a ony mi to vracejí. Nijak mě přitom nešetří, což je dobře.

Ferda je ve svých třinácti velmi citlivý a talentovaný. Ale momentálně se ode mne potřebuje trochu oddělit, zkrátka puberta.

Hra Zásek s Hynkem Čermákem, Veronikou Kubařovou a Martinem Myšičkou (Dejvické divadlo).

Hra Zásek s Hynkem Čermákem, Veronikou Kubařovou a Martinem Myšičkou (Dejvické divadlo).

FOTO: ČTK

Odrazilo se to pozitivně i v profesi. Jste majitelka tří Českých lvů a nedávno jste si zahrála ve spotech na jejich letošní předávání. Čím vás ta práce zaujala?

Byla jedním slovem skvělá! Nadchlo mě už to, že si mě vybrali, jejich upoutávky se mi vždycky moc líbily. Zajímavý byl celý tvůrčí proces, jak to postupně vznikalo, jak jsme se scházeli s Filipem Sirovým a Romanem Valentem. Jejich nápady se propojovaly s mými, chtěli jsme, aby výsledek byl herecký i zábavný, aby se lidi smáli.

Spoty zachycovaly cestu z mého venkovského domu až k červenému koberci pražského Rudolfina. Proháněla jsem se mrazivou únorovou nocí pouze v lehké večerní róbě, ale přežila jsem! Roman to pak výborně natočil a sestříhal.

Zajímavá zkušenost, poprvé jsem se setkala s tímhle specifickým formátem, který vyžaduje úspornost a přesnost. Vše se musí dokonale vybrousit.

Od té doby jsme vás viděli v detektivní sérii Vodník. Jak vám sedí role vyšetřovatelky?

Skvěle, detektivky mám ráda. Jde o volné pokračování miniseriálu Detektivové od Nejsvětější Trojice, žiju s rolí Marie Výrové už pět let, takže mám praxi. Vyvíjí se a stárne ona, vyvíjím se a stárnu i já.

A setkat se s režiséry Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem bylo moc fajn. Díky nim se nečekaně rozjela moje další kariéra před kamerou.

Ve Vodníkovi řeším starý případ, v němž se po letech objevila nová svědkyně. A v následném triptychu Živé terče jdu po stopách tajemného střelce z kuše. Líbí se mi, že příběhy vycházejí z klasické detektivní školy, kde osamělý detektiv konfrontuje svědky a aktéry zločinu a skládá si obraz událostí.

Řešíte ráda záhady i v civilu?

To ani ne. Spíš se mi líbí, jaká Marie je – pevná, rázná, opravdová, férová. Jde cestou pravdy a neuhýbá. V tom jsme si podobné, takže je vlastně i trochu o mně.

V Dejvicích máte čerstvě po premiéře Ibsenových Přízraků, což je zase úplně jiná parketa.

Všechny mé role spojuje to, že běží o zajímavou práci. Vybírám si je podle toho, zda ve mně něco zažehnou. Touhu zkusit zahrát ten konkrétní charakter a téma, které s sebou nese. Mám v sobě spoustu žen, barev. A nebýt herečka, tak se to nedozvím. V běžných situacích nepřijdu na to, že někde uvnitř spí.

Tady nebylo proč váhat: autor Henrik Ibsen, režisér Jirka Pokorný. Hraju hlavní postavu, paní Alvingovou, ale je hrozně složité o ní vyprávět. Běží o vztahy mezi synem (Vláďa Polívka) a matkou. Tedy o velmi osobní témata prolínající se mi přímo se životem – vztahem s mým synem a s muži obecně.

Motto je, že pokud člověk věci nevyřeší hned, zůstanou v něm jako přízraky a jednou to bouchne.

Se synem Ferdou a dcerou Toničkou tvoří silnou trojku.

Se synem Ferdou a dcerou Toničkou tvoří silnou trojku.

FOTO: Profimedia.cz

Na to už si v reálu dáváte pozor?

Snažím se. A taky se víc starám o sebe. Vedle zmíněného dotykového tance jsem začala držet speciální dietu na míru, vychází z rozboru krve. Na základě výsledků jsem omezila například mléčné výrobky a alkohol, naopak jsem zařadila určité bylinky – a jsem nadšená, jak moje tělo reaguje.

Když se k němu začnete chovat hezky, správně se nakopne a okamžitě vám to vrátí. Secvaklo mi to i s mojí duchovní cestou, takže jsem konečně schopná mít se ráda se vším všudy a být otevřená dalším lidem.

Čím ještě si děláte radost?

Vyrazím do přírody, do lesů, do polí – jen tak si chodím, koukám a čistím hlavu. A v létě se chystám do Afriky, do Rwandy, za gorilami. Potkala jsem totiž fotografa, který vytváří knížku o gorilách a shání peníze na jejich podporu. Tak jsem se zeptala, jestli by mě vzal s sebou.

Bude to můj první výlet do divočiny. A jednou si třeba splním sen: podívat se na Tahiti, do Francouzské Polynésie. Fascinují mě modré laguny, život pod vodou…

Zatím se potápím jen povrchově se šnorchlem, ale láká mě hloubkové potápění na jeden nádech.

Může se vám hodit na Firmy.cz: