Z čeho máte momentálně radost a co vás trápí?

Už v mládí jsem si řekla, že budu dělat pokud možno jen to, co mě baví. Jako asi každý. Ovšem ne vždy to vyjde, objevují se různá omezení, povinnosti…

Já v sobě překvapivě teprve nedávno objevila spisovatelského ducha a zalíbilo se mi to natolik, že připravuji formou poznámek už druhou knihu a uvažuji dokonce o třetí. Tak vznikla vlastně i ta úplně první – Pohádky mého života – po třech letech příprav jsem ji během čtyř zimních měsíců intenzívně sepsala.

Všichni v okolí tehdy mysleli, že bude o golfu, protože věděli, že to je moje velká láska. Odpovídala jsem: Ne! O golfu by měla být až druhá. A třetí o psychické pohodě.

Jak se přihodí, že se člověk po padesátce vrhne na psaní?

Přímým impulsem bylo setkání s buddhistickým lámou Džigme rinpočhem. Před deseti lety jsem jela se skupinou Čechů na golf do východní Číny – týden jsme hráli a pak měli den na návštěvu památek. V jedné z nich proti nám šli tři mniši v oranžovo-vínových hábitech. Při pohledu na prostředního mnou projel pocit, že se známe, že mám obrovskou radost, že ho znovu vidím, chci se k němu rozeběhnout a obejmout ho. Všechno se ve mně radovalo, přitom jsme se viděli poprvé. Zaregistroval můj úsměv, pokýval hlavou, prošel kolem…

Já se po pár krocích otočila – on také. Vrátil se a podal mi ruku. Nevím, jak dlouho jsme tak stáli, byla jsem v naprosté euforii a hlavou mi běželo: Už tě nikdy nepustím! Vtiskl mi do dlaně vizitku s čínskými znaky a já dalších dvacet minut nevysvětlitelně brečela, štěstím. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

Golf přinesl Anně radost, nový životní styl i krásný pocit na stupni vítězů.

Golf přinesl Anně radost, nový životní styl i krásný pocit na stupni vítězů.

FOTO: archiv Anny Dzurendy

Uběhly dva roky, pak jsem dělala horoskop jedné mnišce, a když jsem jí řekla o svém zážitku, reagovala: Dal vám vizitku, to znamená, že je váš učitel a musíte za ním jet! Přeložila mi kontaktní adresu na klášter v Tibetu, jenže v mapách jsem to místo nenašla a v cestovkách mě odmítali, že se nejedná o turistickou oblast.

Až jedna čínská kancelář se nechala přemluvit, že mě tam dopraví, pokud zaplatím jeep s řidičem a průvodce. Přidali se dva další lidé a po týdnu putování jsme se ocitli v nadmořské výšce 5000 metrů. Čekala jsem klášter na skále, kde budu meditovat, ale vše bylo jinak.

Jak?

Klášter se rekonstruoval a byl zavřený. Zato jsem našla dům, kde láma bydlel. Objali jsme se jako staří známí a on prohodil: Dáme si čaj? Vůbec se nedivil, proč jsem přijela a co chci. Až později řekl, že mě čekal.

Prožila jsem s ním a jeho rodinou dva pozoruhodné týdny, jako rinpočhe totiž smí mít ženu a děti. Má pod sebou čtyřicet klášterů, které řídí, obléká se jako mnich, modlí se atd., ale nemusí žít jen mnišský život. Letos přijel na oplátku do Česka a bydlel dva týdny u mě. Krása!

Když jsem svůj příběh vyprávěla přátelům, reagovali nejčastěji slovy: Máme úplně husí kůži, měla bys to sepsat! Váhala jsem, mám ještě ze školy uloženou mantru učitelů: neumíš zpívat, malovat ani psát. Spolu s mojí matkou se jim povedlo zadupat mi sebevědomí.

Ale když jsem se později přihlásila na kurzy kresby, namalovala jsem po pár dnech docela zdařilý portrét. S psaním to bylo podobné. K rozhodnutí zkusit to přispěla i zkušenost z práce v terapeutickém studiu, kde jsem svého času radila lidem s jejich psychologickými problémy. Často pomohlo, když jsem jim líčila, jak jsem se s něčím podobným vyrovnávala já.

Co vám přinesla, v čem vás změnila cesta do Tibetu?

Nedá se říct, že bych zažila totální proměnu, to v padesáti ani nelze čekat. Změnu jsem cítila hlavně v době, kdy jsem byla s rinpočhem, mnohem víc jsem si uvědomovala samu sebe. Svůj způsob uvažování, omyly a chyby. A že jich bylo dost! Týkaly se mužů i obecně reakcí na situace.

Bývala jsem prchlivá a plačtivá, nedovedla jsem pracovat se svým temperamentem. Jsem Kozoroh s ascendentem v Beranu, čili samí rohatí. Rinpočhe mě zklidňoval. Postupem doby jsem se naučila být klidná skoro pořád, věci, které mě dřív vytáčely, mi jsou dnes většinou jedno.

Nevím, jak dlouho jsme tak stáli, byla jsem v naprosté euforii a hlavou mi běželo: Už tě nikdy nepustím!

Takže jsem se zkrátka rozhodla, že vše propojím a napíšu motivační knihu o cestě poslušné a zakomplexované holčičky k sebevědomé a úspěšné ženě.

Povězte mi o té holčičce víc.

Narodila jsem se v Košicích, odmala jsem sportovala, byla jsem gymnastka a měla v sobě velkou touhu vyhrávat. Ale možná ještě podstatnější pro mě bylo - a dodnes je – stále se zlepšovat. Můžu skončit třeba desátá, hlavní je vědomí, že jsem byla nejlepší, jak to šlo.

Golf přinesl Anně radost i krásný pocit na stupni vítězů.

Golf přinesl Anně radost i krásný pocit na stupni vítězů.

FOTO: archiv Anny Dzurendy

Vrcholové sportovní gymnastice jsem obětovala veškerý čas, milovala jsem ji. Jenže…

Naši se rozvedli a maminka na mě byla strašně přísná. Vytvářela mi choreografie a každý neúspěch až krutě trestala. Kolikrát jsem plakala a říkala si, jak taková může být. Třeba mě nutila k akrobacii na kladině, na jakou jsem se necítila. Párkrát jsem chtěla dokonce utéct z domova.

V dalším životě jsem ji dlouho řešila, zlobila se na ni – a teprve nedávno jsem dokázala pochopit, že její jednání bylo vlastně pro moje dobro, že jsem se utvořila taková, jaká jsem. Ale její model u svých dětí rozhodně neopakuji.

V patnácti jste se přestěhovala do Prahy?

Ano, s matkou, která odtud pochází. Po úrazu jsem musela skončit s gymnastikou, ale začala jsem skákat do dálky a šest let jsem byla v naší reprezentaci. Pak za mnou přišli s tím, že moji výkonnost je třeba podpořit speciálními „vitamíny“ – což byla anabolika. Jinak mě vyřadí. Můj tehdejší kluk povídá: Chceš vypadat jako Fibingerová? A já ze dne na den skončila.

Bylo mi dvacet jedna a nevěděla jsem, co dál. Sice jsem studovala VŠE, ale hledala jsem k ní „něco“, v čem bych mohla opět vítězit. Jednoho dne jsem uviděla na stanici autobusu letáček na konkurz do taneční skupiny. Vzali mě a po roce dřiny jsem se stala vedoucí celé skupiny. Mám v sobě možná talent vést druhé lidi. Bylo to fajn období, vystupovali jsme na soutěžích, plesech.

Kudy šel váš osobní život? Lásky, děti, rozvody…

První manžel byl kolega z atletiky, který mě miloval deset let, ale já ho brala jako kamaráda. Počkal si na mne do pětadvaceti, kdy jsem byla čerstvě rozejitá a namluvila si, že bude moje životní láska. Jenže Milan se brzy projevil jako sobec, žádal, abych se zcela podřídila jeho kariéře.

Já byla vyprahlá touhou po citové blízkosti (matka mě nikdy neobjala), ochotná se mu obětovat a žít jen pro něj. Odsunula jsem tedy všechno, co zajímalo a bavilo mne, a nařídila si, že mě bude bavit to, co jeho. Až během dalších vztahů jsem pochopila, že to je špatně, že máme žít svůj vlastní život. Tehdy jsem byla jen stále nespokojenější a na třetí pokus jsem z manželství odešla.

Udělala jste stejnou chybu znovu?

V podstatě ano. Druhý muž byl Ital, poznali jsme se během mojí práce pro německou firmu obchodující s hutnickým materiálem. Působila jsem jako samostatná veselá holka, já totiž v mezidobích mezi vztahy vždycky rozkvetla, protože jsem dělala věci po svém.

Zpočátku bylo vše zalité sluncem, začali jsme společně podnikat, vybudovali firmu a vozili do Čech italské osvětlení. Sebe jsem opět potlačila a Federic začal postupně zneužívat mé vstřícnosti, což se vystupňovalo po narození syna. A já se cítila nešťastná, moje dobrovolná oběť se podruhé obrátila proti mně. Stala se ze mne poddajná závislá bytost. Rozvod následoval po čtyřech letech.

S manželem.

S manželem

FOTO: archiv Anny Dzurendy

Pak jsem skočila do dalšího vztahu, pro mne asi nejvíc bolestivého. Přišla jsem v něm vedle iluzí o 650 000 korun. A tehdy jsem konečně pochopila všechny souvislosti, že to mám vlastně špatně nastavené já, a proto mi vztahy nevycházejí.

S Tiborem jsem se rozešla s vědomím, že pokud vstoupím do dalšího partnerství, musím si od začátku ohlídat správné rozložení sil. Asi se mi to povedlo, protože jsem už osmnáct let se současným mužem Vladimírem – a klape nám to.

Jak jste se potkali?

Známe se od mých devíti let, naše maminky byly v Košicích nejlepší kamarádky. Jsem jeho třetí žena, on můj třetí manžel. Oba jsme museli lecčíms projít, kdybychom se dali dohromady v mládí, zřejmě by to nevyšlo. Secvaklo nám to až po letech. Zajímavé je, že mi ho předpověděla i kartářka. Stihli jsme si ještě pořídit společnou dceru.

Snažím se mu trochu pomáhat s marketingem v jeho firmě We are Smart Spaces. Dováží už od 90. let moderní technologie a elektroniku pro chytré bydlení a inteligentní ovládání domácností.

Na rozdíl od předchozích partnerů – skrblíků – je obrovsky velkorysý a snesl by mi modré z nebe. Zřejmě jsem si po osobní proměně přitáhla jiný typ muže. Díky němu se dnes mohu věnovat věcem, které mě baví.

Přiznám se, že mi k vám moderní technologie moc neladí.

Já jim ani příliš nerozumím, technologický svět mi je zcela vzdálený. Přitom jde o úžasné věci, které mohou velmi zpříjemnit bydlení a život jako takový. Lze si naprogramovat například systém topení, stahování žaluzií, ovládání různých přístrojů, vypínačů. Zmáčknete tlačítko „sledování televize“ a proběhne řada úkonů včetně zhasnutí světel.

Nutili mi speciální „vitamíny“ – anabolika. Jinak že mě vyřadí z reprezentace. Můj kluk povídá: Chceš vypadat jako Fibingerová?

V našem domku za Prahou je ale využívám jen napůl. Většinu běžných úkonů provádím sama včetně vaření, což je oblíbená disciplína nás obou. Domov pro mě představuje silné zázemí a ráda se tam vracím z cest po světě. Teď na mě ovšem s výčitkou čeká neupravená zahrada, kterou jsem během léta zanedbávala.

Cesty po světě souvisí asi hlavně s golfem – jaká byla sezona?

Golfová sezona má pro mě jako seniorku (nad 50 let) dva vrcholy: vedle domácího mistrovství republiky, kde poslední roky vítězím, jde o ME jednotlivkyň a týmů. Jsem už čtyři roky kapitánkou našeho družstva (letos jsme skončily 12.), organizuju přípravu, tréninky…

S dcerou.

S dcerou

FOTO: archiv Anny Dzurendy

Dalo mi to úplně novou životní energii, i ve vyšším věku jsem našla něco, k čemu směřovat, v čem se zlepšit. Nejde jen o oblast švihu, kvalitu úderu, ale o celkovou vyspělost během turnaje, musíte řešit nečekané situace, reagovat.

Cílem je nedělat zbytečné hloupé chyby z nepozornosti a rozladěnosti spoluhráči. Často je vidíte poprvé, a ne vždy vám sednou, přesto s nimi musíte strávit intenzívně řadu hodin. Když dojde k rozepři kvůli špatně počítaným ranám, řešíte, zda stojí za to se dohadovat, nebo nad tím mávnete rukou.

Řada lidí má stále dojem, že golf je snobská záležitost…

Což zdaleka neodpovídá realitě, začít hrát může kdokoliv kdykoliv a finanční náklady se neliší třeba od lyžování. Leckdo si taky myslí, že nejde o žádný pořádný sport, že se jen tak chodí a trefuje do jamky, přitom se klábosí…

Na tom přece nic není, je to jednoduché! Proč tedy golfisti vydělávají tak velké peníze? Ale kdo to jednou zkusí a golfovému kouzlu propadne, obohatí si neuvěřitelně život. Ve své příští knize proto nemíním golf vyučovat, ale ukázat laikům, co je skryto prvnímu pohledu. Já osobně mu obětuju opravdu hodně, skoro denně trénuju.

Dospěla jsem k tomu, že hlavní není kvantita, ale kvalita – místo tří set ran odehraju klidně jen třicet, ale každou ránu si předem představím, vytvořím pro ni přesná kritéria… Také chodím do fitness, na mentální trénink, masáže, plavání. Vyhovuje mi i rehabilitace Red Cord.

Oč běží?

Jedná se o poúrazovou rehabilitaci, ale zároveň o metodu tréninku. Cvičíte hodinu s terapeutem a máte to i jako kondiční trénink. Vstupními testy zjistí stav vaší pravé a levé poloviny těla. Asi u nikoho nedopadnou stejně, zvlášť pokud děláte jednostranný sport jako tenis nebo golf. Takže vám vymyslí cviky přesně na míru.

Naše tělo je totiž chytré a snaží se poradit si se špatným zrotováním, najde si cestičky oklikou, čímž se situace ještě zhorší. A právě to vám odbourá technika, kdy vás trenér zavěsí do labilní polohy na lana tak, že nemůžete zapojit „berličky“, ale jen oslabené svaly. A tělo se postupně vrací ke správnému pohybu…

Pak chodím ještě na techniku vytvořenou na základně cvičení legendární paní Mojžíšové, kterou se rozhýbávala batolata.

Nepřeháníte to trochu? Mně se zdáte zdravá a rovná až dost!

Možná vám to přijde přehnané, ale mým cílem je mít opravdu rovné tělo, protože pak budou zjednodušeně řečeno rovné i moje rány. Hodně profesionálních golfistů rehabilitaci podceňuje a sáhnou raději po prášcích, běhají na obstřiky – a končí na operačním stole.

Nemá cenu na chvíli utišit příznaky, hlavní je najít příčinu a odstranit ji. Nemám ráda řeči: V mládí jsem dělal to a to, proto mě dnes bolí… Žádný sportovec nemusí mít bolavé tělo, pokud se mu správně věnuje.

Vy jste se ke golfu dostala poměrně pozdě, že?

V třiceti devíti. Což mě mrzí, protože myslím, že kdybych začala o třicet let dřív, mohla jsem to dotáhnout nejvýš. Já ale dlouho ani nevěděla, že golf existuje, a moje začátky byly jen rekreační. Dnes vím, že je to sport, který můžu dělat až do konce života. Stal se mi z něj životní styl. Na turnaji ujdu v rámci osmnácti jamek deset až dvanáct kilometrů, do toho udělám spoustu dřepů, posílím břišní svaly, navíc jsem v krásném prostředí.

Úžasný pocit byl, když jsem v padesáti dostala možnost reprezentovat republiku. V gymnastice jsem se sice kdysi dostala do širší reprezentace, ale nikdy jsem nedosáhla na stupně vítězů. S golfem konečně soutěžím s lvíčkem na prsou a zažívám nádherný pocit vlastenectví. Navíc říkají, že jsme jako družstvo krásné ženské a nejlepší z východního bloku!

Přivedla jste ke sportu i potomky?

Golf ovládají pěkně oba, ale nechtějí ho dělat výkonnostně jako já. Adriano hrál aktivně fotbal, Melanie je šikovná na tanec. Do ničeho je nenutím. Vzhledem k tomu, že jsem jako holka měla všechno příkazem, bez diskuze, snažím se jim vysvětlovat, proč po nich to a to chci.

Pokud mají jiný názor (a nejde o život), nechám je udělat vlastní zkušenost. Adriano dostudoval ekonomii a mezinárodní vztahy a pracuje v otcově firmě, Melanie studuje střední školu zaměřenou na umění.

Vím, že se zabýváte také astrologií – od cesty do Tibetu?

Kdepak. Astrologii, numerologii a tarotu se věnuju dvacet let, z toho devět jsem je studovala. Impulsem se stala kniha Miluj svůj život, kterou mi věnovala otcova druhá žena. Začala jsem ji číst, ale naprosto ničemu nerozuměla. Do té doby jsem byla zaměřená jen na výkon ve sportu a podnikání, na materiálno. Termín karma jsem znala pouze ve spojení s teplou vodou v koupelně.

Postupně se mi začaly otvírat nové světy, zajímala jsem se i o práci s buněčnou pamětí, rodinné konstelace, znovunapojení… Všechny informace se mi postupně propojují v jeden celek.

Došla jsem mimo jiné k tomu, že se nic neděje náhodou, každé setkání, zkušenost má svůj význam. A že největší dobrodružství je stát se sama sebou, žít vlastní život, využít svých schopností a možností. Což neznamená být sobecká. Když budu šťastná já, bude šťastné i okolí.

Díváte se často do svého horoskopu?

Nejsem ta, která by denně sledovala, jaký má horoskop, co by řekl jejím aktivitám Merkur atd. Tomu nepropadám. Na druhou stranu se ráda podívám na solární horoskop, který je od narozenin do narozenin a udává hlavní téma toho roku. O čem bude, jaké se otevřou příležitosti a na čem bych měla popracovat.

Pro tento podzim mi vyšly podporující konstelace planet na spuštění něčeho nového. A já opravdu něco chystám – opět v oblasti golfu. Už mu myslím dost rozumím a mám spoustu kontaktů, které chci využít na pořádání speciálních golfových turnajů pro firmy, s netradičními programy a ochutnávkami.

Se svým tibetským učitelem Džigme rinpočhem.

Se svým tibetským učitelem Džigme rinpočhem

FOTO: archiv Anny Dzurendy

Také bych ráda založila golfovou cestovku – vozila bych golfisty ze zahraničí a představovala jim naši zemi, ukazovala, jak je tu krásně. Také jsem se rozhodla, že obnovím svoji malou astrologickou školu v Králově Dvoře a kurzy fyziognomie.

Jaké své schopnosti jste zatím nevyužila?

Nad tím se zrovna zamýšlím. Každému byly dány do vínku určité talenty, ale většinou všechny nestihneme objevit. U mě se čím dál víc dere na povrch nespokojenost s tím, když je někde něco v nepořádku. A s ní přichází touha po nápravě. Tak jsem pomohla revitalizovat manželovu firmu a chtěla bych to vnést i do českého golfového světa. Jde často o detaily, ale v širším měřítku přinesou znatelné vylepšení.

Vše, co můžu ovlivnit, hned řeším. A do čeho zasáhnout nelze, s tím se netrápím. Snažím se neplýtvat energií vzdycháním, proč je někde bída atd. Je mi to líto, ale nemám-li řešení, jdu od toho. Naopak třeba teď pomáhám rinpočhemu shánět prostředky pro školu, kterou postavil v 5000 metrech nad mořem pro děti pastevců. Další je vzdálená 150 km. To mi přijde smysluplné.

Moje motto je: Když něco končí, znamená to, že přijde něco nového, lepšího.