Na schůzku dorazila energická absolventka Střední oděvní školy (a řady dalších kurzů) podle očekávání krásně upravená, v elegantních, dokonale padnoucích šatech s akcentem na sladěné barvy a detaily.

Hned mi bylo jasné, že nestojí ráno jako já bezradně před narvanou skříní s otázkou co na sebe. Že teoreticky i prakticky ví, jak zacházet (nejen) s módou ke svému prospěchu. I v jejím případě ale platí, že kovářova kobyla chodí bosa…

Jak letos prožíváte jaro vy?

Musím přiznat, že myslím hlavně na své klientky a vlastní potřeby odsunuji do pozadí. Od ledna jsem neplánovaně prošla osobní katarzí, úplně do dna. Mám asi zlomový rok, bylo mi čtyřiačtyřicet, což představují dvě židličky – a já opravdu vnímám potřebu se usadit. Žiju zatím single, nemám partnera ani děti, ale narůstá ve mně touha to změnit.

V dubnu jsem začala cvičit a starat se víc o vnitřní hygienu. Nelze kázat vodu a pít víno – spousta žen ode mne očekává, že je někam posunu, podpořím, roztleskám. Ovšem kompletní pravidelnou očistu a průvan v šatníku si letos udělám asi až teď v květnu červnu.

Ono totiž vše se vším souvisí: je dobré provést detox těla, duše, vztahů, skříně i celého bytu. Zcela přirozeně se očistit od všeho nadbytečného, podobně jako ve feng-šuej. Neřídím se jím vědomě, tuhle jsem si přečetla, že je prospěšné někam si pověsit křišťál – a já ho mám už několik let!

Co dalšího děláte?

Vrátila jsem se k tancování salsy, přihlásila se na akro jógu, kde se tak trochu válíte po chlapech (směje se). Vycídím byt a brzy dojde i na to oblečení – můj cíl je mít minimalistický šatník. Snažím se věci neuchovávat déle než rok a pořád je posílat dál.

Základem je pár stabilnějších jednoduchých kousků, které se dají snadno změnit doplňky: sakem, bižuterií, spodničkou. Vlastním třeba jedny růžové šaty, které jsem chtěla už pětkrát vyhodit, ale pokaždé je něčím proměním a okolí je znovu obdivuje. Příště je asi kus ufiknu…

Nevynechám ani očistu bylinkami a letos jsem objevila sílu a kouzlo přírodních Bachových esencí. Hezky mě uvolňují a zklidňují.

Dnes jste bezvadně upravená, záříte. Vzhled je vaší vizitkou – kolik času mu věnujete před odchodem z domova?

Děkuji. Je to jednoduché, protože se líčím čím dál méně. Základem je dobrý podkladový make-up v přirozeném odstínu pleti, důraz kladu na výrazné rtěnky, oči mám vychytané, stačí lehká linka na horní víčko a řasenka. Nalíčená jsem do sedmi minut.

Oblečená jsem taky bleskově, už večer zhruba vím, co si vezmu, samozřejmě někdy se změní počasí a musím na to reagovat. Celkově mi vypravení netrvá déle než čtvrt hodiny.

Spousta žen ode mne očekává, že je někam posunu, podpořím, roztleskám.

Spousta žen ode mne očekává, že je někam posunu, podpořím, roztleskám.

FOTO: archiv Petry Šestákové

Moje pravidlo je, že čím hůř se cítím (psychicky nebo fyzicky), tím větší práci si dám se vzhledem a volím veselejší, zářivější barvy. Je to můj lék na splíny a špatnou náladu. Ani po bytě nechodím ve vytahaných teplácích, ale v hezkých úpletových šatech. Beru to jako příjemnou hru.

Je to vážně tak jednoduché?

Dodám, že další „složka“ dobré nálady vzniká v komunikaci s klientkami. Kolikrát mě bolí hlava a musím se do setkání nutit. Ale překousnu to a po počáteční nejistotě, zda budu dobře mluvit a ony se budou cítit fajn, se do toho vžiju jako do hereckého vystoupení – a v závěru jsem nabitá energií, že bych mohla lámat skály. Po bolesti ani památka.

Jaké chyby dělají podle vás ženy nejčastěji?

Hlavně jim chybí zdravé sebevědomí. Měly by si především ujasnit, kdo jsou a jak chtějí působit, roli hraje i jejich profese a způsob života. Mají často skříně narvané nesourodými věcmi, s nimiž si nevědí rady. Zbrklé nakupování bývá reakcí na to, že se cítí nedoceněné od partnera či okolí, léčí si nějaké komplexy. Jedna nakupuje o překot kabelky, druhá boty…

Když je učím líčit, všímám si, co je na nich hezké: oči, pleť, vlasy. Párkrát jim to zopakuji a ony se obvykle uklidní a rozkvetou. Snadněji pak hledáme správnou cestu. A když asistuji při nákupech (v poslední době přibývá i mužů!), upozorním je třeba na štíhlý pas, pěkná lýtka, která zbytečně schovávají.

Prozradím jim fígle, jak zamaskovat špeky, opticky prodloužit… Ale i to, že stačí vypíchnout jen jednu přednost – například dekolt, u jiného modelu zase nohy. V kouzlu uměřenosti a rafinovanosti vedou Francouzky.

S čím dalším potřebují poradit?

Stává se, že zamrznou v určitém oblíbeném životním období, kdy byly šťastné, a oblékají se tak pořád. Je dobré udělat si zhruba jednou za půl roku pohodu, zapálit svíčky, uvařit dobrý čaj nebo nalít víno – a jen tak koukat do sebe, meditovat. Říci si, kolik mi je, co mám, co chci, zda jsem spokojená, toužím po lepší práci, novém muži? Protřídit své kostlivce… Pak se podívat do šatníku – a najednou je jasné, že si už nevezme rozdrbané džíny nebo minisukni, aby působila mladě.

Nejsem proti džínům (i když je nenosím) – s bílým trikem, teniskami, sakem a velkou kabelou tvoří mladistvý styl, nositelný klidně i v padesáti šedesáti. Snažím se ale spíš podporovat ženskost, která v naší společnosti chybí, většina žen chodí v kalhotách. Osobně ulítávám na šatech, přijde mi to zkrátka jako nejsnazší oblékání.

Měla jste vy sama v módě i životě nějaké výrazně extravagantní období?

Ne, žádná revolta se nekonala. Naopak jsem byla v době studií velmi pod vlivem rodičů, hodná holčička, která nepaří, neodmlouvá. Což se projevilo i na mém stylu, takže jsem ve dvaceti vypadala na čtyřicet. Kostýmky, zapletený culík, usedlé barvy. Přestože jsem absolvovala oděvní průmyslovku, kde by se čekala jistá ulítlost. Jen jednou jsem se odvážila nabarvit vlasy na červeno. Vydrželo mi to tři měsíce.

Zato ve čtyřiceti se cítím, oblékám a občas snad i vypadám na dvacet. Otočilo se to. V počátcích mé kariéry vizážistky jsem měla tendenci nosit na hlavě decentní číro a k tomu obrovské hodinky – působila jsem trochu jako Leoš Mareš. Jeden kolega to nevydržel a povídá: Ty se divíš, že máš problém se vztahy, když vypadáš jako chlap!?

Tehdy jsem se nad sebou zamyslela, sám sebe člověk nevidí. Začala jsem se měnit a mám čím dál větší touhu ženštět. Ženám radím, ať si najdou mezi celebritami vzor, typově podobnou ženu, jejíž styl se jim líbí, a zkusí ji napodobit. Mojí inspirací je Kate Middletonová, nyní vlastně vévodkyně z Cambridge.

Každá trpíme nějakými komplexy, s čím jste se prala vy?

V pubertě jsem se trápila hlavně s výrazným nosem. Než jsem zjistila, že bych to bez něj nebyla vůbec já. Taky jsem si jako krátkozraká musela odbýt posměšky kvůli brýlím, kontaktní čočky tehdy nebyly běžné. Pamatuju, že jsem měla na obroučkách nalepeného Šmoulu. Hrůza!

Dnes mám své tělo moc ráda, chválím ho, hladím a hýčkám, nosím na rukou. Protože dobře fungující tělo bez různých chorob a alergií, kterými trpí každý druhý, je boží dar.

Vedle proměn klientek jsem prošla na vlastní kůži i proměnou osobní – a to jak stylů, tak líčení. Poznáte mě?

Vedle proměn klientek jsem prošla na vlastní kůži i proměnou osobní – a to jak stylů, tak líčení. Poznáte mě?

FOTO: archiv Petry Šestákové

Projevoval někdo z rodiny výtvarné, umělecké sklony?

Jsme typická dělnická rodina: otec zedník, matka švadlena. Ale oba jsou velmi talentovaní, maminka maluje obrazy, táta se našel v úpravě zahrady v japonském stylu a dělá krásně oplétané demižony. Já jsem chtěla být sekretářka nebo pracovat na poště – hrozně mě totiž baví vyplňovat kolonky a ukládat spisy do šanonů. Když vidím formulář, celá šťastná se na něj vrhám. Blázen!

Ale naši mě dotlačili k té oděvní průmyslovce, asi vypozorovali jakýsi talent. Je fakt, že jsem mamince odmala pomáhala obracet pásky, obšívat dírky, přišívat knoflíky. A po jejím vzoru jsem ráda šila a malovala si modely – nejprve pro panenky, později pro sebe.

Dokonce jsem v sedmi letech uspěla v soutěži Praktická dívka, kde jsem ušila na panenku šik zavinovací sukni se záhyby – a porota málem omdlela. Ovšem dlouho mě vůbec nenapadlo, že bych se něčím kolem módy mohla živit. Přitom jsem z naší třídy jediná, kdo se tomu dnes věnuje.

Nicméně po škole jste dělala něco jiného!?

Chvíli jsem pracovala jako asistentka pro návrhářku Ivanu Follovou, pak mě přilákala reklama. Stala jsem se produkční, připravovala jsem různé akce. Kvůli nepříjemnému šéfovi jsem ale roku 2000 odešla, doladila si angličtinu a vážně zapřemýšlela o budoucnosti.

Nasměrovaly mě čtyři víly: jedna kamarádka zařizovala luxusní kosmetický salón a hledala školení pro zaměstnance. Já jsem přes bráchu, který už tehdy pracoval jako vizážista, zjistila, že Asociace vizážistů a stylistů pořádá rekvalifikační kurzy – a ona mě do nich zapsala taky. Šla jsem tam se sebezapřením…

Mezitím moje druhá víla – maminka – začala pracovat pro Oriflame a hned mi dohodla, že budu radit ženám, jak se líčit. Opět jsem byla v šoku, zdálo se mi, že ještě nic neumím, styděla jsem se. Ale byla jsem hozená do vody.

To zní jako nedobrovolná cesta k úspěchu!

Na kurzech si mě všimla další paní – vizážistka, která potřebovala přes léto zástup na „road-show“. S kamiónem jsem objela Českou republiku, na zastávkách jsem promluvila o trendech, vytáhla z davu slečnu a nalíčila ji. Velké divadlo. A zase mě kdosi uviděl a hodil mi lano… Měla jsem kliku i na výborného fotografa Honzu Tůmu, který mě bral na večírky a tiskovky, všem mě představoval a chválil.

První rok jsem pracovala prakticky zadarmo, než jsem si udělala jméno a začali mi důvěřovat. Další stupínek byl, když mě požádali z jednoho časopisu, abych pro ně připravila módní rubriku, tím jsem získala zaštítění a mohla půjčovat oblečení od různých řetězců a firem. Začala jsem dělat oblíbené proměny čtenářek… A zjistila jsem, že mě to strašně baví a snad pro to mám i cit.

Napsala jste už dvě knížky, vedete kurzy líčení, nabízíte individuální konzultace u šatníku, asistenci při nákupech, celkovou proměnu, organizujete Petra Days – co je to?

Do svého showroomu napůjčuji z velkoobchodu spoustu módy (kalhoty, šaty, saka, trika…). Každé dvě hodiny přijde klientka, s asistentkou na ni navlékneme, co myslíme, že by jí slušelo – a ona krásně prokoukne, vypadá úplně jinak a bývá hodně překvapená. Obvykle si z té hromady věcí hned něco koupí a odnese.

Jedná se převážně o oblečení italské a španělské, mám k těmto zemím osobní vztah, možná i zatoulané kořeny…

Úplně největší zájem je ovšem o víkendové kurzy líčení. Dámy si udělají výlet do Prahy, pěkně se u mě nalíčí – a někdy jdou i rovnou do divadla. A ještě bych ohlásila novinku. Začala jsem s kamarádkou vytvářet videoblogy na YouTube, jmenujeme se Vera a Pera. Točíme takové legrácky (o nesprávné výslovnosti názvů obchodů, používání make-upů…) a moc se tím bavíme.

Nadchla mě akro jóga – zatím umím pár základních pozic, ale doporučuju!

„Nadchla mě akro jóga – zatím umím pár základních pozic, ale doporučuju!”

FOTO: archiv Petry Šestákové

Řekla jste, že české ženy nemají dost sebevědomí. Jak si to vysvětlujete?

V Americe se chválí (a vyznává láska) stále, až to z mého pohledu vyznívá neupřímně. V naší společnosti není bohužel zvykem pochválit, říct: Tobě to dneska sluší! Je to asi národní mentalitou, přitom pár slov nic nestojí.

Před rokem jsem si v kavárně všimla nádherně oblečené dámy kolem šedesátky – kostýmek, šperky, boty…, vše sedělo. Nic okázalého, ale ani usedlého. Šla jsem jí říct, že jsem unesená, jak vyladěně působí. Úplně se rozzářila, nečekala to. Jindy se stačí usmát na sympatické kolemjdoucí – a hned je svět veselejší.

I já jsem se musela lásce k vlastní maličkosti naučit a pořád se učím. Pomáhá k tomu taky nadhled získaný cestováním. I když platí, že sám před sebou člověk neuteče. Jak řekl Ralph Waldo Emerson: Můžeme zcestovat svět a hledat krásu, ale pokud ji nemáme s sebou, v sobě, nenajdeme ji.

Která cesta pro vás byla zásadní?

Vloni jsme vyrazily s kamarádkou poprvé do New Yorku. Abychom se naladily, koukaly jsme v letadle na Sex ve městě a brečely smíchy. Je to úžasný, chytrý seriál, znám ho skoro zpaměti a je pro mě inspirací, jak to chodí v byznysu a jak se zachází s módou. Dokonce jsme některá místa z filmu navštívily a byla to velká satisfakce pro moji ženskou duši. Uvědomila jsem si, že nemá cenu sedět na penězích a čekat, až… dodělám školu, až budu mít vážného partnera, až… To je typické čecháčkovství. Podstatné je udělat to teď!

Takže v květnu jedeme do Japonska, což je něco jako volání mojí duše. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Baví mě móda kimon, začala jsem studovat cestopisy a chodit na japonštinu (už umím dvě abecedy!). A jak vesmír posílá signály, všude vidím japonské vlajky, v televizi sleduji dokumenty z Japonska… Moje tělo se při pohledu na ně zklidňuje a usazuje podvědomě do pozice lotosového květu.

Trpíte profesní deformací a radíte okolí? A kdo ze známých tváří by dostal za jedna?

Radím už jen na vyžádání, snažím se nevnucovat. Z osobností mě napadá Simona Krainová, je doslova módní ikona – nosí jednoduchou, ležérní a elegantní módu. Nebo Aňa Geislerová, vůbec celá rodina Geislerových je výborná, nápaditá a odvážná. Oblečou si třeba široké nohavice, jakým bych se já vyhnula – a sedí jim to. Měla jsem štěstí je i několikrát líčit.

Mýma rukama prošla spousta žen, ze známých uvedu tenistku Petru Kvitovou, kterou jsem snad sedmkrát připravovala na focení – a naposled si u mě koupila kurz líčení! Od té doby jsme zůstaly v kontaktu. Je to bezvadná holka, píšeme si o očních stínech i o chlapech.

Jste asi i dobrá psycholožka, nahlížíte do cizích životů…

Musím vybalancovat vnímavost vůči klientce a profesní odstup. Jeden čas jsem to dost prožívala a nedivím se psychologům, že jsou někdy mírně trhlí. Při otevření cizí skříně se na mě skoro vždycky vyvalí totální chaos, kdybych se z toho materiálu měla obléknout, budu bezradná.

Protože radikální změnu prožívá každý jinak, jdu citlivě ramínko po ramínku. K tomu vyslechnu ledacos o manželovi, rozchodech atd. Jsem ráda, že můžu být jakousi oporou. Ale naučila jsem se rituál: když se s klientkou rozloučím, hned za dveřmi ze sebe všechno jakoby setřepu.

Můj druhý domov je v přírodě

Můj druhý domov je v přírodě.

FOTO: archiv Petry Šestákové

Většina čtenářek musí zvládnout detox sama. Něco jste už naznačila…

Je dobré začít tím, zda oddělují letní a zimní věci. Já osobně používám běžně i mimosezónní oblečení, které kombinuji a v zimě vrstvím, podvlékám teplejším.

Každopádně všechno vyndat, vyzkoušet každý kousek a zvážit, co s ním: budu nosit, dám kamarádce, pošlu na charitu? Pojedu ve stejném stylu, nebo je důvod ke změně: končí mi mateřská, stala jsem se šéfkou, jdu do penze? Zbytek zařadit do skříně podle barev a funkčnosti: zaměstnání, volný čas, slavnostní příležitosti.

V etapě dokupování to nepřehánět s barvami a vzory, základní kousky (včetně klasické košile a malých večerních) volit jednobarevné – bílé, černé, modré, šedé a béžové. K nim podle nálady přidat vzory a barvy v podobě blůzky, šátku…

Letos jsou hitem lehké pršipláště, košilové šaty a „pastelovky“. Nezatracuji ani černou, ale pozor: barva na horní polovině těla se odráží v obličeji a přidává nebo ubírá roky. Variant je mnoho a každá se může najít.

Kolik věcí by měl zhruba obsahovat běžný šatník?

Moc ne, kvalita je důležitější než kvantita, stejně většinou nosíme dokola pár oblíbených věcí – z pohodlnosti nebo na základě reakcí okolí. Nedávno mě zaskočila jedna dáma evidentně žijící v dostatku. Ve skříni přitom měla (na rozdíl od manžela) všeho všudy jen pětadvacet ramínek včetně dvou kabátů. To je fakt málo. Navíc ve stylu květinových dětí, který k ní nešel.

Po detoxu jí zůstalo pět věcí, když počítám i to, co měla na sobě. Šly jsme nakupovat – a stal se z ní úplně jiný člověk. Dodnes je mojí věrnou klientkou. Přitom mám pocit, že jsem byla na terapii já u ní – pod dojmem toho, že dokázala žít jen s těmi pár kousky, jsem doma okamžitě vyhodila deset zbytečností.

Vyhazujete stejně snadno i nefunkční vztahy?

Se vztahy je to u mě celoživotně složité. Něčím zřejmě odrazuji ty správné chlapy. Přátelé tvrdí, že se mě bojí. Snad jim připadám příliš výrazná a suverénní, jenže to je jen slupka. Zní to jako klišé, ale měla jsem zatím vážně smůlu. Prožila jsem jeden dlouhý vztah, a když jsem toho pána po letech potkala, byla jsem ráda, že už spolu nejsme…

Ale snažím se nepodléhat panice, zdá se mi, že konečně dozrávám a ten pravý se objeví. Každý má v životě jiné lekce: jednomu zemřou brzy rodiče, druhý má fůru dětí, třetí nemá partnera. Já zatím pomáhala druhým ženám. A taky investuju čas do svých koníčků.

Jakých?

Dřív jsem hrávala beach volejbal a tenis, jsem soutěživý typ. Dnes hlavně kreslím a maluju, tématem je samozřejmě móda, fashion ilustrátorství. A v šuplíku mám už námět na další knížku o líčení. Odreaguju se nejlíp tancem – místo sledování televize vyrážím do tanečních klubů. Ale i večery doma si udělám hezké, byt jsem zařídila v orientálním stylu, tak zapálím vonné tyčinky…

Velkým koníčkem je taky kynologie. Jezdím už 30 let na Šumavu na výcvikové tábory pro psy a kontakt s přírodou mě velmi uklidňuje. Málokdo věří, že spím ve stanu a vydržím se 14 dnů koupat v potoce, běhat po louce a sbírat byliny. Je to můj druhý domov.