Než se rozvoní káva v nápaditých hrnečcích „každý pes jiná ves“, okouzleně se rozhlížím.

„Vždycky musím bydlet u vody – ať už slané, nebo sladké. Ale vůně Vltavy je jedinečná a nosila jsem ji v sobě celých třicet let emigrace,“ přiznává sametovým altem. Působí velmi živě, přitom skromně i noblesně. A nádherně, naplno a často se směje.

Žije svůj třetí život. Začínala u Voskovce a Wericha a na českých operních scénách, pak sklízela potlesk na jevištích celého světa po boku dalších pěveckých hvězd. Po revoluci se konečně vrátila do vlasti a místo klidného „vejminku“ se dočkala zázračně vitální herečka a zpěvačka řady krásných rolí a zaslouženého uznání i zde. Jako dárek k 92. narozeninám o ní natočila režisérka Olga Sommerová dokument s všeříkajícím titulem: Červená.

Odpočívat jsem neuměla. Můj život spočíval v balení kufrů, v odjezdech a příjezdech,“ říká pěvkyně v úchvatném lmu Olgy Sommerové Červená, který právě vstupuje do kin.

„Odpočívat jsem neuměla. Můj život spočíval v balení kufrů, v odjezdech a příjezdech,“ říká pěvkyně v úchvatném filmu Olgy Sommerové Červená, který právě vstupuje do kin.

FOTO: ČTK

Jak film vznikal a jak jste spokojená s výsledkem?

Není lehké ohlédnout se po celém, tak dlouhém životě, jsem typ, který si nestýská a všechno, co bylo, odhazuje za sebe. Takže jsem se zpočátku bránila, ale ta krásná blondýnka Olga mě přemluvila, měly jsme i s její dcerou, kameramankou Olinkou Špátovou, výborný tým. Jezdily jsme rok po všech čertech a já vůbec netušila, co vznikne. Teprve když Olga vše rozstříhala, seřadila a přidala hudbu, mělo to najednou tu legátovou linii…

Objevila jste přitom i něco nového o sobě?

Nového asi ne, ale na hodně věcí jsem se znovu rozpamatovala, vyhrabala je ze zavřených šuplíků v mozku. Příjemných i smutných. Tak nějak jsem si je popřipomněla.

Máte nádhernou češtinu!

Moje zamilovaná kniha byla Chrám i tvrz od Pavla Eisnera. Když jsem utíkala na Západ, nemohla jsem si vzít žádné zavazadlo, abych nevzbudila pozornost – jen mého pejska, kabelku a tuto knihu. Z ní jsem další roky těžila nádhernou češtinu, abych ji nezapomněla. Také jsem překládala, česky myslela, modlila se a psala deník. Německy, francouzsky, anglicky už jsem uměla díky své ctižádostivé matce.

Česky jste tedy nemluvila? Ani s nějakou kamarádkou, krajany?

Česky jsem těch třicet let hovořila jen se svými kočičkami a pejsky. Ti se mnou dokonce všude cestovali, vymínila jsem si jejich přítomnost i v letadle. Víte, já ani neměla šanci se s někým kamarádit. Jezdila jsem sem tam po světě a s emigranty z Čech jsem se stýkala jen zřídka. Bývali dost depresívní, stejskaví, a to já nechtěla.

Tak šel čas: Věc Makropulos

Tak šel čas: Věc Makropulos

FOTO: ČTK

Ve filmu je scéna z vašeho bývalého pražského bytu, kde je dnes archív StB. Jak jste se tam cítila?

Snažila jsem se to brát, jako bych byla cizí, dávno jsem si odvykla takové věci prožívat. Jen jsem ukázala, kde jsme měli ložnici, kde koupelnu… Možná tím, že jsem všechno ztratila, celý majetek a dědictví, vůbec na ničem nelpím. Ani v zahraničí jsem si nevybudovala skutečnou domácnost, neschraňovala věci, jídelní servisy, stříbrné lžíce…

Jen u Frankfurtu a v Mentonu jsem měla svůj domeček. A v San Francisku možná někde ve sklepě leží bedna s mými věcmi. Já se vždycky zařídila na těch pár měsíců, jednoduše a hezky, ale pak jsem odjela a vše tam nechala. S sebou jsem brala pouze nejbližší věci, knížky, dopisy a klavírní výtahy.

Váš život je rozlomený na tři části. Lze je nějak specifikovat?

Prvorepublikové mládí bylo v pořádku, rodiče se o mě starali, měla jsem vychovatelku, vyrůstala jsem v klidu. S tátou jsem měla velký vztah, byl muzikant a já k muzice odjakživa inklinovala. Maminka byla krásná a společenská. K ní jsem tak blízko neměla, nezažila jsem to láskyplné mámino objetí. Ale nebolí mě to, protože jsem to nepoznala. I proto mi později nechyběl skutečný domov. Byla jsem jako toulavá kočka, šťastný „bezdomovec“.

S emigranty z Čech jsem se stýkala jen zřídka. Bývali dost depresívní, stejskaví, a to já nechtěla.

Profesně se umíte rychle propojit s novými lidmi, jste kontaktní i v osobním životě?

Kdepak, jsem velký introvert a stydlín. A hlavně nemluva, mluvit není moje přirozenost, nutnost. Zvlášť nerada hovořím o sobě, nejsem egoman, proto odmítám i většinu rozhovorů, mám jen jeden život a nemohu vymýšlet žádné novinky. Největší luxus pro mne je být sama. Odmala. Doma mi říkali „naše tragédka“.

Tak šel čas: Carmen

Tak šel čas: Carmen

FOTO: archiv Soni Červené

Co vás nejvíc bavilo, zajímalo?

Zvířata. A také mě ovlivnily návštěvy, většinou lidí kolem kabaretu Červená sedma, který založil otec. Bývaly u nás velké párty až do noci, já tajně seděla pod klavírem a pozorovala cvrkot. Zamilovala jsem se do Písničky z mládí, a když mě jednou kdosi „vyvolal“, abych také zazpívala, celá šťastná jsem začala:

Kde jsou ty chvíle, kdy já jsem býval mlád… Všichni se chechtali, co ten špunt říká – a já začala plakat. Ale tenorista Mařák povídá: Soničko, neplakala, vždyť rozesmát obecenstvo je ten největší kumšt na světě. To byla moje premiéra, tím to začalo.

A kdy vás uchvátila opera?

Mařákova žena byla americká operní pěvkyně Kavanová a zpívala v Národním divadle Carmen. Když jsem ji tehdy viděla na jevišti s dýkou za podvazkem, řekla jsem si: To chci také! Pak jsem Carmen zpívala v celém světě, dohromady víc než stokrát. Je to dodnes má nejbližší opera, ta mě „udělala“. I když oblíbených mám mnoho…

Svět opery je úžasný, proto jsem hrdá, že společnost provozující promítání z Metropolitní opery v New Yorku v českých kinech včetně pražského Světozoru mě požádala, abych se letos stala jejich patronkou. Vloni to byl pěvec Plachetka. Je to krásný protipól slzavého údolí zdejších muzikálů.

Tak šel čas: Cherubín ve Figarově svatbě

Tak šel čas: Cherubín ve Figarově svatbě

FOTO: archiv Soni Červené

Nejdřív jste ovšem hrála a zpívala u Voskovce a Wericha, že?

Studovala jsem herectví i zpěv a moje profesorka mě upozornila na konkurz do jejich Divotvorného hrnce. Styděla jsem se a vzala si na pomoc pejska, rezavou Andulku. Uvázala jsem ji v zákulisí, jenže se utrhla a přišla za mnou na jeviště. Vše se zastavilo a Werich zavolal: To si nabarvila psa podle vlasů nebo vlasy podle psa? A Voskovec dodal: No to je Káča! Zoufale jsem utekla, ale vrátný mě zastavil, že mě chtějí v ředitelně. Tak mi pes pomohl k roli Káči Maršálkové.

Moc jsem se v tom prvním angažmá naučila. Voskovec byl intelektuál, Werich si říkal Jan Ámos buřt. Bylo nádherné s ním sedět na Čochtanově studni a reagovat na jeho textové úlety.

Kariéra se slibně rozbíhá, hrajete i ve filmu Poslední Mohykán, zpíváte v opeře, vdáte se. Ale pak…

Nejdřív emigroval můj muž. Já s ním tenkrát neodešla, jsem puntičkářka a dodržuji smlouvy. Jenže mi začala ztrpčovat život StB, zatkli matku, která přežila koncentrák – a za podivných okolností zemřela na Pankráci. Sledovali mne, znemožnili mi zpívat. Proto jsem nakonec také zvolila odchod. Moje jméno bylo vymazáno z filmových titulků i nahrávek pro rozhlas…

Jak to dopadlo s vaším manželstvím?

Už jsme se nikdy nesetkali – jeden druhého jsme ztratili v nedohlednu. Věřila jsem, že se za dva ­tři roky najdeme, že to tu rupne. Netušili jsme, že komunismus vydrží tak dlouho.

Soňa Červená v dokumentu Olgy Sommerové

Soňa Červená v dokumentu Olgy Sommerové

FOTO: KVIFF

Dnes občas někdo řekne: No jo, ty ses měla, ty sis odešla… To rozhodnutí „odejít navždy“ bylo zatraceně těžké, vůbec jsem netušila, čím se budu v emigraci živit, možná se přeškolím na kloboučnici… Já naopak nikomu nezazlívám, že tu zůstal a jak žil, že třeba přijal rudou legitimaci. To je každého osud. Jak se rozhodl, jakou měl sílu, zázemí, možnosti.

Vy jste měla vedle talentu a píle velkou kliku, takže jste u klobouků neskončila!

Už ten útěk byla klika. Když jsem se během pobytu ve Východním Berlíně dozvěděla, že zavírají přechod na Západ, nechala jsem na plotně knedlíky, sedla jsem do auta a uprosila vojáčka u brány, aby mě ještě pustil, že mi „za zdí“ musí opravit auto, mercedes Flóru, na který jsem si ušetřila rolí Flóry v Traviatě, že se za hodinu vrátím… (Svým autům jsem vždycky dávala jména, poslední před revolucí se jmenovalo Má vlast.)

Pak mi ohromně pomohl slavný dirigent Herbert von Karajan, který mi nabídl roli v Salzburku a angažmá do Státní opery ve Vídni. Přijala jsem – jak by ne. Ale nemohla jsem tam žít, protože Vídeň je tolik podobná Praze! Bylo mi tam úzko.

První díl vašich vzpomínek jste nazvala Stýskání zakázáno, lze si takhle poručit?

Jsem disciplinovaná a k sobě tvrdá. Z Vídně jsem po čtvrt roce odešla do opery v Západním Berlíně, kde už o mně věděli. Ale že bych někdy vážně litovala svého odchodu, to ne. Vše běželo jako na drátkách: desítky rolí, měst… Kdybych si nepsala deník, nedala bych tu knihu dohromady.

S manažerem Peterem Diamandem se setkávali třicet let a vyměnili si stovky dopisů…

S manažerem Peterem Diamandem se setkávali třicet let a vyměnili si stovky dopisů…

FOTO: archiv Soni Červené

Takže na stýskání „Jakpak je dnes u nás doma “ nebyl čas.

Podruhé jste se už nevdala?

Na to také nebyl čas. Ale měla jsem přítele, byl manažerem největších světových orchestrů. Oba jsme pořád cestovali, a tak jsme nemohli, ani nechtěli založit normální domácnost a vzít se. Já po dětech vlastně moc netoužila, byla jsem úplně potopená ve své práci. I tak to bylo nádherných třicet let, až do jeho smrti roku 1998. Má hrob v Amsterodamu.

Evropu jste křižovala autem, hodně jste i létala. Kde na světě se vám nejvíc líbilo?

Já nejezdila skoro nikam „jen tak“, vždycky pracovně. Ráda jsem například pobývala jedenáct sezón v San Francisku, což je krásné a nejméně americké město. Někdy jsem si prodloužila o pár dnů zájezd s divadlem a po splnění povinností, když kolegové odjeli, jsem si mapovala okolí.

Jednou mě tak okouzlil ostrov Capri. Asi největší cestovatelský zážitek mám spojený s brazilským Manausem, kde mají pohádkovou operu – odskočila jsem se tam podívat po vystoupení v Riu.

Jak jste prožívala české události roku 1989? Bylo jasné, že se vrátíte?

Měla jsem obrovskou radost, ale i obavy. Přátel už tu mnoho nezbylo, vždyť mi táhlo na sedmdesát! Byla jsem důkladně vymazaná i z paměti národa, nikdo mě neznal, nevěděl, co jsem dělala. Dlouho jsem se cítila jako cizinka. Jenže Praha s Vltavou mě zno­vu chytla.

Musela jsem začít opět od nuly. Ale skutečně doma jsem tu začala být až po několika letech, když mě slavný režisér Robert Wilson obsadil do Janáčkova Osudu v Národním divadle. Kolem roku 2002.

Neobarokní opera Lacrimae, s jejím autorem Tomášem Hanzlíkem.

Neobarokní opera Lacrimae, s jejím autorem Tomášem Hanzlíkem.

FOTO: ČTK

Pracovala jste s ním dřív deset let v Hamburku. A také s Tomem Waitsem a Lou Reedem…

Byla to výzva – hrát činohru, a v němčině! Přijali mě mezi sebe, našla jsem tam několik dobrých přátel, se kterými jsem ještě ve styku. Wilson je pořád můj mentor, denně si píšeme, máme hluboký „umělecký vztah“.

Waits byl moc hodný chlap, trochu ňouma, ale fajn. Reed měl velké ego, nikoho k sobě nepřipustil a poslouchal jen svoji hudbu. Nebylo to s ním snadné. Když dostal nabídku psát hudbu pro novou hru, pozval nejdřív všechny herce do svého ateliéru, aby zjistil, zda jsme toho hodni. Nechal nás dlouho čekat a pak nás vyvolal jako ve škole: Who is first? Vstala jsem, zazpívala jednu jeho píseň – a napjatou atmosféru zlomila.

Když zavírali berlínský přechod, sedla jsem do auta a uprosila vojáčka u brány, aby mě ještě pustil, že mi „za zdí“ musí opravit auto.

Co pokládáte za své operní mezníky?

Celý život mě provázela zmíněná Carmen a také Janáček. S ním je spojený i konec mojí operní kariéry. To už jsem hrála v Hamburku, když volali z Bruselu, že jim onemocněla představitelka Stařenky v Její pastorkyni. Tak jsem sedla do letadla a ještě naposled ji zazpívala. A připomněla si, jak jsem tam učila pěvce cizince do této opery správně vyslovovat. A když tenor Števa opravdu nebyl schopný říct „za čtrnáct dní“, poradila jsem mu, ať zpívá „za patnáct“. Autorka libreta Preissová snad promine.

V poslední době pro mne hodně znamenala opera o Miladě Horákové Zítra se bude… v ND. Využila jsem nabídku Jiřího Nekvasila, abych sama zvolila téma. Skladatele Aleše Březinu a mě napadla tato snad nejstatečnější česká žena. Je úděsné někoho pověsit jen za to, že má jiný názor! Poznala jsem i její mimořádnou dceru…

Obdivuji vaše žánrové přechody: zpívala jste v kabaretu, opeře, operetě, melodramu… Řada zpěvaček to odmítá, že by si zkazily hlas. Vy jste se nebála?

To mám asi od táty, dělal kabaret i krásné písně a texty. Mně se ty přechody nezdály těžké. S chutí jsem se pustila třeba i do Kuchyňské revue od Bohuslava Martinů, kde je patrný přechod od vážné hudby dokonce k jazzu. To se mi líbilo, i když jinak jazz příliš nevyhledávám.

Co si zpíváte ve sprše?

Zpívám si pořád, nejvíc operní árie. Anebo si mluvím, opakuji texty. Zato na poslech hudby potřebuji absolutní klid, nemohu dělat nic jiného, ani zašívat. Jsem jednosměrná. A hrozná puntičkářka.

Teď chystám takové šílenství: mám ráda orchestr Berg, který hraje novodobou klasickou hudbu. Se skladbou na jógu chystají koncert, při kterém budu recitovat jógová pravidla! Já sama jsem dělala všechno možné: aerobic, jezdila jsem na koni, krasobruslila, ale jógu jsem nezkusila. Ovšem je to velmi zajímavá filozofie. „Naučit se nemyslet“, to bych potřebovala.

Ve filmu a vašich knihách je třeba „číst mezi řádky“. Trable i vážné choroby (prasklá aorta, zhroucení kvůli celiakii…) přecházíte stručně a věcně, o nespavosti se dozvíme jen z poznámky, že časové posuny v letadle zvládáte snadno, protože stejně skoro nespíte, o otužování ze zmínky o koupání v ledovém moři…

Nejsem zvyklá si stěžovat. Chci zůstat železná lady, vždy ochotná, nikdy unavená. Tu neúnavu a netrpělivost (všechno musí být včera) mám asi někde uvnitř. Nemohu říct, proč to tak je, nemám žádný recept. Ale je fakt, že se pořád řítím dopředu.

Platí u mě pravidlo tří P: píle, pokora, posedlost. Plus zvědavost a netrpělivost. Jistě k mému elánu přispívá i celoživotní dobré svědomí, to je pro mne zcela zásadní a dodává hodně síly. A také pozitivní přístup ke světu. Neznám výraz: Mně se nechce! Jsem věčný těšič. Pořád se směju, všechno mě baví – rozesmálo mne i to, že jsem vám omylem dávala do kafe kyselou smetanu.

Čím začínáte den a čím končíte?

Budím se brzy, nejpozději v šest. Nádhera, nikdo netelefonuje. V posteli mám tvrdou matraci, na které se nejdřív pěkně protáhnu. Pak vytáhnu trampolínu a pár minut na ní skáču. To mi dělá dobře. Uvařím si čaj… To je můj ranní rozjezd. Pak jdu k počítači, mrknu na počasí a kdo má svátek, přečtu nějaké zprávy, o Zemanovi… Co s ním provedeme? Já budu volit Drahoše!

Den končím čtením v posteli, to miluju. I když dobré knížky bývají těžké a tlačí na břicho, ale nevadí. Teď jsem spolukřtila novou knihu Ivana Havla: Právě proto, že jsem. Úžasně zajímavá! A přesně o půlnoci zhasínám…

Jak moc dnes cestujete?

Už méně. Před časem jsem prodala svůj milý domek u moře ve francouzském Mentonu, který pro mě dvacet let představoval báječné místo na relax. Oázu. Naučila jsem se tam řemeslničit, zahradničit, starala jsem se o kočky, chodila na místní trhy a užívala si slunného středomořského života. Dala jsem tam i průchod vášni přestavovat, přebudovala jsem interiér, navrhla terasu… Já si i v hotelu vždycky přešoupu nábytek.

Nejsem zvyklá si stěžovat. Chci zůstat železná lady, vždy ochotná, nikdy unavená. Tu neúnavu mám někde uvnitř.

Nedávno jsem byla dva týdny v Lázních Toušeň, poprvé v životě! Chtěla jsem malé městečko, kde mě nikdo nezná a budu sama pro sebe. Pronesla jsem přání, že se chci nudit, aspoň jednou to zažít. Sice jsem se nenudila, ale bylo to fajn.

Podle fotek jste byla vždy velmi štíhlá, držela jste někdy diety?

Vlastně ne. Jsem bezlepková vegetariánka, a to je diet dost. Moc nevařím, nejsem dobrá kuchařka a ani nechci být. Nakoupit, vařit, umýt nádobí – to je mi škoda času. Na obědy chodím a večer si dám třeba chleba se sýrem.

Nejím nic, co má oči, nic nesmí umřít, abych já žila. Nastartoval to kdysi drastický zážitek v hospodyňské škole, kde mě učitelka donutila zabít krůtu. Pořád ty její oči vidím!

Pojďme k příjemnějším věcem: čím si děláte radost? Ještě sbíráte boty?

Už ne, do tohoto bytu se jich mnoho nevejde – při stěhování jsem proto musela dát spoustu párů pryč. Ale byla to moje velká vášeň, některé jsem koupila jen proto, že se mi líbily – a nikdy je neobula. Nosím pár kousků, všechny na podpatku, v balerínkách nebo rovných sandálech neumím chodit.

Podobně jsem skončila s klobouky. V cizině jsem také sbírala obrázky hus – několik jich támhle visí. Je to přece český pták! Dnes si dělám radost hlavně knížkami.

Povinností herečky je chodit vzpřímeně, být upravená, dobře vypadat, správně mluvit… Přesto jsem o sobě celý život pochybovala. Nejtěžší bylo nedat nic znát“, přiznává charizmatická operní pěvkyně a herečka.

„Povinností herečky je chodit vzpřímeně, být upravená, dobře vypadat, správně mluvit… Přesto jsem o sobě celý život pochybovala. Nejtěžší bylo nedat nic znát,“ přiznává charizmatická operní pěvkyně a herečka.

FOTO: archiv Soni Červené

Je vůbec něco, co nemáte ráda? Co vás rmoutí?

Nevím. Snad, že v některých lidech zůstala z totality jistá prostřednost, nebo spíš kulišáctví. Nesměli říkat, co si myslí, a neříkají to ani dnes. Také nemám ráda dlouhé telefonáty, po deseti minutách vadnu. Obecně mi nesedí lidi, kteří bez tečky a čárky semelou vše možné i nemožné… A netěší mě řezané kytky, jsou, chudinky, mrtvé.

Zvolnila jste už trochu? Stále hrajete v ND v Lorcově Krvavé svatbě?

Ano. A režisér Wilson mi napsal, že by se mnou ještě rád něco vytvořil. Odpovídám: Bobe, prosím vás, kdo angažuje paní přes devadesát do inscenace, která by měla za dva roky premiéru? Zapomeňte na to! Ale v říjnu budu účinkovat na Mezinárodním festivalu melodramů, v díle, které napsal Heinrich Kaan na Goethovu báseň Pěvec. Další porce učení a cvičení pro mozek. Na to se těším. Už zase!

Už tuším váš recept na mládí – vždyť vy ani nemáte čas stárnout!

To víte, že mám ve svém věku obavu z konce. Myslím ale, že duše někam odcestuje, zase za jiným úkolem. Já mám určitě duši někoho, kdo žil přede mnou a možná byl podobný mému naturelu. Sonička Červená už tu bohužel nebude, ale dušička ano. Ta neumírá.