„Mívali jsme v Záběhlé malé hospodářství. Pole asi 3,5 hektaru, louky, nějaké krávy, prase,“ vzpomíná jednaosmdesátiletý muž nad mapou zaniklé obce, kde před 2. světovou válkou žilo necelých 500 obyvatel. Nechyběl kostel ani škola, kterou si občané sami postavili. Co se týče povolání, převažovali lesní dělníci a drobní zemědělci. „Já jsem Bohoušovo Čejkovic, číslo 3,“ naučili ho rodiče pro případ, že by se ztratil.

Po desítkách let by v nedávno zrušeném a veřejnosti nově zpřístupněném vojenském újezdu málokdo poznal, že tam stávaly vesnice – kromě Záběhlé také Kolvín, Padrť, Hrachoviště a Velcí. Jen ovocné stromy, které zplaněly a nikdo se o ně nestará, dávají tušit, že je tu musel kdysi někdo vysadit.

Nedotčená příroda? Vždyť jsem se tam narodil,“ říká k nově zpřístupněnému vojenskému újezdu Miloslav Čejka.

„Nedotčená příroda? Vždyť jsem se tam narodil,“ říká k nově zpřístupněnému vojenskému újezdu Miloslav Čejka.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Už jsme se na těch místech byli po otevření újezdu podívat, ačkoli i jako rodáci jsme museli o vstup zažádat,“ říká Miloslav Čejka. Bylo mu pět let, když jeho rodina našla nucený azyl v malém rodinném domku v Hrádku u Rokycan, kde on sám žije dodnes. Původně stavení tvořily jen dvě místnosti. Jednu obýval s rodiči a sestrou, ve druhé žili prarodiče. „Po čase jsme si ještě jednu místnost přistavěli.“

Ačkoli jej od jeho rodiště dělí vlastně jen několik kilometrů, dlouhé roky je nemohl navštívit. Díky zrušení újezdu však stále živí naději, že by pozemky své rodiny opět mohl získat. „Po listopadových změnách nám bylo slibováno, že budou vráceny podle zákona o zemědělských restitucích,“ tvrdí. Jenže soudy zatím vždy rozhodly v neprospěch brdských vysídlenců, jichž už mnoho nezbývá.

Strategický prostor

Ve druhé polovině 20. století u nás zaniklo mnoho obcí z různých důvodů. Poválečný odsun Němců, rozšiřování vojenských prostorů, stavba přehrad či těžba uhlí. Osud brdských vesnic je však zcela výjimečný. „Byly totiž vysídleny dvakrát krátce po sobě. Nejdříve za války v roce 1940, a když po jejím skončení začala přesvědčovací akce, aby se obyvatelé zase vrátili zpět, byli pár let nato vysídleni podruhé,“ vysvětluje Jiří Topinka, vedoucí Státního okresního archívu v Berouně a také autor studie, která se problému věnuje. V ní mimo jiné vysvětluje, že oblast byla z vojenského pohledu atraktivní jak pro fašistické okupanty, tak nastupující komunistický režim. Pokaždé to odnesli její obyvatelé.

Území s poměrně řídkým osídlením, drsným podnebím a z velké části zalesněným členitým terénem začala využívat už československá armáda, která zde v roce 1928 zřídila dělostřelecké cvičiště. Po okupaci pak prostor obsadila německá armáda. „Ovšem Němci neměli se zabranými či nově vybudovanými vojenskými prostory úmysly pouze výcvikové. Měly se stát zkušebními územími pro osídlení německými kolonisty, pochopitelně po vyhrané válce,“ píše Jiří Topinka a dodává, že dotčených lidí se samozřejmě nikdo na nic neptal a protektorátní úřady musely nařízení splnit.

Tohle první vysídlení postihlo i rodinu Miloslava Čejky. Při rozhovoru v kuchyni domu, který se stal jeho novým domovem, vzpomíná: „Seděl jsem tady vedle na posteli a povídám: Tatí, mně se tady nelíbí, pojď zpátky na Záběhlou! A ten tatí seděl vedle mě, zaslechl jsem takové smrkání, podíval jsem se na něj a on plakal.“ Neodpustí si ještě poznámku: „Teď se všichni sudetským Němcům omlouvají za to, že při odsunu trpěli, ale já jsem to zažil taky, už o pět let dřív.“

Záběhlá se mohla chlubit i tímhle výstavným kostelem.

Záběhlá se mohla chlubit i tímhle výstavným kostelem.

FOTO: archív Miloslava Čejky

Protestovat bylo vyloučeno

Celkem 271 rodin opustilo své domovy v Brdech. Vysídlenci sice dostali od okupantů finanční náhradu za svůj majetek, ovšem v předválečné hodnotě, čímž byli silně poškozeni.

„Původní výše náhrad ani nepostačovala ke koupi nové usedlosti za tržní ceny a mnohé stížnosti ze strany majitelů a také intervence ministra vnitra u říšského protektora způsobily, že pozemkový úřad poněkud zvýšil výkupní ceny. Ovšem řada rodin navíc musela ze svých domků splácet hypoteční dluhy. Některé protektorátní (české) úřady kromě toho projevily vše možné, jen ne ochotu pomoci,“ uvádí Jiří Topinka.

Jak Miloslav Čejka říká, v Praze se v květnu 1945 ještě střílelo a někteří brdští vysídlenci už se v euforii vraceli do svých domovů. Čejkovi však nikoliv. Jejich dům v Záběhlé patřil k těm, které válku nepřežily v dobrém stavu. Zůstali proto v Hrádku a uvažovali, že jej časem opraví. Záběhlá mezitím ožila, znovu začala fungovat škola. A přišla druhá rána.

„Československá armáda oznámila, že tam potřebuje cvičit. Vzbudilo to mezi lidmi velké rozhořčení, protože se po pár letech museli stěhovat znova,“ popisuje Miloslav Čejka.

„Odpor pramenil z obrovského zklamání ze státu, který je de facto zradil,“ potvrzuje Jiří Topinka a dodává, že tentokrát si obyvatelé sice mohli dovolit protestovat, ovšem na výsledku to nic nezměnilo. I napodruhé doprovázelo odsun rozčarování z výkupních cen za zestátněný majetek. Opět se úřady oháněly předválečnými cenami a lidé si právem stěžovali, že dostali méně než za války od Němců. Hodnotu obdržených peněz pak ještě brzy nato devalvovala měnová reforma z roku 1953.

Snímek z roku 1933 dokládá, že velká voda bývala v obci běžným jevem…

Snímek z roku 1933 dokládá, že velká voda bývala v obci běžným jevem…

FOTO: archív vysídlenců

Příroda versus člověk

Ať už bylo odškodnění jakékoli, stalo se hlavním argumentem soudů, které po roce 1989 odmítly nárok vysídlenců na brdské pozemky. Mluvčím Svazu vyhnanců z Brd byl dlouhá léta Jaromír Pour, sám jeden z postižených, avšak ten již před osmi lety zemřel.

Miloslav Čejka by byl přesto rád, aby odkaz brdských vesnic zůstal zachován. „I když nám pozemky třeba nevrátí, chci, aby se vědělo, že tam žili lidé,“ říká muž, jenž sám sebe označuje za homo sapiens brdensis, zvláštní druh živočicha, jenž se narodil kdesi v brdských lesích, v místě, které už úředně neexistuje.

Vojenský újezd oficiálně zanikl k 1. 1. 2016, čímž zároveň vznikla Chráněná krajinná oblast Brdy. Zatímco prostor ještě dočisťují od zbytků munice pyrotechnici, na vytyčených stezkách se houfují turisté. Nadšení z „nedotčené“ přírody je podle obou zpovídaných mužů nesmysl.

„Vždyť jsem se tam narodil,“ zdůrazňuje Miloslav Čejka. „A že tam rostou vzácné rostliny? Jo, byly tam i brambory, ty jsou až z Ameriky.“

„Tamní podoba přírody je podle mě z 90 procent prací člověka. Druhová skladba lesů, rostlin bývala úplně jiná. Smíšené lesy v 19. století nahradily rychle rostoucí smrky. Obnova původního lesa zabere sto let i více,“ domnívá se Jiří Topinka a dodává, že byť jsou Brdy náhorní plošina, osídlení se tam datuje už zhruba od 13. století.

Najít rovnováhu mezi ochranou přírody a jejím turistickým i průmyslovým využitím skrze těžbu dřeva je teď podle jeho názoru největší výzva pro nově zpřístupněné území. Upozorňuje v této souvislosti na chystanou konferenci Brdy – krajina, historie a lidé, jež se uskuteční v listopadu v Rožmitále pod Třemšínem. Badatelé pojímají oblast šířeji než pouze jako zaniklý újezd, i když právě vojenská minulost je pro Jiřího Topinku dalším zajímavým tématem. „Mě osobně teď zajímají Brdy jako zásobárna pitné vody. Vodní problematika je teď aktuální i kvůli tomu, že Povodí Vltavy uvažuje v oblasti o stavbě větší přehrady, což vnímám jako barbarství.“

Vesnice pod hladinou

Právě přehrada stála za vysídlením několika obcí v různých koutech země. Letos je tomu přesně 30 let, kdy bylo dokončeno vodní dílo Nové Mlýny na hranici okresů Brno-venkov a Břeclav. Napuštění tří přehrad na Dyji pohřbilo vesnici Mušov. Tedy s jednou výjimkou. Ostrůvek s kostelem svatého Linharta zásluhou památkářů ční dodnes nad hladinou a je nejlépe fotografovatelný ze silnice, jež odděluje horní a střední nádrž. Nejstarší románský kostel na Moravě, dnes už odsvěcený, vystěhovaný a nepřístupný, je jediným pozůstatkem obce, o níž pochází první zmínka z druhé poloviny 13. století.

…o 45 let později pak kvůli vodě, té z přehrady, začala její demolice.

…o 45 let později pak kvůli vodě, té z přehrady, začala její demolice.

FOTO: archív vysídlenců

Zdeňka Zemánková, Mária Dubšovská a Václav Čermák patří k těm, kteří v ní žili až do jejího vysídlení. Všichni tři pak se svými rodinami, stejně jako zhruba třetina všech obyvatel Mušova, našli nový domov „u sousedů“ v Pasohlávkách.
„Já jsem žila v čísle popisném 64. Ke kostelu jsem to měla asi sto metrů. Takhle daleko to mám do kostela i teď,“ říká Zdeňka Zemánková. Mária Dubšovská bydlela v čísle 87. „Kostel stával uprostřed obce a i my jsme to k němu měli blízko.“ Číslem 93 byl opatřen dům Václava Čermáka. V kostele svatého Linharta ho pokřtili a pohřbil tam i svého otce. „Byl to poslední povolený pohřeb. Pak už platil zákaz kvůli stavbě přehrady.“

Velká voda dvakrát do roka

Na první pohled se zdá, že je přehrada zasazena do krajiny odnepaměti. Ačkoli jejím hlavním účelem je ochrana před povodněmi a zdroj závlahy pro zemědělství, nabalila na sebe i turistický ruch. Pasohlávky a další okolní obce jsou právě teď v obležení rekreantů. Nepoučení návštěvníci se proto často ptají, kde se uprostřed vody vzal kostel.

„Stali jsme se vyhledávanou turistickou oblastí, proto reagujeme i na dotazy, které nám hosté pokládají. Vznikly naučné stezky s tabulemi, jež Mušov připomínají, vydávali jsme k tomu i nějaké brožury. Určitě máme snahu udržet vesnici dál v živé paměti,“ říká Martina Dominová, starostka Pasohlávek, kam část vysídlenců zamířila. „Přehrada se začala stavět, jakmile pro ně bylo postaveno bydlení. U nás je to přes 70 čísel popisných. Říkáme tomu sídliště,“ dodává starostka k nové čtvrti, kterou tvoří řadové domky se zahrádkami.

Podle vysídlenců se v Mušově žilo dobře. „Hodně se držely tradice, bývaly tam krásné myslivecké plesy, škola, školka, jesle, kino, i fotbal se tam hrál,“ vzpomíná Mária Dubšovská. Protože byla vesnice po válce dosídlena po odsunutých Němcích, noví obyvatelé svoje začátky prožívali pospolu. Pokud jim něco mohlo nadšení narušit, byla to pravidelně se vracející velká voda. „I dvakrát do roka pomaličku stoupala, přelévala se přes silnici a na dvorky, ale nikdy nešla až do domů. Neměli jsme z ní strach a nezpůsobovala žádné škody. Brouzdali jsme se v ní nebo jsme jí projížděli na kole,“ vykládá Zdeňka Zemánková.

„Vzpomínám si, jak jsme o Velikonocích jezdili v ulicích na loďkách,“ připojuje se Václav Čermák.

V podstatě neškodné, pravidelně se opakující povodně použily úřady jako jeden z argumentů pro stavbu přehrady. Cynik by poznamenal, že úplným zaplavením byl problém s velkou vodou v obci vyřešen definitivně.

Zdeňka Zemánková, Mária Dubšovská a Václav Čermák. Rodáci z Mušova usídlení v Pasohlávkách.

Zdeňka Zemánková, Mária Dubšovská a Václav Čermák. Rodáci z Mušova usídlení v Pasohlávkách.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Bude, nebude, bude…

Pohřeb otce Václava Čermáka byl v roce 1965 posledním povoleným, přestože do vysídlení vesnice ještě zbývalo 13 let. Nad celou stavbou přehrady totiž dlouho visel otazník. „S manželem jsme pracovali v Brně, kde nebylo možné získat byt, tak jsme se přestěhovali k jeho rodičům do Mušova právě proto, že se bude zatápět a že bychom tak mohli mít šanci byt v Brně dostat,“ přiznává Mária Dubšovská. „Jenže se to pořád tak vleklo, bude to, nebude to, že manžel musel změnit zaměstnání, zůstali jsme v Mušově, a nakonec v Pasohlávkách.“

Přestože léta žili s vědomím, že stavba přehrady je na spadnutí, byl definitivní verdikt pro všechny šokem. „Sezvali nás do kina, bylo kolem toho hodně křiku, pláče,“ vybavuje si Mária Dubšovská. „Ale pak šli na nás chytře, zvali si nás jednotlivě, mladším nabídli stavět, starším družstevní nebo státní byty.“

„Kdo vlastnil v Mušově dům, tomu ho vykoupili, ale peníze mohl použít jen na pořízení nového bydlení,“ vysvětluje Zdeňka Zemánková, která paradoxně dlouhá léta pracovala ve stavební firmě, jež novomlýnskou nádrž vybudovala. Protože byla mladá, na nový dům a nový začátek se těšila. To až po letech ji přepadá nostalgie při pomyšlení, že její kořeny jsou hluboko pod vodou. „Člověk by se chtěl vrátit, jenže nemá kam.“

Vztahy mezi obyvateli Mušova se však nezpřetrhaly, ačkoli se část z nich rozprchla po celé jižní Moravě. „Když jsme se někde náhodou potkali, objímali jsme se doslova jako rodina,“ říká Mária Dubšovská. Sraz rodáků se koná jednou za deset let. Ten nejbližší vychází na příští rok.

Ranou do srdcí všech Mušováků bylo, když jejich obec přestala úředně existovat. Místo narození Mušov, okres Břeclav, nahradily v jejich nových občanských průkazech Pasohlávky, okres Brno-venkov. „Sedm let jsem si kvůli tomu odmítal občanku převzít. I důchod jsem přebíral na pas,“ dokládá Václav Čermák, jak je pro něj rodiště důležité. Přiznává také, že když se mu zdají sny, většina z nich se odehrává právě tam.

Kostel čeká na obnovu

Obec však nezanikla úplně, přece jen ji ještě připomíná kostel. Nutno ovšem říct, že se nenachází v nejlepším stavu. „Stojí na podmáčeném podloží, což se na něm podepisuje. Stejně tak fakt, že se do něj ve větší míře neinvestuje. Jako obec jsme rekonstruovali střechu, aby dovnitř nezatékalo, jinak děláme zatím jen údržbářské práce,“ vysvětluje starostka Martina Dominová s tím, že by se rádi pustili do kompletní obnovy. V rámci toho obec zřídila přede dvěma lety veřejnou sbírku, na níž však bylo na konci letošního června zatím jen 130 000 korun.

Uvažované práce komplikuje fakt, že je kostel památkově chráněný, leží v přírodní rezervaci a jediný přístup k němu je po vodě, a to pouze na povolení.

Ostrovní kostel je poslední památkou na vesnici Mušov. Přispět na jeho obnovu můžete ve veřejné sbírce na účet: 2700793039/2010.

Ostrovní kostel je poslední památkou na vesnici Mušov. Přispět na jeho obnovu můžete ve veřejné sbírce na účet: 2700793039/2010.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Starostka je přitom přesvědčená, že aby si památka nadále zachovala nějaký smysl, měla by se zpřístupnit pro občasné organizované prohlídky. V kostelní věži by pak mohla vzniknout vyhlídková plošina. „Nejsme však schopni prolomit stanovisko úředníků odboru životního prostředí při Krajském úřadě v Brně, kteří tvrdí, že se tím znehodnocuje cenná lokalita.“

Turistům tedy musí stačit konstatování: Tam na ostrově je kostel, kolem něhož stávala vesnice a v ní žili lidé, kteří na ni nezapomněli.