Hlavní obsah

Milan Peroutka: Chci lidi zavést do jiného, hezkého světa

Právo, Dana Braunová

Na jaře se stal 27letý syn předčasně zesnulého bubeníka skupiny Olympic Milan Peroutka miláčkem diváků, především divaček, zábavné show Tvoje tvář má známý hlas. Teď se pilně připravuje na magisterské zkoušky, na dva muzikály, každý týden moderuje v hudební televizi Óčko, natáčí nové díly Ordinace v růžové zahradě, a hlavně koncertuje se svou kapelou Perutě.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Milan Peroutka

Článek

Mezi účastníky poslední Tváře jste byl ve světě showbyznysu tím nejméně zkušeným, a přece chybělo málo a zvítězil jste. Čím jste si kromě pěveckých a pohybových dovedností získal přízeň diváků i poroty?

Často o mně psali, že působím skromně a nejistě. Je to vlastnost, kterou mají diváci rádi, to mě asi odlišovalo od ostatních. Jenže člověk si musí v téhle branži vytvořit kolem sebe nějaký krunýř, jinak je hrozně zranitelný. Lidem se tak líbilo to, co mě znevýhodňuje. Často mi říkají: Hlavně zůstaň takový, jaký jsi. Nevím ale, zda to jde.

Každopádně jsem rád, že jsem obstál a překvapil jsem nejen lidi kolem, ale i sám sebe. Tvář mi dala extrémní zkušenosti, několikaměsíční kurz k nezaplacení. Když se za vámi zavřou dveře výtahu a máte jediný pokus ukázat ve dvou minutách výsledek celotýdenní práce, je to obrovský závazek a neuvěřitelný stres.

Koho napadlo vás do Tváře přizvat?

Na konkurz mě doporučila Marta Jandová, která seděla v porotě. Potkali jsme se, když vystupovala ve druhé řadě jako účinkující, říkal jsem jí, jak jim fandím. Ona na to: „A proč tam nejsi ty?“ Před každou sérií si vždycky lámou hlavu s obsazením kategorie mladí neobjevení, takže jsem byl zařazen do širokého výběru.

Předpokládám, že se s Martou Jandovou znáte přes své otce, členy skupiny Olympic.

Ano, jsem jejím fanouškem a velkým obdivovatelem Petra Jandy. S tátou jsem hlavně v posledním roce jezdil na zkoušky a na turné k padesátému výročí Olympiku. Táta s nimi hrál od svých dvaadvaceti, od roku 1986. Byl to kluk z vesnice, často se na něj vzpomíná jako na skromného, plachého kluka, ze kterého se stal postupem doby bavič kapely. Nikdy ale svou plachost nepřekousl, pokud jde o zpěv.

V čem jste po něm?

Asi v tom, že působím trochu plaše. Zdědil jsem po něm hudební cítění, velkou pečlivost a také mi záleží na tom, aby se se mnou lidé cítili dobře.

Foto: archív TV Nova

Hned v prvním kole zábavné show Tvoje tvář má známý hlas zabodoval jako Petr Muk.

A po mamince Ivaně, úspěšné spisovatelce knih pro děti?

Pokud mám nějaké pohybové schopnosti, tak po ní. Jako ona nad vším hodně přemýšlím. Vystudovala hudební a divadelní vědu.

Jak se bubeník z vesnice seznámil se spisovatelkou a absolventkou humanitního oboru?

A víte, že přesně nevím? Máma dělala v hudebním časopise, tam se jejich cesty nějak protnuly. Mámě se podle jejích slov na něm líbilo, že byl zamlklý a hodný a přitom si šel za svým snem. Tátovi zase na mamce imponovalo, že byla rozhodná, měla vyhraněné názory a nebyla nafoukaná.

Co říkal tatínek vašim hudebním začátkům?

Slyšel mě doma, jak zkouším zpívat, ale nic moc na to zpočátku neříkal. Až když ho nějaký kamarád upozornil, že našel na internetu, jak zpívám Eltona Johna, tak si to poslechl a líbilo se mu to. Ještě víc mi začal držet palce při mojí první autorské tvorbě.

Byl to on, kdo vás vedl k hudbě?

Hlavně mamka. Zapsala mě na hodiny klavíru i do pěveckého sboru. Hrozně jsem se ale styděl zpívat sám. Utěšoval jsem se, že až budu dospělý, nebudu mít trému, protože dospělí přece trému nemají. Později jsem se sám přihlásil do zušky (základní umělecká škola – pozn. red.) na zpěv. Měl jsem i několik soukromých učitelů zpěvu.

Foto: archív TV Nova

Náročná proměna ho čekala, když měl ztělesnit Amy Winehouseovou, fenomenální britskou zpěvačku, kterou ve 27 letech zahubily drogy a alkohol.

Věnují se hudbě i vaši dva sourozenci?

Mladší brácha hraje výborně na klavír, věnuje se jazzové hudbě, kombinované s hip hopem. Starší sestra dělá produkční.

Spojujete svou budoucnost s hudbou?

Ano, ale nejprve chci dostudovat vysokou školu, obor teritoriální studia a cestovní ruch. Zbývá mi ještě rok. Teď mě čekají magisterské zkoušky a diplomka. Napřed jsem si myslel, že mi bude stačit bakalář. Pak jsem se rozhodl si studium ještě o dva roky protáhnout, věci se mají dotahovat do konce.

Nečekám, že si pak otevřu cestovku, spíš je to čistě o studiu a o disciplíně, jistém sebezapření a trénování paměti. V rámci studií jsem si chtěl vyzkoušet žít v zahraničí, a to se mi povedlo. Byl jsem na rok v Německu a na semestr ve Španělsku. Svou budoucnost teď sice spojuju s hudbou, jen občas pochybuji o nevyzpytatelnosti života na volné noze.

Hodně jsem o tom uvažoval na střední škole a rozhodl jsem se jít na vysokou, abych měl nějakou jistotu. Pak jsem ale stejně došel k tomu, že se nejvíc realizuju v hudbě. Mám ovšem otevřenou náruč pro všechny zkušenosti, cítím se odhodlaně. Zda budou chodit, musím nechat na osudu. Co ale můžu ovlivnit, ovlivním rád. Proto jsem založil vlastní kapelu.

Jak vznikly Perutě?

Svým způsobem ve Španělsku před pěti lety, když jsem tam byl od školy na stáži. Vzpamatovával jsem se zrovna z rozchodu a ten emoční přetlak jsem chtěl přetavit do písniček. Chodili jsme se španělskými kamarády do jednoho baru, kde hráli místní kytaristé a byl tam mikrofon, takže kdo chtěl, mohl si zazpívat.

Po návratu do Prahy jsem v tom chtěl pokračovat, a tak jsem dal dohromady kapelu. Rodila se v mém obýváku. Teď nás v létě čeká 22 koncertů, budeme vystupovat na festivalech, městských slavnostech a podobně. Je nás pět, hrajeme české autorské písničky, veskrze pozitivní, hudbu a text jsem napřed skládal sám, teď je nás na to víc.

Foto: archív M. Peroutky

Vítejte v krásném světě Perutí: zleva Michal Beneš, Michal Jiráň, Milan Peroutka, Šimon Martínek a Daniel Rojek.

Přiznám se, že vaše písničky neznám. Dejte příklad nějakého typického textu.

Moje písničky jsou lehce infantilní: Tudutututu, tak nějak už dost bylo slov, chci hladit cizí duše, střílet lásku z kuše, smysl vtisknout prázdným dnům…

Globální problémy světa evidentně neřešíte…

Chci lidi zavést do jiného, hezkého světa. Chci hrát hru na to, že svět kolem nás je hezký.

Ten skutečný není hezký?

Záleží na úhlu pohledu, svět bývá takový, jaký ho chceme vidět. Bez smutků by zase nebyly radosti.

Jakou hudbu si pouštíte, když vám je smutno?

Moc si ji vlastně nepouštím. V telefonu mám cédéčko Bruna Marse (americký popový zpěvák, původem z Havaje – pozn. red.), poslouchám ho, když vyrazím běhat. Potěšilo mě, že jsem si ho ve Tváři vylosoval.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Milan Peroutka

Účast ve Tváři vám přinesla i muzikálové nabídky. V čem vás uvidíme?

Janek Ledecký mi nabídl roli Cassia ve svém muzikálu Iago podle Shakespearova Othella. Druhým titulem je Krysař Dana Landy, který se v novém nastudování vrací do Divadla Kalich, tam budu hrát Štěpána. Oba muzikály startují v září, máme co dělat. Těším se na ně, bude to pro mě další objevování.

Od září vás bude všude plno: diváci vás budou sledovat i v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Vy se tam vlastně vracíte, že?

Objevil jsem se tam už v roce 2006, první obraz jsem měl s Ondrou Sokolem, který hrál dětského lékaře. Byl jsem jeho pacient – kluk, který spolkl euro. Asi tahle bizarnost zaujala, protože jsem tam jako Pepa Hrdlička ještě další čtyři roky procházel různými zdravotními problémy a školními průšvihy.

Teď budu Jonáš Hrzán: dojíždím do Kamenice za maminkou, která tam nastoupí jako sestra do nemocnice. Ještě mám osmiletou sestřičku, tatínek nám umřel. Studuju prvním rokem medicínu a snažím se mamince, která je na všechno sama, finančně pomoct. Zatím každým coulem klaďas.

Postava Jonáše v Ordinaci nese paralelu s vaším skutečným životem: byl jste velmi mladý, když vám náhle zemřel otec…

Bylo mi třiadvacet, tedy víc než mé postavě v seriálu, ale člověk není nikdy zralý na to, přijít znenadání o jednoho rodiče. Na začátku jsem byl hodně smutný, ale pak jsem si uvědomil, že smutných je daleko víc lidí kolem mě a že se musím chovat dospěle. Mamka to taky snášela statečně.

Co teď maminka říká na vaše úspěchy?

Je na mě pyšná. Zpíval jsem jí písničky, které jsem ve Tváři zkoušel, hodně to se mnou prožívala. Stejně tak babička, ta zase sledovala ohlasy na internetu. Docela jsem se bál, aby ji to nevyděsilo. Naštěstí byly reakce většinou hezké. Hodně to řešila se svými kamarádkami po skypu. Klikaly mi pak v různých anketách.

Foto: archív M. Peroutky

S rodiči, starší sestrou a mladším bratrem v roce 1995. Otec Milan, bubeník skupiny Olympic, zemřel po nešťastném pádu ze schodů ve 49 letech, maminka Ivana píše knihy pro děti.

Šek, který jste ve Tváři vyzpíval, jste daroval nadaci Pink Crocodile, tedy Růžovému krokodýlovi. Proč?

Vybrat si dobročinnou organizaci pro mě nebylo snadné. Komu dát přednost: dětem, postiženým, přírodě, zvířatům, boji s chudobou ve světě? Rozhodl jsem se pomoci dětem s kombinovaným postižením, nejčastěji sluchovým.

Vyšlo to i z mé osobní zkušenosti: při natáčení prvních dílů Tváře mi praskl bubínek, stalo se mi to podruhé. Nešikovně jsem na pódiu našlápl a spadl na hlavu. Něčím mi to zalepili a sundali až před čtvrtým kolem. V dětství jsem měl s ušima dost problémů.

Chtěl jsem podpořit výstavbu dětského hospicu této nadace – některé děti mají svůj osud spočítaný na omezenou dobu a cílem je, aby nepobývaly mezi čtyřmi holými stěnami nějaké nemocnice, ale v hezkém barevném prostředí. Zatím provozuje Růžový krokodýl školu a školku, kde mají těžce postižené děti skvělou péči. Byly se za mnou i podívat na natáčení Tváře.

Na podzim pojedu s touto nadací na týden do Indie – budu vést hudební workshopy pro takto postižené děti. Čeká mě teď několik očkování.

Foto: Profimedia.cz

Spisovatelkou a textařkou je i babička Aida Brumovská, která patří se svými kamarádkami k Milanovým nejvěrnějším

Populární show, kde jste tak uspěl, vám přinesla přízeň hlavně mezi dívčím posluchačstvem. Jste zadaný?

Teď s nikým nechodím, mám hlavu i srdce plné toho, co dělám. Jinou lásku teď bohužel nemám. Samozřejmě může kdykoli udeřit, nebo taky hned nemusí. Nezbývá než si na tu pravou počkat.

Po tomhle čekejte na sociálních sítích příval nabídek od fanynek.

Nemyslím, že to je klíč ke štěstí. Můj kamarád má staženou jednu seznamovací aplikaci a podle toho chodí na rande, mě ale taková forma upřímně moc neláká. Že se díky aplikaci ocitnu u stolu v kavárně a budu se někomu představovat…

Není to pro mě tak vzrušující, abych ten čas raději nevěnoval svým nejbližším. Nejpevnější pouta podle mě vznikají při nějaké společné tvorbě, kdy oba začnou vytvářet ten zmíněný vlastní hezký svět, o kterém zpívám, a táhnou v té hře za společné lano. To je ohromně krásné, intenzivní a spojující.

Reklama

Výběr článků

Načítám