V průběhu září se ve vyprodaných sálech rozloučili i s českým publikem představením Orfeus. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že jsem Čech, a nežádal o německý pas. Za dvacet let jsme procestovali celou zeměkouli, a když někde řeknu, odkud jsem, všichni se rozplývají, jak je to nádherné místo,“ tvrdí Jiří, který se společně s bratrem stal v červnu laureátem ceny Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v cizině.

„Hodně tanečníků, hlavně z Východu, si zařídilo německý pas, protože na něj mají možnost bez víz vycestovat do více zemí, ale Česká republika je na tom taky dobře, takže jsme to udělat nepotřebovali,“ dodává Otto. Tu a tam se mu vloudí na jazyk slovo v angličtině a automaticky pro svou vlast používá výraz Československo. Není divu, vždyť těsně po rozpadu někdejší federace dvojčata zamířila do angažmá v Německu.

Takže jste vždycky počítali s tím, že se vrátíte?

Otto: Nevím, jestli se vrátíme, protože už jsme v Německu dlouho. Pro nás je vždycky důležité, abychom měli dobrou práci, a teď s bráchou hodně cestujeme, takže vlastně nebydlíme nikde a naším domovem je celá planeta.

Jaké výhody má pro vás bydlení v Hamburku a v Drážďanech?

Jiří: Drážďany jsou docela velké, ale v centru máte všechno pohromadě a po ruce. V Neustadtu, kde žijí mladí lidé, kde jsou bary a restaurace, tam mám byt, a hned přes řeku v Altstadtu jsem pracoval. V nedalekém Saském Švýcarsku je zase krásná příroda.

A co u vás na severu?

O.: V Hamburku si každý najde to svoje. Výhodou a zároveň nevýhodou je velikost toho města, ve kterém se člověk někdy až ztrácí, jak si připadá malý. O Hamburku se říká, že je to nejzelenější město v Německu, takže moc rád se chodím procházet a odpočívat do parků, kde je klid. Když si chci naopak užít muziku, jdu do čtvrti, kde máte vedle sebe snad milión klubů. Líbí se mi, že si tam najdete svůj žánr, což v mém případě je třeba elektronická hudba.

Jiří (vlevo) a Otto v poslední době přecházejí od aktivního tance k jiným disciplínám souvisejícím s jejich oborem. Jeden se věnuje choreografii a druhý komponování a scénografii.

Jiří (vlevo) a Otto v poslední době přecházejí od aktivního tance k jiným disciplínám souvisejícím s jejich oborem. Jeden se věnuje choreografii a druhý komponování a scénografii.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak jste na tom byli jazykově, když jste hned po konzervatoři odešli do Německa?

J.: Na škole jsme se učili francouzsky a po revoluci jsme se začali učit soukromě anglicky, ale neměli jsme moc dobré základy. Takže nejdříve jsme pilovali angličtinu, kterou se v mezinárodním souboru nejvíc mluví, a němčina přišla až jako druhá. Měsíc jsem chodil na kurz, ale pak už jsem kvůli práci nestíhal, takže jsem se jazyk naučil přirozeně ze života.

O.: Hodně čtu v angličtině, která je pro mě momentálně hlavní jazyk.

Jak si udržujete češtinu?

J.: Některé knížky čtu v češtině a domů jsem si pořídil české televizní kanály. Jak jsem žil posledních deset let v Drážďanech, docela často jsem se dostával domů, kde jsem se vždycky po chvíli rozmluvil, ale je pravda, že v cizině myslíme jinak než česky.

O.: Když jsem tady déle a řeč slyším kolem sebe, začnu si víc věřit a slova mi sama přicházejí na jazyk.

Sledujete, co se v Česku děje, třeba v politice?

J.: Jo, měl jsem takové období, když nastupoval pan Babiš a vůbec nová generace politiků. Přestože si lidi stěžují třeba na pana prezidenta, tak si myslím, že Babiš, předseda vlády Sobotka a Zeman tvoří po dlouhé době takovou tu lepší politiku, třebaže se spolu někdy pohádají.

O.: Já vůbec nevím, co se u nás v Československu děje, protože bydlím daleko a českou televizi nemám a na internetu dlouho nevydržím. Spíš koukám, co se děje ve světě.

V představení Orfeus, se kterým dvojčata v září dorazila do Česka, hraje na housle Ottova přítelkyně Annabelle Dugastová.

V představení Orfeus, se kterým dvojčata v září dorazila do Česka, hraje na housle Ottova přítelkyně Annabelle Dugastová.

FOTO: ČTK

Češi se bojí jezdit ven kvůli uprchlíkům, kterých je v Německu nejvíc.

J.: Skutečně se kolem nádraží potulují podezřelé party kluků, kteří se pořád dorozumívají mobily. Ale za to, co se děje, můžou politici. Za válku na Blízkém východě může západní svět, který na konfliktech vydělává.

O.: Problém je, že deset teroristů se dostane do Francie, kde udělají atentát, a všichni refugees (uprchlíci – pozn. red.) jsou najednou špatní. V takové situaci je strašně těžké se rozhodnout, jak se správně zachovat. Mám spoustu kamarádů, kteří pracovali v Sýrii, když to ještě byla krásná země. Kdyby k nám teď přišli třeba Američani a zničili nám celé Československo, co bychom dělali?

Cítíte se v Německu ohroženi?

O.: Stalo se pár věcí, o kterých už se informovalo a o nichž jsem si myslel, že nepřijdou, protože zrovna Německo je stát, který pomáhá mnoha přistěhovalcům. Když jsem byl potom na festivalu v Drážďanech, kde se u opery tvořily davy, v obavách jsem koukal, jestli mezi ně mám jít, nebo ne, aby mě tam něco nepříjemně nepřekvapilo.

Pokud se kohokoli zeptám, jestli chce válku, odpoví, že ne, přitom politici to vedou pořád horším a horším směrem. Po světě vidím spoustu krásných měst, a jak jsem starší, tak si toho čím dál víc vážím, a je podle mě škoda to ničit.

Máte procestovaný celý svět. Nenašli jste v něm místo, kde byste zakotvili raději než ve střední Evropě?

J.: Zatím nás to pořád táhne tam, kde je práce. Jinak nádherných míst je spousta a člověk si musí jenom vybrat.

O.: Byl jsem překvapený, jak jsou krásné i slovanské země. Teď jsme byli v Lublani a to město i jeho okolí jsou úplně přepychové. Centrum, hory, jezera, to je úplný paradise (ráj – pozn. red.). Důležité je hlavně to, aby byl člověk šťastný, a pak je jedno kde. Stačilo by mít malou chatu někde tady v Československu a opékat si u ní buřty.

Z toho, co o vás vím, jsem nabyla dojmu, že jste workoholici. Dokážete pracovně zvolnit?

J.: Samozřejmě, bez odpočinku by to nešlo. Teď jsme na volné noze, takže času je trochu víc.

O.: Odpočívám tím, že spím. Když toho máme hodně, tak i procházka nás před tanečním vystoupením zbytečně unaví. Rád se projdu, jakmile mám třeba den volna, ale když večer vystupuju, musím všechnu energii šetřit jenom na představení. Teď hodně dělám jevištní design a práce na počítači mě dost baví, takže ji vlastně neberu jako práci, i když mě z toho někdy pořádně bolí záda.

J.: Dělám hodně choreografie a najít nápad není vždycky snadné, takže se chodím inspirovat třeba do muzea, na činohru, do kina nebo si přečtu knížku, poslechnu hudbu. Rád plavu a dřív jsem i běhal, ale musel jsem toho nechat, protože další den jsem nemohl chodit. My tanečníci máme svaly vyvinuté jinak než běžci.

Můj život se většinou točí kolem práce, ale asi se to bude měnit, protože jsem se začátkem října oženil a v lednu očekáváme děťátko, se kterým asi přijdou nová hobby. Bude to kluk a i po své matce, která studovala taneční konzervatoř, perfektně tancuje tango a mnoho let hrála profesionálně na piano, zdědí umělecké předpoklady.

S rodinou to už bude chtít nějaké zázemí, ne?

J.: S Nadinou (Moldavankou, se kterou se seznámil přes Facebook – pozn. red.) se máme hodně rádi a chceme být pohromadě, takže asi budeme cestovat spolu.

Vy za bratrem v rodinném životě zaostáváte…

O.: Mám francouzskou houslistku, která vystupuje i v našem představení Orfeus. S Annabelle jsme spolu čtyři roky, taky jsme přemýšleli o dítěti, ale zatím se to nestalo.

Primabalerína Maja Plisecká byla jednou z legend, se kterými se bratři Bubeníčkové na své pouti světem klasického tance setkali.

Primabalerína Maja Plisecká byla jednou z legend, se kterými se bratři Bubeníčkové na své pouti světem klasického tance setkali.

FOTO: archív O.Bubeníčka st.

Nezalitovali jste někdy, při tom drilu, který u klasického tance vládne, že jste nezůstali u cirkusu?

J.: Ne. Z toho prostředí jsme odešli, když nám bylo deset, takže si jenom matně vybavujeme určité obrázky nebo pocity, ne souvislé vzpomínky. Nemůžeme hodnotit, jestli by to bylo horší, nebo lepší. U cirkusu to je na jednu stranu romantické, ale práce není vždycky lehká, jenže jako dítě o tom nepřemýšlíte, jenom si to užíváte.

O.: Balet je náročnější v tom, že se musí denně trénovat, ale u cirkusu se člověk může taky zabít. Každé umění, když tomu člověk dává všechno, je těžká práce, ať už je to hlavní role v baletu, nebo v Shakespearově dramatu, která vás vyčerpá zase spíš mentálně.

Stačili jste si v dětství vyzkoušet artistická čísla?

J.: Bavilo nás, že v tělocvičně, kde jsme trénovali s gymnasty, byla obrovská díra vyložená molitanovými kládami, kam sportovci vždycky skočili, když dělali salto. Táta se strejdou měli číslo, ve kterém jezdili na jednokolkách. Máma nebo babička jim stály na ramenou a skákaly salta.

O.: Sotva se někde postavilo šapitó, ztratili jsme se a prozkoumávali okolí. Ale vždycky jsme si hlídali, kdy začínají naši. Podívali jsme se na ně a pak zase zmizeli. Později jsme jezdili za rodiči na Západ a do Skandinávie, jinak jsme bydleli u babiček a vyrůstali prakticky ve škole, kde jsme byli od osmi do osmi.

J.: Samozřejmě nám rodiče chyběli, zvlášť když na delší dobu odjeli do Japonska. Těšili jsme se na dopisy, ve kterých nám máma posílala dárečky, třeba placatá letadélka, která tehdy byla v módě.

Tíhnete k sobě i proto, že jste část dětství strávili bez rodičů?

O.: Měli jsme stejný talent, takže jsme byli ve stejném ročníku a dostali angažmá do stejného souboru. Vyvíjelo se to samo a nikdo to moc neřešil.

Kdybyste neměli dvojče, odešli byste do ciziny stejně?

J.: To je, jako kdybyste se zeptala, jaké by to bylo, kdybych byl žena.

O.: Navzájem jsme se inspirovali, ale myslím, že kdybych měl tu možnost sám, tak bych určitě odešel, protože v té době se u nás lidi, kteří byli talentovanější než ostatní, nemohli vyvíjet. My jsme venku měli možnost pracovat s choreografy, které jsme znali a obdivovali na videokazetách. Byla by velká škoda strávit tolik hodin ve škole a potom nedělat dobré věci.

Jak to v prostředí mužského baletu vypadá s řevnivostí?

J.: Myslím, že chlapi jsou větší pohodáři a naschvály si nedělají. Spíš se hecují, kdo udělá víc piruet nebo výš vyskočí.

S maminkou Ilonou na štaci v řecké Soluni.

S maminkou Ilonou na štaci v řecké Soluni.

FOTO: archív O.Bubeníčka st.

Musíte být na sebe hodně opatrní.

O.: Když je člověk mladý, tak si chce nějaký sport užít. Jako kluci jsme rádi hráli hokej nebo fotbal, ale teď už to nejde. Před časem jsem si zahrál baseball týden před premiérou v Hamburku. Jen tak jsme blbli v parku, ale vyvrtl jsem si kotník, takže jsem nemohl vystoupit. Kvůli mně se roli za týden musel doučit někdo jiný. S bráchou jsme byli vždycky do všeho hrrr a pohyb nás vždycky bavil. Ve fotbale jsem dokázal leckoho obehrát, ale to by člověk musel trénovat, aby se taky zlepšoval.

Fandíte aspoň?

O.: Líbí se mi, jak se zvedla Plzeň a další týmy, ale na mistrovství Evropy mě Češi dost zklamali. Připadalo mi, že si vůbec nedokázali přihrát, jenom utíkali za míčem. Doba Nedvěda, Kollera a Baroše byla geniální. Teď koukám spíš na Barcelonu, Bayern nebo Dortmund, ti mají hru pod kontrolou.

V čem vás limituje věk?

J.: Jak jsem starší, občas si natáhnu lýtko, mám něco s kyčlí nebo mě bolí záda, takže pružnost odchází. Nevydržím tolik skákat a trénink mi už stačí kratší, většinou se jenom rozcvičím na představení.

O.: Každý den se měníme, tělo se tolik neokysličuje a svaly odumírají, hůř regenerují než ve třiceti. Třeba Bajadéru (tanečně náročný výpravný balet s pohádkovým orientálním námětem – pozn. red.) už bych nezvládl. Anebo zvládl jednou a pak by mi třeba prasklo koleno. Po některých představeních, kdy jste dvě hodiny na jevišti, totiž nemůžete ani chodit a připadáte si, jako byste uběhla maratón.