V brožuře Marie Sedláčkové Praní prádla z roku 1954 se dočteme: „Čistě vyprané a vyžehlené prádlo je pýchou každé hospodyně. Dnes, kdy má žena mnoho dalších povinností, je zájmem usnadnit ženám tuto namáhavou práci. Praní velkého prádla je vedle mytí podlah jednou z nejnamáhavějších činností v domácnosti. Váha velkých kusů prádla se ještě nasáknutím vody zvýší, a proto je velmi těžké tyto kusy přenášet, zvedat a ždímat. Obtížnost práce ještě zhoršuje vliv prostředí, prosyceného parou, v zimě chlad, v létě horko…“

Osvobozená domácnost

Osvobozená domácnost

FOTO: archív autorky

Dále uvádí, že se v rodinách tradují zastaralé způsoby praní a že se pracující ženy nyní mohou obracet o pomoc na Osvobozenou domácnost. Ta byla založena již v roce 1946 a postupně jí přibývaly úkoly. Měla za ženy prát prádlo, zašívat, spravovat punčochy…

Praní prádla byla dřív docela dřina.

Praní prádla byla dřív docela dřina.

FOTO: archív autorky

Ve větších městech otvírala chemické čistírny, prádelny a barevny a také mandly. Jak to fungovalo? Když jste do prádelny přišli se špinavým prádlem, nažehlili vám na každý kus značku, ale stejně se stávalo, že jste nakonec „vyfasovali“ jiné prostěradlo nebo cíchu. Příliš se to neřešilo – prostě kus jako kus.

Na mandl se většinou chodilo s košem, v něm bylo prádlo složené a někdy i nakropené. Po vyžehlení jste si ho zase museli odnést domů. Osvobozená domácnost nabízela ale i jiné služby – třeba úklid po malířích, mytí oken, čištění koberců.

Společné prádelny

Jinou variantou byly společné prádelny na sídlištích nebo družstevní prádelny na venkově. Již v roce 1932 vznikla Ústřední strojní prádelna – tehdy jediná v republice – jako součást funkcionalistického sídliště Zelená liška v pražské Krči.

Domy s malometrážními byty město v době hospodářské krize stavělo pro nejchudší obyvatele a jejich tvůrci prosazovali myšlenku společného stravování ve velkých jídelnách, praní a žehlení ve společných prádelnách, trávení volného času v knihovnách a společenských místnostech.

Osvobozená domácnost měla pomáhat pracujícím ženám.

Osvobozená domácnost měla pomáhat pracujícím ženám.

FOTO: archív autorky

Nakonec se zrealizovala pouze velkoprádelna, která fungovala až do roku 1995. Podobně vznikla o dvacet let později centrální samoobslužná prádelna pro sídliště Solidarita v pražských Strašnicích.

Jiný případ je hotelový dům na sídlišti Invalidovna z 60. let minulého století. V roce 1967 se s ním seznámil celý svět, když byl na Světové výstavě v Montrealu promítán film Člověk a jeho dům na principu Kinoautomatu. Diváci volbou tlačítka rozhodovali o průběhu děje, který se odehrával právě v hotelovém domě v Molákově ulici.

V hotelovém domě na Invalidovně se fasovalo čisté povlečení.

V hotelovém domě na Invalidovně se fasovalo čisté povlečení.

FOTO: archív autorky

Kromě vrátného, u nějž se hlásily návštěvy, tu fungovaly i další hotelové služby. V určitý den bylo v úklidové místnosti připraveno čisté povlečení, které obyvatelé vyměnili za špinavé, nijak jim nevadilo, že mají všichni stejné a že na každém kusu je razítko OPBH.

Pračka na pětadvacetníky

Mnozí z nás ještě pamatují prádelny v domech. Jednu z nejluxusnějších využívala v 50. letech rodina filmového režiséra Karla Kachyni. „Bydleli jsme ve funkcionalistickém domě v Opatovické ulici 7, který postavili za první republiky pro zaměstnance Živnobanky a který měl na svou dobu opravdu moderní vybavení,“ vzpomíná výtvarnice Eliška Nová, starší dcera Karla Kachyni.

„Odpadky se mohly shazovat přímo z bytu do sklepního kontejneru, v bytech bylo ústřední topení, teplá voda. S babičkou jsem chodila do suterénu do prádelny, kde byla plynová pračka, sušárna, mandl a těžké litinové žehličky. Trávily jsme tam celé hodiny. Za používání spotřebičů se platilo pětadvacetníky, které se házely do jakéhosi automatu, a tak byla babička vždycky vybavená váčkem s drobnými,“ dodává.

„Svou“ prádelnu z dětství si vybavuje i zpěvačka Bára Basiková. Ta ji ovšem zažila v barokním Colloredo-Mansfeldském paláci. Vybavení měla prosté – byla v ní kameninová vana a velký kotel na vaření vody. „Nastrouhalo se mýdlo s jelenem a na valše se praly cejchy,“ vzpomíná.

Pračka Perobot z Kovosmaltu Trnava.

Pračka Perobot z Kovosmaltu Trnava

FOTO: archív autorky

Prádlo se věšelo na půdě. K tomu byly dříve půdy u činžovních domů určené, jenže bohužel byly většinou neudržované, a tak si kolikrát člověk rozmýšlel, jestli tam prádlo vůbec dávat. Kromě toho si tahle místa vytipovávali tzv. půdaři, kteří se specializovali právě na krádeže prádla.

Mýdlo s jelenem

Když Bára Basiková zmiňovala jádrové mýdlo s jelenem, připomněla tím tehdy vůbec nejoblíbenější prací prostředek. Mýdlo se pod názvem Schichtovo začalo vyrábět již v roce 1848 v Rynolticích u Liberce. Jelen jako ochranná známka je ale registrován až od roku 1891, kdy už Schichtové rozjeli moderní provoz v Ústí nad Labem.

Jádrové mýdlo s jelenem se prodávalo ve stamiliónech kusů a přežilo dodneška. Proč má ve znaku právě jelena? Podle jedné legendy proto, že tuk pro jeho výrobu se získával z kokosových ořechů a jejich zbytky si prý oblíbili jako pochoutku jeleni. Jiná verze připomíná, že zakladatel továrny Georg Schicht byl milovníkem zvěře a měl na Děčínsku velkou oboru s jeleny.

V brožurce o praní z 50. let zmiňuje autorka prací prášky, jejichž názvy nám dnes už nic neříkají – například Per-per nebo Burnus. Zato přípravky Tix, Merkur nebo Titan se prodávaly ještě v 80. letech a patřily u nás k nejužívanějším. Když se v drogeriích v těch dobách náhodou objevil německý persil, vytvořily se před obchodem okamžitě fronty.

Persil příští rok oslaví sto let, ale jeho složení se v průběhu let měnilo. Zvlášť poté, kdy se na trhu objevily automatické pračky, chemici museli snížit jeho pěnivost.

Od valchy k pračce

Pradleny měly po staletí k dispozici pouze valchy s rýhovaným nebo zvlněným povrchem, o který se prádlo třelo. Nejčastější byly valchy dřevěné, plechované a smaltované, ale dochovaly se i porcelánové. Prádlo se pralo a máchalo v neckách. Na hrubou špínu se používal žíněný kartáč.

Nejosvědčenějším mechanickým pracím postupem je dodnes uznávaná vyvářka, která se ovšem hodí jen pro určité materiály. Pro ni byl určen velký hrnec, z nějž se prádlo vyndávalo dřevěnou kopistí podobnou velké vařečce.

Dost namáhavou činností pak bylo ždímání, pokud se muselo provádět ručně. V domovních prádelnách pro to byly určené odstředivky s bubnem, do nějž se prádlo muselo naskládat po obvodu. Když se dostalo do jeho středu, odstředivka se tím vyřadila z provozu.

V prádelně v pražské Soukenické ulici si potrpí na retro.

V prádelně v pražské Soukenické ulici si potrpí na retro.

FOTO: Zdeněk Kovařík, Právo

Pračky existovaly ruční, v nichž se prádlo pralo třením o dvě valchy pohybující se proti sobě, dřevěné vířivé pračky na kliku, pračky, v nichž se prádlo uvádělo do pohybu vrtulí, a konečně bubnové, kde praní probíhalo za kyvadlového pohybu v děrovaném válci. Na tomto principu se později vyvinuly pračky automatické, které po nás už nevyžadují nic jiného než vložit do nich prádlo, nastavit program a zapnout.