Létu se říká okurková sezóna. To vaše ale bylo nabité událostmi, že!?

V pražské galerii DOX jsem teprve od jara (na pozici PR, zahrnující on-line marketing, webové stránky a komunikaci s veřejností), a tak jsem hodně pracovala a měla jen kratší dovolenou. Vyrazila jsem s kamarádkou do Španělska, vlastně jsme se po jedenácti letech vrátily do míst, která jsme nestihly.

Tehdy, v mých devatenácti, jsme šly severní cestou do Santiaga de Compostella a velmi silně to na mě zapůsobilo. Teď jsme se přemísťovaly autobusem a stopem a skončily v horách Picos de Europa kousek u moře, v krásné oblasti Asturias. Byla to romantika i dobrodružství…

Jste dobrodruh?

Určitě. Většinou vyrážím bez velkého plánování a netuším, co mě potká... Snažím se být co nejméně on-line, protože tady sedím u počítače zhruba devět hodin denně. Takže si potřebuju vyčistit hlavu. Největší adrenalin jsem zažila při toulkách po Indii. Přijela jsem tam jako dobrovolník a většinu času jsem strávila ve vesnici, kde se místní živili zemědělstvím, nefungoval vůbec odvoz odpadků a elektřina šla jen několik hodin denně.

Bylo dost těžké pochopit jejich způsob uvažování a došlo mi, že prosazovat tu evropský pohled, jak by měla vesnice fungovat, je nesmyslný. Uvědomila jsem si důležitou věc, že pokud chci něco ve společnosti měnit, měla bych začít v Čechách, kde lidi přemýšlejí stejně jako já.

Dnes mám tolik aktivit, že mi na delší výlety nezbývá čas.

Akce Paběrkování zachraňuje aspoň zlomek z toho, co zůstává na polích.

Akce Paběrkování zachraňuje aspoň zlomek z toho, co zůstává na polích.

FOTO: archív Anny Strejcové

Hlavně jste zaháčkovaná v organizaci Zachraň jídlo! Právě vrcholí internetová akce Jsem připraven. Co obnáší?

Jde o kampaň, díky níž lidi informujeme, že se tuny ovoce a zeleniny vyhazují, protože nesplňují estetické standardy určované především obchodními řetězci. Na stránce www.jsempripraven.cz mohou podepsat prohlášení, že jsou ochotni kupovat i takové ovoce a zeleninu, které nemají ideální vzhled.

Protože hlavní hodnota jídla je v tom, co obsahuje, ne jak vypadá. I když velcí prodejci tvrdí opak a odmítají takové potraviny vykupovat a prodávat. Ta podpisová akce by měla skončit na podzim, pak chystáme kulaté stoly, kam chceme přizvat odborníky, inovátory i lidi z byznysu a hledat cesty, jak potraviny na vyhození smysluplně využít. Zatím máme devět tisíc podpisů.

Co současnými normami neprojde?

Třeba u mrkve stačí, když je nať malinko zažloutlá, mrkev moc malá, velká nebo zakřivená, případně s nazelenalým koncem. Nebo květák, který je citlivý na slunce, se vyřazuje už při malém nažloutnutí…

Většinu závad laik na pohled ani nepozná, absolutní krása neexistuje… Ale od konce srpna zkoušejí prodávat neideální zeleninu v české síti Penny. Takže naše aktivita zřejmě má nějaký smysl.

Jak vůbec Zachraň jídlo vzniklo?

Spontánně, roku 2013 jsme s kamarády viděli německý dokument Z popelnice do lednice a ten nás hrozně nadchl. Nemínili jsme založit organizaci, ale chtěli jsme udělat jednorázový happening jako v Miláně, kde se na náměstí rozdávalo jídlo ze surovin, které by se jinak vyhodily. Řada z nás měla zkušenosti s propagací a produkcí, tudíž naše počínání bylo už od počátku dost profesionální.

Vymysleli jsme Hostinu pro tisíc přímo na Václavském náměstí. Původně měla proběhnout jindy a jinde, ale nedostali jsme povolení k záboru. Což bylo štěstí, protože v červnovém termínu řádily povodně.

V září se akce moc povedla a vzhledem k pozornosti médií a pozitivním ohlasům veřejnosti jsme si řekli, že by byla škoda nepokračovat. Nastudovali jsme celou problematiku do hloubky…

Odkud berete finance?

Žádáme o granty ze soukromých a státních nadací, dostali jsme dary od firem i jednotlivců. Na začátku jsme všichni pracovali zadarmo ve svém volnu, zato s velkým nadšením. Líbí se mi, že touto cestou poznávám spoustu zajímavých a různorodých lidí - zemědělce, učitelky, ředitele reklamky, úředníky… A u většiny cítím podobné naladění a pochopení pro věc.

Kde se nejvíc plýtvá jídlem?

Ke zbytečným ztrátám dochází v celém potravinovém řetězci. Podle statistik jsou největší u koncových spotřebitelů, v domácnostech, restauracích, cateringu, celkem asi 40 procent…

Moje babička nic nevyhodila a zpracovala vše do posledního kousku. Možná mě svým přístupem inspirovala.

Druhou oblastí je zemědělství - kvůli zmíněným přísným výkupovým normám část úrody znovu zaorávají a část putuje jako krmivo pro dobytek. Při rozkladu a tlení potravin na skládkách komunálního odpadu ovšem vzniká množství skleníkových plynů, takže řešíme přesahy do oblasti ekologické, ale i sociální a etické (někdo nemá ke kvalitnímu jídlu přístup - jiný ho vyhazuje).

K dalšímu plýtvání dochází při skladování v obchodech, u výrobců a přepravců…

Jakých chyb a omylů se nejčastěji dopouštíme my spotřebitelé?

Chyby vznikají už v tom, že se nakupuje zbytečně moc jídla, bez zodpovědného plánování, další chybou bývá jeho nevhodné skladování. Většina lidí si taky plete pojmy minimální trvanlivost a spotřebujte do. Zajímavé je, že úplně nejvíc jídlem plýtvají mladí lidé, aspoň to přiznávají. Možná ještě neumějí správně hospodařit.

Podle statistik se v EU vyhodí ročně jídlo za 143 miliard eur, což obnáší celou třetinu veškerého jídla! U nás nejsme nejhorší, Češi bývají celkem šetřiví.

Jak situaci řeší ve světě?

Jedná se o poměrně novou oblast, první vlaštovky se objevily zhruba před sedmi lety. Ve Velké Británii vznikla organizace Feedback, díky níž se v obchodech vedle krásné zeleniny prodávají běžně i „křiváky“, v Dánsku funguje WeFood - obchod nabízející potraviny s poškozeným obalem nebo končící dobou spotřeby.

Francie je první země, kde u supermarketů nad určitou velikost platí zákaz vyhazování jídla: musí ho darovat potravinovým bankám, které ho dál distribuují charitám.

V Itálii jdou zase cestou pozitivní motivace: obchody s nejmenším odpadem mají největší daňové úlevy, což mi přijde šťastnější než něco nařizovat. Vedle Penny je v západní Evropě vstřícné i Tesco... V USA teď probíhá kampaň na zjednodušené značení trvanlivosti, protože každá země to má jinak.

Četla jsem, že v Německu existují volně lednice na nespotřebované jídlo…

Už fungují i u nás - v Plzni, Českých Budějovicích nebo v Praze, stačí najít si na Facebooku pojem veřejná spižírna. Každý tam může přinést dobré nespotřebované jídlo, ideálně nerozbalené - a kdokoliv potřebný si ho může odnést.

Anna s maminkou Danou pokračují v rodinné tradici a zužitkují maximum plodů ze zahrádky i lesa.

Anna s maminkou Danou pokračují v rodinné tradici a zužitkují maximum plodů ze zahrádky i lesa.

FOTO: archív Anny Strejcové

Jaký byl a je váš osobní vztah k jídlu?

Přiznám se, že mě jídlo moc nezajímá. Mám samozřejmě ráda kvalitní potraviny, ale že bych si zakládala na tom, že vařím bůhvíjaké speciality, to ne. Vyhovuje mi italská kuchyně, spíš lehká a jednoduchá jídla…

Občas dostanu od mámy zásilku ze zahrádky, zrovna teď musím zpracovávat cukety. Včera jsem je třeba osmažila a přidala do salátu se semínky, řepou a kozím sýrem. Ale moje babička byla úžasná, dovedla fantasticky šetřit, nic nevyhodila a zpracovala všechno do posledního kousku. Bydlela na vsi, kam vozili chleba jen jednou týdně, takže ke konci dělala vždycky topinky a žemlovku. Taky zužitkovala nejrůznější plody lesa - houby, borůvky, brusinky… Možná mě svým přístupem inspirovala.

Co vám říká programové vybírání kontejnerů neboli „dumpster diving“?

Jedou v něm převážně lidi, které štve konzum - což mi přijde sympatické. Je to jiný přístup, než máme my. My se snažíme téma plýtvání otevřít co nejširší veřejnosti, zatímco u nich běží o jeden ze způsobů, jak bojovat alternativně.

Ale i takováto punkovější varianta je potřeba. Tihle lidi se sdružují přes internet, kde najdou aktuální rady, kam zajít, protože ne každý kontejner za supermarketem je otevřený, naopak přístup k nim bývá většinou ilegální.

Zajímavou kuriozitou je, že jeden český student designu vymyslel speciální háčky, na které lze u kontejneru pověsit sáček s přebytečnými potravinami. Dočkal se odezvy, což dokazuje, že se o tohle téma zajímá stále víc lidí.

Jaké byly vaše další velké akce?

Paběrkování a Křivá polévka. Paběrkovat jsme začali vloni, jde o dlouhodobější projekt. To se vypraví parta dobrovolníků na pole, kde po domluvě se zemědělcem vysbírá zbylou zeleninu a předá ji do potravinové banky.

Minulý rok jsme jeli osmnáctkrát a sesbírali osm tun, ale to je opravdu jen zlomek toho, co na poli zůstalo. Dobrovolníků máme asi 1300 a uvažujeme o tom, že paběrkování nabídneme firmám jako akci v rámci teambuildingu.

Zemědělci byli zpočátku dost překvapení, že má někdo o tohle téma zájem, dívali se na nás jako na blázny, ale už si zvykli a jsou rádi. Baví se s námi o složitých vztazích se supermarkety.

Křivou polévku (indickou, minestrone a bramborovou) pro 2000 lidí jsme rozdávali vloni před Národním divadlem. A bylo to opět vynikající. Žádnou takovou akci bychom si ovšem nedovedli představit bez kuchaře Petra Peška, je to velmi zajímavý člověk, studoval filozofii a dnes vaří ve své restauraci Rybárna.

Prošli jste i nějakou krizí?

Krize přišla začátkem tohoto roku, protože vloni se nám povedlo získat slušné peníze na rozjezd, ale letos to nevypadalo moc nadějně. Naše agenda je už tak velká, že nelze dělat vše jen v rámci dobrovolnosti. Naštěstí jsme krizi překonali...

Měla jste vždycky snahu dělat něco prospěšného pro druhé?

Asi ano, odmala jsem tíhla k tomu zastávat se znevýhodněných. Narodila jsem se v Plzni, ale na víkendy a prázdniny jsme jezdili na chalupu, kde jsem zažila spoustu dobrodružství. S bratrem Adamem a partou jsem lítala po lese - tím se ve mně zakořenila určitá volnost a průbojnost.

Baví mě věci, které rozvíjejí mne osobně a zdají se mi smysluplné i pro druhé, můžou něco změnit. Což splňují právě neziskové projekty i práce kolem umění. Proto mě baví happeningy, kde se tyto roviny prolínají. I v galerii DOX k tomu mají blízko.

Na podzim propojíme jídlo a umění v galerii Art Wall na Letné, kde se chystá výstava německého fotografa Uliho Westphala. Dělá velkoformátové fotky extrémně zakroucené, ale krásné zeleniny. Vzali jsme ho i na paběrkování, odkud si odvezl asi stovku mrkví, které pak nafotil. Příští rok s ním máme další plány.

Co vašim aktivitám říká rodina?

Myslím, že obzvlášť máma je na naši práci hrdá, protože sama plýtvání nemá ráda. Taky její přístup k jídlu mě dost ovlivnil. Občas říkám, že jsme rodina sběračů: cokoliv se dá volně sebrat nebo natrhat, zavaříme do marmelád a v zimě nám je máma maže na své skvělé dorty.

Celkově jsem měla hodně liberální výchovu, rodiče mě vedli k jazykům, poznávání cizích kultur a k umění, hrála jsem dlouho na klavír. Díky tomu jsem otevřená novým myšlenkám a snažím se neustrnout, nezakonzervovat. Hledat, pokoušet se dělat věci jinak. Odpovídalo tomu i studium žurnalistiky a mediálních studií. Naučila jsem se, že pohledů na realitu je vždycky víc a dojít k něčemu pravdivému stojí čas a úsilí.

Kde jste pak pracovala?

Pět let pro organizaci Auto*Mat, věnující se veřejnému prostoru a dopravě v Praze. Zprvu jsem pracovala jako dobrovolník a pak jsem měla na starost marketing projektu Zažít město jinak, takovou zajímavou pouliční slavnost, jejímž cílem je vytvářet v daném místě určitou komunitu, seznamovat sousedy…

Vedoucí dvojici v organizaci Zachraň jídlo tvoří Anna Strejcová s Adamem Podholou, ale tým dobrovolníků stále roste…

Vedoucí dvojici v organizaci Zachraň jídlo tvoří Anna Strejcová s Adamem Podholou, ale tým dobrovolníků stále roste…

FOTO: archív Anny Strejcové

Auto*Mat taky organizoval akce týkající se dopravy na kole. Pro mě je cyklistika způsob, jak objevovat město a krajinu. Když vyjedu za hranice, jen žasnu, kolik je všude cyklostezek…

Souvisí váš zájem o bezpečnou jízdu na kole s tragickou smrtí vašeho otce poté, co ho srazil náklaďák?

Úplně to v tom roli nehrálo. Spíš mě to zaujalo jako další aktivistická činnost. Ale je pravda, že se mě tátův odchod silně dotkl, bylo mi teprve patnáct… Myslím, že jsme to ustáli dobře, bratr pokračuje v Plzni ve vedení jazykovky, kterou táta založil.

A mě to určitě změnilo a utvrdilo v mojí urputnosti. Ať dělám, co dělám, málokdy se vzdávám, všechno dotahuju do konce. A rozhodně mám po tátovi snahu stmelovat lidi, každá moje činnost má i tenhle přesah.

Máte partnera obdobného naladění?

Ne, nemám teď žádného partnera. Je to složité. Myslím, že nejde jen o můj problém, ale o častý fenomén dneška. Souvisí i s tím, kolik si já a lidi mého typu bereme práce - málokdy nám zůstává čas na osobní život. S tím teď nejvíc bojuju.

Ale musíte někde nabírat energii!

No… na sport jsem líná, jak jsem hubená, tak mě nic nenutí se cíleně hýbat. Energii čerpám právě na chalupě, v lese. A když to jde, jsem aspoň chvíli úplně sama a s nikým nepromluvím.

Jak vidíte Annu Strejcovou za deset let?

Doufám, že se podaří Zachraň jídlo udržet a dál rozvinout, že dostaneme nějaký nápad, který projekt zajistí i finančně. Ideálně budu sedět v dozorčí radě a spřádat plány, zatímco běžné věci už bude provádět někdo jiný.

Chci zůstat žít v Praze, ale ráda bych se ještě podívala po světě. Láká mě Jižní Amerika, umím si taky představit pár měsíců života v Berlíně nebo v Barceloně… A pokud budu mít děti, což bych chtěla, povedu je k tomu, aby dojídaly a neplýtvaly jídlem! (směje se)