Skončil i projekt s francouzským divadlem Voliera Dromesco, se kterým vystupovali. A rodačka z Bratislavy zakotvila v Praze.

Neschází vám to toulání?

Schází i neschází. Ráda vyjedu na místo, kde to bude mít pro mne smysl, ať už z pracovního, nebo osobního důvodu. Loni jsem byla dvakrát v Norsku, jednou v Rakousku, taky na festivalu ve švýcarském Neuschatelu a pak šest neděl na Slovensku.

Předtím jsme zůstávali ve světě pět až šest měsíců v roce. Ta doba přirozeně skončila, nejde s ničím srovnat, byla to nádherná a nepřenosná část života. Minulost, která ale zůstává hluboko v srdci.

Takže jste se definitivně usadila?

Ano, před šesti lety jsem koupila pozemek v pražském Suchdole a začala jsem stavět domek. Je to dřevostavba s nejkrásnějším výhledem na chráněnou oblast Tichého údolí a už v ní čtyři roky bydlím.

Miloš Forman mě v mnohém inspiroval, ale také dokázal naslouchat, a navíc je jako já veliký milovník psů.

Z rodné Bratislavy jste přišla do Prahy v osmnácti, když vás přijali na DAMU.

Bylo to v roce 1984. Na škole jsem poznala Petra Formana a Tomáše Žižku, kluci byli o rok výš. Výraznou postavou byl i Ondra Spišák, guru slovenského divadla Teatro Tatro. Oni založili divadlo AKABAL, později TUJU a přizvali mě ke spolupráci.

V té době jsme byli první alternativní divadlo a procestovali jsme celou Evropu, Mexiko, Ameriku. Naší domovskou scénou se stalo Divadlo v Řeznické. Dá se říct, že to bylo bezstarostné období, nadšení mladých lidí, kteří pro svou věc dýchali. Takhle jsme si to užívali dvanáct let.

Jaký ohlas měla vaše představení?

Obrovský. V Česku jsme vystupovali dvakrát pod názvem Bouda, v cizině La Baraque. Principál francouzské strany vždy říkal, že to není ani divadlo, ani cirkus, ale VEČER. A bylo to tak, netradiční čtyři hodiny něčeho, co se nedá pojmenovat, uchopit, ale jen prožít.

Směs hudby, herectví, výtvarna, loutek, pachu koření a zvířat, která ovšem na rozdíl od těch v klasických cirkusech byli svobodní domácí mazlíčci.

Jak se žije v karavanu?

Pořídili jsme si staré belgické karavany s nádherným dřevěným interiérem, který jsme si uvnitř zařídili podle vlastního vkusu. Vše jsme kupovali na starých trzích, bylo to útulné. Měli jsme koupelnu, ložničku, jídelní kout a kuchyň. Karavan měřil šest metrů.

Samozřejmě když bylo krásně, jedli jsme pohromadě venku, stáli jsme střídavě uprostřed malých či velkých měst a seděli třeba u katedrály. Kolem nás psi a děti, visící vyprané prádlo a zvuk několika jazyků – čeština, maďarština, angličtina, němčina a francouzština. A žádný babylon, dokonalá symbióza.

V osmnácti začala na DAMU studovat loutkoherectví. Teď píše pohádky pro děti a vystupuje s projektem Divadlo na břiše.

V osmnácti začala na DAMU studovat loutkoherectví. Teď píše pohádky pro děti a vystupuje s projektem Divadlo na břiše.

FOTO: soukromý archiv Bely Schenkové

Takže vám kočovný život nedělal problémy?

Francouzi byli skuteční kočovníci, my jsme si na ně vždycky spíš hráli. Život to byl velmi romantický, ale za tím vším je samozřejmě dřina a zodpovědnost.

Většina z nás jezdila s rodinou nebo s partnery, my i se psy. Když se nad tím zamyslím, ano, i dnes bych si dovedla představit, že bych vycestovala na několik měsíců, ale musela bych mít s sebou svého nejbližšího člověka. A svůj zabydlený karavan. Partner a zázemí vám dávají pocit bezpečí a je to domov.

Které místo vás během vašich cest nadchlo?

Nejblíž mám k Francii. Strávila jsem tam několik let života. Ta země má všechno: hory, moře, historii, kulturu. Ale nejdůležitější byly vztahy s kamarády, kteří se stali rodinou. Žili jsme tam s Petrem a Matějem společně s Francouzi a maďarskými muzikanty. Mám ve Francii spoustu blízkých přátel.

Jaký je režisér Miloš Forman, otec Petra a Matěje? Určitě jste se navštěvovali.

S Milošem jsme zažili spoustu dobrodružství, rodinných radostí, legrace a procestovali jsme kus světa. Je to velmi vtipný, zábavný a vzdělaný pán, který s námi mnohokrát sjížděl sjezdovky, jezdil na kole a mluvil o všech možných tématech. V mnohém inspiroval, ale také dokázal naslouchat. A navíc je to jako já veliký milovník psů.

V roce 1999 jste založila Divadlo ANPU. Co ten název znamená?

V jazyce hindu znamená divoká kočka. Pracovala jsem tehdy v řádu sester Matky Terezy a jedna nenápadná situace mě inspirovala k tomuto názvu. U sester jsem pomáhala sedm let, samozřejmě jako dobrovolnice. Setkávala jsem se s nejchudšími z chudých, například v Rumunsku. Byla to velká životní zkušenost.

Je jedno, jestli pomocnou ruku natáhneme směrem ke zvířatům či ke starým lidem nebo k dětem. Hlavně ji natáhněme...

Co vlastně hrajete?

ANPU je experimentální divadlo, kde důležitou roli hrají nejen činoherci, ale i loutky, pohyb, dekorace, hudba, stíny, masky, obrazy a různé výtvarné nápady. Také scénografie je v našich představeních dost dominantní.

To jste studovala na DAMU?

Na DAMU se studovala loutkárna, ale já patřila ke skupině, která nechtěla jít jen touto cestou. Naše sdělení divákům probíhá různým způsobem. Hledáme stále novou formu vyjádření. V roce 2005 se mi splnil sen a získala jsem vlastní šapitó, dvacet metrů v průměru. Takže už to byl pořádný kolos. Dnes je tady víc souborů, které vlastní cirkusové stany. Diváci začínají objevovat pojmy, jako je Nový cirkus, anebo navštěvovat divadlo v těchto netradičních prostorách.

Jde o návrat k tradici a ten má velký smysl. Je to něco vzácného, nevšedního a někteří lidé představení možná navštíví jen z tohoto důvodu, ale nakonec se jim dostane kultury, která je stejně důležitá jako v kamenném divadle, v opeře či „jen“ v kulturním domě.

Co je potřeba k tomu, aby se dalo šapitó provozovat?

Především láska k divadlu. V divadle nikdy nezbohatnete a je to dřina. Ale na druhou stranu nezapomenutelný čas, který vytváříte s kamarády a diváci ho formují s vámi. Je to propojení všech možných pocitů a snů.

V Praze jsme šapitó stavěli na Letné nebo na Kampě, ráno jsme hráli pro děti, pořádali jsme výtvarné dílny, večer představení pro dospělé. Lidé byli úžasní, měli jsme stále plno, ale všechno jednou končí. I touhy mají mít mantinely. Tak jsem se před třemi lety rozhodla ukončit tuto etapu života a jít cestou většího klidu.

Jste víc herečka, režisérka, scenáristka, nebo dramatička?

Jsem to, co právě dělám. Před nedávnem jsem dorežírovala pohádku v Norsku, teď píšu scénář pro jedno slovenské divadlo, do toho hraju vlastní představení a pro Český rozhlas píšu pohádky a zároveň tam začínám pracovat coby režisérka dramatických pořadů. S nadšením objevuji krásu této profese.

V představení Zvoník od Matky Boží, které režírovala, hráli zleva Petr Forman, Petr Stach, Vladimír Javorský, dole je Michal Kňažko a herci v kůži se říkalo Medvěd Čahoun.

V představení Zvoník od Matky Boží, které režírovala, hráli zleva Petr Forman, Petr Stach, Vladimír Javorský, dole je Michal Kňažko a herci v kůži se říkalo Medvěd Čahoun.

FOTO: soukromý archiv Bely Schenkové

Nikdy jste netoužila po pevném angažmá? Měla byste asi jednodušší život.

Jednodušší možná. Po škole jsem dostala nabídky, ale nechtěla jsem. Když jsem pochopila, že do projektů můžu vnášet své nápady a tvořit, přišlo mi to přitažlivější. Život na volné noze je opředen trošku nejistotou, ale celý život jsem svobodná.

Kromě Norska vás angažovali i v Austrálii…

Asi před sedmi lety jsme s představením Romeo a Julie vystupovali na světovém festivalu v Perthu, kde mi pak nabídli, abych nazkoušela menší představení pro rodiny s dětmi. Do té doby jsem pracovala jen pro dospělé. Nazkoušeli jsme podle Boženy Němcové Čertova švagra s australskou performerkou Megan Cameronovou. A hrajeme ho dodnes. Ale už s českou herečkou Renatou Kubišovou.

Co vás v útlém věku ovlivnilo?

Vztah rodičů, který byl silný a krásný. Jejich vztah k přírodě a jejich vzájemná láska. Vztah mojí babičky k výtvarnému umění, které je dnes mým velkým koníčkem.

Už osmnáct let nepijete alkohol. Co se stalo?

V mládí jsem si užila dost, hodně jsme vyváděli. Na to, abych vnímala život naplno, už nepotřebuju pít.

Pracovala jste v řádu sester Matky Terezy, teď pomáháte dál, například psímu útulku v Buštěhradě.

Dnes se snažím upozorňovat na jinou alarmující situaci. Spousta z nás si neuvědomuje, že Česká republika je jedním z největších vývozců štěňat do světa. Jsou to ale štěňata od množitelů, kde psi žijí v klecích v katastrofálních podmínkách.

Kdo jiný než média musí na tento problém upozorňovat, aby si lidé uvědomili, že je potřeba kupovat psy jen s papíry anebo si osvojovat psy z útulků. Heslo zní: Nekupujte! Adoptujte! A já jsem absolutně přesvědčená o tom, že se nám to mnohonásobně vrátí.

Založila jste organizaci Psí život…

Spolu s Jarmilou Pávkovou a pomáháme psům v nouzi a psům bezdomovců. Jednou ročně organizujeme bazar v prostorách Divadla La Fabrika. Výtěžek jde ke zvířatům v ohrožení.

Každý, kdo z bazaru odchází, má povznesenou náladu, protože vykonal dobrý skutek. A o to jde. Je jedno, jestli pomocnou ruku natáhneme směrem ke zvířatům či ke starým lidem nebo k dětem. Hlavně ji natáhněme.

Nedávno vám bylo padesát. Jak se cítíte?

Musím se tomu smát. Když bylo otci padesát, bála jsem se, aby neumřel. Dvacetiletý člověk vůbec netuší, že v padesáti může žít naprosto plnohodnotný život. Dávám teď přednost spočinutí, klid a mír je pro mě přednější než jakákoli euforie.

Dokonce jsem začala cvičit čchi-kung, což je čínská metoda harmonizace energií a ozdravění těla. Toulám se přírodou se svými psy. A žiju s člověkem, kterého miluji. Ptáte se, jak se cítím? Jsem šťastná.