Hlavní obsah

Pavla Beretová: Jestli ženy postrádají muže, měly by se nejdřív stát opravdovými ženami

Právo, Lucie Jandová

Pohodářka, která si občas zakouří trávu a svého muže nesekýruje, taková je její role ve filmu Teorie tygra. V soukromí ale vztahové pole zatím spíš prozkoumává. „Jsem upřímná a neumím lhát,“ tvrdí o sobě a dodává, že stát si za svým ale umí dobře. A ještě něco: dvaatřicetiletá herečka Pavla Beretová se na jevišti a před kamerou ještě ani jednou nesvlékla.

Foto: CinemArt

Snachu zvěrolékaře (Jiří Bartoška), který se snaží vymanit z přílišné péče své manželky, si zahrála v novém českém filmu Teorie tygra.

Článek

Jak to bylo s tou sázkou o vaše svléknutí na jevišti? Podařilo se to?

Ne. Byla to sázka, kterou uzavřel můj spolužák Vojta Dyk s nynějším uměleckým šéfem činohry, režisérem Danem Špinarem, v prvním ročníku DAMU, že do konce studia se budu muset v rámci role na jevišti svléknout. Danovi se to nepovedlo a striptýz v Disku nakonec musel dělat on.

Jak se odmítá režisérovi? Měla jste striptýz v roli a řekla jste: „Neudělám?“

Herci často říkají, že pokud to mají v roli a má to smysl, že se svlečou. Tohle klišé bych taky možná řekla. Tedy že pokud to má smysl, tak se svléknu. Ale já zatím nikde neviděla, že by role bez toho svlékání nemohla fungovat.

Musíte mít pohotové argumenty, které na režiséry platí!

Možná.

Ve filmu Teorie tygra hrajete jedinou z žen, která svému muži do života nekibicuje. Taky vám vztahy v něm popsané připadaly tak vyhrocené?

Hodně lidí se mě na to ptá, ale musí se to brát s nadhledem. V realitě i ve filmu. Líbilo se mi, že je to napsané tak pravdivě, že se tam každý pozná, a zároveň s tím nadhledem, že se pak sám sobě i zasměje. A jestli je to vyhroceno i v realitě? No jestli se v tom poznáváme, tak někdy asi ano.

Počkejte, znáte tedy nějakou semetriku, co svého muže řídí jako nesvéprávného?

(váhá, pak se rozesměje) Principy podobného fungování znám u mnohých.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Mám svá pravidla a nastavení a přes ně mohu jít jen těžko,“ říká ostravská rodačka, která je již osm let členkou činohry pražského Národního divadla.

Dostala jste se do situace, kdy by vás okolí mohlo za semetriku označit?

Myslím, že rozhodně jo. Ale když jsem Teorii tygra viděla poprvé s kamarádkou, pěkně zareagovala na scénu, kdy Eliška Balzerová říká Jiřímu Bartoškovi na kole, aby si převlíkl tričko, že nastydne. A kamarádka říká, no, a to už tam nebude, co se stane, až mu ta záda opravdu nastydnou a ona mu bude vařit čajíčky.

Když mi Radek Bajgar nabídl tu roli v Tygrovi, ptal se mě, jestli to není moc protiženské. Že měl na scénář podobné reakce. Ne, divila jsem se. Já si myslím, že je to protimužské. On koukal jako blázen, tak jsem mu vysvětlila, že celý film je o tom, že muži dovolují, aby s nimi ženy takhle mávaly.

Souhlasím.

Brala jsem to z druhé strany. Nesnáším být v roli pečovatelky a vychovatelky, i když se starám ráda. Mám pečovatelské sklony, ale vadí mi, když se dostanu do pozice, kdy je to po mně vyžadováno. Chápete? Všechno má svou druhou stranu.

Náboženství bylo vždy nejlepším nástrojem manipulace lidí, protože se dotýká těch nejhlubších vrstev.

V souvislosti s vaším jménem jsem narazila na kritiku představení Svrbí v A studiu Rubín. Autor je nazval macho-feministické. Co si pod tím mám představit?

Svrbí aneb Hysterický pamflet o ženské otázce, to bylo skvělé představení, které jsme hrály s Bárou Polákovou. Teď máme pauzu, Bára je doma s miminkem, ale věřím, že se k němu zase vrátíme. No, tam se řešilo taky téma přístupu žen k mužům. Jedna, tu jsem hrála já, svého muže vypečuje tak, že jí přijde odporný.

Ve chvíli, kdy za ní přijde s kyticí růží a zazpívá romantickou píseň, už je tak přeslazený, že se jí zhnusí. Přitom ho do té polohy dostala ona. To je taky dost častý model.

Foto: archív ND

S Martinou Preissovou se objevila ve hře Jedenácté přikázání o starých mládencích, kteří porušili dávnou sázku. Inscenaci uvádí pražské Národní divadlo.

A pak je tam Bářina postava, co na všechno kašle, chce být svobodná a pak jí začnou tikat biologické hodiny. A chce mít rodinu. Nerada zobecňuji, ale je fakt, že nějaké to mužsko-ženské téma je aktuální, diskutované a mnoho žen a mužů ho řeší.

Podle průzkumů se lidé často rozejdou po dvanácti letech vztahu. To se našim prababičkám nestávalo.

Role byly tehdy mnohem víc jasně rozlišené. Ženy byly ženami a muži byli muži. Často se s kamarádkami smějeme, když vidíme, jak se sejdou ty nádherné, emancipované a v práci úspěšné ženy. A stěžují si, že muži nejsou.

Na druhou stranu tam sedí v riflích, takže si nejsem jistá, že se můžou považovat za vzor ženskosti. A to je jenom vnější příklad. Myslím, že jestli ženy postrádají muže, měly by se nejdřív stát opravdovými ženami.

Taky jste přišla v riflích.

To ano, vždyť to říkám. Já se z toho nevyčleňuju. Nemůžu říct, že bych měla zálibu v oblékání. Mám ráda pohodlné věci, ale to jsou někdy i šaty. Nicméně jevy, co jsem popsala, mi přijdou zvláštní a nevím, kde je východisko. Každý si hlavně musí najít cestu sám k sobě. A dál už je to o těch dvou, co se potkají.

No dobře, ale vyhovovalo by vám, kdyby vy jste byla ta, co vydělává víc?

Nemyslím, že je to o penězích. Ale jestli mám odpovědět, tak řeknu spíše ne. Podívejte, já mám teorii, že aby ten vztah fungoval, měly by vedle sebe žít dvě svobodné bytosti. Pak se smývá, co dělá muž a co žena, a když to funguje, můžou se ty role i proměňovat. Hlavně aby byly svobodné a doplňovaly se.

Jestli je to možné, nevím, mně se to zatím nepovedlo zrealizovat, ale zkoumám to. Ale teoretik jsem skvělý.

Myslela jsem, že máte rodinu, když jste tvrdila, že roli v seriálu jste vzala hlavně proto, abyste uživila rodinu.

Neříkala jsem, abych uživila rodinu, ale že ty peníze potřebuju pro rodinu. Šlo o tetu a zaplacení její komplikované léčby. Svou rodinu nemám.

Foto: archív ČT

Inspektorku GIBS hrála v seriálu Případy prvního oddělení. Jako její podřízený vystupoval Tomáš Dastlík.

Z vašeho vyprávění o vašem studiu na střední škole jsem nabyla dojmu, že jste si ho hodně kočírovala sama. Zůstalo vám to?

V pubertě člověk hodně revoltuje. Teď už taková nejsem. Co mi zůstalo, je, že v některých věcech nedokážu jít přes sebe. Mám své nastavení a pravidla, a pokud mě někdo nebo něco začne tlačit do kouta, dokážu být velmi radikální. Myslím, že někdy i bezhlavě.

Věci, které mi vadí, umím od sebe odstřihnout. Dokud se to mých zásad nedotýká, nejsem rebel. Ale když mě něco tlačí, nemůžu. Není to nic, co bych si vymyslela, začnu se pak normálně hroutit a to není dobré, tak asi proto.

Říkáte, že odstříháváte věci. I lidi?

Ne, to myslím, že ne. Pokud někoho přijmu, už ho mám v sobě a snažím se s ním věci vyřešit na rozumné rovině. Snažím se vést s lidmi dialogy a chci se domluvit. A najít smírné řešení. Některé věci vyléčí až čas, ale je dobré na ně myslet v dobrém. Ono se to pak vždycky nějak vyvrbí.

Máte problém přijmout autoritu?

Falešnou určitě. Ale jakmile si někoho vážím lidsky a morálně a ten člověk je v mých očích veliký, protože vyznává správné hodnoty, uznávám ho.

V momentě, kdy je někdo falešná autorita, tak dokážu být tvrdá. Nemám ráda, když někdo z pozice nadřazenosti lidem říká, co mají či nemají dělat, říkat, jak myslet.

Poznala jste jich hodně? Těch opravdových autorit?

Mám to štěstí, že ano.

Jednou jste na otázku, co byste divadlu obětovala, odpověděla, že nic, protože oběti přinášet nechcete. Jak jste to myslela?

Je to jedna věta z bible. Myslím, že ze Starého zákona, kde se píše: „Milosrdenství chci a ne oběť.“ A to se snažím mít na mysli. V momentě, kdy se obětuju, už je to špatný základ a ve výsledku to nemůže dopadnout dobře. Protože je ubližováno něčemu, co je ve mně, a to není dobrá cesta.

Lehce se pak stane, že člověk začne cítit nespravedlnost, že se věci nedějí, jak si představoval. Vždyť se přece snažil a obětoval se, tak jak je možné, že to někdo neviděl a neocenil, a on sám je nešťastný.

Foto: ČTK

Radúz a Mahulena byla inscenace Národního divadla v Praze, kde se sešla se svým spolužákem z DAMU Vojtěchem Dykem. Kdysi s ním uzavřela sázku a vyhrála.

Když člověk dělá věci s láskou, i když se nepovedou, ví, že dělal vše, co uměl, a rád, necítí se podvedený. Taky už jsem si zkusila, že ty věci, které dělám ráda, jdou ze srdce snáz. Nepodvádím tím sama sebe. Takhle bych to chtěla umět uplatnit ve všem. Je to pro mě hodně zásadní věta. Líbilo by se mi, být v tom úspěšnější.

Uvěřila jste na gymnáziu a víra vás životem provází. Jak se díváte na to, že náboženství stoupá na významu a v jeho jménu se dějí často nespravedlnosti a násilí?

Náboženství v celé historii bylo vždy nejlepším nástrojem manipulace lidí, protože se dotýká těch nejhlubších vrstev. Lidi se jím lehce ovládají a to se taky děje.

Jednou nějaký historik prohlásil, že každá válka je náboženská. V náboženství jde často o moc, ale tam jeho jádro neleží.

Atmosféra ve společnosti se mění. Je to znát i na divadle?

Zatím ne, ale třeba na Slovensku by už mohli vyprávět. No, není mi z toho úplně dobře. Dochází k velkým tlakům a plíží se sem něco divného. Politice nerozumím a ani nechci. Co se mi opravdu nelíbí, je, že se ve velkém podporuje atmosféra strachu. To je mimochodem taky jeden z nejlepších nástrojů manipulace.

Když se budeme bát, lehce může přijít někdo, kdo nás bude chtít zachránit, a nemusel by to být pravý zachránce. Moje generace v podstatě prožila celý život ve svobodě. Nic jiného neznáme. Tak doufám, že nám ji ten strach nevezme.

Dovedete si představit, že byste se neživila divadlem?

Těžko posoudit. Ale tím, že nejsem schopna jít přes sebe a lhát, tak i kdyby se něco radikálně změnilo, vím, že obelhávat se nebudu. Jsem zdravá a mám dvě ruce. Ostatně servírku už jsem taky dělala. Nejsem ta umělkyně, co musí dělat jen umění. Ale jsem ráda, že mi bylo naděleno a na jevišti se cítím doma.

Reklama

Související témata:

Související články

Zdeněk Svěrák: Bílý sex nepěstuju

„Cože, Svěrák už má osmdesát?!“ tak vypadala reakce těch, kterým jsem řekla, proč si jdu povídat s matadorem české kultury a humoru. Není se jim co divit....

Výběr článků

Načítám