A je stále aktivní. Absolvoval koncertní turné, během kterého připomněl českému publiku osobnost slovenského skladatele Jaroslava Filipa, jenž zemřel před patnácti lety. Vydal i album s písněmi Michala Pavlíčka a Michala Horáčka Sociální síť.

Píšete vy sám nové písničky?

Nepíšu. Mám naštěstí určitou manažerskou schopnost, že umím najít lidi, kteří mi dobré písně vytvoří. Asi po deseti letech jsem se například spojil s vynikajícím textařem Peterem Uličným, který mi napsal zhruba deset textů. Myslím si, že nějaký čas to půjde takhle dál. Mám ale připravené skladby, které by mohly být základem dalšího alba.

Co pro vás hudba znamená?

Úplně všechno. Vím, že to zní neuvěřitelně banálně, ale kromě toho, že zpívám, koncertuju a skládám, trávím polovinu volného času tím, že hudbu poslouchám. Od jazzu přes folk a tvrdý metal až po alternativní směry.

Lidé za mnou často chodí a ptají se mě, co si myslím o té nebo jiné muzice. Prý je to zajímá proto, že jsem muzikant a oni jen obyčejní posluchači. Já jim na to říkám, že jsem přesně takový obyčejný posluchač jako oni. Někteří tomu uvěří, někteří ne. Při poslechu vnímám hudbu jako fanoušek, ne jako muzikant.

Kdy jste přišel na to, že smyslem vašeho života bude hudba?

Bylo mi dvanáct nebo třináct a přišlo to velmi pasivně, to znamená posloucháním gramofonových desek. Od té chvíle jsem si přál, aby muzika byla mou profesí. Nevěděl jsem, jak to dopadne, stejně tak jsem si to neuměl představit, protože jsem o tom, jak se dělá hudba profesionálně, nevěděl zhola nic. Ta touha tam ale byla. Postupem času se pro mě hudba stala cestou k seberealizaci.

Nejvíc mi pomohlo, když jsem se dostal na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde jsem neměl možnost pracovat s lidmi, se kterými bych chtěl. Šlo hlavně o pedagogy, nebyl jsem s nimi spokojený. To mě definitivně přimělo věnovat se muzice. Později pak u mě došlo k tomu, co každému člověku přeju. Mám svého koníčka jako profesi.

V pubertě dělá spousta kluků hudbu kvůli holkám nebo třeba proto, že si v knihách přečetli, jak muzikanti vyhazují nábytek z oken hotelů. Měl jste i tato nutkání?

Všechno bylo. Pokud si vzpomínám, vyhodili jsme z hotelového pokoje i nějaký televizor. Bylo to před revolucí, když jsem hrál v kapele Banket. Musím ale současně přiznat, že ta televize byla můj největší hit. Na hotelech jsme jinak nebezpeční nebyli.

Velmi úspěšný byl projekt Hlasy, v němž se albově i koncertně spojil s vokální skupinou Fragile.

Velmi úspěšný byl projekt Hlasy, v němž se albově i koncertně spojil s vokální skupinou Fragile.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

A co ženy?

Samozřejmě kolem mě byly, ale já je vlastně moc nevnímal. Nikdy jsem nebyl ten typ, kterého by zvlášť přitahovaly. Dokonce mám pocit, že jsem od nich spíš chtěl mít pokoj. Když už se ale nějaká zásadní objevila, bylo to na mně.

Jaký vliv na to, že jste se začal věnovat muzice, měli vaši rodiče?

Moc si s tím nelámali hlavu. Jako všichni rodiče si přáli, abych dostudoval a věnoval se tomu, co studuju. Po několika letech byli překvapeni, že se mi podařilo něco jiného.

Těšilo je to?

Určitě, stejně jako to těšilo mě.

Váš tatínek Vlado Müller byl slavný slovenský herec. Myslíte si, že to byl on, kdo ve vás probudil lásku k umění?

Těžko říct. Přece jenom se věnoval jiné profesi…

O vašem vztahu s ním se psalo, že nebyl idylický. Bylo to tak?

Nebyl to vztah, jaký bych si představoval. A po jeho smrti je mi stále více líto, že to tak bylo. V životě máme kolem sebe strašně málo lidí, kteří nám jsou schopni něco dát. Můj táta byl skvělý chlap, který mi opravdu něco dát mohl. Mnohem víc, než mi dal.

Dáváte za to vinu i sobě?

Určitě. Stále říkám, že on byl dost tvrdý a já dost hloupý na to, abychom si k sobě našli cestu.

Loni zemřela vaše maminka, o níž jste řekl, že byla nejdůležitějším člověkem vašeho života. Jaký jste měl vztah s ní?

Maminka se v posledních měsících před smrtí dostala do vysokého stadia vážné nemoci a pro mě bylo těžké vidět ji v tom strašném stavu a vědět, že mě už nevnímá. Někteří lidé mi vyčítali, že jsem za ní tenkrát málo chodíval. Já si ji ale chtěl uchovat v paměti v podobě, v jaké jsem ji měl spojenou se svým životem.

Byla to dokonalá žena, fanynka, která chodila na mé koncerty. Od útlého dětství jsem byl především s ní, protože otec přece jenom trávil většinu času v zaměstnání. Měli jsme krásný vztah a nikdy nezapomenu na naše dlouhé procházky, povídání si, analýzy a podobně. Bylo to úžasné.

Napsal jste pro ni někdy písničku?

Ano. Na desce Neuč vtáka lietať je písnička Mama. Ta je o ní.

S dcerou Emou, která studuje v Paříži.

S dcerou Emou, která studuje v Paříži.

FOTO: ČTK

Před třemi lety se vám narodil syn Markus, vaše třetí dítě. Jaké to je, být otcem po padesátce?

Není to jednoduché, protože v mém věku už člověk nemá tolik energie, kolik by chtěl. Nejsem schopen s Markusem komunikovat na jeho úrovni, protože jsem strašně rychle vyčerpaný. Naštěstí má skvělou matku, mou partnerku Vandu Wolfovou, a lidi kolem, takže si mohu dovolit říct, že je o něho výborně postaráno.

Máte představu o tom, čím by měl být?

Lidé se mě často ptají, jestli u něho pozoruju nějaké hudební nebo umělecké nadání. Ve třech letech je to ale vyloučené, vše se teprve ukáže. Pokud si někdy najde cestu ke hře na klavír, budu ten, kdo bude stát na jeho straně. A pokud si najde cestu k něčemu jinému, budu ho podporovat také.

Mám ještě syna Filipa, kterému je třiadvacet let a je absolventem právnické fakulty, a jednadvacetiletou dceru Emu, jež žije v Paříži a zabývá se módou. Oba jsou mojí radostí a Markus také. Teď ale nevím, co s ním bude. Až se to ukáže, řeknu vám to.

Zajímá vás móda?

Zajímá, už jenom proto, že si o ní mohu povídat s dcerou. Když mi vypráví, co dělá, pochybuju, že bych byl schopen takový život zvládnout. Dopoledne má školu a od oběda do večera pracuje v administrativě jedné přední světové návrhářské centrály.

Jak zvládáte svou nemoc, maniodepresivní psychózu?

Podle všeho mi léčba, kterou absolvuji, pomohla. Víte, jsem vděčný za každý další den a věřím, že všechno bude dobré. Momentálně už jsem venku z toho, kdy jsem trpěl těžkými depresemi. Malá deprese sem tam přijde, ale ta se dá zvládnout.

Pokud si pamatuji, potkaly vás v minulosti i chvíle, kdy jste přemýšlel o dobrovolném odchodu ze života.

Ano, byly takové. Dnes už nad tím ale nepřemýšlím, je to pryč. Jsem na tomhle světě šťastný.

Vzpomenete si, které období vašeho hudebního života bylo nejdivočejší?

Bylo to kolem vydání alba LSD, tedy v polovině devadesátých let. Byly v tom tehdy i drogy. To už mám dávno za sebou.

Bylo to náročné?

Bylo, ale současně šlo o životní zkušenost. I u mě totiž platí, že co mě nezabije, to mě posílí. Nikdy jsem nezašel tak daleko, že by mi hrozila smrt. Podařilo se mi přežít, podařilo se mi znovu začít hrát, dokázal jsem získat spolehlivé spolupracovníky, takže ničeho nelituju. Vším, čím jsem v tomto ohledu prošel, jsem prošel úspěšně.

Váš největší hit se jmenuje Po schodoch. Je z roku 1986 a nahrál jste ho se skupinou Banket. Máte ho i po těch letech rád?

Je to notoricky známá písnička, kterou si lidé na koncertech stále přejí. Je zajímavé vidět, jak si se mnou její text zpívají mladí diváci, kteří v době, kdy vznikla, nebyli na světě. Nyní se snažíme ji vždycky na koncertech nějak modifikovat. Díky tomu se pak na prezentaci těším. Kdybychom hráli stále dokola původní verzi, asi by mě už nebavila.

Upřímně řečeno si ale nedokážu představit, že bych ji na koncertech nehrál. Mnoho lidí se na ni těší a já si jsem jistý, že jim jako zpěvák musím dát to, co chtějí.

Pamatujete si, jak ta skladba vznikla?

Naprosto přesně. Když jsme dokončovali první album Banketu Bioelektrovízia, bylo nám ve vydavatelství Opus řečeno, že by bylo dobré mít pod nějakou písní podepsaného nějakého tehdejšího renomovaného autora. Já měl vždycky rád Vašo Patejdla ze skupiny Elán, a tak jsem se mu rozhodl přinést dva své texty a požádal jsem ho, jestli by k nim nenapsal hudbu.

Jeden se jmenoval Cintorín nenarodených piesní a vypovídal o tom, že některé písničky nevzniknou, jen jsou takříkajíc nahozené. Vznikla na něj písnička, ale na Opusu nám řekli, že text připomíná víru v boha, což u nás před revolucí nebylo žádoucí.

Vašo se tedy rozhodl zhudebnit druhý text. Pamatuju si přesně, že jsem přišel do jeho maličkého pokoje, kde měl pouze hudební nástroje, on sedl ke klavíru, já stál nad ním a tehdy mi poprvé písničku Po schodoch zahrál. Když skončil, oba jsme mlčeli. Teprve po chvíli mi řekl, že jestli se mi nelíbí, tak ji nemusím natáčet. Já mu odpověděl, že se mi líbí, ale v podstatě jsem lhal, protože jsem z ní ve skutečnosti vůbec nebyl odvázaný.

Bylo to tedy pro mě takové nechtěné dítě, které ale po čase zaznamenalo triumfální úspěch. Mimochodem, skladba Cintorín nenarodených piesní vyšla na další desce Banketu.

Přemýšlel jste o tom, čím to je, že jste zrovna vy na hudební scéně uspěl?

Ani ne. Dost mě to překvapilo a chvílemi mě to překvapuje stále.

Chtěl jste někdy s hudbou skončit?

Ne, nikdy. Nedokázal jsem si to ani představit, natož o tom uvažovat.