Tušíte, co se stalo, že po letech takřka nezájmu se o vás režiséři přetahují?

To netuším. Herectví dělám pětadvacet let a nikdy to nikoho nezajímalo. Poslední roky se všichni můžou zbláznit. Fakt tomu nerozumím.

Berete to jako odměnu za nezájem?

Ta mince má dvě strany. S tím, že mám hodně práce, roste i popularita, která je někdy i nepříjemná a já ji špatně snáším.

Co vám vadí konkrétně?

Bulvár. Tam mám chuť, a to bez nadsázky, vraždit. Lezou mi do soukromí, do kterého jim nic není. Tvrdí se, že nikdy nemůžete vědět, co je dobře a co ne. A že je třeba lidi nesoudit. V tomto případě si ale troufám říct, že vím, co je dobře a co špatně, a troufám si bulvár soudit.

Nerad se na sebe dívám, protože vnímám hlavně ty chyby, které jsem udělal.

Počkejte, ale popularita má přece i své slunné stránky. Lidé si vás oblíbili a taky máte za práci dobře zaplaceno, ne?

Ano, s popularitou přicházejí peníze, ale s těmi jsou jen problémy. Já, člověk, kterému bylo vždy vše spíš jedno, musím sedět u diáře a hlídat, kolik kam mám poslat a jaké daně mám zaplatit. Z toho mi jde hlava kolem. Radši bych byl volný a nic neměl. A volný čas? Ten neexistuje.

Můžete si aspoň říkat: Až dotočím, tak…

Tady v Čechách to tak nefunguje. Nikdo vám neřekne, kdy přesně a v kolik hodin mě bude potřebovat. Žiju ze dne na den a nemůžu nic plánovat.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

K vaší psychické stabilitě možná nepřispělo natáčení filmu Gangster Ka, který je inspirován životními osudy Radovana Krejčíře. Jak se vám z role zločince vystupovalo?

Těžko. Ten člověk je opravdu strašný šmejd. Nacítil jsem se do něj lehce, protože on je prostě primitivní. Jeho motivy jsou lehce pochopitelné. Není to Antonín Dvořák, který byl charismatický a zvláštní. U Krejčíře je jasné, o co mu šlo: o prachy, o ženské, o moc. Jeho život byl v něčem velmi jednoduchý. Když něco chtěl, bouchl do stolu a dostal to.

Jako Káčko se procházíte v dešti kulek a všechny vás minou. Kam vede tohle neochvějné sebevědomí?

Tohle funguje i v boji zblízka. Jestliže jsem přesvědčen, že jsem neporazitelný, tak mě většinou nikdo neporazí. Takhle funguje vnitřní síla, třeba i u generála Pattona, také složité postavy. Tihle hráči jsou ale svým způsobem sympatičtí a na to jsem sázel, když jsem tu roli hrál. Vědí, co dělají, a počítají s tím, že přijde odplata. A když přijde, tak ji většinou přijmou.

Přijal ji podle vás i Krejčíř?

Brání se zuby nehty, aby nezůstal sedět v Africe. Ale už asi ví, že hra končí.

Na premiéře prvního dílu Gangster Ka jste nebyl, měl jste představení. Našel jste si už čas se na film podívat?

Byl jsem se na něj kouknout v kině a odešel jsem v půlce. Jen jsem se přesvědčil o tom, že ještě na to není ten správný čas. Třeba Nevinnost jsem viděl až tři roky po premiéře. Potřebuju získat nadhled, jinak je to pro mě jen sestřih obrázků, které jsme natočili, nevidím v tom film. Pro mě je utrpení na to koukat. Myslím si, že to nemá kontinuitu a vývoj. Mrknu se na to tak za dva tři roky a uvidíme.

Mezi dvěma ženami se ocitl jako Antonín Dvořák v televizním filmu Americké dopisy. Soňa Norisová hrála jeho múzu.

Mezi dvěma ženami se ocitl jako Antonín Dvořák v televizním filmu Americké dopisy. Soňa Norisová hrála jeho múzu.

FOTO: archív ČT

Nevadí vám spíš koukat se sám na sebe?

Vadí. To je jeden z hlavních důvodů, nerad vidím sebe, protože vnímám hlavně ty chyby a přešlapy, které jsem udělal.

I když ostatní o vás říkají, že jste herec hollywoodského formátu?

To je v dnešní době jednoduché, protože mezi slepými je jednooký králem. Jsme nuceni dívat se na amatérské seriály, kde vystupují hlavně neherci. Pro člověka, který dělá herectví pětadvacet let, má kolegy v Dejvickém divadle, od kterých se může učit, stejně jako kdysi od profesorů na škole, je jednoduché vytvořit dojem, že jde o geniální výkon. Ale do geniálního výkonu to má daleko.

Rád bych někdy zkusil zahrát roli tímhle, jak vy říkáte, hollywoodským způsobem, ale myslím si, že to v Čechách ani není možné. Tady za jeden den natočíme i patnáct obrazů. Každému je úplně jedno, jestli je herec unavený, má hlad nebo mu je zima.

Tohle všechno je ale na kameře vidět a vznikají z toho kompromisy. Nikoho nezajímá, že jsem nespal čtyřicet hodin, jede se podle natáčecího plánu. To by se v Hollywoodu stát nemohlo. Tam je nejdůležitější, aby byl herec v pohodě.

Jste sám na sebe hodně přísný, není to tak?

Určitě ne. Teď točím každý druhý den seriál, kde mám sto padesát natáčecích dnů. Jedu dvě stě kilometrů a dvě stě zpátky. To je, jako bych bydlel v kempu. Je tam jeden karavan a jeden catering, kde mají polívku a tři smažená jídla. V tomto režimu půjde za sto padesát dní moje fyzická kondice tak dolů, že budu rád, když se naučím text zpaměti.

S Martinem Myšičkou na prknech pražského Dejvického divadla ve hře Dealer s Choice.

S Martinem Myšičkou na prknech pražského Dejvického divadla ve hře Dealer’s Choice.

FOTO: archív Dejvického divadla

Jak snášíte jako bývalý bodyguard, že vám jde fyzička dolů?

Strašně špatně. V tomhle tempu ale není možné si ji udržet. Pracuju patnáct dvacet hodin denně, takže na budování kondice fakt není čas. A je to škoda. Myslím, že mě šoubyznys za půl roku, za rok vyplivne úplně vyždímaného. A zapomene se na mě a bude klid.

Bylo nějaké životní období, kdy jste byl sám se sebou spokojený?

Sám se sebou nikdy. I když jsem vlastně klikař a dítě štěstěny. Většina věcí, co si v životě naplánuju, se fakt podaří. Ale za jakou cenu!

Čínské přísloví říká, že pokud se chci někomu pomstít, přeji mu, ať se mu splní jeho přání.

Tak to sedí. U nás je to nastaveno tak, že český herec většinou hraje divadlo. A skloubit divadlo a film je náročné. Jenže žádný film nezaplatí herce tak, aby se bez divadla obešel. Tady, když se natočí hlavní role ve filmu, je to příjemné zpestření rodinného rozpočtu, ale není to tak, že by herec nemusel pracovat. To by nebylo z čeho platit složenky.

Já jsem línej a chudej táta a vždycky se mi to vyplatilo.

Jenže vy hrajete v Dejvickém divadle a to je jako jít do hereckého nebe, ne?

A to je další věc, kde mám štěstí. Nechodím do divadla kvůli tomu, abych měl na živobytí, ale Dejvické divadlo je jedna z mála věcí v mém životě, které mají smysl. To je důvod, proč se ho nevzdám a proč musím být dvacetkrát měsíčně v Praze na představení, i když je to vysilující.

Pamatujete si na moment, kdy nabídka od režiséra Krobota přišla?

Jistě, bylo to ve chvíli, kdy jsem odešel z ABC a rozhodl se, že pověsím herectví na hřebík. Mirek Krobot mi už jednou volal před pěti lety, to jsem ale zrovna šel dělat do Městských divadel pražských s režisérem Zajícem, protože jsem mu to slíbil. A tak jsem Dejvice odmítl. A Krobot se za pět let ozval znovu.

Jeho manželka Daniela je také herečkou. Pár však už spolu nežije.

Jeho manželka Daniela je také herečkou. Pár však už spolu nežije.

FOTO: Michaela Feuereislová

Z Městských divadel pražských jste odešel rovnou ze zkoušky, protože vám hra připadala beze smyslu. Jste ten, co průběžně brblá, nebo na sobě necháte dříví štípat a pak to bouchne?

Tou hrou to jen vyvrcholilo, bylo to víc věcí. Ale jsem spíš ten druhý typ. Snažím se v lidech, ač to zní možná otřepaně, vidět to dobré. Když mě někdo z něčeho nařkne, většinou se snažím, aspoň doufám, chybu hledat v sobě.

Ale když už se mnou někdo jedná jako s inventárním číslem, nevydržím to a bouchnu. Ale tak to je i ve filmech a seriálech, zkoušejí, kolik vydržíme. Měl bych se naučit říkat ne.

U vás bych zrovna tipla, že to umíte dobře.

Jsem dobrák. Možná slaboch? Nevím, jak to nazvat. Když mě někdo o něco požádá, snažím se mu vyhovět.

Opravdové zlo je v bílých límečcích, nikoli mezi gangstery, říkáte. Nevyčítají vám někteří v této souvislosti přátelství s Vítem Bártou?

Všichni mi to vyčítají. Ptají se mě, jak můžu kamarádit s takovým hajzlem.

A co jim odpovídáte?

Že nevím, jaký je hajzl. Já noviny nečtu, na zprávy se nedívám. Pro mě je to Vít Bárta, jak jsem ho poznal před pětadvaceti lety. Pokud máme možnost se spolu sejít, skvěle si pokecáme a jeho kulturní rozhled mě vždy potěší. O politice spolu nemluvíme.

Začínal jsem s ním v momentě, kdy ten kluk neměl vůbec nic a založil si firmu na úklid. Na rozdíl od ostatních za sebou neměl žádnou politickou minulost. Jel od píky a nevím, jak to dělal dál. Nikdy mě to nezajímalo. Je to prostě můj kamarád.

Máte jich hodně, kamarádů?

Mám pět nejbližších kamarádů ze základní školy, to je můj základ. Spolu jezdíme už roky do rumunského Banátu. Další dobré kamarády mám tady, v Dejvickém divadle, a ti se mi nebojí říct pravdu.

Hynek Čermák byl oceněn za výkon ve vedlejší roli.

FOTO: Petr Horník, Právo

A unesete, když vám řeknou: tak tady jsi to, Hynku, přehnal?

Unesu, jasně že jo. Naopak jsem za to rád. Teď se třeba často hádáme kvůli Vinařům. Ti jsou pro mě šílená výzva. Snažil jsem se tomu vtisknout jiný ráz. Scénář je vysoce stylizovaný, a tak jsem navrhoval, abychom to hráli jako francouzskou komedii. U druhé série se nám to už daří. Sám jsem se tomu smál, což často nebývá.

Jenže dnes před kamerou letí takzvaný civilismus, kdy se říkají věty tak, aby to bylo přirozené. Ale to není herectví. V komediální nadsázce by mohl být vrcholným učitelem třeba Louis de Funes nebo Peter Sellers. A to je těžká věc, kterou nemůže dělat někdo z ulice nebo z komparzu.

Věnoval jste se bojovým sportům. Jde váš dvanáctiletý syn ve vašich stopách?

Věnoval jsem se musadu, což je vojenský způsob boje, a Bořek dělá judo. Myslím, že je v něm poměrně talentovaný. Baví ho to a byl bych rád, aby to dotáhl do černého pásku, zatím má zelenooranžový. Judo není jen sport, ale i životní názor. Umět se bránit je pro chlapa důležité.

Dokonce se nezalekl, když ho chlápek obtěžoval na tramvajové zastávce.

Obtěžoval je slabé slovo, chlap ho tam přepadl. A Bořek to zvládl. Díky policii a mladému nadporučíkovi se to vyřešilo během měsíce. Chlapa chytili a dostal osm let natvrdo, protože to udělal ještě šesti dalším dětem.

Dnes je populární kult dítěte, kdy rodiče děti ochraňují až nadbytečně. To se asi u vás nezavedlo, že?

Kdysi jsem četl knížku a ta se jmenovala Líný táta a pak další, Bohatý táta, chudý táta. Já jsem línej a chudej táta a vždycky se mi to vyplatilo. Třeba teď, kdy jsme měli v rodině neshody a já si o tom povídal se svým dvanáctiletým synem, tak mi spadla brada. Měl svůj názor a zíral jsem, co si myslí a jak je schopný to formulovat.

Vidíte v něm sebe?

Částečně. On je Beran, já Vodnář jako dcera Hedvika. Beran je trochu umanutější, Vodnář má hlavu v oblacích. Ale děti jsou skvělé. Jasně že s nimi jsou problémy, ale jsou to osobnosti.

Bořek je schopný ve dvanácti uvařit Hedvice, která má bezlepkovou dietu. Hedvika si zase vyzkoušela herectví v seriálu Svatby v Benátkách. Jsou to samostatné osobnosti, takže se náš přístup asi vyplatil.