„Když jsme s dětmi nedávno jeli na lodi v Praze, řídila ji mladá žena, tak kolem dvaceti. Ukazovala, že tamhle je to, tamhle to. Pak řekla: To je Muzeum Karla Zemana. Chci si do něj zajít, slyšela jsem, že je skvělé. Zeptala jsem se jí, zda viděla nějaký jeho film, odpověděla: Ne, ale chtěla bych,“ vypráví mi 43letá Linda Zeman-Spaleny.

Máma pětiletého Johna a devítileté Heleny žije od roku 1984 s rodiči a sestrou Malvínou v Kanadě. Stále ale vzpomíná na dětství u dědečka, ve Zlíně.

„Jeho jméno silně rezonuje ve filmařském světě. Jenže mladí ho již neznají. To chceme změnit,“ říká. Její máma, 68letá Ludmila souhlasně kývá. Odpověď na otázku, jak se vyrůstá v rodině geniálního výtvarníka, shrnuje do tří slov: „Ateliéry, film a loutky.“ S bratrem Karlem chodívali za tátou do práce od malička. Její nejranější vzpomínky se tak vážou na slavnou Cestu do pravěku.

Dinosauři a banderovci

„Byly mi tak čtyři roky. Spali jsme ve stanu. U ohně jsme si vařili brambory, polévky. Dobrodružný mi připadal hlavně divoký Váh, kde se natáčelo. Kolem nás, v lesích, se potulovali i banderovci, ale to mi vyprávěl až táta,“ ohlíží se zlínská rodačka více než šedesát let do minulosti.

Dodává, že velkým problémem bylo získat pro vyprávění o evoluci na Zemi klíčové záběry moře. „Nakonec je táta natočil v NDR,“ doplňuje.

Dcera Ludmila a vnučka Linda

Dcera Ludmila a vnučka Linda

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Snímek se stal v roce 1955 senzací. Rozhýbané papírové a dřevěné kulisy pravěkých tvorů lemující putování party kluků okouzlily několik generací.

Potvrzuje to i paní Linda: „Syn viděl poprvé Cestu do pravěku jako dvouletý. Neumí sice česky, ale miluje ji. Ne kvůli dinosaurům. Líbí se mu kamarádství chlapců, dobrodružství, po němž všechny děti touží.“

Vynikající jsou navíc malí herci, oceňuje její máma Ludmila: „Podívejte se, jak hrají obličeji. Táta si je velmi pečlivě vybíral, hodně se o ně staral.“

Mám strašně ráda Zlín a ateliéry, které táta budoval desítky let. Počítal s tím, že jeho práci převezmu.

V dospělosti asistovala jako výtvarnice u mnoha z desítek otcových snímků. „Chtěl, abych se vše naučila od píky. Zakládala jsem film do kamery, šila loutky, soustruhovala jim hlavičky, natírala pozadí pro filmy, stavěla prostorové scény,“ vypočítává.

Přiznává, že ne vždy byla z titěrné práce nadšená, ale jen díky ní se naučila dělat filmařinu. Vedle toho se prosadila jako ilustrátorka knih v nakladatelství Albatros.

Cesta do Kanady

Říká, že není dne, aby si na tátu nevzpomněla. Třeba na jeho otevřenost vůči kolegům, možným konkurentům.

„Klidně jim ukazoval, jak tvoří. Když jsem se ho zeptala: Tati, nebojíš se, že tě okopírují?, jen se smál: Pochybuji, že by to někdo někdy zkoušel, je to obrovská práce, která vyžaduje taky hodně přemýšlení a času,“ shrnuje.

Cesta do pravěku vznikala v Česku, na Slovensku a v tehdejší NDR. Velká část snímku se ale rodila ve zlínských ateliérech.

Cesta do pravěku vznikala v Česku, na Slovensku a v tehdejší NDR. Velká část snímku se ale rodila ve zlínských ateliérech.

FOTO: Muzeum Karla Zemana

Ráda vzpomíná i na to, jak jim s bratrem vyprávěl o svém mládí. „Pěšky prošel Evropu, byl v Egyptě, žil dlouho ve Francii. A na vojně sloužil u dragounů. Koně miloval. Dal jim roli snad v každém filmu,“ prozrazuje. Z jezdectví se stala na dlouhé roky i rodinná tradice.

Usměvavé dámy zvážní, jakmile padne otázka, proč vlastně rodina do Kanady v 80. letech odešla. „Po roce 1968 se radikálně zhoršily podmínky tvorby ve Zlíně. Tamní studio se osamostatnilo a nový ředitel dával peníze na projekty těm, kteří se mu líbili. Například mu nosili dárky k narozeninám. My k nim nepatřili,“ vysvětluje paní Ludmila.

Karel Zeman sem tam pro nezpochybnitelný mezinárodní věhlas finance získal, ona nikoliv. Doma začali zvažovat stěhování do liberálnější Prahy.

„Já jsem nikdy nechtěla odejít. Mám strašně ráda Zlín a ateliéry, které táta budoval desítky let. Počítal s tím, že jeho práci převezmu. Zázrakem ale přišla nabídka z Kanady, možnost učit na umělecké škole Zemanovy výtvarné techniky,“ líčí. Cesta k legálnímu vycestování byla dlouhá. Nicméně ten pro ni nejdůležitější člověk – její otec – k ní souhlas dal.

Milióny knih

Začátky za mořem jednoduché nebyly. Slavné jméno venku nefungovalo. „Znova jsem budovala svou pověst výtvarnice,“ říká paní Ludmila. Nejprve žili ve Vancouveru. Potom se přestěhovali do Montrealu. Právě tam, ve slavném filmovém studiu NFB of Canada, dostala příležitost natočit animovaný film Lord of the Sky. Získal hlavní cenu Blue Ribbon na festivalu v Chicagu, dostal se do nejužšího výběru na nominaci na Oscara.

FOTO: Muzeum Karla Zemana

Později se jako ilustrátorka a spisovatelka zaměřila i na dětské obrázkové knížky. Bodovala především s cenami ověnčenou trilogií Epos o Gilgamešovi. Začala vznikat v nelehké době, na jaře 1989, po tátově smrti.

„O jeho vážném zdravotním stavu jsem nevěděla. Zlou novinu mi sdělil kolega. Přečetl si ji ve francouzských novinách, přišel se zeptat, zda je pravdivá,“ ohlíží se. Dva týdny nato skončila v bezvědomí v nemocnici po dopravní nehodě Linda.

Gilgameš – jako poutník za nesmrtelností – se Zemanové stal únikem z mizérie. Úspěšné vyprávění chtěla před lety zfilmovat, jenže osud jí určil jinou cestu – péči o odkaz obdivovaného, milovaného táty. Tak se zrodil projekt Muzeum Karla Zemana.

„Zvažovali jsme vše delší dobu. Ondřej Beránek a Jakub Fabel pak objevili ideální prostory pod Karlovým mostem v Praze, to rozhodlo,“ shrnuje.

Loutky, muzeum

Základem expozice jsou rodinné archívy, kulisy a filmy výjimečného tvůrce. „Obětovaly jsme projektu tři roky života. Velká, ale krásná práce,“ hodnotí paní Ludmila. Posmutní při vzpomínce, že předmětů mohlo být o dost více. Při nešetrné privatizaci zlínských ateliérů po roce 1989 se hodně ze Zemanovy práce zničilo, ztratilo.

„Nezbylo nic. Snad tátovy kamery v pobočce McDonald’s, jestli jsou tam ještě nyní, nevím,“ konstatuje. První návštěvníci vstoupili do expozice v říjnu 2012.

Otec s dcerou při práci. Ludmila Zemanová se ve světě filmu pohybuje od útlého dětství.

Otec s dcerou při práci. Ludmila Zemanová se ve světě filmu pohybuje od útlého dětství.

FOTO: Muzeum Karla Zemana

Obdivovat v ní mohou mimo jiné také loutky, které pevně patřily k dětství obou dam. U Zemanových se totiž pravidelně hrávalo loutkové divadlo, často s originálními pohádkami.

Jejich prostřednictvím se ke kumštu dostala právě mladší z žen. Vystudovaná právnička, která nezapřela geny a v Kanadě se prosadila rovněž jako spisovatelka, filmařka, mámu v péči o zachování dědečkovy umělecké stopy hodně podporuje. „Je to můj osobní dík za to, co mi dal,“ říká.

Nejcennější loutku, Zemanovu milovanou, má doma v Montrealu. „Je z Vánočního snu. Měl ji moc rád, skoro jako dítě. Daroval ji Lindě k opatrování,“ prozrazuje paní Ludmila. I ona má v kanadském domově výtvarné památky na tátu, hodně si ale cení i obrazu, který dostala jako malá od Zemanova neoficiálního konkurenta – Jiřího Trnky. Na provokativní dotaz, kdo byl lepší výtvarník, Zeman, či Trnka, odpovídají obě dámy hlasitým smíchem.

Zeman vs. Trnka

„Kdo byl lepší? Nevím. Pan Trnka byl hlavně skvělý ilustrátor dětských knih. Jeho loutky jsou po dílenské stránce vypracované, v jeho filmech se pohybovaly jako skuteční lidé. Táta byl výtvarník, který používal kameru k tomu, aby vytvořil originální filmový obraz. Jeho loutka byla proto jednoduchá, pohybovala se stylizovaně,“ srovnává paní Ludmila. Ihned dodává, že se měli rádi, respektovali se: „Sledovali, co druhý právě tvoří.“

Slavný tvůrce s Velkou cenou filmového festivalu v rámci světové výstavy EXPO 58 v Bruselu. Získal ji za Vynález zkázy.

Slavný tvůrce s Velkou cenou filmového festivalu v rámci světové výstavy EXPO 58 v Bruselu. Získal ji za Vynález zkázy.

FOTO: Muzeum Karla Zemana

Ten, kdo by si myslel, že skončí v šíření slávy slavného předka otevřením muzea, je na omylu. Poslední měsíce trávily Zemanovy dozorem nad digitalizací vůbec mezinárodně nejúspěšnějšího československého filmu všech dob – Vynálezu zkázy.

Stačily ale také psát knihu, produkovat dokument Filmový dobrodruh Karel Zeman, který měl v červenci premiéru na festivalu v Karlových Varech.

„Chtěly jsme dědečkův život ukázat v jeho celistvosti. Od putování Evropou, práce pro Baťu až po Zlín,“ přibližuje vnučka. Její máma dodává: „Napsalo se hodně nepravd. Kdo jiný by to měl uvést na pravou míru než my? A víte co? Táta filmy dělal pro diváky. Podívejte se na ně, je to lepší než řečnění o tom, jak skvělý byl.“