Když jste se před třemi lety dostal jako historicky jediný Čech do finále největší a nejnáročnější houslové soutěže na světě, cvičil jste předtím týden na housle stranou civilizace, zavřený na bruselském venkovském zámečku. To je obvyklé?

Ne, to bylo v rámci houslové soutěže a na zámečku jsme museli být zavřeni všichni. Běžně ale cvičím doma. Že bych se někde zavíral a odjížděl kvůli tomu z města, to ne.

Umíte se dobře soustředit?

Na člověka v dnešní době působí strašně moc vlivů, a tak je to někdy těžké. Ale když se mi povede ponořit se do hudby na sto procent, neměl by to být problém.

Takže to není tak, že si něco zahrajete, skočíte si na Facebook a pak pokračujete?

No někdy to tak bohužel je. V tom případě vím, že cvičení v tu chvíli moc nemá smysl. Pak je lepší nehrát a nechat cvičení na dobu, kdy na to mám opravdu chuť. Někdy udělám za chvíli tolik práce jako jindy za půl dne.

Kolik hodin denně cvičíte?

Tak kolem dvou tří hodin.

Je to hodně, nebo málo?

No, někdo cvičí i víc. A někdo zase míň. Ale ono je to různé. Jsou dny, kdy s orchestrem hrajeme třeba osm hodin v jeden den. To pak čistý čas na cvičení už nezbývá, protože máme různé zkoušky. Takže to do cvičení nepočítám.

Pamatujete si na svůj první kontakt s houslemi?

Ano, to mi byly tři roky. Našel jsem je doma ve skříni u rodičů. Od té doby jsem na ně vrzal a zpíval si k tomu písničky z pohádek.

Váš tatínek je violoncellista v České filharmonii. Maminka je také hudebnice?

Ta chodila do kytary. Ale profesionálka není.

Nedávno padl jeden rekord, v Americe se stradivárky vydražily za šestnáct miliónů dolarů, tedy za nějakých tři sta dvacet miliónů korun.

Jak často jste si spolu doma zahráli?

Hrávali jsme zejména o Vánocích. S mamkou, taťkou a se všemi sourozenci. Mám čtyři a všichni na něco hrají.

Všichni na housle?

Ne, to ne. Jsem jediný profesionální houslista v rodině. Malý brácha, tomu je teď dvanáct, hraje na housle a na klavír, tak se uvidí, jak moc bude cvičit. Je to trochu lenoch. S taťkou jsme společně vystupovali od malička. V téhle trojici jsme vystupovali nejčastěji.

Nelákalo vás někdy vyzkoušet i jiný nástroj?

Ne. Když jsem housle objevil v těch třech letech, byl to asi můj osud.

Houslista Josef Špaček

Houslista Josef Špaček

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ke komu jste chodil do učení?

Začal jsem na hudebce v Brně, pak jsem pokračoval v Praze. Po konzervatoři jsem odjel na sedm let studovat do USA. Profesorů jsem vystřídal opravdu hodně. Mám vám je vyjmenovat?

Ne, není třeba. Prošel jste taky fází, kdy vás housle nebavily?

Ale jo. Někdy mi to nešlo všechno tak ideálně, jak bych si přál, a já s tím chtěl seknout. Ale to byly jen výkyvy. Druhý den už to zase bylo v pohodě. Prostě klasický vzdor malého dítěte.

Kdy se to zlomilo?

Ale ono se to nemuselo lámat. Vždy jsem cítil, že budu houslistou. To si spíš říkám, co by se stalo, kdybych si zlomil ruku.

Straší vás to?

No zas ne, vždyť by se vždy něco našlo, čeho bych se mohl bát. Pro člověka, který je podnikavý, a to já jsem, a navíc soutěživý, by neměl být problém dělat něco jiného. Ale nechci nic zlého přivolávat!

Máte pojištěné ruce?

Ne, to nemám.

A housle?

Ty ano.

Ty, na které máte hypotéku?

Ano. Je to francouzský nástroj z roku 1855, vyráběl ho jeden z nejslavnějších francouzských nástrojářů Jean Baptiste Vuillaume. Je velmi cenný, proto ta hypotéka.

V jakém řádu se pohybujeme? Statisíce?

O nulu víc. V řádech miliónů. A to ještě patří k těm levnějším nástrojům. Třeba Stradivariho housle začínají někde na osmdesáti miliónech. Nedávno padl jeden rekord, v Americe se stradivárky vydražily za šestnáct miliónů dolarů, tedy za nějakých tři sta dvacet miliónů korun.

Prostě je to tak, že panuje víra, že čím jsou housle starší, tím jsou i vyhranější, protože už na ně hrálo několik generací. A stradivárky jsou staré přes tři sta let. To můj nástroj je starý jen 160 let, letos slaví výročí.

V Bachových houslových koncertech se snadno přeskočí do jiné harmonie a najednou jste na konci skladby.

Počkejte, s tak drahými houslemi normálně nastoupíte do tramvaje?

Ano. Jsou pojištěné a futrály taky něco vydrží. A opečovávat je se učím už odmala.

Když jste se stal šéfem orchestru, bylo vám dvacet čtyři let. Nezalekl jste se?

Měl jsem zkušenosti ze školy v USA. V obou amerických orchestrech, kde jsem hrál, jsem měl tutéž pozici koncertního mistra. Takže jakousi praxi jsem měl.

Nevadilo vám šéfovat svému otci?

Naštěstí je šéfování spíš role dirigenta. Já jsem ten prostřední článek mezi ním a orchestrem. Nicméně mám na starosti uměleckou připravenost orchestru.

S otcem Josefem a o dva roky mladším bratrem Petrem občas společně koncertují. Bratr i otec jsou violoncellisté.

S otcem Josefem a o dva roky mladším bratrem Petrem občas společně koncertují. Bratr i otec jsou violoncellisté.

FOTO: archív Rudolfina

Cepujete ho?

Nijak zvlášť, vše je v rámci vzájemného respektu.

Někdy ale přitlačíte, ne?

Někdy pociťuju, že orchestr by raději zvolil lehčí cestu, jak se dá něco zahrát. A já chci jít tím těžším způsobem, protože pak to má větší grády, hudebnost i barevnost. A pak apeluju, ať se nebojí, že do toho jdeme.

Jak zacházíte s trémou?

Tu snad má každý, kdo účinkuje před lidmi. Je to proces na celý život. Ale sebekontrola se dá cvičit jedině při vystoupení. Doma si nenavodím pocit, že přede mnou stojí dva tisíce lidí a já mám být nervózní, abych zjistil, jak to vlastně bude fungovat.

Na trému totiž tělo reaguje, svaly jsou utáhlé, ruka se potí a smyčec klouže. Takže sice mám nacvičeno z domova, ale na pódiu je to jiné.

Vaše manželka Isabel je Američanka. Kde jste se seznámili?

To je dlouhý příběh, který začal, když jsme byli ještě jako teenageři ve Francii na houslových kurzech. Ona je Američanka, její maminka je ale z Bolívie a tatínek z Británie. Temperament má tedy namixovaný. Hudbu brala jako doplněk ke vzdělání. Věnuje se ekonomii.

Kdy si zahrajete spolu?

Taky tak jednou za rok, na Vánoce.

Byl pro vaši ženu problém rozhodnout se pro společný život v Praze?

Celý život vyrůstala v Americe, ale je zcestovalá. Nikde nepobývala tak dlouho jako já – sedm let v USA. Byl to pro ni opravdu první velký výjezd.

A už napořád?

Jsme tu druhý rok. A myslím, že se jí u nás líbí. Pravda, kultura tu je jiná, takže si musí zvykat, stejně jako já si zvykal v Americe.

Naučil jsem se vázat motýlka ručně a toho bych rád využil. Vázaný motýlek je jiná liga než ten kupovaný.

Co děláte, když se na jevišti něco nepovede?

To se stává často a není to neobvyklé. Naopak je to přirozené. Většina profesionálů ví, jak s takovými situacemi zacházet a z 99,9 procenta divák nemá šanci si něčeho všimnout. Ovšem když vypadne paměť, to je horší. To se pak musí zaimprovizovat.

Nikdy se mi ale nestalo, že bych musel zastavit a podívat se do not. Třeba takový Bach je na tohle hodně nebezpečný. V jeho houslových koncertech se snadno přeskočí do jiné harmonie a najednou jste na konci skladby.

To se může stát, ale divák nemá šanci poznat, že hudebník přeskočil dvě stránky v notách. Jde o to se nezpotit a vzít zaváhání s lehkostí.

To kvůli lehkosti vystupujete v jiných než klasických oblecích?

Kdysi jsem hrál v čínské košili s drakem a to bylo moc fajn. Bylo příjemné, jak byla volná, byla podobná těm na bojové umění. Teď ale naopak hraju víc ve smokingu, zato bez motýlka, a to mě baví.

Nicméně motýlka jsem se naučil vázat ručně a toho bych rád využil. Vázaný motýlek je jiná liga než kupovaný a předpřipravený. I pro housle je to lepší. Ten předpřipravený se po přiložení houslí shrne, kdežto vázaný drží lépe tvar.

Soustředěný výraz při jednom z koncertů pod širým nebem.

Soustředěný výraz při jednom z koncertů pod širým nebem

FOTO: Matěj Slezák

Jaká skladba pro vás byla prubířským kamenem?

Beethovenův houslový koncert. Na ten se chystám koncem června poprvé s orchestrem. Je to jeden z nejtěžších houslových koncertů. Už na něm tvrdě makám.

Pouštíte si doma bigbít?

Poslouchám hodně to, co si pouští moje žena. Zachytává americké trendy a já to mám z první ruky. A rád poslouchám jazz, když řídím.

Kde jste vystupoval nejdál?

Na Novém Zélandu. Proti němu je Austrálie ještě blízko.

Vystupoval jste na všech pěti kontinentech. Přijímají vás lidé odlišně?

Země od země se to liší. Už na Slovensku tleskají jinak. V Maďarsku roztleskávají a jedou z pomalého do rychlého tempa. Německo má nejpodobnější publikum tomu našemu. A Japonci tleskají nejtišeji, asi proto, že mají malinké ruce. Ale zase jsou velcí hudební nadšenci.

Míváte houslové prázdniny?

Ano, čtyři až pět týdnů, a to se snažím nehrát. A fyzicky se spravit. Hrát na housle je totiž dost nepřirozené, každá ruka dělá něco jiného, jedno rameno je výš než druhé, krk je vykloubený a nakloněný na jednu stranu.

Rád cestuju. Letos chceme se ženou projet Itálii. Je tam skvělá kuchyně, hudba a je to země Paganiniho.