Existují nějaké přesné postupy, jak se pracuje s člověkem bez domova? Například i ve spolupráci s psychologem, apod.?

Přesné postupy neexistují, jelikož každý klient vyžaduje individuální přístup. Vše se tedy odvíjí od jeho osobní situace. Proto spolupracujeme a hledáme řešení s celou řadou organizací a odborníků, mezi které, kromě lékařů a psychologů, patří pracovníci úřadů práce, sociální kurátoři, opatrovníci, poskytovatelé sociálních služeb (domovy pro seniory, domovy s pečovatelskou službou, chráněná bydlení atd.) a neziskové organizace, které samy pracují s lidmi bez domova nebo poskytují další vhodné služby pro tuto skupinu lidí.

Za jak dlouho je člověk z ulice schopen se vrátit do „normálního“ života?

Na tuto otázku není lehké odpovědět. Obvykle záleží na tom, jak dlouho jsou klienti bez domova. Obecně platí, že ti, co jsou na ulici kratší dobu, se vrací snáze. Nelze to ale brát jako pravidlo. Důležité jsou i sociální a pracovní dovednosti jedince, jeho zdravotní stav a motivace ke změně atd.

Najdou se mezi vašimi klienty tací, kteří na sobě pracovat nechtějí? Lze i je přesvědčit o opaku?

Určitému procentu lidí bez domova se nechce nic řešit. Jsou nejspokojenější, když po nich nikdo nic nechce. Přesto s nimi pracujeme. Snažíme se jim ukázat pozitiva cesty, kterou se mohou vydat, co by jim vynaložené úsilí mohlo přinést a výhody oproti nynějšímu stavu. Záleží pak na nich, pro co se rozhodnou.

O čem nejčastěji hovoříte se svými klienty?

Předně o tématech, s kterými sami přicházejí a která souvisí s jejich potřebami a problémy. Častými tématy bývají zaměstnání, bydlení, zdravotní stav, rodina, dluhy a další věci ze života každého z nás. Mimo toho, se rozhovory týkají i jejich budoucnosti, jelikož ani v sociálních zařízeních Armády spásy nemohou být navždy. Z tohoto důvodu je vždy potřeba vytvořit do budoucna určitý plán.

U každého klienta vycházíme z toho, co má za sebou a v jaké situaci se aktuálně nachází.  Na základě těchto informací se ho snažíme vést k tomu, aby více přemýšlel nad tím, kam chce směřovat a jak toho docílit. Někdo již má konkrétní představu, čeho a jak by chtěl dosáhnout a ty další se v tom snažíme podpořit.

Inka

Každý člověk bez domova vyžaduje individuální přístup, který se odvíjí od jeho osobní situace.

FOTO: archív Inky Králové

Jak často se s nimi vídáte?

V azylovém domě a sociální rehabilitací se s klienty snažíme udržovat pravidelný kontakt. Zpravidla se s každým z nich scházíme jedenkrát týdně (pokud to časové důvody nedovolují, tak alespoň jednou za 14 dní). Interval kontaktu závisí i na potřebách každého klienta. S někým probíhají setkání několikrát týdně, s jiným klientem jsou méně intenzivní. V nízkoprahovém denním centru je to dle potřeb jedinců.

S kolika lidmi zhruba v tuto chvíli pracujete?

Azylový dům má kapacitu 108 lidí, z čehož je v současné době 80 mužů, 28 žen. Na sociálního pracovníka tak připadá 30 klientů, s kterými intenzivně pracuje na zlepšení jejich situace.

Nízkoprahové denní centrum (NDC - pomoc formou poradenství, základní stravy, hygieny, ošacení) má kapacitu 100 klientů, denně zde průměrně na pracovníka připadá 25 klientů. Pracovníci se zde snaží osoby bez domova motivovat ke změně způsobu života a zprostředkovávají jim kontakt s dalšími organizacemi.

V sociální rehabilitaci jsou dva sociální pracovníci a jeden PvSS , kapacita je zde 30 osob, na pracovníka tak připadá 10 klientů. Pracovníci se zde snaží zejména rozvíjet sociální a pracovní dovednosti klientů a naučit je, jak správně jednat v různých situacích.

Kromě toho v Armádě spásy funguje i tzv. terénní program. Pracovníci aktivně vyhledávají lidi bez domova a navštěvují lokality, ve kterých se vyskytují. Těmto lidem poskytují především poradenství, drobnou materiální pomoc a zprostředkovávají jim další návazné sociální služby.

Armáda spásy také spravuje tzv. noclehárny, kam lidé bez domova přijdou večer, přespí a ráno odcházejí. Mohou se zde najíst a osprchovat a taktéž zkontaktovat se sociálním pracovníkem, který jim poskytne poradenství a podpoří je či motivuje ke změně.

Obecně mezi osobami bez domova převládají muži, i když počet žen neustále stoupá.

Připouštíte si osudy lidí, kterým pomáháte?

Osudy lidí se snažím nepřipouštět, v případě, že se tak skutečně stane, vše konzultuji s lidmi v týmu a na supervizích.

Pociťujete někdy nad nimi lítost? 

Nenazvala bych to lítostí, spíše mě mrzí, že když vidím, že se klient snaží a pracuje na sobě a vyskytnou se překážky, které se nedají ovlivnit a ty mu brání v dosáhnutí svého cíle – např. věk či zdravotní stav.