Před dnem, kdy přišla o všechno, se živila jako ředitelka komunikace firmy InterActiceCorp (IAC), obřího newyorského mediálního koncernu. Těsně před předloňskými Vánocemi se v nejlepším rozmaru chystala za příbuznými do Jihoafrické republiky. „Měla jsem skvělou práci, kolem sebe laskavé lidi. Cítila jsem se šťastná,“ vybavuje si.

„Cesta do Afriky. Doufám, že nedostanu AIDS. Dělám si srandu! Jsem bílá!“ Vzápětí poté, co při půlhodinovém čekání na Heathrow napsala na svůj twitterový účet tato osudová slova a ťukla na „poslat“, ještě nikdo nereagoval. Jak také, vždyť ji sledovalo pouhých 170 lidí. V letadle internetové připojení chybělo, a tak většinu jedenáctihodinového letu prospala. Neměla ani ponětí, že ji nemístný „vtip“ stál víc, než kdokoli předpokládal. Všechno.

Blesková výpověď ji zastihla na letišti

Boeing roloval po přistávací dráze, když jí přišla první SMS. Od bývalého spolužáka, s nímž se neviděla od střední školy: „Moc mě mrzí, co se teď děje.” Saccová zírala vytřeštěnýma očima na zprávu a nevěděla, která bije.

Pak následoval další vzkaz od nejlepší kamarádky Hannah: „Ihned mi zavolej!“ To už drama nabralo na obrátkách. Mobil se nepřestával plnit zprávami a vzkazy. Pak zazvonil. Hannah sdělovala: „Jsi teď na Twitteru číslo jedna.”

Ve chvílích, kdy Justine cítila pevnou půdu pod nohama, kolovaly po Twitteru desetitisíce rozhořčených reakcí. Její „humorná“ hláška obletěla svět, sdílel ji totiž Sam Biddle, tou dobou šéfredaktor Valleywag, blogu zasvěceného životu v IT výspě Silicon Valley. Sledovalo ho 15 tisíc lidí. „Bylo skvělé říct si: OK, postaráme se o to, aby rasistický tweet vysoce postavené hvězdy IAC měl důsledky,“ svěřil se.

„Tvoje rasistická nevědomost se hodí jedině do republikánské televize Fox News“ – tak zněla nejmírnější výtka. Jiný uživatel vzkazoval: „Doufám, že zase najdeš svůj mozek!“ Další ji označovali za arogantní, hloupou a nadutou rasistku.

Na jejím účtu odpověděl i její zaměstnavatel a krátce po přistání jí zaslal výpověď. Hannah se mezitím podařilo účet své přítelkyně smazat, avšak bylo už pozdě. V mediální bouři jí to celý svět dával pěkně sežrat. Ocejchovali ji jako bezcitnou a krutou, povýšeneckou a sebestřednou, hanbu Ameriky.

Den plný slz

Justinini příbuzní v Jihoafrické republice podporovali v éře apartheidu Africký národní kongres Nelsona Mandely a až na hranici rizika se zasazovali za stejná práva pro všechny. Teta ji hned ve dveřích uvítala slovy: „Zahanbila jsi celou naši rodinu. My nevidíme svět tak jako ty!“

Zaměstnanci hotelu, který si rezervovala, hrozili stávkou, pokud by se v něm ubytovala, dali jí nepokrytě na srozuměnou, že jí nikdo nemůže zajistit bezpečnost.
„Prvních 24 hodin jsem jen plakala. V noci jsem oka nezamhouřila. Nechtěla jsem, aby mě vůbec někdo viděl, a nemohla jsem vystát, když se na mě lidé dívali,“ svěřila se Jonu Ronsonovi, který vydal o jejím osudu knihu s názvem Takže vás veřejně zostudili. Vyšla před koncem roku v USA a tento měsíc pronikla i do evropských knihkupectví.

Když hysterie trochu utichla, opakovaně se kála. „Velice se omlouvám za bolest, kterou jsem všem způsobila,“ napsala.

Jako na kolovrátku opakovala, že si nikdy nemyslela, že by někdo mohl brát její vyjádření vážně, když to jen „zbytečně a hloupě“ přehnala s vtipkováním „Nejsem žádná postava ze ztřeštěného televizního seriálu South Park nebo komik z poloprázdného baru. Neměla jsem důvod, abych se tak nekorektně vyjadřovala. Nechtěla jsem jít celému světu na nervy a zničit si život. Pokud jde o třetí svět, my Američané žijeme tak trochu jako v bublině. Já jsem se té bublině vysmála,“ upřesňovala.

Dnes je už z nejhoršího venku. Několik týdnů pomáhala v dobročinné organizaci v etiopské Addis Abebě. Pak nastoupila do Hot or Not, oblíbeného webu. „O své minulosti už hovořit nechci,“ řekla listu The New York Times. „Pykala jsem opravdu hodně. Svůj trest vnímám i nadále jako obrovskou křivdu.“