Jeho obavy z večírku mezi Čapkovými uměleckými a politickými přáteli – pátečníky – se ukázaly oprávněné, i když prezident nakonec se synem Janem na Silvestra do Úzké ulice 1853 na Vinohrady skutečně přijel. Z celé zábavné akce se vyklubala aféra, která zaměstnávala novináře a všechny zúčastněné až do března 1929.

A Masaryk byl rozzlobený, velice rozzlobený, už proto, že se blížila volba prezidenta republiky v květnu 1927 a poslední, co potřeboval, byl nějaký malér spojený s jeho jménem.

Už od počátku roku 1926 žhavil Hrad drát promasarykovské kampaně. Vedle prezidenta se jako možný kandidát na stolec nejvyšší objevil i národnědemokratický politik dr. Karel Kramář, Masarykův rozhodný odpůrce, a někteří uvažovali i o Antonínu Švehlovi, o němž Ferdinand Peroutka prohlásil, že „má, střízlivě odhadnuto, desetkrát více politického vlivu než Kramář“.

Do promasarykovské kampaně se tradičně a horlivě zapojil Karel Čapek.

Svině chrochtající pod Hradem

Od sklonku léta roku 1926 začal spisovatel a novinář Karel Čapek organizovat blok redaktorů k agitační přípravě prezidentských voleb (např. šéfredaktor Práva lidu Josef Stivín, šéfredaktor Prager Presse Hubert, Ripka, redaktor Národního osvobození Arne Laurin) a žádal je, „aby zastavili všechnu vzájemnou polemiku a denně se scházeli, aby společně ovládli veřejné mínění“.

Od léta 1926 tak mizely ze stránek prohradních novin zmínky o vyčerpaném, unaveném prezidentovi a Masaryk se objevoval a byl popisován veřejnosti jako muž aktivní a plný elánu, jímž ostatně tehdy také byl. Občas tisk udělal Masarykovi medvědí službu, když jej líčil jako někoho zcela neomylného a nenahraditelného. Napadl např. nevybíravě F. X. Šaldu, když prohlásil: „Nesmíme být tak malodušní a věřit, že by se Masaryk ztratil, kdyby přestal být presidentem. Já naopak věřím, že by se pak teprve náležitě uplatnil ve veřejném životě.“

Masarykovi protivníci se leckdy z prohradních článků nezřízeně radovali. S rozkoší rozpatlávali prohlášení Antonína Sovy, který označil nepřátele Masaryka a Beneše za „svině chrochtající pod Hradem“, či schválně upozorňovali na skutečnost, že dosud Hradem opomíjený Leoš Janáček poté, co se postavil za prezidenta, se rázem změnil ve skladatele vyzdvihovaného. A v této atmosféře došlo k silvestrovské aféře, ve skutečnosti k malicherné příhodě, která Masaryka na čas značně poškodila. Všechno přitom začalo zcela nenápadně.

Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl se svatováclavskými oslavami spokojen. Ilustrační foto

Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

FOTO: Právo

V Hulvátově u Čapků

„V Hulvátově u Čapků slavil se Silvestr opilou orgií. Tancovaly nahaté ženštiny. Hradní sběř urážela před presidentem vyvolence českého lidu. Takové zábavy pro presidenta neuspořádal Čapek poprvé,“ bájil katolický časopis Čech o večírku.

Nebyla to pravda – do jedenácté hodiny večerní bylo v přízemním, slavnostně osvětleném pokoji ve vile na Vinohradech spíš rozpačitě a zamlklo. Sedmnáct hostů – mimo jiné dramaturg a vojenský lékař František Langer, vedoucí redaktor Tribuny a dramaturg Josef Kodíček, Vladislav Vančura, Karel Poláček, Josef Čapek a osobní Masarykův tajemník a archivář Vasil Škrach – posedávalo a postávalo v místnosti a ani káva a likéry je nemohly nijak rozehřát.

Přítomnost abstinenta Masaryka je brzdila v projevech veselí a nervózní byl i hostitel Karel Čapek ve skořicově hnědých šatech. Náladu rozdmýchala teprve půlnoc, na kterou Karel Čapek přichystal překvapení.

Výstup tří králů

Do pokoje přivedl Karel Čapek tři muže – herce a režiséra Václava Vydru st., režiséra Vojtu Nováka a herce Františka Smolíka. Měli papírové koruny a ztělesňovali tři krále, Kašpara, Melichara a Baltazara. Kromě korun je zdobily jen kostěné brýle a pouze Smolík překvapil nalepeným plnovousem.

To by samo o sobě nic neznamenalo, kdyby králové nekarikovali tři politiky – Karla Kramáře (Melichar), Antonína Švehlu (Kašpar) a msgre Jana Šrámka (Baltazar). Navíc nesli potupné atributy – Švehlovi (Vojta Novák) vrazil Čapek do ruky hlávku zelí místo říšského jablka, Smolík se jako Šrámek pyšnil bílou náprsenkou se slovem Čech (shodou okolností katolický list, který často kritizoval právě Šrámka). Chabé a mizerné verše, které Karel Čapek sepsal sám, obsahovaly zřejmé politické narážky. Velmi jednoduché verše – Čapek nebyl žádný satirik.

Např. Kašpar (Švehla): „Já mlčím rád a vládnu ještě radši. I nic už ze mě nikdo nevypáčí.“ Melichar (Kramář): „Já sice nejsem velká strana, ale já přece mám slávy nad ty větší králi. Já kadidlo ve svém šose mám a podkuřuji sebe sám.“ Baltazar (Šrámek): „Já vždycky. Budiž všeho s mírou. Já ze všech cest jsem zvolil správný střed, tak trochu pomáhat a trochu překážet.“

V rozpacích nad scénou byli i samotní diváci. Novinář František Kubka i další později při následovném soudním procesu uvedli, že je „mátl vous herce Smolíka a dlouho jej považovali za sociálního demokrata Rudolfa Bechyněho“. Také T. G. M. byl zmaten, i když mu na konci veršování králové popřáli šťastný a veselý rok.

Po půlnoci se hosté pomalu rozcházeli – nejdříve František Smolík, který ve voze Jana Masaryka ještě odjel na noční představení Na cizích luskách do vinohradského divadla. Tím mohlo všechno skončit, kdyby všichni účastníci drželi jazyk za zuby.

Na nic se nepamatuje

Informátorem veřejnosti o dění v Čapkově vile byl zřejmě Jan Masaryk (to také naznačoval tisk), bohémský a duševně nevyrovnaný, věčně sužovaný mindráky ze svého slavného otce. Vždycky si stěžoval, že se na něj „dívá se stěny v každém hotelovém pokoji a všechno mi zkazí“.

V červenci 1928 Jan Masaryk sice prohlásil, že se „na nic nepamatuje“, ale zřejmě mu v paměti leccos uvízlo, protože neobvykle odjel už po půlnoci s tím, že „je nachlazen“. Ještě po létech doznal některým přátelům, např. Viktoru Fischlovi, že musel ještě v noci vyřídit nějaké telefonáty. Po roce 1945 naopak napsal do Kulturního měsíčníku, že na Silvestra u Čapka nebyl vůbec. Tak či tak, aféra vypukla plnou silou.

Dostavil se v úboru Apače

„K večeru k Čapkovi byl pozván herec vinohradského divadla Smolík, jenž dostavil se v úboru Apače. Před domem byl však zatčen tajnou stráží a teprve po osobní intervenci presidentově propuštěn,“ fantazírovala už 5. ledna 1927 Politická korespondence. Od ní převzal informace další, většinou protihradní tisk. Přesto prvních deset dní po Silvestru byl relativní klid. Pak začal tiskový boj pátečníků – zejména se zástupci katolického a národnědemokratického tisku.

Okořenil ho sám Karel Čapek, který napadl Národní listy za to, že neuveřejnily prezidentův novoroční projev, a obvinil z úmyslného opomenutí přímo Karla Kramáře. Národní listy jej za to 18. ledna 1927 označily jako nositele „manýrů z Hulvátova, jehož fantasie je bohatá zvláště na věci zrůdné“ a uvedly detailní popis silvestrovského večírku, přičemž místo Švehly figuroval na scéně komunista Bohumír Šmeral, „čímž urážka dr. Kramáře byla ještě surovější, protože poslední černožlutý mohykán a nynější bolševický vůdce měl roli krále, který chce osvobodit lid z pout kapitalismu a klerikalismu“. Kromě jiného zkritizovaly i prezidenta.

Vysedává po pokojích s komunisty

Národní listy rozhlásily o prezidentovi, že „vysedává po pokojích s organisovanými komunisty“ (mínily tím lékaře a spisovatele Vladislava Vančuru). Novinové souboje v předvečer prezidentské volby znepokojily Karla Čapka natolik, že informoval o jejich průběhu Antonína Švehlu, a poslal mu dokonce opis veršovaných koled. Dá se předpokládat, že Antonína Švehlu aféra, stejně jako Masaryka, nepotěšila. Nicméně nazval spor „malicherným, nehodným publicity, která se mu poskytuje“.

Karel Čapek, rozzuřen nepravdivými informacemi o Silvestru, podal 31. ledna 1927 prostřednictvím dobrého informátora Hradu a svého advokáta dr. Václava Boučka návrh na trestní stíhání proti bezpečnosti cti na odpovědného redaktora časopisu Národ J. K. Strakatého.

Aféra se pomalu stěhovala z prvních stránek novin k tiskovému senátu zemského trestního soudu v Praze. Mezitím se blížily volby.

Budeme volit Masaryka

Vlny rozbouřených politických vášní donutily Antonína Švehlu, aby nasadil v Masarykův prospěch všechny páky svého obrovského vlivu. Zavrhl úvahy pravice o novém, jiném prezidentovi a na výzvu, aby se sám stal prezidentem, odvětil: „Neslyšel jsem, že by Masaryk umřel.“

V květnu 1927 na výkonném výboru republikánské strany s rozhodností sobě vlastní prohlásil: „Abych nezapomněl. Budeme volit presidenta. No, my nepotřebujeme žádné tatíčkování, ale také žádné zlomyslnosti. Nám jde o republiku a ta republika potřebuje Masaryka. A tak budeme volit Tomáše Garrigua Masaryka.“

T. G. M. podporovali tradičně ti, kteří ovlivňovali veřejné mínění – umělci, novináři, ale i učitelé, úředníci, fronta socialistů, levicových intelektuálů a pokrokářských spolků. Socialistické strany se kvůli volbě obrátily i na komunisty. Ti nakonec postavili proti Masarykovi jediného oficiálního protikandidáta, komunistu Václava Šturce.

Volba proběhla 27. května 1927. Václav Šturc získal pouhých 54 hlasů. Ale – bylo odevzdáno 104 prázdných lístků a 2 neplatné. Masaryka zvolilo 274 hlasů. Bílými lístky jeho prezidentství odmítli němečtí nacionalisté a dvě vládnoucí strany: Kramářovi národní demokraté a všichni Hlinkovi stoupenci. Pro Masaryka to nebyla žádná manifestační volba, po které by toužil. Sami zastánci Hradu mluvili o volbě jako o Pyrrhově vítězství.

Když nově zvolený prezident pozdravil rozjásaný dav před Pražským hradem, nasedl s dcerou Alicí do auta a odjel do Hostivaře k opět nemocnému a horečkou sužovanému Švehlovi. Děkoval mu za volbu – i s trochou trpkosti v srdci, vědom si toho, že Švehla rozhodoval o výhře i prohře.

A Karel Čapek? Aféra se táhla až do 28. března 1929 a Čapkovi přinesla 2000 korun odškodného, které věnoval charitě. Rozvířila sice vlny vášní, ale šachy politických stran, rozehrané už před ní, zásadně ovlivnit nemohla. Slovy pamětníka – Čapek „si udělal srandu z pravicových politiků“.