Tenhle statný junák Junák je podle mne prototypem Moraváka, jestli se to tak dá říci. Rád vypráví zábavné historky i mudruje o životě, má pevný kořínek, silný smysl pro spravedlnost, rád se napije pěkného vína… To na Moravě patří k životu snad už od kolébky. Bylo to tak i u něj?

Na víno žádný odborník nejsem. Rozeznám bílé, růžové a červené, dovedu ho nalít, a když mi chutná, vypít.

Jak se přešupačil

„Můj otec moc k alkoholu netíhnul, ale na to jsme měli dědečky – vinaře a mírné alkoholiky. Já se přiznám, že žádný velký odborník nejsem. Rozeznám bílé, růžové a červené, dovedu ho nalít, a když mi chutná, vypít. Ovšem u vína je třeba určit i chutě, které v něm jsou. Abyste správně odpověděla, zda cítíte malinovou vůni, musíte rozmělnit malinový list a žmoulat ho v puse, stejně černý bez…, pak to vaše chuťové pohárky poznají. A na to já neměl trpělivost.“

Když byl v Praze na vojně, chtěl působit jako znalec a nechal si od dědy poradit, co má říct číšníkovi ve vinárně. „Děda povídá: Objednáš si červenou frankovku, nejlépe ročník 72, to bylo hodně slunka, poválíš a řekneš: Tříslovinka potlačená, pěkné, tož to si dám. Nebo si objednáš bílé, zase ročník 72, poválíš a řekneš: V kyselinkách pevné, pěkné. Po návratu jsem na něj vyjel, že věta: Červené, v kyselinkách pevné nezabrala.
A on mě utřel, že jsem trouba a popletl jsem tříslovinky s kyselinkami. Takový já jsem znalec vína, na baterky,“ směje se herec.

Víno má rád, ale když má sednout za volant, nedá si ani kapku. „Rodiče mi dali pevné základy do života – že se nemá krást ani lhát, je třeba být ohleduplný a dodržovat pravidla.“

Víno má rád, ale když má sednout za volant, nedá si ani kapku. „Rodiče mi dali pevné základy do života – že se nemá krást ani lhát, je třeba být ohleduplný a dodržovat pravidla.“

FOTO: archív TV Prima

Abstinentem by ale být nemohl, soudí, že odmítání alkoholu o lidech cosi vypovídá – něčeho se bojí, nechtějí se otevřít… Tedy pokud nejde o zdravotní důvody. „Sám jsem dostal před lety od doktora sodu, jelikož mi zjistil vysoký krevní tlak. Tehdy jsem holdoval spíš slivovici a vodce.”

Ano, pozvěte mě na venkov, narožněte maso, já ho zblajznu, popijeme, zazpíváme – a zase pojedu dom.

„Na dotaz, zda kouřím, jsem řekl: Ano, podle toho, jak piju. Obvykle čtyři panáky denně, prvního v klubu s kolegy, zhodnotíme představení a jdu domů. S ženou si mám taky co povídat, občas jsou problémy s dcerou… tak si dám druhého, třetího… a pak je dvojnásobná žízeň. Myslel jsem, že to vezme jako žert. Ale během vteřiny ve mně viděl notorika a začal mě strašit, že už nesmím nic kromě vína, jinak mě čeká léčebna nebo krchov. A tak jsem se přešupačil.“

Sám rodinnou tradici opustil a vinohrad nemá, tedy aspoň v reálném životě. „Vyrostl jsem na vesnici, kde jsem musel jednotit a okopávat řepu, pomáhat při žních, s dobytkem… Zkrátka jsem si užil svoje. A když jsem přišel roku 1969 do Brna a uviděl to nádherné město, řekl jsem: Maminko, už se nikdy nevrátím. Přestože mi děda chtěl všechno nechat. Od té doby žiju s pauzami v nájemním bytě uprostřed Brna. Nemám dům, chalupu ani pole, nic. Ano, pozvěte mě na venkov, narožněte maso, já ho zblajznu, popijeme, zazpíváme – a zase pojedu dom.“

Partner zubatá

Na casting do seriálu Vinaři šel ovšem rád. „Je to moje téma a točit v našem kraji jsem vždycky toužil. Pálava, Mikulov, Věstonice… V přehršli seriálů, které televize chrlí, je to jeden z mála, který nesmrdí studiem a umakartem, ale je opravdu živý. Sešla se navíc skvělá parta.“

V komedii Benátský kupec se skvěle herecky doplňuje s Bolkem Polívkou.

V komedii Benátský kupec se skvěle herecky doplňuje s Bolkem Polívkou.

FOTO: Městské divadlo Brno

Leč kritika je docela drsná, filmaři si údajně dělají z Moravanů a vinařů nehoráznou legraci. „To mě strašně zaskočilo, vždycky jsem myslel, že my Moraváci si umíme ze sebe udělat srandu. Už Zdeněk Galuška přece napsal nádhernou knihu Slovácko sa nesúdí, a když byla v 70. letech zfilmovaná, musela by se vzedmout celá Morava a hnát režiséra až na Mars. Ale vzali to jako humor.”

„Zato teď měl jeden týdeník na titulu Vaška Postráneckého v divné rubášce, vymalovaného jako Ivánka z Mrazíka. Proč mu nedali normální moravský kroj? Protože chtěli plivnout. Beru to tak, že je to všechno na objednávku, a kdo chce psa bít, hůl si najde…“

Kolem jeho seriálové postavy, starosty Olina Vlčka, obchází smrt a on si s ní trochu zahrává. Jaký je to pocit, provokovat zubatou? „Jsem herec a nesetkal jsem se s ní poprvé. Ale je pravda, že jak se přibližuju ke svému konci, letos mi bude třiašedesát, tak se s tím faktem nějak smiřuju. Už to kolem začalo střílet, před dvěma lety mi odešli oba rodiče a o rok dřív nejlepší kamarád Erik Pardus. Najednou se začnete se smrtí stýkat a berete ji jako partnera. Akorát občas říkáte: Ještě počkej, až něco našetřím, ještě zkouším pěknou roličku, tak si dej pohov a koukni se jinam…

V seriálu si hrdina něco přečte a přisoudí si závažnou nemoc. Zdeněk Junák naopak ze zásady nechodí k věštkyni ani kartářce, nečte horoskopy a nechce znát, co ho čeká. „Kdyby mi někdo řekl, že mám ještě pět let života, rozhodilo by mě to a asi bych dělal strašné nesmysly. Takhle když nevím, co bude, žiju na plné pecky. A jsem rád, že se ráno probudím. Jak říkal brněnský silák František Kocourek: Pokud dáš ruky od sebe, je to dobré, ještě nejsi v dřevěném pyžamu.

Se Světlanou Janotovou v dramatu Strýček Váňa.

Se Světlanou Janotovou v dramatu Strýček Váňa.

FOTO: Městské divadlo Brno

Filmaři také museli zvládnout scénu jeho dramatického pádu ze skály. „Režisér našel nádherné místo na skalách, a když jsem se začal bát, přijel kaskadér s velkou nafukovací matrací a řekl mi: Neboj se, jen spadni dozadu, nic se nemůže stát. Zkusil jsem to nejprve z metru, pak z metru a půl a nakonec asi ze dvou, což stačilo. Padal jsem jako do peřiny.“

Také v Četnických humoreskách, které ho rolí praporčíka Ambrože vynesly na výsluní popularity, měl scény, které vypadaly velmi dramaticky. Třeba zakopl o kořen a dopadl spánkem na pařez. „Točilo se to na pokračování – nejprve jen zakopnutí, ale spadl jsem úplně jinak. A v dalším záběru jsem už ležel s rozbitým spánkem. Ve střižně lze dělat zázraky hodné Copperfielda. Nic složitějšího bych stejně nezvládl, nejsem žádný atlet.“

Adrenalin nevyhledává ani v životě, nešplhá po horách, nelétá na rogalu, nezávodí v autě. Zato ho baví se na adrenalinové sporty dívat. „Koukám na závody motorek, aut, nevynechám jako divák závody v Dakaru, sjezdy divokých řek na raftech… Ale účastnit se, to raději ne.“

Škodná v kapele

Jako kluk měl Zdeněk Junák pestrou představu o budoucnosti, chtěl být hasič, právník nebo kněz.

„Strejda byl hasič a při dožínkách se na hřišti předváděl v plné parádě s hasičským sborem. Měli nablýskané helmy, krásné uniformy a já na nich mohl nechat oči. Pak jsem se přesměroval na advokáta, protože jsem miloval hrdinu Chandlerových detektivek Philla Marlowa. Miluju je dodnes, stejně jako westerny. A kněz? To byla spíš vzpoura v 60. letech – měl jsem kamaráda, byl to sirotek a naši ho zvali v neděli na oběd. Stali jsme se podle vzoru Vinnetoua a Old Shatterhanda pokrevními bratry, četli jsme Foglarovky, chodili do skautu… No a ten šel na teologii, takže jsem s ním chtěl držet basu.“

Kapela Vinařští romantici vystupuje příležitostně, ale vždy s nadšením a před vyprodaným hledištěm.

Kapela Vinařští romantici vystupuje příležitostně, ale vždy s nadšením a před vyprodaným hledištěm.

FOTO: ČTK

Rodina protestovala, byla doba normalizace a tatínek si přál mít syna chemika jako on, jen babička kněžskému kolárku fandila. K herectví Zdeňka přesměroval výrazný exhibicionismus. „Sousedi měli v rodině herce-komika Josefa Suchého, který na odborářských dovolených s námi kluky blbnul. A toho napadlo, že bych mohl být hercem. Ukázal mi zákulisí divadla a mě fascinovalo to obrovské emoční nasazení, s jakým herci popisovali běžné věci. Poslal mě tedy do Brna za Stanislavem Zindulkou, který mě připravil na přijímačky na JAMU. A tak tu už přes čtyřicet let straším na jevišti Mahenova a později Městského divadla.“

Ovšem ještě kolem dvacítky byl jeho metou bigbeat, miloval Rolling Stones, Beatles… a chtěl dělat hlavně muziku. Ta ho provází celý život jako velký kůň, zpívá občas v muzikálech a už skoro dvacet let funguje v kapele Vinařští romantici. Nemají klasický cimbál ani klarinet, hrají spíš lidovky ve folkovém kabátě, také balady a šansony, písně Vladimíra Vysockého nebo evergreeny jako Růže z Texasu. „A já jsem v kapele největší škodnou, jelikož mívám kolem dvaceti představení měsíčně. Doufal jsem, že se to zlepší v penzi, ale je to furt stejné.“

Hluboká brázda v Brně

Řada jeho spolužáků včetně Elišky Balzerové nebo Jiřího Bartošky přesídlila do Prahy a bylo je víc vidět v televizi a filmu. Zdeňka Junáka přetahovali z několika divadel, například J. Wolkera a S. K. Neumanna, ale odolal. „Už jsem si vyoral hlubokou brázdu v Brně, kde bylo obrovské klubové podhoubí, měl jsem spoustu kamarádů, což se hodilo, protože bylo všechno podpultové zboží, čili o známostech, získal jsem byt, telefon, a v roce 1981 jsem se zamiloval do svojí životní ženy Ireny… Prostě nelituju.“

Rodiče mě naučili, že krást se nemá – a v životě jsem nevzal ani bonbón. Nepotřebuju soudy a četníky.

Své manželství považuje za neotřesitelné. „Ženil jsem se až po třicítce a zpočátku jsem se musel kousat do rtu, protože jsem byl zvyklý na volnost, měl jsem vítr ve vlasech. A žena, která je jako prodavačka velmi praktická, vyžadovala „úlad“, abych po sobě uklidil ponožky, vyměnil tričko a hlásil, kdy se vrátím. No a tak si mě vychovala…“

Aby vztah klapal, musí být podle herce založen na velké úctě a toleranci. „A taky musíte být pořád zamilovaní. Mně se obecně moc líbí ženy, jsou tím nejkrásnějším, co bylo na světě stvořeno a pokušení číhá za každým rohem. Ale chci se té své podívat každý den upřímně do očí a říct Mám tě rád.“

I v téhle podobě mu víno chutná…

I v téhle podobě mu víno chutná…

FOTO: TV Prima

V seriálu Četnické humoresky si získal srdce diváků jako praporčík Josef Ambrož. V popředí Jan Apolenář – strážmistr Václav Ryba.

V seriálu Četnické humoresky si získal srdce diváků jako praporčík Josef Ambrož. V popředí Jan Apolenář – strážmistr Václav Ryba.

FOTO: ČTK

Na téma Pražanů a Brňanů občas vznikají ostré vtipy, Zdeňka Junáka ale nechávají v klidu. „Mám Brno rád, ale nejsem nacionalista, abych vykřikoval, že za Vysočinou je všechno špatně. Mám v Praze přátele, když přijedu, zajdu do vinárny U Golema, ke Zlatému tygrovi na plzeň, projdu se, vyspím, zaperlím… a zase se vracím do Brna,“ hlaholí s úsměvem.

Jeho sametový baryton je známý také z dabingu a z brněnského rozhlasu. Po pořadu Písničky od srdce uvádí v sobotu Randevú s Junákem. Povídá si s posluchači a zve zajímavé hosty. „Třeba teď jsem měl téma z jednoho billboardu: Bude líp! A je zajímavé, že to všichni vztáhli na peníze. Podle mě to ale není jen otázka peněz, líp by bylo, i kdyby muži neopouštěli ženy, nerodily se dvouhlavé děti, věděli bychom jak na ebolu či HIV, ulice by byly bezpečné a bez heren, znásilněných holek…“

A dabing? Jeho hlasem hovoří Gérard Depardieu, Michael York, Gene Hackman, Alan Alda, ovšem nejbližší mu je svérázný detektiv v podání německého herce Ottfrieda Fischera ze seriálu Big Ben. „Žije v Mnichově, kde si kamarádka přivydělává jako šatnářka v hotelu, kam chodí na pivo. Ta mu ukázala moji fotku a propojila nás, ale naživo jsme se ještě nepotkali.“

Sny na balkóně

Sám se v televizi dívá nejvíc na cestopisy, dokumenty a sport. „A samozřejmě na akční bijáky, mým hrdinou je Sylvester Stallone, toho když vidím, může se pak cokoliv stát, jdu noční ulicí a každého padoucha smetu, tak jsem nabuzený,“ zvedá varovně ruce.

„S vnoučaty dost zpíváme. Já krákorám a hraju na kytaru, děti tancují. Snad nebudou po mně!“ děsí se naoko herec… Momentka z dovolené, vpravo manželka Irena.

„S vnoučaty dost zpíváme. Já krákorám a hraju na kytaru, děti tancují. Snad nebudou po mně!“ děsí se naoko herec… Momentka z dovolené, vpravo manželka Irena.

FOTO: archív Zdeňka Junáka

Je také velkým fandou českých filmů, starších reprízovaných i současných. „Ať je film poplatný době, takový nebo makový, obdivuju hlavně plnokrevné herectví kolegů, třeba takové Případy majora Zemana… Nebo Zapomenuté světlo s Bolkem Polívkou. Všichni ho mají zafixovaného jako komika a najednou vidíte jeho hloubku. Podobně Jirka Krampol v seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře není prvoplánový komik, ale úžasná figura.“

Vlastní škatulku popsat neumí, v divadle dnes hraje bodré starší chlapíky. Nemá pocit, že by ho nějaká role minula, sebekriticky uznává, že na Romea neměl figuru nikdy. Jeho velké přání – zahrát si Řeka Zorbu – se mu splnilo před dvěma lety ve zlínském divadle. „Tehdy jsem měl zrovna nejtěžší období v životě a Zorba mi pomohl postavit se zase na nohy…“

Minuty běží, historky se navlékají jedna za druhou jako korálky. Řeč plyne o rybaření, cestování nebo nočním posezení na balkóně. „Po představení si v létě v zimě vezmu dlouhý doutník, sedmičku vína, natáhnu nohy, koukám na nebe – a sním. Jsem přesvědčený, že tam někde žije můj bratr, sestřenice…

Chtěl bych ještě chvíli vydržet na prknech, co znamenají svět, divadlo je pro mě pořád obrovské čaro a nedovedu si představit, že bych se po něm aspoň dvakrát za týden neprošel. Taky bych chtěl s kluky vydat další cédéčko, a aby z vnoučat vyrostli slušní lidi…“

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: