Na rozdíl od lékařů zachraňujících životy si může dovolit dávat najevo emoce. „Mnohdy jsou dokonce žádoucí, zvlášť v péči o pacienty s demencí, kteří říkají, že kvalita jejich života záleží na tom, jak se k nim chová jejich okolí. Když je ostatní berou, tak jsou spokojení,“ je přesvědčená žena, které bude příští rok šedesát, ale na důchod nemá ani pomyšlení.

Proč jste už na medicíně tíhla ke geriatrii, oboru, na který budoucí lékaři hledí spíš s despektem?

Myslím si, že je to dáno založením člověka. Někdo má rád děti, někdo sport a někdo má prostě rád starší lidi. Měla jsem babičku, kterou jsem měla ráda a která byla nesmírně moudrá. Protože jsem s ní vyrůstala, starý člověk pro mě nebyl nikdo cizí.

Ani v pubertě jste nezažila žádnou revoltu?

Ani ne. Tehdy ještě generace žily víc pohromadě. Babička bydlela asi tři sta metrů od nás, tak jsem u ní přes den pobývala. Zjistila jsem, že spoustu věcí umím díky tomu, že jsem jí nakukovala přes rameno. Vzala jsem si stoličku a pozorovala, když něco vařila nebo šila. Děda byl zase knihař. Ne, že bych uměla vázat knihy, ale možná bych se k tomu řemeslu uměla aspoň postavit. (smích)

Přestože Iva Holmerová přichází do styku s lidmi, kterým ze života už mnoho nezbývá, úsměv z její tváře hned tak nezmizí.

Přestože Iva Holmerová přichází do styku s lidmi, kterým ze života už mnoho nezbývá, úsměv z její tváře hned tak nezmizí.

FOTO: Petr Horník, Právo

Takové kouzelné vzpomínky na dětství spoustě lidem dneska chybí. Lidé míří za zaměstnáním, stěhují se, mají větší nároky na bydlení a ambici se co nejdřív osamostatnit. Na jednu stranu je to fajn, že na stísněném prostoru nevznikají mezigenerační konflikty, ale děti to zase ochuzuje o babičky. Bojí se pak starých lidí, protože je vlastně neznají. Jenže když spolu začnou trávit čas, padnou si nakonec do noty.

V Londýně jsou také všude schody, ale prakticky ihned se natáhne nějaká ruka, která mě neodstrčí, ale pomůže mi s kufrem. Možná tam mají lidé větší sebevědomí.

Studie Eurostatu ale před dvěma lety ukázala, že dvě třetiny obyvatel Česka nemají rády lidi nad padesát let.

Je to úděsné, když si představím, že většina lidí mě nemá ráda jenom proto, že už mi táhne na šedesát. Objektivní fakta jsou ale možná trochu zkreslená tím, že Češi jsou obecně takoví brblalové a cynici, takže už předem o věcech říkají, že za nic nestojí. Ve skutečnosti to sice nemusí být dobré, ale ne až tak šílené.

Co mladým na starých vadí?

Asi jim leze na nervy jejich pomalost. Když jedu za dcerou, která žije v Anglii, někdy ve špičce absolvuji cestu pražským metrem. Na konečné jsou schody, po kterých s kufrem musím vyjít, a opakovaně mám pocit, že kolemjdoucím třicátníkům překážím.

V Londýně jsou také všude schody, ale prakticky ihned se natáhne nějaká ruka, která mě neodstrčí, ale pomůže mi s kufrem. Možná tam mají lidé větší sebevědomí, že si dokážou pomáhat.

A myslím si, že ani my nejsme tak špatní, akorát to nedáváme najevo. Když si vezmete sbírky na povodně a podobné tragédie, tak Češi jsou ochotní přispět, jenže anonymně. Možná že čtyřicet let totality je někde hluboce v nás a ani v tom dobrém nechceme vybočovat z řady.

Mají nedostatek sebevědomí i čeští senioři, kteří jsou v porovnání s těmi západními často zakřiknutější a méně se berou za svou věc?

Ano, jsem o tom hluboce přesvědčena, ale myslím, že je to otázka starší generace. Mezi svými vrstevníky už vidím lidi, kteří jsou zvyklí dělat něco za sebe, něco prosazovat a něco nabízet, což pro společnost znamená jistou naději.

S manželem Janem a fenkou Bedřiškou na výletě v průhonickém parku.

S manželem Janem a fenkou Bedřiškou na výletě v průhonickém parku.

FOTO: archív Ivy Holmerové

Od západního světa se lišíme i nabídkou služeb a zboží pro seniory. V čem vidíte mezery?

Nabídka oblečení a obuvi už se pomalu zlepšuje, ale velký potenciál je například v dopravě. Na Floridě třeba řeší, jak udělat pásy v autě tak, aby se člověk se ztuhlou krční páteří mohl snáz připoutat. Obrovské rezervy jsou v moderních technologiích, v různých nápovědných a orientačních systémech. Nemusíte mít zrovna Alzheimerovu chorobu, ale taky by se vám hodilo něco, co by signalizovalo, že jste zapomněla vypnout plyn.

A vezměte si stravování. Jídlo je přece strašně důležitá věc, a přesto se mu nevěnuje pozornost. Proč by vám v rámci pečovatelské služby nemohli přivézt něco z indické restaurace nebo z pizzerie? Vždycky když doma stůňu, tak si to užívám. Dám si čaj a objednám si ananasovou pizzu. To jsou takové drobné radosti, ze kterých se život skládá.

Napadají mě i finanční produkty. To, že veškerý majetek odkážu dětem s tím, že se o mě postarají, je možná chybný mýtus. Ještě sice přetrvává, ale lidé si podle mě budou častěji své majetky ponechávat, už proto, že děti budou daleko, třeba v zahraničí. Naopak staří lidé zase nebudou očekávat, že když odejdou do důchodu, tak se o ně mladí postarají.

Proč se třeba Švédové dožívají ve zdraví vyššího věku než my, přestože jejich zdravotnictví není na bůhvíjaké úrovni?

Když se podíváte na naši medicínu, je založena na výkonu a na vítězství člověka nad hmotou, na zázracích. Jenže složitá technická léčba skutečný přínos pro zdraví moc neznamená. Nejdůležitější jsou obyčejné preventivní a dosti neatraktivní kroky typu víc se hýbat a lépe jíst. Jenže k tomu potřebujeme cyklostezky a bezpečné chodníky. A jak můžeme jíst zdravě, když nemáme dost možností? Vždyť u nás je stále nejlevnějším nápojem v restauracích pivo, ačkoli nealko pivo považuji za geniální nápoj.

To myslíte vážně?

Když pijete vodu, tak určitě děláte dobře, ale ne vždycky na ni máte chuť. Oproti limonádám, které obsahují spoustu cukru, je nealko pivo daleko lepší alternativa… Ale zpátky k vaší otázce. Vázne u nás takzvaná zdravotní gramotnost. Víme, že se máme hýbat, jaké tuky máme a nemáme jíst, ale už moc dobře nevíme, jak má být porce velká a jaké má být její složení. Ale hlavně chybí ty cyklostezky.

Opravdu vám připadají tak důležité?

Ano. Nejde jenom o cyklostezku jako takovou, ale o prostor, kde se mohou relativně snadno pohybovat i vozíčkáři, mámy s kočárky, senioři na různých vozítkách, která kolem sebe prakticky nevidíte, protože u nás zpravidla nikam nedojedou. Spousta bezbariérových tras je zakončena nějakým sloupem, který se nedá objet, nebo dvaceticentimetrovým schodem.

Před více než dvaceti lety pomáhala zakládat Gerontologické centrum v Praze 8, jehož je ředitelkou.

Před více než dvaceti lety pomáhala zakládat Gerontologické centrum v Praze 8, jehož je ředitelkou.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jak vás tak poslouchám, vy jste asi vášnivá cyklistka.

Jasně, mám to všechno vyzkoušené z praxe. (smích) Moje snaha je dojet někdy z domova do práce. Je to třiadvacet kilometrů, z Újezdu nad Lesy můžu jet nejdřív pěšinkami lesem, ale potom musím absolvovat velice frekventovaný úsek, který je objektivně nebezpečný, protože se pod jedním viaduktem sjíždějí kola, osobní i nákladní auta. Kolikrát jsem po cestě zažila arogantní výstupy testosteronem překypujících řidičů.

Zdravý životní styl ale také něco stojí a Češi nejsou moc ochotni připlácet si za kvalitu, nebo na to zkrátka nemají.

A jsme u toho. Můžete najít spoustu překombinovaných receptů, ale málokterý by vám nutriční poradce doporučil. Rady typu jezte středomořskou stravu jsou trochu zavádějící, protože my jsme po tisíciletí zvyklí na něco jiného. Pro nás je běžnější zelí, kořenová zelenina a luštěniny, což nejsou až tak drahé suroviny.

Nedávno jsem ve Skotsku ochutnala směs restované místní zeleniny - mrkve, celeru a tuřínu, který byl i u nás tradiční, ale teď už ho skoro neznáme. Podobně se u nás málo využívají kedlubny.

Proč lékaři bijí na poplach v souvislosti s Alzheimerovou chorobou, když je spousta jiných nemocí, které se nedají léčit?

To je pravda, ale u jiných onemocnění se dá po velmi dlouhou dobu udržet dobrá kvalita života. Řekla bych, že tento druh demence už je takový všeobecný strašák, jedna z nemocí, kterých se bojíme nejvíce, protože ji příliš nemůžeme ovlivnit a člověk si ji musí prostonat celou. A ať chceme nebo ne, zatím to je stále terminální onemocnění, porucha centrálního počítače člověka, odkud se řídí všechny funkce.

Co člověka vlastně nakonec zabije?

Různé věci. Když je péče ideální, zemře na naprostou dezorganizaci funkcí, ale často se přidruží komplikace vyplývající například z toho, že není schopen samostatně jíst, pít, vzniká podvýživa, infekční onemocnění, zápal plic, zánět močových cest, proleženiny… Je to postupné dlouhé odcházení, které je strastiplné.

O vás je známo, že se stavíte rezervovaně k legalizaci eutanazie. Ani v takových případech byste s ní nesouhlasila?

U těchto pacientů sice víte, že se jejich stav bude jenom zhoršovat, ale do člověka nevidíte a jste odkázaná na to, co vám sdělí svým gestem, pohledem nebo slovem. Zrovna u nás (v Gerontologickém centru v Kobylisích) máme paní v poslední fázi, která k nám byla přeložena z jiného zařízení s rozvinutými proleženinami. Komunikuje minimálně a skoro nepřijímá potravu. Přesto za ní chodí rodina s vnoučaty a přesto se na nás někdy usměje. Už několik týdnů je na opiátech, takže nemá bolesti.

Říkám si, jestli zrovna tahle paní, i přes tu omezenost radosti ze života, si život přece jenom ještě neužije. Je o ni hezky pečováno, možná poznává syna nebo jeho děti. Čas jí zřejmě běží jinak, blíží se ke konci života, ale nevidím důvod, proč bychom se ho měli snažit zkracovat. Přes všechnu tíži ho žije s drobnými radostmi, které na ní vidíme, když se na nás občas usměje.

Se skupinou spolužaček z gymnázia absolvuje každoročně v květnu jízdu na kole podél Labe.

Se skupinou spolužaček z gymnázia absolvuje každoročně v květnu jízdu na kole podél Labe.

FOTO: archív Ivy Holmerové

Zato vy se usmíváte skoro pořád. Kde čerpáte tu sílu a pozitivní energii?

Nevím. (slzy v očích) Říkám si, že žijeme v krásné zemi, máme mír, jsme relativně bohatí, takže nemáme být příliš ufňukaní. Život je těžký, jak pravil klasik. Je dobré si to uvědomovat a zbytečně nežehrat na to, že máme sem tam nějaké trápení a potíže.

Byla jste taková odjakživa, nebo jste si veselou náturu přivolala jako protipól tomu, čím se zabýváte?

Víte, já si myslím, že geriatrie není smutný obor. Ve své dřívější praxi praktické lékařky jsem opakovaně viděla mladé lidi, kteří opouštěli svou rodinu, a přitom věděli, že jsou ještě tolik potřeba. V porovnání s tím je geriatrie oborem relativně utěšeným, protože se v něm snažíme intenzívně, ale zase ne příliš invazivně léčit lidi, kteří měli to štěstí a zdraví, že o mnoho let přežili průměrnou dobu dožití v naší zemi. Také se setkáváme ještě s unikáty, stoletými lidmi, starými sokoly. No, řekněte mi, kdo má tu možnost? (smích)

Kolegyně mi vyprávěla příběh pacienta, který k ní ve třiaosmdesáti přišel do ordinace: „Paní doktorko, já bych ještě strašně moc chtěl žít, protože až po osmdesátce zažívám nejkrásnější dobu svého života.“ Bojím se, že povolení eutanazie by se mohlo vymstít právě lidem, o kterých si ostatní myslí, že nemají dobrou kvalitu života. Jenže oni svůj život prostě rádi žijí.

V souvislosti s předpověďmi o tom, jak rapidně přibývá starých lidí, hovoříte o demografické panice.

Je to prapodivné. Žijeme déle a lépe a najednou se vyděsíme, že zestárneme.

Spíš se asi bojíme toho, jak společnost bude fungovat, když bude tak stará. Vždyť na konci století budou třetinu obyvatel Česka tvořit lidé nad 65 let.

Musíme se naučit starší lidi přijímat. Na západě třeba vidíte starší letušky nebo recepční, což je u nás klasické povolání pro dlouhonohé dívenky. Když budeme mít štěstí a zdraví, tak změna přijde sama, ale naše pohoda se může rychle změnit a můžeme mít rázem úplně jiné starosti, ať se jedná o epidemie, záludné biologické zbraně, teroristické útoky nebo válku.

Známe to z nedávné minulosti, kdy jedním z mezinárodních cílů bylo do roku 2000 zabránit v Evropě zbytečným úmrtím v důsledku tragických událostí, jako jsou například autonehody. Jenže najednou vypukla válka na Balkáně s daleko větším počtem obětí. Problém našeho světa není stárnutí. Když budeme mít artrózu, vezmeme si tříkolky, a když budeme mít víc demencí, které stále nebudeme umět léčit, tak se jim budeme muset přizpůsobit.

Myslíte si, že je to nějaká výhra, když se budeme běžně dožívat stovky?

Když budeme fit, tak proč ne? Vždyť s věkem máme šanci trochu zmoudřet a víc si života užívat. Budeme sice víc šediví, no tak si budeme barvit vlasy. Když zároveň budeme soběstační, tak to bude fajn.

Proč vy si nebarvíte vlasy?

Když mi bylo třicet, tak o mně pacienti říkali, že půjdou k té šedovlasé paní doktorce. Tak jsem se začala barvit, jenže pak mě to zase přestalo bavit. Nějaká kadeřnice mi navíc před časem řekla, proč si vlasy barvím, když je mám hezčí přirozené, takže teď mám jenom krátká období, kdy si s tím pohraju a vyzkouším nějaký přeliv.

Patříte mezi ženy, které šidí buď práci, nebo rodinu?

To ať řekne moje rodina, ale profesi jsem se vždycky hodně věnovala. Teď už mám dcery dospělé a vnoučata zatím žádná, ale až přijdou, tak práci zase omezím.

Zmiňovala jste, že máte jednu dceru v Anglii.

Vystudovala mezinárodní vztahy a muziku, kterou se teď částečně živí, a částečně dělá poradenství pro alzheimerovskou společnost. Předtím byla semestr v Moskvě a také v Paříži a cestování pořád neměla dost, zatímco starší dcera je malířkou v domácí umělecké komunitě, kterou by asi nerada opouštěla.

Kde se v nich vzaly umělecké vlohy?

Nejspíš po manželovi, který hrál hezky na housle. Ostatně hádejte, co si přál k sedmdesátinám? Elektrickou kytaru. Říkal, že ji chtěl v patnácti a nedostal ji, tak si ji dopřeje v sedmdesáti. Jedna dcera koupila kytaru, druhá příslušenství a já ten zbytek včetně sluchátek, aby to šlo i potichu. Možná i já, kdyby byla jiná doba, bych bývala šla studovat něco, co souvisí s uměním. Místo toho jsem si ale řekla, že medicína je praktičtější, a nikdy jsem toho nelitovala.

Napadlo vás u nějaké pacientky: „Takhle bych chtěla za dvacet třicet let vypadat?“

No jasně, zažila jsem devadesátileté dámy. Někdo to má dáno tělesným vzezřením a někdo duševním rozměrem. Vysokého věku se spíš dožívají vnitřně krásní lidé, protože morousové mají spoustu rizikových faktorů. (smích)