Začínala jako „malá Šafránková“. Kromě fyzické podoby má s oblíbenou českou herečkou nemálo společného: obě pocházejí z malého moravského města, začínaly v dětském dramatickém kroužku, byly vzorné žačky, mají jednu sestru a jejich životními partnery jsou uznávaní herci. Spojuje je i to, že hrály Barunku v Babičce a že svou první velkou filmovou roli dostaly v pohádkovém příběhu.

„Já tu podobu nevidím, ale je pravda, že jsem to odmalička slýchávala. Jeden prastrýc mi dokonce říkal jako dítěti Barunko. Když jsem nastoupila na DAMU, hodně lidí mi říkalo malá Šafránková,“ usmívá se Eva. „To srovnání mě těší, ale spíš bych si přála, aby se o mně mluvilo jako o herečce Evě Josefíkové než o herečce, která je podobná paní Šafránkové.“

Fyzické podoby obou hereček využil režisér Jiří Menzel ve svém posledním filmu Donšajni, kde Eva ztělesnila hlavní hrdinku filmu v mladém věku. Při samotném natáčení se však nesetkaly: „Moc jsem se těšila, ale nevyšlo to.“

Eva Josefíková

Eva Josefíková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Zatímco Libuše Šafránková hrála Barunku ve filmové podobě díla Boženy Němcové, Eva Josefíková ji před čtyřmi lety ztělesnila na prknech Národního divadla v režii J. A. Pitínského. Když původní představitelka Barunky otěhotněla a hledala se náhrada, volba padla na čerstvě přijatou studentku DAMU. „Proběhlo to strašně rychle, tříhodinovou hru jsem nazkoušela během tří zkoušek. Ani jsem neměla čas si uvědomit, jaká to je zodpovědnost,“ líčí svůj vstup na naši první scénu, kde hostuje dodnes.

„Moc mi pomáhali starší herečtí kolegové. Hlavně paní Chramostová, která o mě pečovala jako skutečná babička. Předala mi dokonce své divadelní šperky, abych měla do základu, protože každá herečka má mít svoje. To bylo neuvěřitelné gesto, hrozně mě to dojalo. Stát vedle ní na jevišti je úžasný zážitek.“

Od Národního po sklep

Přestože se už objevila v řadě filmů, herecká práce pro ni znamená v první řadě divadlo. V současnosti především to kladenské, kde je od loňska v angažmá. „Každý den teď jezdím na zkoušky Ibsenových Přízraků, které budou mít za tři týdny premiéru. Je to temná hra o temných tajemstvích jedné rodiny, připomínající severské detektivky. Hraje nás tam pět, je to hodně intenzívní práce.“

Stálé angažmá pro ni bylo po ukončení DAMU samozřejmostí: „Někteří mladí herci to odsuzují, já naopak měla na konci školy nervy, že ještě nic nemám a co se mnou bude. Angažmá je pro mě schod, který by herec neměl přeskočit – naučit se na sto procent fungovat v nějakém souboru. Otevírá mi to po divadelní stránce oči. Navíc si nedovedu představit, že bych mimo angažmá dostala hned po studiu tak krásné role,“ zdůrazňuje.

Do Kladna zamířila díky uměleckému vedoucímu souboru Danielu Přibylovi, který s jejím ročníkem na DAMU spolupracoval na několika klauzurních představeních. „Jsem na Kladně moc spokojená i proto, že jsem tam potkala skvělé lidi. Počítala jsem v duchu s tím, že mi to bude někdo chtít jako nováčkovi ukázat. Příjemně mě překvapilo, že jsem se s ničím takovým nesetkala,“ pochvaluje si.

Jako rozmarná Giacinta v Goldoniho komedii Letní byt na scéně kladenského divadla. Její komornou hraje Zuzana Mixová.

Jako rozmarná Giacinta v Goldoniho komedii Letní byt na scéně kladenského divadla. Její komornou hraje Zuzana Mixová.

FOTO: Patrik Borecký

Divadlo měla čtyřiadvacetiletá herečka možnost poznat snad ve všech jeho podobách: od monumentálního jeviště pražského Národního divadla přes komorní prostory Disku a klasické oblastní divadlo po alternativní sklepní scénu. Tou je pražské A studio Rubín, kde vystupuje v původní hře Viliama Klimáčka Maso.

„Je to takový jevištní Tarantino. A ještě dost psychedelický. Když jsem o tom Jirkovi vyprávěla, prohlásil, že by na to nikdy nešel,“ tlumočí názor svého životního partnera Jiřího Mádla na podobný druh jevištní dramatiky. „Myslím, že se v tom spousta mých vrstevníků najde: je to o hledání uplatnění po vysoké škole,“ vysvětluje a dodává, že sama měla štěstí v tom, že už v té době měla jak divadelní, tak filmové zkušenosti.

„Mnoho velmi talentovaných mladých herců však nebylo ve správný čas na správném místě a pro ty to je hodně těžké. Dělají pak třeba divadlo zadarmo a k tomu obsluhují v kavárnách. Takových vysokoškoláků je hodně.“

Od feťačky k princezně

Její první filmovou rolí byla překvapivě feťačka. Právě takovou roli jí před čtyřmi lety svěřil mladý režisér Tomáš Řehořek ve filmu Piko o výrobcích a uživatelích drog. „V maskérně mi malovali modřiny, vpichy na rukách, vystouplé žíly, glycerínem mastili vlasy,“ vzpomíná Eva na svůj filmový debut.

O rok později zase trávila v maskérně hodiny, aby jí načesali lokýnky, nabarvili do červena líčka a oblékli do krajkových šatů. V titulní roli úspěšné Troškovy pohádky Čertova nevěsta se zapsala do povědomí filmových diváků.

Se Zdeňkem Troškou a Antonínem Hardtem při natáčení pohádky Čertova nevěsta

Se Zdeňkem Troškou a Antonínem Hardtem při natáčení pohádky Čertova nevěsta

FOTO: Petr Horník , Právo

Snímkem, který se zase nesmazatelně zapsal do jejího osobního života, byla bezpochyby komedie Probudím se včera, kde se před kamerou potkala s Jiřím Mádlem, s nímž hrála v ústřední dvojici. Přeskočila jiskra, které ještě nějaký čas trvalo, než se rozhořela – skutečností však je, že jsou už dva a půl roku spolu.

Naposledy se společně objevili v komedii Tomáše Vorla Vejška, která je volným pokračováním divácky úspěšného Gymplu z roku 2007. „Partnery tady nehrajeme, každý máme někoho jiného, spíš jdeme proti sobě,” vysvětluje Eva a rozhodně odmítá, že by roli dostala na přímluvu jednoho ze dvou hrdinů filmové série.

„Pozvali mě na casting, přišla jsem a vybrali mě. Je mi jasné, že se spekuluje o tom, jestli mi roli nedohodil můj partner, ale jsem si naprosto jistá, že pokud by o mně jako o herečce nebyl Tomáš Vorel přesvědčený, neobsadil by mě, ani kdybych chodila s Georgem Clooneym.“

Nahota po dánsku

Erotické scény, kterými se ve filmu nešetří, Eva ani nevyhledává, ani je striktně neodmítá: „Zpočátku mi to dělalo velké potíže, postupně jsem názor zmírnila. Když to tam patří a má to smysl, dá se to udělat tak, aby z toho nikdo neměl újmu na těle ani na duši. Vidím-li někde postelovou scénu, kde má herečka na sobě kalhotky a podprsenku, přijde mi, že dělají z diváků blbce,“ soudí.

S Jiřím Mádlem a Václavem Vorlem ml. ve filmové komedii Vejška.

S Jiřím Mádlem a Václavem Vorlem ml. ve filmové komedii Vejška.

FOTO: A Company

Jednou se už nahá před kamerou objevila: v dánském seriálu 1864. „Je to tak silná scéna, že mě nenapadlo o tom přemýšlet,“ vrací se k natáčení výpravného seriálu z dánské historie.

„Hraju tam cikánku provázející hlavní postavu. Vypadám docela divoce, mám tetování, jizvu ve tváři, z vlasů vrabčí hnízdo. Mého bratra tam hraje můj kamarád Jordan Haj (partner herečky a moderátorky Emmy Smetany). Namlouvat mě nikdo nemusel, protože moje postava je němá. Veškeré pocity, emoce byly přenositelné jen očima. Snad se to podařilo,“ doufá Eva a připomíná, že se seriál točil jak v Dánsku, tak v Česku.

„Kodaň a Dánsko vůbec, jeho kultura a styl života mě okouzlily. Uvědomila jsem si ale, že co se týče filmařiny, je u nás tradice znát. Naprosto chápu, že zahraniční produkce Česko vyhledávají.“

Lokty z Moravy ostrouhané

Zatímco na seriál 1864 si nejspíš nějakou dobu počkáme, příští týden vstupuje do kin Fair Play film Andrey Sedláčkové z prostředí vrcholového sportu, které v 80. letech zamořil doping.

„Celý minulý rok jsem se na roli v tomhle filmu připravovala: musela jsem přibrat, chodila jsem několikrát týdně do posilovny, trénovala s profesionálním trenérem atletiky. Dostala jsem opravdu do těla, zpevnila jsem se, nabrala svaly. Musím ale říct, že pro mě jako naprosto nesportovního člověka to bylo dost těžké a bolestivé. Když natáčení skončilo, zase jsem zlenivěla,“ přiznává opět hubeňounká Eva, která je už na poznámky na svou útlost zvyklá.

V Rubínu s Julií Goetzovou v absurdní hře Viliama Klimáčka Maso

V Rubínu s Julií Goetzovou v absurdní hře Viliama Klimáčka Maso

FOTO: Martin Špelda

„Když přijedu domů do Hradiště, pořád slyším, že musím jíst. Všechny tetičky mě chytají za tváře a hořekují, jak jsem z té Prahy hubená. Mají pak hroznou radost, když se u stolu nacpu.“

Domů na Moravu se teď dostane tak jednou za čtvrt roku, ale vrací se tam ráda. V Uherském Hradišti a v nedalekém Vlčnově prožila krásné dětství, k němuž neodmyslitelně patřil folklór. Hrála a zpívala v cimbálové muzice, tancovala ve folklórním souboru. Po babičce zdědila krásný slovácký kroj.

Jak strávila tradiční moravská rodina odchod dcerky do Prahy a ještě na hereckou školu? „Hlavně na začátku měli strach. Když se ale setkáme, vidí, že se můj charakter nijak nezměnil, že jsem sice dospěla, ale snad se za mě nemusí stydět. Stejně ale pořád slyším: Dávej na sebe pozor, oblékej se teple, ať nejsi nemocná, nekuř tolik,“ usmívá se Eva a přiznává, že ačkoli je v Praze už pět let, hodně venkovského v ní zůstalo.

„Chybí mi lokty, které mám nějak z Moravy ostrouhané, neumím sama sebe prodat,“ říká a dodává ještě jeden rys, kterým se od spolužáků v Praze odlišovala: „Když jsem přišla na DAMU, mluvila jsem hrozně spisovně. Všichni se mi smáli, ať mluvím normálně – to znamená pražsky. Tak jsem se to naučila,“ směje se a vážně dodává, že by si ze svých kořenů chtěla vždy uchovat upřímnost, elementární slušnost, úctu ke starším a zkušenějším.

„Přestěhování do Prahy mi naopak pomohlo zbavit se neustálých starostí o to, co si o mně lidi myslí. Na vesnici nebo malém městě se podle toho řídí všichni. Radši nic nedělat, nic neříkat, co by tomu řekli lidi… Není to přetvářka, spíš zakrývání své vlastní osobnosti. Od toho mi Praha i škola pomohly,“ konstatuje. „Domů jezdím ráda, ale v Praze mám už vybudované svoje zázemí. Jsem ráda, že se mi to tady povedlo.“

S Jirkou o slávu nesoutěžím

„Když jsem doma řekla, s kým chodím, byli hodně skeptičtí. Jsme spolu dva a půl roku a oni vidí, že jsem šťastná a spokojená,“ líčí reakci rodiny na svou známost s Jiřím Mádlem, kterého už mohli při několika návštěvách poznat i v jiné roli než filmové.

Od října loňského roku spolu bydlí – pro oba je to první zkušenost tohoto druhu – a jak říká Eva: pořád dobrý.

„Pro někoho je dva a půl roku dlouhá doba, ale náš první rok byl Jirka hodně v zahraničí a ani teď nejsme kvůli pracovnímu vytížení tak často spolu, takže náš vztah je pořád čerstvý,“ ubezpečuje a dodává, že když má čas, je ráda „typickou zástěrkou“: „Ráda vařím, i když Jirka to umí taky. Máme to rozdělené tak, že kdo vaří, ten neuklízí. Z domova mám odkoukanou klasickou stravu – to on zase nemusí, raději má ryby, italskou kuchyni. Ode mě má nejraději krůtu – nedávno jsem ji dělala na jablkách se zázvorem, to mělo úspěch,“ pochlubí se Eva.

Jako maturantka ve slováckém kroji se sestrou Lenkou

Jako maturantka ve slováckém kroji se sestrou Lenkou

FOTO: soukromý archív Evy Josefíkové

„Sama pro sebe bych nevařila, to by mě nebavilo. Scházíme se občas s Emmou Smetanou a Jordanem Hajem buď u nás, nebo u nich, to vaříme všichni.“ To, že je na jejího partnera všude upřená větší pozornost, ji nechává v klidu. „Jirka je zajímavý člověk se zajímavým životem, má spoustu známých, spoustu toho zná. Nejsem z toho frustrovaná a nemám ambice s ním o slávu soutěžit.“

Nedávno s ním s plným nasazením prožívala natáčení jeho autorského filmového debutu Pojedeme k moři, který přijde v dubnu do kin. „Celý měsíc jsem mu dělala asistentku, nosila jsem kafe, běhala s vysílačkou, zastavovala dopravu.”

„Týden mi pomáhala Terezka Voříšková. Jirka měl z natáčení nervy, chodil brzy spát, zatímco my jsme si s Terezkou vždycky šly sednout na dvě deci. Když jsem přišla pozdě domů, tak jsem ho vzbudila a byl naštvaný. Jinak byl skvělý, jak zvládal celý ten koloběh natáčení, komunikaci se štábem, s herci. Jenom bych mu jako herečka vyčetla, že všem předehrával. Vzhledem k tomu, že to je jeho hlavní profese, se ale moc nedivím.“

Přestože pro ni roli nenapsal, ve filmu se objeví: „Musíte se ale pečlivě dívat. Když jsem hlídala chodník, aby tam nikdo nešel, zastavovala jsem jednoho pána, který to moc nechápal, a tak jsem mu řekla, že půjdeme spolu a budeme si jako povídat. Jirka tak měl neplacený komparz.“

Eva už sestříhaný film viděla a je nadšená. „Je to příběh dvanáctiletých kluků a jejich rodičů, velmi silná látka. Jirka si to sám napsal, připravil, při hledání hlavních představitelů objel celou republiku, vybíral mezi stovkami dětí, dal do toho neuvěřitelně úsilí a energie a pak to s neuvěřitelným přehledem zvládal na place,“ chválí ho Eva.

Dodává ovšem, že i když má připravené další filmové náměty, role se od něho asi nedočká: „S nadsázkou se mu směju, že je gerontopedofil – zajímají ho náměty dětí a starých lidí. Nic mezi tím. Takže nemám šanci.“

Přestat kouřit a…

Eviným velkým přáním je, aby jednou dokázala skloubit rodinu a kariéru. Vzorem jí je starší sestra Lenka: „Má spokojenou rodinu – manžela a čtyřletou holčičku, uklizený byt, rozjetou kariéru. Zvládá s přehledem spoustu věcí najednou. Na tom budu muset ještě hodně pracovat, čas si moc organizovat neumím,“ směje se Eva.

Založení rodiny má jednou v plánu a rozhodně by nechtěla upřednostňovat kariéru před osobním životem: „Nechtěla bych se v pětatřiceti zastavit a říct si: počkat, já zapomněla mít muže a děti.“

Prozatím by ráda aspoň trochu omezila kouření: „Doufám, že přijde den, kdy mě to přestane bavit. Kdyby dlouho nešel, tak určitě přestanu kouřit, až bych jednou čekala miminko. Teď mi cigareta pomáhá se soustředit.“ A co na to říká její partner nekuřák? „První rok se mě to snažil odnaučit, káral mne, ale teď to už vzdal.“

Stejně tak jí nemluví do oblékání. „Když se vyfiknu, což není moc často, říká, proč to nenosím častěji. Skousne mě ale i v teplácích. Když jsem trénovala pro Fair Play, říkal, že mi ty tepláky a šusťáková bunda děsně sluší,“ prozrazuje Eva.