V kavárně Al Faro na pěší zóně před Slovenským národním divadlem si objednala kávu a dva kopečky sorbetové zmrzliny. Bylo horko a na nábřeží u Dunaje to vypadalo jako na plovárně.

„Co jste mi to přinesla?“ zeptala se slovenská diva po chvíli servírky. „Sorbetovou zmrzlinu, višeň a citrón.“ „Ale ten já nesnáším. Místo citrónu mi dejte blueberry.“

Není pro vás zmrzlina dietní hřích?

Sorbetová, která je jen z ovoce a trochy cukru? Každý den jím sladké a občas si dám třeba i slaninu, ale nepřejídám se a nejím v noci. To nikdy. Jinak žádnou dietu nemám.

To nezní moc složitě. Je to opravdu všechno?

Roli hrají i predispozice, ale nejdůležitější je podle mě to, aby člověk vnitřně nezkysl. Ráda se směju a ze svého okolí jsem vypustila všechny, kteří mi brali energii a stále si na něco stěžovali. Mám ráda pozitivní lidi, kteří mě obohatí a rozšíří mi obzory. To je jedna věc.

A jaká je ta druhá? Každý se musí rozhodnut, čím chce být. Abych si řekla, že je mi jedno, jak vypadám, a začala se přejídat… nejsem ten typ. Rozhodla jsem se, že chci skončit jako kultivovaná žena, a pro to je třeba něco dělat. Jinak se to zacyklí. Když se lidé přestanou o sebe starat a pak se podívají do zrcadla, hned jsou ze sebe nešťastní a z toho neštěstí se zase potřebují najíst.

Na jaře se v Praze představila novinářům jako host Febiofestu a jejich upřímný zájem ji velmi potěšil.

Na jaře se v Praze představila novinářům jako host Febiofestu a jejich upřímný zájem ji velmi potěšil.

FOTO: Vladimír Lacena, Febiofest

Druhý den jsou ještě více nešťastní a tak dál. Proto říkám, že hodně věcí máme ve svých rukách. Každý jsme nastavený jinak, ale pravda je, že jak žena dovrší padesátku a začne stárnout, tělo si dělá, co chce, o psychice ani nemluvě. Důležité je nepoddat se tomu.

Jak?

Třeba tím, že si děláte drobné radosti a udržujete se v pohybu. Mně teď dělá největší radost moje nová terasa. Prodali jsme dům a koupili si byt s terasou. Budu jako stoletá babka opravovat fasádu? To ne, a proto je třeba se domu v pravý čas vzdát. Když nemáte partnera, který je kutil, tak na co dům? Můj Braňo když viděl trávu, zkřížily se mu panenky, tak co s tím?

Teď máme krásný byt 125 m2 a terasu 100 m2. Mám tam stromy, květiny a bylinky a jen co doděláme rozhovor, jedu si nakoupit keříčky cherry rajčátek. Vloni se mi jich tam urodilo 160. Také tam máme markýzu a posezení s výhledem na celou Bratislavu.

Hodně se spekulovalo o vašich plastických operacích.

Byla jsem na operaci očních víček, což je zákrok, který podstupují tisíce žen. Je pravda, že do sebe investuju. Kupuju si opravdu kvalitní krémy, chodím na masáže, vlasy si také myju jen nejlepšími šampony a mám svoje značkové šminky.

Vždyť mě to živí. Jde do toho dost peněz, ale myslím si, že to tak má být. Když se mě někdo, kdo vykouří za den dvacet cigaret a patlá se niveou, zeptá, co má dělat se svým obličejem, řeknu mu: Nedělej už nic. Kašli na to, protože to je už úplně jedno.

Jste na sebe přísná, i co se týče alkoholu?

Pohár dobrého vína si dám bez problémů. Po představení je to super relax. Moje kolegyně z činohry Slovenského národního divadla Zuzka Kocúriková si dává pivečko a já pohár vína.

Na této scéně jste už řadu let – odkdy přesně?

Od roku 1977, ale dvakrát jsem angažmá přerušila a přešla na Novou scénu, protože jsem se deset let věnovala muzikálu. Za jednu divadelní sezónu máme v našem divadle osm premiér, jedna je vždy na velkém jevišti a druhá na menší scéně, ve Studiu.

Když jsem byla mladší, měla jsem čtyři premiéry ročně, ale v té minulé už jen tři a v té současné sezóně celá naše generace, tj. já, Zuzka Kocúriková a Kamila Magálová, takzvaně stojíme. Uvidíme, co nám přinese příští rok.

Nicméně hraju ve čtyřech titulech a se soukromou produkcí jezdím také na divadelní zájezdy s komediemi Ryba ve třech a Kdo zhasl světlo. Když mi v divadle ubylo zkoušení, začala jsem chodit do školy na angličtinu.

Jako Anděl s ďáblem v těle sváděla před třiceti lety Jana Hartla.

Jako Anděl s ďáblem v těle sváděla před třiceti lety Jana Hartla.

FOTO: Pressdata

Nezastavila jsem se. Ve škole mě už všichni nesnášejí, protože jsem šplhounka. Já se ale opravdu hrozně ráda učím, takže všechny ostatní v kurzu honím jako nadmuté kozy. (směje se) Mám zkrátka disciplinovanou německou povahu – a měla jsem ji vždycky.

Kdy vás poprvé napadlo být herečkou?

V dětství nikdy. Na střední umělecko-průmyslové škole jsem byla v ročníku se synem slovenského herce a režiséra Jána Klima. Měli doma fotokomoru, a protože jsme studovali fotografii, v té fotokomoře jsme doslova žili.

A právě otec mého spolužáka do mě celé čtyři roky hučel a říkal, že musím být herečka. Nezabývala jsem se tím, protože po maturitě jsem chtěla jít na dějiny umění a estetiku.

Vzhledem k okolnostem mi pak došlo, že nemám šanci, a tehdy jsem si poprvé řekla, že tedy budu herečka. Nevěděla jsem o tom vůbec nic, ale třeba to bylo lepší, než kdybych odmala chodila do kroužku a imitovala pedagogy. Možná právě proto mi přijímačky na herectví na Vysoké škole umělecko-průmyslové vyšly.

Váš otec byl několik let zavřený jako politický vězeň – proč?

Můj táta bojoval za druhé světové války ve svých sedmnácti letech jako partyzán. Němci ale ty kluky zajali a dali jim na výběr, že buď půjdou na nucené práce do Německa, nebo zůstanou u jednotky s nimi.

A ti kluci tam zůstali a po nějaké době utekli. Jenže mezitím proběhly velké nacistické pogromy a na základě toho si jednoho dne v roce 1963 pro mého tátu přišli. Všechny ty kluky, kterým tenkrát bylo sedmnáct, odsoudili a táta dostal ještě nejmíň – osm let. Ostatní dostali dvanáct. Mně tehdy bylo devět let.

Na jevišti Slovenského národního divadla ji nyní můžeme vidět v představení Čajka. Na snímku s kolegou Richardem Stankem.

Na jevišti Slovenského národního divadla ji nyní můžeme vidět v představení Čajka. Na snímku s kolegou Richardem Stankem.

FOTO: Patrik Borecký

Takže jste od devíti let tátu neviděla?

Viděla. Vždycky, když jsme za ním šly s mámou na návštěvu a v krabici od bot mu nesly salám a koláče. Stávají se i horší věci, ale bylo to krušné. Vrátil se psychicky zlomený, vztah mezi mými rodiči už nefungoval a rozešli se.

Díky tomu mám dnes přesně o dvacet let mladšího bratra a máme spolu velmi hezký vztah. Otec vloni zemřel. Bylo to pro mě tehdy tvrdé, protože když jsem končila základní školu, učitelka si zavolala moji mámu do školy a dala jí podepsat papír, že musím do pásové výroby.

Přitom jsem byla talentovaná – zpívala jsem, tancovala, dělala jsem gymnastiku a měla samé jedničky. Tehdy moje máma naštěstí dostala kontakt na střední uměleckoprůmyslovou školu, kam byli po šedesátém osmém roce suspendováni bývalí profesoři z filozofické fakulty, mezi nimi i profesor Brinich. A ten mě na tuto střední školu vzal i bez kádrového posudku. Vlastně to byl zázrak.

Měla jste nějaké vysněné role?

Nejhorší jsou nenaplněné ambice. Herci, kteří je mají, pak stojí v portále, tečou jim slzy, naříkají a neumějí si najít náhradní program. To můj problém nikdy nebyl. Chválabohu, já jsem si svoji éru už odžila a byla krásná.

Co bude dál, se uvidí. Nikdy ale neříkám, že bych bez herectví žít nemohla. To je to nejhorší. V našem teritoriu je sláva vlastně jen taková sranda. V Hollywoodu zkrátka nejsme.

Zdena Studenková v roli paní Cheveleyové a Jozef Vajda jako sir Robert Chiltern ve hře Oscara Wildea Ideální manžel, která byla v Bratislavě uvedena před deseti lety.

Zdena Studenková v roli paní Cheveleyové a Jozef Vajda jako sir Robert Chiltern ve hře Oscara Wildea Ideální manžel, která byla v Bratislavě uvedena před deseti lety.

FOTO: ČTK

Jak vzpomínáte na komedii století, film S tebou mě baví svět? Vloni uplynulo od natočení už třicet let…

A jak je teď Pavlíčkovi Novému? Řekněte mi… To byl velmi milý a kouzelný člověk. Báječná atmosféra při natáčení se ale odvíjela především od Julka Satinského. On byl to sluníčko a nejdůležitější stmelující prvek.

Když jsem nedávno viděla nové filmy Marie Poledňákové, bylo mi líto, že už jsou jiné. Filmu S tebou mě baví svět se už ani nepřiblížily. Možná je to i tím, že tam byly děti snad poprvé v českém filmu ve svém přirozeném projevu.

Neříkaly žádné naučené propagandistické věty, ale Marie Poledňáková odpozorovala fóry ze života, historky s dětmi – a to zafungovalo. A když je film veselý a jsou tam děti, lidé se na to vždycky rádi podívají.

Také zabodovala písnička Sladké mámení ve vašem tanečním podání…

Ano, to také zafungovalo. Vím, že se to tak dodnes tančí, a přitom je to ta nejsměšnější choreografie století. Helenka Vondráčková byla tak laskavá, že mi pak darovala hudební podklady a řekla mi, že písničku můžu zpívat, kde budu chtít. Dnes už je ale zase její.

Měla byste chuť na nějaký další film?

Musel by to být velmi dobrý scénář, a o ty je dnes nouze. Nejsem stavěná na to, abych byla v pět ráno na place v maskérně a přitom nevěděla, co z toho vlastně ve výsledku bude. Mám totiž bohužel i špatné zkušenosti.

V nové úspěšné hře Paměť vody s kolegyněmi z divadla Zuzanou Kocúrikovou a Zuzanou Fialovou.

V nové úspěšné hře Paměť vody s kolegyněmi z divadla Zuzanou Kocúrikovou a Zuzanou Fialovou.

FOTO: Braňo Konečný

V posledních letech mi filmové štáby při natáčení někdy připadaly jako FAMU na výletě. Ani jsem pořádně nevěděla, kdo je kameraman, takže jsem nepoznala, jestli jsem v detailu, nebo v polocelku atd. Když to vím, umím zahrát na kameru třeba i malíčkem na noze, ale když to nevím, je to složité.

Na Slovensku také hrajete v několika seriálech včetně Ordinace v růžové zahradě…

Tam jsem si zahrála doktorku Evu Páleníkovou, ale Ordinace už skončila. A teď bude končit i další slovenský seriál Horoucí krev. Také jsem se mihla v Paneláku, ale momentálně tam nefiguruju.

Hodně mladých slovenských hereček odchází za kariérou do Česka. Také vás to někdy napadlo?

K čemu by to bylo dobré? Když jsem byla mladá, točila jsem nejlepší filmy v bývalém Československu bez problémů, i když jsem žila v Bratislavě. Patřím jednoduše sem. Možná bych se dřív mohla etablovat i v muzikálech, ale řekněte mi, co v nich může hrát téměř šedesátiletá žena? No nic.

I v Cats je jen jedna stará kočka. Ty, o nichž mluvíte, v Praze nedělají činohru, ale hlavně muzikály, a to je dočasná záležitost.

V Praze jste se letos objevila jako host filmového festivalu Febiofest. Jak jste si to užila?

Bylo to velmi příjemné. Byla jsem pozvaná do rozhlasu, pak byla tiskovka a novináře to, co teď dělám, opravdu zajímalo. Také jsem byla pozvaná na projekci filmu Na dřeň, což bylo také úžasné.

Kam se ráda vydáváte na cesty?

Cestování si užívám po celý rok při divadelních zájezdech a kromě toho jezdím každé léto na dva až tři týdny do lázní Piešťany. Je to krásné město, v hotelech jsou krásné bazény, okolo nádherné parky, chodím na procedury a je mi skvěle.

Vloni jsme byli s mým drahým v New Yorku a řekli jsme si, že každý rok pojedeme do nějakého velkého města. Do lesa jít nemůžu, protože jsem těžký alergik, tak co jiného…

Těšíte se, až budete babička?

Ano, a moc! Brala bych to hned, protože bych chtěla ještě někoho něco naučit a něco mu dát. To, že se dnešní ženy pomalu až do středního věku etablují hlavně v práci, se mi moc nelíbí. Mojí Simonce je už přes třicet, ale doufám, že to ještě přijde.

Věnuje se marketingu ve firmě, která vyrábí software do navigací, a moc ji to baví. Je v ní ale i něco z kumštu, protože ve volném čase vyrábí krásné šperky z polodrahokamů a ze skla.

Čiší z vás pohoda. Trápí vás vůbec něco?

Ale ano! Před několika měsíci jsem neměla dobré období. Byla jsem na operaci s ramenem a také pětkrát s kolenem! V koleni už nemám žádnou chrupavku a jsem zralá na umělé, ale ještě se to budu snažit vydržet.

Někdy bolestí nemůžu ani spát a v noci se koukám na hvězdy, ale každého něco bolí. Na jevišti ale nebolí nic. A pak mám obavy z fanatismu. Po letošním útoku při maratónu v Bostonu jsem si přečetla výklad koránu a pochopila, že kdo nevěří v korán, musí být zatracen. Je to příšerné a svět proti tomu nemá šanci.

Vdaná jste byla jednou, teď už dlouho žijete s jedním partnerem. Měla jste v životě štěstí na muže?

Paradoxně mi nejdéle vydržel vztah, který měl nejméně šancí. Zpočátku totiž moje partnerství s dirigentem Braněm Kostkou moc perspektivní nebylo, protože jsem o sedmnáct let starší, a navíc jsme neměli děti, ale jsme spolu už dvacet let, a to hovoří za vše. Výročí oslavíme na podzim.

Co je pro vás ve vztahu nejdůležitější?

Možná tak nevypadám, ale strašně ráda někoho obskakuju a sloužím mu. Mám ráda, když s Braněm obědváme, ráda mu peču koláčky a k nim si dáme dobrou kávičku, ale hlavně se mi líbí, že si stále máme o čem povídat.

Naším společným zájmem je kultura. Mužská společnost mi obecně velmi vyhovuje, tedy pokud se pánové nebaví o fotbale.