Vnímáte to tak, že jste udělal něco mimořádného?

Název ceny je příliš vznešený a já sám si nejsem jistý, jestli jsem docela naplnil podmínky pro získání ceny.

Myslíte, že ne?

Bůh suď. Nepříjemné je, že jsem oceněn dvacet let poté, co jsem udělal poslední film. Už dvacet let jsem mimo obor. Jiřímu Bartoškovi jsem marně vysvětloval, že nejsem ten pravý člověk. On si myslí, že ano, a tak jsem to nemohl změnit.

Nedávno jste přece v Národním divadle dokončil kostýmy do opery Dvě vdovy.

To ale s filmem nemá nic společného.

Jde také o tvorbu kostýmů. Co je na té práci nejtěžší?

Pro mě je to těžké od začátku do konce. Začínám čtením scénáře, kde je jen pár písmenek s popisem postav. A tak ho čtu několikrát, abych pochopil, jaký charakter figury mají. Jsem tedy první, kdo vidí, jak ty postavy budou vypadat. A pak kreslím, nakupuji látky a už to jde jedno za druhým. Neřekl bych, že jedno je lehčí než druhé.

Je rozdíl tvořit pro film a pro divadlo?

Velký. Filmový kostým je založený na detailu, kdežto divadelní musí být srozumitelný i pro člověka na bidýlku. V divadle tolik nezáleží na detailech.

Kdy se dostanete do bodu, kdy přesně víte, že to je ono?

Jde o pocitovou záležitost. Vidím, že to tak je.

Po návratu z L. A., kde v roce 1985 získal Oscara, ho na letišti v Praze vítala pouze rodina. Na snímku s manželkou Věrou.

Po návratu z L. A., kde v roce 1985 získal Oscara, ho na letišti v Praze vítala pouze rodina. Na snímku s manželkou Věrou.

FOTO: soukromý archiv

Režisér vám nepomůže?

Dobrý režisér do mé práce nemluví, má svých starostí dost. Vybere si mě a věří mi.

Co když mají ke kostýmům výhrady herci?

Pak nastoupí diplomacie. Musím s nimi mluvit a přesvědčit je, že pro ně a hlavně pro roli dělám to nejlepší, co mohou mít. Někdy debatujeme hodně dlouho.

S kým jste se třeba dohadoval?

Nikdy jsem nezažil vyložené odmítnutí, jen někteří herci mají pocit, že jim určité kostýmy vyloženě sluší. Většinou se mýlí, takže je mým úkolem jim to vysvětlit. U nás byly pokaždé potíže s Milošem Kopeckým, který měl vždycky jasnou představu, v čem je krasavec.

Dlouhé debaty jsem vedl třeba s Woodym Harrelsonem ve filmu Lid versus Larry Flynt nebo s F. Murrayem Abrahamem, který v Amadeovi hrál Salieriho.

Ještě se vrátím k opeře Dvě vdovy. Jedna je veselá, druhá smutná, takže je nějak kostýmově rozlišíte? Jedna je v červeném a druhá ve smutku?

V libretu je přesně dáno, že jedna je stále v černém, takže si nemůžu nějak moc vymýšlet. Ale nejde jen o barvu, ale i o střih, který vystihne povahu figury. Mimochodem, byl jsem trochu zklamaný, jak kritici operu přijali.

Kostýmy všude chválili…

To ano. Víte, pro mě je rozhodující, že byli šťastní herci.

Podílel jste se na více než stovce filmů…

Tak nějak. Snažil jsem se to spočítat, ale nikdy jsem se nedobral konkrétního čísla.

Který je váš nejmilejší?

Strašná otázka! Ale budiž, podle mě je film všech filmů Marketa Lazarová. Účastnil jsem se na dvaceti výborných filmech a asi na osmdesát dalších bych nejradši zapomněl.

Tohle je v jeho výtvarném podání motor. Říká mu medúza.

Tohle je v jeho výtvarném podání motor. Říká mu medúza.

FOTO: Michaela Feuereislová

Váš první film byla Vláčilova Holubice. Měl jste trému?

Neměl, protože jsem nevěděl, do čeho vstupuji. Mě totiž nadchl Vláčilův středometrážní film Skleněná oblaka a nedal jsem pokoj, dokud jsem se s ním nesetkal. Nakonec mě přizval, abych mu pomohl s Holubicí. Tam nešlo o kostýmy, chtěl výtvarný dohled.

Marketa Lazarová je bomba. Tam se povedlo snad všechno!

Pak už nikdy jsem s režisérem nezažil tak intimní spolupráci, protože František Vláčil byl sám výtvarně nadaný, měl ve scénáři pomalovanou každou stránku, přesně věděl, co chce.

Další váš společný film - Údolí včel - je také krásný.

A to je zvláštní, že to dobře dopadlo, protože Barrandovu bylo líto, že se při Marketě utratilo tolik peněz. Tentokrát chtěl nižší náklady, ale Vláčil udělal ze všeho bombu.

Oblékl jste také pralidi v trilogii Osada havranů, Volání rodu a Na veliké řece. Jiří Bartoška tam běhá v kůži a na rameni má výrazné jizvy po očkování.

To byla chyba maskérů. Ten projekt byl vůbec legrační. Říkal jsem Jirkovi, že mám největší zásluhu o film, protože jsem z něj udělal nejkrásnějšího pračlověka v dějinách kinematografie. Bartoška nebyl žádný pračlověk, byl to krasavec v kůži.

Když jste v roce 1984 připravoval kostýmy do Formanova Amadea, asi vás při tvorbě nikdo neomezoval. Utrácel jste bez výčitek?

Tak pozor - každý producent je držgrešle! Socialistická kinematografie proti tomu byla ráj, protože tehdy nikomu netekla krev, nezáleželo na tom, kolik se utratí, platil to stát.

Američané mě honili po půlce kontinentu, abych sehnal levnější knoflíky. Nicméně do Amadea mi nikdo nemluvil, ale u Valmonta mě přemlouvali, abych s kostýmy šetřil. Že v Americe lítají prachy jako vlaštovky, je fáma.

Oblékl jste i slavný film Tři oříšky pro Popelku nebo Arabelu. Jsou pro vás pohádky jednodušší?

Já nerozeznávám, co je jednodušší. Dostanu práci - je jedno jakou - a postupuji stejně. Jako kluk jsem se stejným nasazením vymýšlel nálepky na kufry.

Jenže při pohádkách nemusíte dbát na historické souvislosti. Princeznu si vymyslíte, Amadea ne.

Jasně, ale nedělám v tom rozdíl. Přiznám se, že v podstatě pohádky nemám rád.

Ale Tři oříšky pro Popelku milují už tři generace.

To byl také výjimečný biják. Film musí při natáčení bavit všechny lidi v týmu - od šoféra počínaje. Jakmile tým práce nebaví, je to na výsledku znát. Pro Amadea krvácely i uklízečky. Když lidi cítí, že jsou účastni na něčem, u čeho je předpoklad, že to bude dobré, tak se přetrhnou. Pokud ten dojem nemají, snaží se, aby byli co nejdřív doma, a práci neodvedou tak, jak by mohli. Nadšení musí být plošné.

Jak se vy sám rád oblékáte? V čem je vám nejlíp?

Nejradši chodím v trenýrkách a bos. Členové mojí rodiny by vám řekli, jaký je to porod, dostat mě do krámu, abych si koupil polobotky.

V tomto autě jezdil v letech 1975 a 1976 na okruzích i soutěže.

V tomto autě jezdil v letech 1975 a 1976 na okruzích i soutěže.

FOTO: soukromý archiv

Pracovního nakupování mám plné zuby, a něco pro sebe, to je už utrpení. Problém nastal i se smokingem, když jsem jel do Karlových Varů. Ten, co jsem měl v Americe, už nedopnu. Nikdy.

Líbí se vám současná móda? Myslím to, co vidíte na ulici.

Nemám s tím problém. Za svůj život jsem viděl snad pětadvacet módních veletočů - krátké, dlouhé, široké, úzké - a vždycky se mi na tom něco líbilo. Obecná móda mi nevadí, ale jsem vzteky bez sebe, když si kameramani a moderátoři při akci na Pražském hradě vezmou tričko nebo košili. Hned bych je poslal domů. (zlobí se)

Lidé neznají základní pravidlo - jak je oblečený hostitel, tak musí být oblečen i poslední pinďuch, který tam běhá v pozadí. Když má prezident kravatu, není možné, aby přišel zvukař jen v kostkované košili. Letěl by, ani by se neohřál. To je neúcta. Doma nebo po ulici ať si chodí, v čem chce, ale společenské konvence se musejí dodržovat.

Radíte své manželce s oblečením?

Rád, ale nechce se mi s ní na nákupy. Manželka se mě zeptá, něco jí poradím, ale že bychom tím žili, to ne.

Váš syn Jan je také výtvarník. Šlo to přirozeně, nebo jste ho nutil?

Ne, všechny děti krásně kreslí. Udělal jsem mu jednou doma malou výstavu a pozval jsem na ni své kamarády, z nichž jeden, Bedřich Dlouhý, si potom Honzu vzal jako asistenta na akademii. A pak už to šlo samo.

Vaše manželka Věra je pomocná režisérka, takže se syn mohl vydat také i tímto směrem?

Ne, o tom vůbec neuvažoval. Teď si mě občas pozve do ateliéru, zeptá se na můj názor, já mu ho řeknu a on si z toho stejně nic nevezme. Honza je hlavně malíř, ale kostýmy také dělal. Například pro Miloše a bratry Formany Dobře placenou procházku v Národním divadle. Bral jsem si ho také často jako spolupracovníka.

Jak si vede váš mladší syn?

Dobře. Martin má svůj podnik zaměřený na propagaci. Doprovází mě na akce, abych náhodou neudělal nějakou chybu. Nejsem totiž dobrý obchodník. V dětství jsem neuměl vyměňovat ani skleněné kuličky. Jsem naprostý obchodní antitalent.

Jezevčice Ája se od svého pána nehne.

Jezevčice Ája se od svého pána nehne.

FOTO: soukromý archiv

Vyrůstal jste v herecké rodině. Nezkoušel jste být hercem?

Nemám pro to nejmenší předpoklady. Mockrát jsem zklamal profesory češtiny, kteří si mysleli, že na škole budu přednášet básně. Pokaždé to dopadlo strašlivě.

Po kom jste zdědil výtvarné geny?

Moje maminka byla Ženíšková a její dědeček byl malíř František Ženíšek. Kvůli tomu jsem vzal ty Dvě vdovy, abych se s ním ocitl pod jednou střechou. (František Ženíšek spolu s Mikolášem Alšem vyzdobili foyer Národního divadla - pozn. red.)

Jaký jste byl jako malý kluk?

Zlobil jsem. Měli jsme partu kluků napůl ze Žižkova, napůl z Vinohrad, ale myslím si, že všechno proběhlo v normě. Byl jsem mezi nimi dvojka. Jednička byl Mirek Ptáček, s tím se nedalo nic dělat, dokonce mě i přepral.

Co dělá vaše sestra Anna?

Ta už na nás patnáct let kouká z obláčku. Byla o čtyři roky mladší. Zanedbala nádor na zádech, a když si vzpomněla, bylo pozdě. Dělala kvestorku na VŠE. Bezvadná holka, vycházeli jsme spolu dobře.

Jakou radu do života vám dali rodiče?

Nikdy nám do života nemluvili. Já svým dětem pořád dávám chytré rady do života. Nemají to rády. Toho se můj táta vystříhal.

Jak vám doma říkali?

Dódo, tu přezdívku jsem zdědil po tatínkovi.

Váš otec se v roce 1929 zadlužil, když financoval film Takový je život. Mělo to na váš život nějaký vliv?

Na to si velmi dobře pamatuji. Zatímco jeho kolegové neměli finanční starosti, u nás držela kasu maminka. Šetřila, ale nikdy jsme nestrádali, to ne. Je však pravda, že k nám chodili exekutoři. Vybavuji si, jak jednou máma začala schovávat náušnice. Teprve v roce 1948 jsem se dověděl od Jaroslava Marvana, že táta konečně všechno vyrovnal. Trvalo to hodně dlouho.

Synové Jan (vpravo) a Martin na ruzyňském letišti v roce 1985. Jejich otec drží slavného Oscara. Je hodně těžký.

Synové Jan (vpravo) a Martin na ruzyňském letišti v roce 1985. Jejich otec drží slavného Oscara. Je hodně těžký.

FOTO: soukromý archiv

Jak jste žili? Měli jste nějaké rodinné rituály?

Náš táta rád hostil návštěvy. Chodila k nám k nedělnímu obědu spousta lidí a on vyvářel. Dokonce na to vzpomínají i moji spolužáci z akademie. Táta uměl všechno, jenom se vyhýbal sladkým věcem.

Když točil v Paříži, dal si do smlouvy, že ho nechají vařit ve francouzské kuchyni. Tam se naučil skvělá jídla. Maminka také báječně vařila, ale pro hosty vše připravoval táta.

Kde se ve vás vzala vášeň pro auta a závodění?

Nevím, snad po dědečkovi z maminčiny strany. Syn Františka Ženíška Július dovážel do rakouského mocnářství auta. Zastupoval firmu Ford. Už v šestnácti letech jsem tátu vozil na představení, protože měl srdeční vadu a neodvažoval se řídit. Byla to pragovka, která se nahazovala klikou.

Když jsem pak v osmnácti dělal řidičák, uměl jsem to líp než učitel. Jezdím i teď denně. Mám Passata Combi a zcela mi vyhovuje.

Jaké závody jste jezdil?

Na okruzích i soutěže. Tenkrát se zvládlo jedním autem všechno možné. V neděli závody a v pondělí jsem jel pro jablka.

Co jste za volantem při závodech cítil?

Nedokážu to přesně popsat. Vlezu do kokpitu, zabouchnu a život venku mě nezajímá. Jsem soustředěný jen na jízdu. Některé pasáže na trati jedu s rozkoší, jiné rád nemám. Strach jsem ale nikdy necítil.

Bouračku jste neměl?

Bez toho to nejde. Buď jedete rychle a riskujete, nebo nikdy nebouráte, a to znamená, že jezdíte jako ponocný. Mimo závody jsem občas někam drcnul, například do vlastní garáže, ale žádnou zaznamenání hodnou havárii jsem nezažil.

Reprezentoval jsem jen necelé dvě sezóny - v letech 1975 až 76. Předtím jsem se zúčastnil ME v Rakousku. Moje závodění však bylo amatérské, byl jsem členem slavného Auto Moto klubu Svazarm Praha 3-Žižkov.

Rád také malujete automobilové prostředí a ve filmu Upír z Feratu dokonce auto jezdí na lidskou krev. Koho tohle napadlo?

Autora předlohy Josefa Nesvadbu a samozřejmě Juraje Herze.

U plakátu k filmu Amadeus se nechal vyfotit jen na naše přání, a aby už měl klid.

U plakátu k filmu Amadeus se nechal vyfotit jen na naše přání, a aby už měl klid.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vaším dílem jsou i uniformy pražské Hradní stráže.

Teď zrovna mě pozvali na slavnost Hradní stráže. Jsem u kluků každou chvíli, pořád něco potřebují - stuhy a různé detaily. Na ty uniformy jsem dostal zadání, že mají být v barvách trikolory. Když jsem přinesl na Hrad návrhy - bylo jich možná deset patnáct - tehdejší prezident Václav Havel nechtěl sám rozhodnout. Proto zavolal pět vojáků, aby si vybrali.

Jsou nádherné!

Hlavně se v nich kluci dobře cítí.

Zasloužíme si vůbec tak krásné a důstojné uniformy?

To musí každý posoudit sám. Taky mám svůj názor. Mimochodem Bulhaři, Rusové nebo Slováci nosí uniformy daleko honosnější. Já jsem tehdy dostal podmínku, aby byly decentní.

Máte už doma čtyři prestižní ceny - Oscara, Césara, Českého lva a teď čerstvě Křišťálový glóbus. Co by ještě mohlo přijít?

Také si ještě cením prezidentské medaile prvního stupně Za zásluhy. A co by ještě mohlo přijít? Jezdecká bronzová socha na nábřeží. Třeba na Kampě nebo u Národního divadla. (poprvé se nahlas směje)

Jak se cítíte při přebírání cen?

Většinou jsem tak nervózní, že si pak na to ani nepamatuji.

Co chystáte dál?

V Osíku u Litomyšle jsem před několika dny zahájil výstavu kreseb. Potrvá do konce srpna. Od 2. srpna do konce října budu s kolegy vystavovat na zámku v Rychnově nad Kněžnou a pak od 2. října se chystá výstava v Praze na Betlémském náměstí. Mám o zábavu postaráno.

Stihl jste v životě všechno, co jste chtěl?

Určitě ne. Některé obrazy, které jsem chtěl namalovat, jsem nestihl, jiné jsem namaloval, a přitom jsem je dělat neměl.

Malý Theodor s otcem Theodorem, sestrou Annou a maminkou Marií.

Malý Theodor s otcem Theodorem, sestrou Annou a maminkou Marií.

FOTO: soukromý archiv

Mluvíte o obrazech. A nějaké soukromé přání?

To klukovské přání se mi nesplnilo - být nejslavnější malíř na světě. To jsem nedokázal -a jiné přání jsem neměl.

Řekněte ještě nějaké moudro na závěr…

Na moudra jsou aforisté. Takovéto rozhovory většinou končí tak, že by lidé nic neměnili a všechno udělali stejně. Já bych všechno dělal jinak.

Jak? Jste přece slavný a úspěšný muž!

Jde o pocit, že jsem všechno mohl udělat líp a víc.