Kde berete neustálý optimismus a sílu pomáhat druhým?

Myslím si, že optimistický přístup k životu buď v sobě máte, nebo ne… Svým způsobem jsem byla i ovlivněna rodinou, ze které pocházím – jsem ze tří dětí a vždy bylo u nás naprostou a přirozenou samozřejmostí, že si navzájem pomáháme. Dodnes, i když už máme všichni své rodiny, držíme hodně pospolu, a proto i u cizích, když vidím, že potřebují pomoc, snažím se být nějak nápomocna.

Když se stýkáte s lidmi, kteří mají postižené děti, a vidíte, kolik mají síly a energie, aby vše zvládli, zjistíte, že vlastně i oni dávají sílu vám. Lidé, kterým naše sdružení Korunka Luhačovice pomáhá, mi dávají energii v pokračování charitativní práce, protože dělat v dnešní době charitu, je velmi těžké.

V čem? Ve shánění partnerů a sponzorů?

Ano, v dnešní době krize mnoho firem i soukromých osob šetří. A velmi zvažují, kam peníze investovat nebo komu pomoci. Každoročně pořádáme v Luhačovicích několik charitativních akcí, které mají věhlas a pozitivní reference. Díky tomu se nám daří udržovat stálé partnery, ale také získávat nové. Naše organizace je transparentní, sháníme peníze pro konkrétní osoby na zakoupení konkrétních potřeb, či pomůcek. Tudíž každý dárce přesně ví, komu a na co peníze putují.

Veronika Záhorská

Veronika Záhorská

FOTO: archiv Veroniky Záhorské

Jak jde dohromady lázeňství a vaše charitativní činnost?

Pracuji v rodinné firmě, společnosti Royal Spa, která podniká v lázeňství po cele České republice. Já mám na starosti naše lázeňské hotely Miramare v Luhačovicích. Charitě se věnuji ve svém volném čase, ale dnes už jsou naše lázně a Korunka Luhačovice velmi propojené a společně organizujeme mnoho charitativních akcí.

Kdo jsou rodiny, kterým pomáháte? Znáte je osobně?

Naše sdružení pomáhá především rodinám ze Zlínského kraje. I přesto, že bych si v některých situacích a konkrétních případech měla dávat odstup, s některými jsem navázala hodně osobní vztah. Což v některých tragických osudech a koncích není úplně dobře.

Jako například loni, kdy zemřel jeden kluk, kterému Korunka dlouho pomáhala, a člověk zjistí, jak moc ho to zasáhlo… Že nebyl „jen“ klient, ale jako člen rodiny. To je moc těžké. A podobných případů mám kolem sebe bohužel hodně a často se k rodinám citově připoutám, i když si to zakazuji. Korunka pro mne totiž není pouze práce, ale je to moje srdeční záležitost. V loňském roce jsme pomohli 25 rodinám, znám jejich problematiku, jejich osud, ale nemůžu se úplně se všemi znát i osobně. To bych nezvládla…

Který z osudů vás zasáhl nejvíce?

Tak byla to rozhodně smrt Románka Polácha, který zemřel loni v lednu na cystickou fibrózu. Bylo to pro mě moc těžké období a dodnes jsem se s tím ještě nesmířila. Ale jsem moc ráda, že jsem s rodinou zůstala v kontaktu. Dokonce jsem kmotřička jeho sestřičky, která se narodila ani ne měsíc po jeho odchodu. Ale pokud děláte tuto práci, musíte se naučit vypořádat se i s takovým koncem. Já to ale bohužel zatím neumím.

Dělat dnes charitativní věci je daleko těžší, než před deseti lety.

Dělat dnes charitativní věci je daleko těžší, než před deseti lety.

FOTO: archiv Korunky Luhačovice

Kolika rodinám jste za dobu fungování Korunky Luhačovice již pomohli? Co po vás rodiny, či jiná zařízení, požadují nejvíce?

Neznám přesné číslo, ale už to bude kolem stovky. Rodiny shání hlavně peníze na zdravotní pomůcky, nebo léčebné pobyty, které nehradí pojišťovny.

Jste i patronkou Kojeneckého ústavu ve Valašském Meziříčí. Myslíte si, že tato zařízení mají stále smysl?

Každý, kdo pochybuje o těchto ústavech, by měl navštívit naše zařízení. Nebude se mu chtít poté odejít domů. Do Kojeneckého ústavu ve Valašském Meziříčí jezdím deset let. Za tu dobu se tam vše neskutečně změnilo, zmodernizovalo, je to tam nádherné, ale hlavně jsou tam úžasní lidé, všechny tety, sestřičky. Vím, že to dětem nikdy nenahradí maminku, biologickou rodinu, ale když slyšíte jejich osudové příběhy, mám pocit, že jim je v „kojeňáku“ mnohdy lépe. Na druhou stranu mnoho miminek, které se sem dostanou, odchází brzy do náhradních rodin, a to mě hřeje.

Projekt Otevřete oči, splníme vám sen ...

Projekt Otevřete oči, splníme vám sen ...

FOTO: archiv Korunky Luhačovice

Korunka Luhačovice je na Zlínsku známá i tím, že dvakrát do roka pořádá velké charitativní akce, kterých se pravidelně účastní zvučná jména českých osobností. Proč je to táhne právě za vámi do Luhačovic?

Nevím…Snad proto, že mě se spoustou z nich pojí přátelství a podpora osobností je tudíž založena na osobních vazbách. Dalším důvodem bude určitě i to, že za celou dobu je Korunka Luhačovice vnímána velmi seriózně a důvěryhodně. Nemáme skandály, neřešíme zlou pověst. Naopak, naše pomoc je konkrétní a lehce kontrolovatelná.

Kdo vám z nich pomáhá nejvíce?

Určitě můj kamarád Josef Alois Náhlovský, který byl u zrodu našeho sdružení a podpořil mě v mé myšlence začít se věnovat této činnosti. Taky mě seznámil se spoustou lidí, kteří nám dodnes pomáhají, jako je Lucie Bílá, Bára Basiková, Luděk Sobota s manželkou a spousta dalších osobností...

Veronika Záhorská s dcerou Jůlinkou.

Veronika Záhorská s dcerou Jůlinkou.

FOTO: archiv Veroniky Záhorské

Sama máte dvě zdravé děti. Když vidíte, kolik je kolem vás rodin, které to štěstí mít zdravé dítě neměli, vnímáte svůj život jinak? Máte pocit, že se vám díky nadaci změnily životní priority?

Já myslím, že jsem zase až tak nepotřebovala vidět mnohé nemocné děti, abych si uvědomila, jaký je to dar od Boha mít zdravé děti. Ale paradoxně to pomáhá mým dcerám, hlavně té starší, která se s dětmi z Korunky pravidelně setkává. Určitě je to dobrá škola do života a myslím, že to tak vnímá i celá má rodina a přátelé.

Je to jejich součástí a prožívají se mnou všechny úspěchy, ale také ty smutné věci, které se nám v Korunce občas stanou. Za deset let práce stojí za Korunkou mnoho dalších lidí, sponzorů, bez jejichž pomoci a stejného nadšení, by to prostě nešlo. A taky by se možná nepodařilo tolik krásných akcí, díky kterým jsme pomohli druhým, potřebným. Udělat z našeho sdružení jednu z nejznámějších neziskových organizaci ve Zlínském kraji. Za to jim patří velký dík a doufám, že i nadále můžu s jejich podporou počítat. Ono je totiž dnes dělat charitativní věci daleko těžší, než když jsem před deseti lety začínala.