Až neskutečný příběh Hedy Margoliové-Kovályové (1919– 2010) je obrazem dvacátého století se dvěma drtícími totalitními režimy, které procházely Evropou a ovlivnily osud mnoha jejích obyvatel. Ona ten svůj zachytila v pamětech, které pod názvem Na vlastní kůži poprvé vyšly v roce 1972 v exilovém nakladatelství Sixty Eight Publishers v Torontu a po listopadu 1989 pak v několika vydáních také u nás.

Počkám si, až doroste

Heda se narodila v asimilované pražské židovské rodině. Její otec byl finančním ředitelem továrny Waldes Otello Koh-i-noor, která vyráběla šicí potřeby. Proslavila se hlavně výrobou zvláštního typu zapínání, tzv. patentkami (stiskacími knoflíky), který si nechala i patentovat.

Nebylo jí ještě ani třináct, když se s Rudolfem 13. června 1932 poprvé náhodně potkali na ulici. On si právě nesl maturitní vysvědčení, ona si šla k hokynáři koupit kuličky na hraní. Brýlatý mladík se na děvče zálibně podíval a usmál se.

Odpoledne se Rudolf setkal s Máňou Kafkovou (shodou okolností Hedinou sestřenicí), s níž právě chodil, a řekl jí: „Dneska jsem potkal takovou malou hezkou holčičku. Počkám si, až doroste, a pak si ji vezmu.“ Asi za půl roku se znovu sešli na čaji u Máni a Rudolf Hedě ihned připomněl jejich první setkání. Od té doby se vídali často. Pomáhal jí ve škole, přimlouval se u jejích rodičů, když něco provedla. Byl o šest let starší a Heda v něm viděla spíše staršího bratra než budoucího partnera, ale Rudolf trpělivě čekal.

Vánoce 1936 ve Špindlerově Mlýně. Heda Blochová a Pavel Tigrid.

Vánoce 1936 ve Špindlerově Mlýně. Heda Blochová a Pavel Tigrid

FOTO: repro z knihy Na vlastní kůži

Časem ukončil vztah s Máňou a Heda opustila svého přítele Pavla Tigrida. Když odmaturovala, začali spolu doopravdy chodit. Na jaře 1937 Rudolf promoval na právnické fakultě a na podzim nastoupil vojenskou prezenční službu, kterou měl ukončit koncem března 1939.

V těch dobách se už smrákalo nad existencí Československa. Ti dva to však stěží vnímali. Jednou večer – byl podzim 1938 – šli tancovat a uprostřed pomalé skladby Rudolf najednou Hedu zarazil a řekl: „Svatba je vážná věc a ty jsi ještě moc mladá, abys mohla rozhodovat o tak důležitých věcech. Tak jsem to rozhodl za nás za oba. Příští rok v dubnu se vezmeme a nechci slyšet žádné odmlouvání.“ Heda, které mělo být v polovině září devatenáct, se rozesmála a kupodivu odpověděla: „Dobrá, já jsem pro!“

Z Lodže do Osvětimi

Zasnoubili se pouhý den před vpádem nacistických vojsk do Československa a svatbu měli 3. dubna 1939, tedy už v nově zřízeném Protektorátu Čechy a Morava. Mnozí kolem nich tehdy hledali cestu, jak uniknout z ohroženého srdce Evropy, ale oni měli oči pouze jeden pro druhého. Když si uvědomili, jaké jim hrozí nebezpečí, bylo už pozdě. Zažádali si o pasy, aby mohli vycestovat do Palestiny, ale potřebné doklady už nezískali.

V říjnu 1941 byli oba i s Hedinými rodiči deportováni do Litzmannstadtu, jak Němci přejmenovali Lodž, město ležící 140 kilometrů jihozápadně od Varšavy. V lodžském ghettu strávili tři roky nuzného života. V srpnu 1944 byli všichni převezeni do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau. Na rampě je očekával pověstný doktor Josef Mengele. Tehdy viděla Heda své rodiče naposledy.

Svatební fotografie Hedy a Rudolfa Margoliových (1939).

Svatební fotografie Hedy a Rudolfa Margoliových (1939)

FOTO: repro z knihy Na vlastní kůži

Sama měla obrovské štěstí. Některé mladé vězně odtud odváželi do táborů na západě, kde se měli zapojit do práce ve válečném průmyslu. I ona se jednoho zářijového dne se skupinou dalších žen ocitla u vlaku, ale poslední vagon se zaplnil těsně před ní. Jedna žena však omdlela a dozorci ji vyhodili na koleje. Zevnitř se ozvalo: „Ať nastoupí ještě jedna!“ Heda stála na okraji řady, hned vedle strážného, který řídil nastupování. Zařval jí do ucha: „Schnell!“ Surově ji postrčil k vlaku jako náhradnici. Už potom neviděla, jak strážní pažbami pušek postrkují zbytek skupiny ke „sprchám“ před plynovými komorami…

Utekli z pochodů smrti

O Rudolfovi neměla od jejich příjezdu do Osvětimi žádnou zprávu. Nevěděla tudíž, že také on byl v září 1944 odsunut na práci do jiného koncentračního tábora a v lednu 1945 převezen do Dachau. Tam dostal tyfus. Díky své znalosti francouzštiny se spřátelil s francouzským lékařem, který ho vyléčil.

Když se k táboru přiblížila fronta, byl z Dachau vypraven pochod směřující k rakouským hranicím. Vybrali do něj i Rudolfa. Hned první noc utekl s několika dalšími vězni do lesa. Kdyby zůstal, čekal by ho stejný osud jako všech 6700 vězňů – na příkaz Himmlera byli všichni u jezera Tegern kulomety postříleni…

Po několika dnech skrývání se 1. května 1945 setkal s americkými jednotkami a do Prahy se vrátil 8. června, kde se znovu uviděl s Hedou. Její záchrana byla podobným zázrakem. Pracovala v podzemní muniční továrně poblíž tábora Christianstadt v Gross-Rosenu v Polsku a 22. února 1945 uprchla z pochodu smrti, který směřoval do Bergen-Belsenu na německém území.

Hladová, vyčerpaná a bez jakýchkoli dokladů se šťastně dostala do Prahy. Obcházela přátele a prosila o úkryt, alespoň na pár dní, než se zotaví. Každý se však bál, protože ukrývání uprchlého vězně se trestalo okamžitou popravou celé rodiny. V beznadějné situaci dokonce zvažovala, že skočí z Karlova mostu.

Nakonec ji nechal jeden známý v prázdném bytě, kde přežila až do začátku května. Celé dny musela sedět ve vaně, aby sousedi nezaznamenali žádný zvuk, který by prozradil její přítomnost. Živila se přitom jen suchým hrachem. Byl prolezlý červy. Heda je pečlivě vybírala a potom hrášek namáčela a jedla. Později jí kdosi ironicky řekl, že to nebyla dobrá dieta – červi jsou totiž vynikající zdroj bílkovin.

Víra v komunismus

Heda i Rudolf přišli v nacistických lágrech o rodiče a téměř celé příbuzenstvo. Mnohé z těch, kteří se vrátili domů, zasáhl pocit viny: proč jsem zůstal na živu zrovna já, a ne moji rodiče, příbuzní a přátelé? Jsem jim všem zavázán. Oni zahynuli místo mne. Já za ně musím vybojovat svět, v němž by se tohle už nemohlo opakovat.

Legitimace Rudolfa Margolia, když pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu (1949).

Legitimace Rudolfa Margolia, když pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu (1949).

FOTO: repro z knihy Na vlastní kůži

Jak uvádí Heda v pamětech, jejího manžela „zasáhl prožitek koncentráků a okupace hlouběji než kohokoli jiného. Nikdy se nevzpamatoval z ponížení, že on, mladý zdravý člověk, důstojník čs. armády, se dal bez odporu zavřít a musel nečinně přihlížet všemu tomu vraždění.“

Právě tyto tragické zkušenosti ho přivedly k rozhodnutí, že jeho posláním se stane pomoc při budování nové, spravedlivé společnosti, v níž nebude útlak, chudoba, ale ani antisemitismus. Jemu i tisícům jiných se zdálo, že toho všeho lze dosáhnout jedině v rámci komunismu, politického systému, který deklaroval zrušení rozdílů mezi lidmi a bez výjimek akceptoval všechny rasy a vyznání.

Rudolf, který se v Dachau připojil k ilegální komunistické buňce (tam se také zrodila jeho víra v komunismus), v duchu svého přesvědčení pohrdal soukromým vlastnictvím a přesvědčoval Hedu, aby prodala všechno, co jí zbylo po rodičích. Do jejich maličkého vinohradského bytu vodil přátele, s nimiž do rána rozebírali problémy nové republiky. Heda o ekonomii a politice skoro nic nevěděla, sedávala v koutě a jen poslouchala.

„Vždycky, když někdo obhajoval demokratické zásady, ve kterých jsem byla vychována, všechno ve mně volalo, ano, tak je to,“ vzpomíná na stránkách pamětí. „Ale pokaždé jsem znejistěla, když se ozvaly námitky, že masarykovská demokracie byla neuskutečnitelná iluze. Že dala pod svou střechou vyrůst fašistickým a nacistickým stranám, které ji pak zradily. Že se vzdala bez boje Hitlerovi a že není možné vracet se nazpátek a dělat znovu tytéž chyby a za čas se dožít zase nového Mnichova.“

Iluze o Sovětském svazu

Asi týden po jedné takové celonoční debatě zavedl Rudolf Hedu ke svým vzdáleným příbuzným, manželům Hedvice a Vlastě Borkovým. Byli to předváleční komunističtí intelektuálové, kteří strávili celou válku v Sovětském svazu. V Praze nyní bydleli v pěkné vile, zcela neproletářsky zařízené.

Téměř se slzami v očích popisovali obětavost a vlastenectví lidí, jejich nezlomnou vůli po vítězství, a vyzdvihovali naprostou rovnost všech národů a ras. „Až o deset let později mi ta stará paní přiznala, že vše, co nám tehdy povídali, byla skoro samá lež. Prožili v Rusku těžké časy, lidé se báli s nimi promluvit, kvetla tam šmelina a kolaborace, antisemitismus a korupce, lidé často umírali pro nic za nic.“

Heda Margoliová-Kovályová v pamětech vysvětluje, že i rozhovor s Borkovými přispěl až k neuvěřitelným iluzím o SSSR, které měli oni a velká část populace. Na druhou stranu to však neznamenalo, že Rudolf Margolius nic nevěděl o politických procesech v SSSR ve 30. letech, kolektivizaci a Stalinových čistkách.

Měl o tom jakési povědomí, ale věřil, že komunismus už vyrostl z časů předválečného teroru, a chápal tyto události jako nevyhnutelnou přechodnou fázi, která se v československých podmínkách nemůže opakovat. „My nebudeme budovat socialismus v zaostalé zemi za imperialistické intervence a v kapitalistickém obklíčení,“ vysvětloval Hedě, „ale v mírových podmínkách a v zemi s vyspělým obyvatelstvem. Budeme si to dělat po svém, docela jinak než v Rusku.“

V prosinci 1945 přinesl Rudolf přihlášky a oba byli přijati do komunistické strany. „Dlouho jsem váhala, než jsem podepsala. Věděla jsem, že budu těžko snášet stranickou kázeň, měla jsem hrůzu ze schůzování. Tehdy jsem vlastně ani nestála o to, zúčastnit se aktivně politického života. Chtěla jsem pracovat, studovat, mít dítě, dohnat, oč mě válečná léta připravila.“

Rudolf měl čisté úmysly

Bylo docela přirozené, že Židé se většinou nemohli po válce jen tak klidně vrátit tam, odkud vyšli, a pokračovat, jako by se nic nestalo. „Cítili jsme, že musíme za každou cenu svět změnit. A komunismus byl přitažlivý zejména proto, že se jevil jako naprostý protiklad, nejhorší nepřítel nacismu. Demokracie je především víra v člověka, ale kde jsme ji tehdy měli vzít?“

Se synem Ivanem na procházce v Praze (1950).

Se synem Ivanem na procházce v Praze (1950)

FOTO: repro z knihy Na vlastní kůži

„Důvody pro to, abychom my, oběti jedné diktatury, přijali tak ochotně diktaturu novou, byly především psychologické a citové,“ poznamenává v jiné části pamětí. „Pro mou generaci byla válka traumatem. Skoro všichni lidé, pokud nebyli úplní blbci nebo egoisti, zažili otřes, ze kterého se jen těžko probírali.“

Rudolf Margolius se v listopadu 1945 setkal se svým bývalým spolužákem z gymnázia, komunistou Rudolfem Kličkou. Ten ho přesvědčil, aby nastoupil do Svazu čs. průmyslu, kde hledali lidi s jazykovými schopnostmi, aby pomohli při obnově poválečné ekonomiky.

„Nerozuměla jsem tomu tehdy a nerozumím tomu pořádně dodnes, ale vím, že postavit naše hospodářství na nohy byl nejdůležitější úkol. Rudolf a jeho přátelé byli přesvědčeni, že jedině tím, čemu oni říkali socialistické hospodářství, se to dá dokázat. Dnes se nám to všem lehko soudí a odsuzuje. Ale já vím jistě a nade všechnu pochybnost, že úmysly Rudolfovy a lidí jemu podobných byly čisté a dobré.

Chyby, kterých se dopustili, byly chyby v úsudcích, snad i vady inteligence, ale rozhodně ne charakteru. Bohužel, svět soudí podle výsledků – úmysly nehrají roli.“

Mně se to nemůže stát

V březnu 1949 dostal Rudolf Margolius nabídku na místo šéfa kabinetu v novém ministerstvu zahraničního obchodu. Manželka ho přesvědčovala, aby funkci nepřijal. I on byl proti, ale za dva dny přišel domů a oznámil: „Strana mi dala příkaz, že musím nastoupit.“ Když Heda protestovala, namítl: „Jsem přesvědčen, že jsme schopni vybudovat spravedlivější a svobodnější společnost. A za tohle přesvědčení musím převzít zodpovědnost.“

V srpnu téhož roku povýšil do funkce náměstka ministra pro styk s kapitalistickými zeměmi.

Pracoval skoro denně do noci a často ho volali na ministerstvo i v neděli. „A já prochodila celá odpůldne sama s kočárkem v parku a k smrti jsem záviděla šťastným rodinám kolem sebe,“ vzpomíná Heda. „Rudolfova fanatická víra ve správnost toho, co dělá, každého odzbrojila. Pokládal svoje statistiky za daleko spolehlivější než mé zkušenosti a stížnosti, které odbýval jako úzké a předpojaté. Všechno se časem srovná, chce to čas, jen počkej pár let a uvidíš.“

Ale situace v zemi se nelepšila. Naopak. Ačkoli Margolius nebyl politikem a veškerou svou energii věnoval řešení ekonomických problémů, nemohl nevnímat změněnou atmosféru ve společnosti, která byla stále více prosáklá strachem a nejistotou. „V roce 1951 už to bylo v Praze skoro jako za války,“ uvádí Heda. „Lidé si mezi sebou jen šeptali, neminul snad ani týden, aby nebyl někdo zatčen. Nestraníci si teď trochu oddychli, zatýkání se soustředilo většinou na členy strany.“

Pak bylo zatčeno několik lidí i na Rudolfově pracovišti a v dalších vládních úřadech. Heda se snažila manžela přimět, aby z ministerstva odešel. „Co když zavřou i tebe?“ ptala se úzkostně.

„To se nemůže stát,“ říkal. „I když nevěřím, že se ti lidé něčím vědomě provinili, přece museli udělat aspoň nějaké vážné chyby. Není možné, aby byli zavřeni úplně pro nic za nic. Já mám ale své věci v naprostém pořádku, dávám si na všechno pozor, nemohu udělat žádnou chybu.“

S druhým manželem Pavlem Koválym a rodinou syna Ivana (2001).

S druhým manželem Pavlem Koválym a rodinou syna Ivana (2001)

FOTO: repro z knihy Na vlastní kůži

Poslední setkání za pletivem

Rudolf Margolius byl přesvědčen, že má čistou minulost a jeho práce je důležitá pro ekonomickou stabilitu země. Doufal proto, že bude ušetřen. Nevěděl, co mnohem později odhalily archívy a objasnili historici – že proces se „spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“ byl iniciován z Moskvy a jeho přípravu řídili sovětští poradci za iniciativní spolupráce čs. vyšetřovatelů ze Státní bezpečnosti.

Když se původní koncepce procesu (protistátní spiknutí trockistického zaměření) proměnila v roce 1951 na antisemitskou, byl jako obviněný „vytipován“ také Rudolf Margolius. Režiséři tragického divadla mu přidělili i roli „sabotéra hospodářství“ a zneužili k tomu jeho kontakty se Západem, které měl z titulu své funkce náměstka ministra obchodu.

V lednu 1952 byl před svým bydlištěm gansterským způsobem zatčen. Heda ho znovu uslyšela až v listopadu, když byl proces se 14 obviněnými vysílán v rozhlase.

Nejdříve myslela, že Rudolf mluví v nějakém transu nebo pod vlivem drog, pak pochopila, že odříkává text naučený nazpaměť. Do komunistické strany vstoupil jenom proto, aby zrazoval, ve svém úřadě prováděl špionáž, obohacoval se a bral úplatky, v žoldu imperialistů osnoval spiknutí proti republice, sabotoval národní hospodářství… Padlo jedenáct rozsudků smrti, Gottwald všechny žádosti o milost zamítl.

Den před popravou, večer 2. prosince 1952, přivezli Hedu na Pankrác a mohla Rudolfa naposledy vidět. Dostali několik minut. Seděli proti sobě za hustou sítí z drátěného pletiva. Nemohli se dotýkat a nesměla mu ukázat ani fotografii malého syna.

„Chci, abys dala chlapci změnit jméno, nesmí trpět kvůli mně,“ řekl tiše. „Nic nenamítej a neříkej, prostě to udělej, je to moje poslední přání.“ Vykouřili spolu cigaretu a Rudolf potom náhle dodal: „Věř procesu, prosím tě. Nemysli na mne, ale na syna. Najdi mu jiného tátu, nezůstávejte sami…“