Čím žijete na začátku roku? Váš Lunární kalendář, který vydáváte už šestnáct let, se drží stále na prvních příčkách prodeje naučných knih.

To mě moc těší. Je fakt, že od září do února se můj život točí jen kolem něj. A vlastně celý rok. Základní pravidla jsou pořád stejná, ale snažím se pokaždé o nějakou změnu, překvapení, aby čtenáře stále bavil a neklesala úroveň. Takže v něm nechybí ani humor.

Ten mám s vámi spojený. Jste vždycky tak pozitivně naladěná, nebo klamete tělem?

Odjakživa jsem velká optimistka a taky workoholik, neumím se flákat. I když s léty té energie přece jen trochu ubývá. A ztrácejí se některé iluze… Naštěstí mi dal pánbůh pár šťastných vlastností: nikomu nic nezávidím, mám ráda veselou společnost a snažím se vyhledávat lidi, kteří jsou pozitivní. Takže když se někdy stane, že potřebuji dobít baterky a dodat energii, moje okolí mi pomůže.

Žofie Kanyzová

FOTO: Jakub Ludvík

Což je důležité. Kolem nás je i spousta „vysávačů“ energie a ne každý si je dokáže držet od těla.

Základem je opravdu mít přátele, na něž je spolehnutí. Nejde jen o zalévání kytek, když jste na dovolené. Někdy je třeba i přijet a pomoct na místě. Každý řeší své trable jinak – jeden vygruntuje byt, druhý zajde na vínko s kamarádkou, třetí si jde zaběhat… Já ráda jím, vidíte, že jsem jako měsíček v úplňku. Takže si místo náplasti dopřeju něco dobrého, mlsám, což je nejhorší varianta. Bojuji tak celý život s nadváhou a chutí k jídlu, právě proto vlastně vznikl můj kalendář.

Kdo vás k přírodní moudrosti našich předků přivedl?

Babička Anna. Vždycky říkala: počkej si na úplněk, v ten den pij jenom vodu a hned půjde váha dolů. Když se jednalo o kilo dvě, fungovalo to skvěle. Ovšem jak jich nachytáte víc, není to tak snadné. Při novoluní by se mělo taky pouze pít – ne kvůli váze, ale pro zdraví.

Babička byla moudrá žena. V čem vás ještě ovlivnila?

Je to zajímavé, ale naladila jsem se s ní na stejnou notu až tak tři roky předtím, než zemřela. To už jsem studovala na vysoké škole a najednou jsme si začaly rozumět. Byla tak svérázná, že nás jako děti spíš odrazovala a měly jsme z ní respekt. Užívala si život a byla do světa – ráda se hezky oblékala, bavila, líbili se jí až do konce života muži… Zatímco my jsme mysleli, že babičky by měly už jen milovat vnoučata a háčkovat.

Vidíte, i já si ji představovala spíš jako kořenářku s košíkem bylinek…

Kdepak. Ale jak milovala módu, vystřihovala si ze starých časopisů modely. I recepty a zajímavosti. Lepila si je do sešitů, které jsem zdědila a považuji je dnes za velký poklad. Tam jsem našla právě spoustu rad podle fáze měsíce: kdy se má bělit prádlo, jakou moc má úplněk.

Napadlo by vás jako holku, že budete sledovat fáze měsíce? Čím jste chtěla být?

Já chtěla být úplně všechno, to byl můj problém. Vždycky jsem se pro něco nadchla. Když jsem si přečetla detektivku, přála jsem si být Perry Mason a zachraňovat nevinné. Psala jsem básně, malovala, taky jsem milovala zvířata a chtěla být veterinářka. Dokonce jsem začala studovat vysokou zemědělskou, ale Suchdol byl z Vršovic, kde jsme bydleli, daleko a na cvičení začínající v sedm ráno jsem musela vstávat v pět, takže mé nadšení dlouho nevydrželo. Navíc jsem ráda chodila do divadla a byla večerní pták.

A chtěla jste být herečka…

Jenže při mé výšce 180 centimetrů to nebyla ideální volba. Dalo se čekat, že půjdu někam na oblast, a tam bych asi nenašla snadno partnera. Zajímala jsem se zkrátka o všechno, byla jsem strašně aktivní. V Polské kultuře jsem si kupovala časopis Ekran, ve čtvrtek jsem čekala před knihkupectvím na novinky… Nakonec jsem vystudovala loutkoherectví na DAMU, pracovala ve studiu Jiřího Trnky a občas si zahrála roličku ve filmu.

Ve filmu Láska mezi kapkami deště (1979) – ještě jako Žofie Veselá.

Ve filmu Láska mezi kapkami deště (1979) – ještě jako Žofie Veselá.

FOTO: archiv

A taky jste si kupovala v antikvariátech astrologické mapy, mám-li správnou informaci…

Tehdy ještě ne. Ale je pravda, že jsem chodila moc ráda do planetária, což platí dodnes. Anebo na Petřín do hvězdárny. V těch antikvariátech mě zajímaly zejména staré kalendáře, mám jich plné krabice a nevím, co s nimi. Manžel říká, že ta sbírka už přesahuje meze. Překvapilo mě, jak užitečným rádcem dokázal kalendář, dřív často jediná kniha v domácnosti, být. Nešlo jen o přehled dat, seznam jarmarků a trhů, ale také plnil funkci rádce. Všímal si pohybu planet a nabízel rady, jak podle fází měsíce pěstovat obilí, víno, kdy sít a sklízet nebo uzavřít sňatek. Tato pravidla, ověřená zkušenostmi předků a současníky zapomenutá, mě lákala.

Takže z nich jste si před šestnácti lety vzala „mustr“?

Základem se mi stal německý kalendář z roku 1696. Všimla jsem si totiž, že jak se různé věci dál přepisují, dělají se chyby nebo se opíše nesmysl. Pozdější lunární pravidla si tak často odporovala a docházelo až k nelogičnostem. Podobně je to s pranostikami – na některém místě víc prší, vznikne rčení, které se zalíbí i jinde, jenže tam už třeba nefunguje. V tom kalendáři byly taky perly, třeba že v určitý den dobře naladěné ženy touží po jízdě na saních nebo že by líné a ospalé děvečky měly dostat výprask. Zároveň jsem se dozvěděla, kdy se má pouštět žilou, kdy odstavit dítě od kojení, postarat se o telátko… To vše podle měsíce.

Kdy jste poznala na vlastní kůži, že měsíční rady fungují i v jiných oblastech než je váha?

Když si představíte, že měsíc ovlivňuje tak obrovské množství vody – zvedá přílivy a odlivy v mořích, je logické, že má vliv i na všechny rostliny a živočichy včetně člověka. Naše tělo se přece skládá z 80 procent z vody. Jde jen o to, tuhle sílu využít. Z vlastní zkušenosti i od čtenářek vím, jak krásné mohou být kytky pěstované právě podle lunárních pravidel. Mnohé mi děkují i za to, že snadno zhubly, což se ale bohužel netýká mě. Kovářova kobyla chodí bosa! Teorii znám přesně, na tu jsem odborník, radit umím dobře. Ale praxe…

Chcete říct, že už nedodržujete ani úplněk?

Přiznám se, že asi od pětapadesáti na to trochu kašlu. Hlavně kvůli času. Mám totiž ještě nakladatelství Krásná paní – vydáváme knížky a časopis. A kvůli úsporám pracujeme v minimálním počtu lidí, takže většinu dne strávím u počítače. A to je úplně nejhorší. Zachraňuje mě pes, s nímž musím chodit na procházky. Vždycky říkám: Bučíčku, ještě že tě mám!

S manželem Janem a psem Bučíkem v příjemném (že by úplňkovém?) rozpoložení.

S manželem Janem a psem Bučíkem v příjemném (že by úplňkovém?) rozpoložení.

FOTO: Dagmar Hájková

Jak se váš kalendář za ty roky změnil, rozrostl?

Má téměř stejnou podobu, hlavně grafickou, přibývaly pouze informace z astronomického ústavu. Z astrologie využívám jen informace, jak měsíc putuje zvěrokruhem, a podle toho se k němu přiřazují určité části těla. Na tomto základě sestavuji doporučení na konkrétní den. Samotné rady vycházejí ze současné, nejmodernější zdravovědy, mám na to dobré odborníky. Když je třeba měsíc ve znamení Lva, ovlivňuje určité orgány, v tomto případě srdce. A já hledám podle toho, zda měsíc couvá, nebo dorůstá, nejvhodnější kombinace. Baví mě vytvářet i časopis, ten už má vlastně v režii dcera, a publikaci s doplňkovými rozhovory a informacemi, hlavně od pana Špůrka. Na rok 2012 má zajímavé srovnání názorů na konec světa, má dojít k nějaké změně.

A dojde k ní?

Ne. 21. 12. 2012 je zcela nevinné datum. Daleko zajímavější bylo vloni 28. října, kdy končil podle mayského kalendáře jistý cyklus, a došlo k rovnováze. Co se děje od té chvíle, ovlivní právě konec roku 2012. Ale konec světa určitě nebude. Strašili tím už víckrát – na přelomu roku 2000 se přece měly zastavit všechny počítače atd. Lidi se rádi bojí. Svých starostí mají dost, a tak od nich raději utečou k těm celosvětovým.

Ve vaší nové publikaci jsem našla i článek o spisovatelce Luise Hayové, jejíž kniha Miluj svůj život se před dvaceti lety stala bestsellerem. Proč?

Je to jedna z knih, která mě velmi ovlivnila. Dřív mě ani nenapadlo, že by se člověk na sebe mohl dívat jinak, přemýšlet o sobě s láskou, mít se rád. A že se od toho může odvíjet naše psychické i fyzické zdraví. Ale pochopila jsem, že to funguje, i když to zatím úplně stoprocentně neumím. Jsem občas hodně sebekritická. Chce to zkoušet pořád znovu. Někdy se na sebe ráno usměju do zrcadla, pochválím se – a vydrží mi to až do oběda.

Naše nálady se mění i kolem úplňku, že?

Samozřejmě. Poslední úplněk byl strašně silný, nespala jsem celou noc. Došlo i k hodně sebevraždám, dopravním nehodám a porodům… Je to moment, kdy jsme nejvíc rozcitlivění a náchylní k afektům. Také jevy jako náměsíčnost mají logické kořeny. V poslední době dochází k odborným debatám na toto téma, někteří lékaři už vliv měsíce respektují a neobjednávají na tento den třeba velké operace, protože bývá větší krvácivost a komplikace. Naopak se ví, že se vše lépe hojí před novoluním. Mám dobrý pocit, že jsem se snad trochu zasloužila o osvětu, oprášila jsem moudra, která lidi odedávna znali.

Co byste doporučila teď po Vánocích, nějakou odlehčenou kúru?

Myslím, že každá změna musí začít od hlavy. Můj muž měl, a stále má, problém s kouřením. Režisér Macháček mu kdysi řekl, že to není věc vůle, ale inteligence. Totéž platí o všem ostatním. Chce to jen využít přílivové a odlivové energie, kdy si tělo rádo ukládá a kdy se naopak rádo zbavuje. Víme všichni, že ráno se má začít pečivem, dopoledne jíst ovoce a pak už jen maso, ryby a zeleninu… A vidíte, je pět odpoledne a já se krmím dortem! Místo abych popíjela bylinkové čaje. Nikdo to za nás neodpracuje, ani ten měsíc.

Dcera Bára (30) se Žofii narodila ve dvaatřiceti – byla ve své době starší matka a možná i proto dceři hodně odpouštěla.

Dcera Bára (30) se Žofii narodila ve dvaatřiceti – byla ve své době starší matka a možná i proto dceři hodně odpouštěla.

FOTO: Dagmar Hájková

Ale říká se přece, že jedno porušení nic neznamená…

A nic se nemá dodržovat úplně striktně. Nejhorší je stresovat se, že jsme zhřešili. Hlavní je pohoda. Když už si koupím nějaké čaje nebo drahou dietu, je dobré začít při couvajícím měsíci. A naopak supervitamíny beru při dorůstajícím, tělo je totiž lépe zužitkuje.

Dá se toto pravidlo použít třeba na nakupování?

Určitě. Ale to v kalendáři nepíšu, nedovolím si až takhle lidi ovlivňovat. To zase souvisí s postavením měsíce ve zvěrokruhu. Jsou znamení, kdy je člověk výřečnější, uvolněnější, lépe komunikuje, a jiná, kdy dochází víc ke konfliktům. Ale sama vím, že bych si nechtěla přečíst radu, abych byla dnes opatrná a nešla na důležité jednání nebo neřídila auto. To vás může zbytečně vystresovat. Když o té konstelaci nevíte, lze se z ní snadněji dostat. Jistý astrolog si vypočítal kritický den, kdy má zemřít. Celý den byl doma, pozval přátele a chtěl jít proti osudu. Jenže když se natahoval do knihovny, spadla mu na hlavu kniha, která ho zabila.

Takže vy byste nechtěla znát svůj osud?

Rozhodně ne. Je pravda, že jsem vydala vykládací karty a jsou momenty, kdy se docela ráda zeptám na nějaké rozhodnutí. Ale ne často a ne na nic zásadního – to se bojím. Někoho láká ptát se skoro denně na stejnou věc, což je nesmysl, taky musí dojít k nějakému časovému posunu. Občas se situace vyřeší sama, není dobré na nic tlačit.

Vyložila jste si i na nový rok?

To je pouze kalendářní cifra. Co se týče astrologie, hvězd a měsíce, neznamená nic. Proto si nedávám ani novoroční předsevzetí, ovšem nejsem proti nim. Kolem Měsíce by nemělo dojít k ničemu mimořádnému, žádné dramatické zatmění. Ale znovu říkám: všechno máme ve svých rukách. Nejtěžší je zvládat každodenní stres a mezilidské vztahy. Zdá se mi, že nejmladší generace je úžasná, mají obrovské znalosti a ke všemu přistupují s lehkostí, až nezodpovědností. Totéž si asi mysleli rodiče kdysi o nás. Já vidím budoucnost dobře.

Řídí se lunárním kalendářem i vaše dcera a manžel?

Báře bylo třicet, je Beran a žije už ve svém. Ale pokud vím, podle úplňku se aspoň částečně řídí. Je po mně a vždycky se pro něco nadchne, přečte si o tom všechno a pak mě poučuje. S manželem je to složitější. Kouří stále, i když ví, že novoluní by bylo ke skončení nejlepší. Prádlo nepere, na zahradě už taky moc nepracuje, protože léto tráví ve Francii…

Jak dlouho jste vlastně spolu?

Pětatřicet let. A jak jsme se dali dohromady? Prostě nás potkala láska. Když jsme se prvně uviděli, podlomila se nám kolena a bylo vše jasné. I kdyby řekl, že je švec, bylo by mi to fuk. Při takové lásce z nebe člověk dovede ledacos tolerovat, zůstat spolu v dobrém i zlém. Vzali jsme se po dvaadvaceti letech ještě jednou – v kostele. On si pamatuje všechna data a výročí, já ne.

Většinou to bývá naopak. Jaký den jste se potkali? Nebyl náhodou úplněk?

To fakt nevím, ale možná si to zjistím. Bylo to prvního května a nebylo to v průvodu. On hrál v Divadle Na zábradlí, já ještě studovala – a potkali jsme se na večírku homosexuálů v Rubínu. V první moment jsem si řekla: Jé, on taky? Ale docela jsme si ten život užili, jezdili jsme po kamarádech, hráli až do rána hry, i když v poslední době méně, což mu vyčítám. Nějak jsme se zamotali do svých povinností. Ale na romantické večery mohu úplněk vřele doporučit. Pan Horníček s manželkou si vždycky otevřeli šampaňské… Já si v mládí na to datum plánovala hezkou noc. Dnes spíš, jak vyjde čas.

Herectví je obletovaná profese, vy jste pěkná ženská. Žárlili jste někdy? A co by muselo nastat, aby se vaše cesty rozešly?

Velký důvod asi nebyl, ale občas jsme si zažárlili, běžně, bez scén. Když přišel jeden z nás později domů, většinou ten druhý seděl a čekal… Ale další z mých dobrých vlastností je, že si nic takového jako rozchod ani nepřipouštím, protože vím, že to neovlivním. A myslím, že můj muž totéž. Když si mě bral, řekl, že je jako vlk a ten má jen jednu partnerku pro život. A když to nevyjde, zůstane sám. My se i po těch letech domů těšíme! Muž má náturu, že dřív vyletí, drobná Itálie bývala, obvykle kvůli kompetencím. Létaly i talíře, ale to postupně mizí. Dnes raději každý někam zalezeme. A velím já. (smích)