„Tahle doba je bohužel založená na tom, že nic není zdánlivě problém, lze si půjčit, vše si pořídit na dluh a štěstí je jakoby na dosah. Jenže v životě to funguje malinko jinak,“ filozofuje Jan Zadražil.

„Mít všechno hned je zkratka, která málokdy někam vede. Poctivé prošlapávání cest je těžší, protože to je každodenní dřina, ale určitě funguje víc. Když něco máte hned a jakoby zadarmo, ať to jsou peníze, city, nebo skvělá pracovní příležitost, dluh pořád roste. Podle mě je lepší dělat všechno rovnou na plné pecky a poctivě. Věřím, že vše, co člověk pošle, se mu zase vrátí a že poctivost v tom, co dělá, stačí,“ tvrdí. To mu prý vštípili doma už jako malému klukovi a jeho životní styl je toho důkazem.

Poprvé bodoval na letním táboře

V posledních letech ho měli diváci možnost vídat jako lékaře Ludvíka Strnada mladšího v seriálu Velmi křehké vztahy a jeho následovníkem je další „bílý plášť“ Richard Bernát v seriálu Cesty domů. Kromě toho ale Honza také hraje na několika divadelních scénách a na stříbrném plátně – z poslední doby například ve snímku Zemský ráj to napohled nebo v televizním pohádkovém filmu O království z nudlí a štěstí bez konce.

A kdy ho napadlo, že by mohl být hercem? Přišlo to prý náhle – jeho prvním a kupodivu hned nadšeným publikem byli kamarádi na letním táboře u orlické přehrady. Právě skončil šestou třídu a ke svému vlastnímu překvapení dohnal hlediště plné dětí k salvám smíchu – přitom šlo o čirou improvizaci.

„Pamatuju si, že se mi na ten tábor vůbec nechtělo, ale v mém životě vlastně způsobil zásadní zvrat, protože když jsem se vrátil domů, oznámil jsem, že ze mě bude herec.“ Na táboře bylo tradicí hrát pohádku Mrazík a na Honzu Zadražila „zbyl“ Ivánek, protože roli, kde bylo nejvíc textu, nikdo nechtěl.

Šlo jen o krátkou scénku, přesto mu změnila život. Na jevišti totiž hrál nejen Ivánka, ale ve finále i další role, když jeho herečtí kolegové z řad malých táborníků své texty zapomněli. „Zásadní vzpomínka je ta, že se o tom, co se dělo při naší verzi Mrazíka, mluvilo několik dní a že jsem všechny rozesmál.“

Když následně své rozhodnutí ohledně volby povolání ohlásil doma, maminka prý nemrkla ani okem. Pouze jej upozornila, že pokud chce jít na konzervatoř, bude se muset připravovat na talentové zkoušky. „Do toho jsem se už tak nehrnul, ale maminka byla důsledná přípravu mi domluvila v dramatickém kroužku na lidové škole umění, který vedla Noemi Zárubová. A díky ní, i když to bylo až na odvolání, jsem se na konzervatoř nakonec dostal,“ bilancuje.

Škole moc nedal, ale vzpomíná rád

Z pedagogů, kteří mladého herce na škole během šesti let učili, nejvíc vzpomíná na Janu Preissovou a Jaroslava Satoranského. „Paní Preissová byla skvělá. Naše druhá maminka. Pan Satoranský zase „žehlil“ všechny naše průšvihy. Do ročníku jsem chodil třeba s Ivankou Jirešovou, Matějem Hádkem, Kačenkou Winterovou, Honzou Teplým, Radkem Valentou, Lindou Rybovou, Jirkou Rackem a Kristýnkou Jelínkovou. Všichni se potkáváme dál a je to krásný. Jsem pyšnej.

Na druhou stranu ve věku od patnácti do jednadvaceti let má každý samozřejmě úplně jiné starosti než pilně studovat, takže se musím přiznat, že jsem škole moc nedal.“

Jan Zadražil dokonce tvrdí, že profesi se vlastně učí dodnes. Po konzervatoři ho asi nejvíce ovlivnili režisér Vladimír Morávek, herečka Aťka Ambrová a Michal Lang, který mu svěřil roli ve hře Dávníci. „Hráli jsme ji dvě sezóny ve Švandově divadle v Praze a šlo o černou komedii s fantasy motivy. Byl to adrenalin. Michal Lang, který hru napsal a režíroval, po mně chtěl něco, s čím jsem se setkal vůbec poprvé, a jsem za to vděčný.

V pohádce O království z nudlí a štěstí bez konce si zahrál krásného prince. Na snímku s Ladislavem Hamplem (vlevo).

V pohádce O království z nudlí a štěstí bez konce si zahrál krásného prince. Na snímku s Ladislavem Hamplem (vlevo).

FOTO: Archiv , Právo

Proto říkám, že se stále učím, a všechno beru jako výzvu.“ Podobným osaháváním nového terénu pro něj bylo i natáčení snímku Labyrint, který co nevidět přijde do našich kin. Žánrově jde o thriller, při jehož vzniku řadu hodin strávil v podzemí téměř na hranici výdrže. Ovšem v krásných šatech se z drsného muže rázem dokáže proměnit i v pohádkového prince.

„Na rovinu ale přiznávám, že mnohem víc než hrát prince v pohádce o nudlovém království mě bavilo hrát loupežníka v pohádce O bílé paní, kterou skvěle ztvárnila Jitka Molavcová. Hezké setkání bylo i s režisérem Martinem Dolenským.“

Jak se neoženit

Pochází z Řeže u Prahy a rodiče se rozvedli v jeho osmi letech. Zařekl se tehdy, že se raději nikdy neožení. „Když se naši rozešli, byla to velká tíha a možná se s tím vyrovnávám dodneška. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, jak si s tím mám poradit, a tak jsem si trochu dětsky řekl, že když se neožením, nemůžu se ani rozvést. Asi mám štěstí, že jsem potkal ženu, která to zatím chápe. Jako ostatně spoustu mých vrtochů. A ačkoliv jsme spolu už od našich sedmnácti let a máme dvě děti, na svatbě momentálně nelpí, i když ze ze začátku ta otázka samozřejmě padla taky.“

Přestože má však herec v občance stále napsáno „svobodný“, svou roli otce rodiny bere velmi vážně. „Za to, že mám rodinu, jsem moc vděčný a zatím je to asi to nejsmysluplnější, co jsem v životě udělal.“

S Pavlou Vitázkovou v seriálu Cesty domů

S Pavlou Vitázkovou v seriálu Cesty domů

FOTO: Archiv TV Prima, Právo

Vlastně právě kvůli dětem Honza na delší dobu zakotvil v Divadle na Fidlovačce. O práci však musel požádat principála Tomáše Töpfera. „Po konzervatoři jsem hrál dva roky v divadle v Liberci, zatímco moje žena byla v Praze. Pořád jsem pendloval sem a tam, a když se měla narodit Kačenka, musel jsem si sehnat místo tady.

Tomáš Töpfer dával tenkrát dohromady partu lidí do souboru divadla Fidlovačka. Byli tam i moji spolužáci ze školy a lidi, s nimiž jsem chtěl pracovat. Tak jsem za ním šel a zeptal se, jestli by mi dal práci, protože se mi má narodit mimčo. Byla to tíha prosit o práci, ale udělal jsem dobře. Na Fidlovačce jsem strávil krásné tři sezóny, navíc v atmosféře, kdy se všechno rodilo.“

Přesto ho poměrně brzy zlákalo působení na volné noze. „Můj přítel Jakub Škrdla z jihlavského divadla Tejp často hlasitě vykřikne, že dobrodružství nečeká. Poměrně přesně tím vystihuje i můj postoj a to je to, co mě na životě baví nejvíc. Nikdy nevíte, co přijde, ale přesto se můžete těšit.“

Divadlu se prý věnuje pro potěchu duše i těla a rád se pouští do nových a neokoukaných projektů. Stejně si ale umí užívat i televizní seriály.

Divadlu se prý věnuje pro potěchu duše i těla a rád se pouští do nových a neokoukaných projektů. Stejně si ale umí užívat i televizní seriály.

FOTO: Petr Horník, Právo

Dva roky pekl pizzu

Na volné noze je Jan Zadražil dodneška. Momentálně hraje v pražských divadlech v Řeznické, ve Strašnicích a v brněnském Divadle Husa na provázku. Také působí ve společnosti Veselé skoky, o. s., kde ale především tancuje.

„Je to sdružení činoherců z celé republiky, kteří mají chuť naučit se něco nového – například step, balet, pantomimu, zpěv, akrobacii, různé národní tance – a také mají rádi humor. Naše vystoupení jsou vlastně pohybové grotesky a celkem máme v repertoáru už čtyři. Všechny nás to baví, i když to víceméně děláme zadarmo. O to větší radost se vrací.

A protože představení není založeno na jazyce, jezdíme i do zahraničí. Hráli jsme v Sarajevu, v Německu i ve Švýcarsku a v Anglii. Funguje to napříč národy.“ Mimochodem – tance si herec užil dosyta i v muzikálu Excalibur uváděném v divadle Ta Fantastika.

Když se něco dělá pro radost a nejsou z toho peníze, je třeba dohnat to jinde. „Ve chvíli, kdy nebylo čím platit složenky, jsem si nejdřív našel práci v pizzerii. Měl jsem jednu oblíbenou v Nuslích a tam mě pak nechali připravovat placky z těsta na pizzu, jenže doma mě skoro neviděli.

Při zkoušce hry Revizor uváděné v Plzni s kolegou z pražského Divadla na Vinohradech Martinem Zahálkou.

Při zkoušce hry Revizor uváděné v Plzni s kolegou z pražského Divadla na Vinohradech Martinem Zahálkou.

FOTO: ČTK

Zlom přišel ve chvíli, kdy za mnou přišla Sandra Pogodová, která na konzervatoř chodila o rok výš, abych s ní šel do seriálu Velmi křehké vztahy. Nechtěl jsem, ale pak jsem ve ,vékávéčkách‘ strávil tři roky, což bylo rozhodně víc, než jsem si myslel. A zároveň jsem musel konstatovat, že to, co jsem si vydělal na brigádě v pizzerii za dva týdny s dvanáctihodinovými službami, jsem při práci pro televizi měl za jeden natáčecí den. A navíc mě to i bavilo.“

S Mufem na Kilimandžáru

Role mladého doktora Ludvíka Strnada mu získala velké divácké sympatie. „Chtěl jsem se jmenovat Vendelín, ale pak jsem bral i jméno Ludvík. Postava byla zajímavá hlavně proto, že měla více poloh. Doktor Strnad byl veselý i trpký, cynický i chápající. A parádní byla spolupráce se scenáristkami Jitkou a Kateřinou Bártů, režisérem Vladimírem Drhou i s celým natáčecím štábem.

Největším zážitkem pro něj bylo setkání se staršími hereckými kolegy Oldřichem Víznerem a Janou Brejchovou. „Miloval jsem ji odmalička, a když jsem s ní teď hrál, připadal jsem si jako ve svých dětských fantaziích,“ říká.

Podobně si vážil i Oldřicha Víznera v roli svého seriálového otce. „Jenom jsem koukal, jak na to jde a jak to umí. Stejně jako teď zírám na pana Švehlíka v seriálu Cesty domů. Natáčet s takovými osobnostmi je pro mě splněním snů a připomíná mi to pocit, kdy jsem ještě jako posluchač konzervatoře na záskok v televizi uváděl nedělní studio Kamarád. Muf mi skákal po rameni a já měl pocit, že jsem dosáhl vrcholu Kilimandžára.“

Míru své popularity ale Honza nijak nezkoumá a rozhodně si přeje, aby byla založena hlavně na dobré práci. Celý svůj herecký život považuje za velké dobrodružství, ale právě to je pro něj hlavní hnací motor. Že by seděl u jednoho stolečku v jediném divadle, si představit nedokáže.

A aby si to zpestřil ještě víc, hraje na kytaru v kapele Moje řeč, Elektrošrot band a SSS (Strašnická skupina „Selavi“). Právě díky hudbě se už před lety poznal se svým seriálovým souputníkem Viktorem Limrem, hráčem skupiny Chichotaj.

Žena ho postavila do latě

Přestože se mu práce ve „vékávéčkách“ zalíbila, vstupovat do nové ságy Cesty domů se mu moc nechtělo.

„Do latě mě postavila moje žena, protože je pravda, že po skončení ,vékávéček‘ nám finančně pomáhala rodina, a to není žádná sláva a čest. Divadelní projekty, které dělám, jsou super a věnuju se jim pro potěchu ducha a těla, ale to bohužel není všechno. Žena mě zase vrátila v dobrém slova smyslu na zem.“

Jan Zadražil považuje za štěstí, že jeho partnerka není ze stejného oboru. „Jsem za to vděčný. Když intenzívně pracuju na nějakém projektu, mám pocit, že nic jiného nemá smysl, a že když se ta práce nepovede, zboří se celý svět a bude konec. Ve skutečnosti je to ale samozřejmě vždycky trošku jinak.“