Jak to celé vzniklo
Luděk Munzar příliš rozhovorů neposkytuje. Už jsem všechno řekl a napsal, myslí si. Přesto mi trpělivě skoro hodinu vyprávěl o svém životě. „Nezlobte se, rozmyslel jsem si to,“ telefonoval mi potom, když dočetl náš rozhovor. „I o tomhle už jsem mluvil.“ Zeptala jsem se ho, je-li tedy něco, o čem by vyprávěl rád. A vzniklo tohle povídání… O rozhlase.

„Rozhlas, to je moje srdeční záležitost,“ přiznává osmasedmdesátiletý herec hned na začátku našeho setkání v modřanské cukrárně. Pravidelně sem chodí se svým dlouholetým kamarádem, publicistou a básníkem Františkem Novotným na „hřbitovní soupravu“, jak s úsměvem říká, tedy na černou kávu, rakvičku a věneček, které časem nahradil harlekýn a větrník.

Jana Hlaváčová a Luděk Munzar

Jana Hlaváčová a Luděk Munzar

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Rozhlas miluju už od dětství, ačkoli jsme byli chudí a nikdy jsme ho neměli. Ale měl ho můj dědeček. Vybavuju si ten nádherný pocit, když jsem ležel u babičky v posteli, děda něco dělal na dvoře a já poslouchal pana Laufera, jak komentoval fotbal. Rádio mě fascinovalo. Nikde nic, jen linoucí se zvuk a plamínky od kamen. Protože nebyla televize, lidé se večer scházeli u rádia. My jsme se scházeli u pana krejčího z naší ulice,“ vzpomíná Luděk Munzar na zrod své lásky k tomuto médiu.

Jen lampička, mikrofon a já

Pracuje pro něj už víc než padesát pět let. Ačkoli zářil na divadelních prknech a natočil mnoho filmů a televizních inscenací, práci pro rozhlas mezi všemi hereckými disciplínami řadí na přední místo. Zejména dramatizaci a četbu známých románů měl moc rád.

„Všude ve studiu bylo zhasnuto, svítila jen jedna lampička, pod ní ležela kniha. Kromě režiséra a techniků jsem na to celé byl jen já sám a můj hlas,“ vybavuje si intimitu takových chvil.

„Musel jsem se soustředit, dávat pozor, aby papír nezašustil, aby nikde nic nevrzlo. A za večer jsem si zahrál několik figur, které jsem musel odstínit jen hlasem. To by se mi na jevišti stát nemohlo! Však mě taky po každé takové četbě příšerně bolely nohy. Celé to napětí se mi do nich vrazilo. Kolikrát mě bolely tak, že jsem pomalu nemohl odejít ze studia,“ vypráví herec, jehož denní rozvrh se posledních několik let točí zejména kolem jeho malé vnučky Aničky.

Nabídku práce na rozhlasový cyklus věnovaný myšlenkám novináře a spisovatele Karla Čapka však odmítnout nemohl. Zvlášť pokud s ní přišel jeho dlouholetý přítel, textař, básník a novinář František Novotný, o kterém tvrdí, že to je Seifert 21. století.

Od nárazníku k přátelství

Jejich přátelství začalo prozaicky: Luděk Munzar plnil roli nárazníku právě mezi Františkem Novotným a svou ženou, herečkou Janou Hlaváčovou. Ta tehdy s Františkem spolupracovala na úspěšném rozhlasovém pořadu věnovaném šansonům, songům a písničkám.

„A František jí dodával texty na poslední chvíli. Jak je Jana laskavá a tolerantní, tak tady tiše zuřila. Je ze staré školy a chce mít dost času na přípravu. A tak jsem pro ty texty, které František bohémsky přinesl tu v podvečer, tu v den vysílání, chodíval dolů k brance raději já,“ vysvětluje Luděk Munzar, jak vzniklo teď už více než desetileté přátelství. František Novotný si hereckou a manželskou dvojici záhy pozval do svého pořadu Dobré jitro, kde jí poskytl tříhodinový prostor.

„Zkuste si vysílat živě tři hodiny od pěti ráno, a k tomu posluchače zaujmout,“ chytá se ještě dnes za hlavu Luděk Munzar. Přiznává, že tehdy měl velikou trému a uklidnil ho až vítězně vztyčený palec Františka Novotného za sklem studia. Dával mu tak najevo, že je vše v pořádku a posluchači do studia nadšeně telefonují už během pořadu.

„Četl jsem tehdy lidem svoje zápisky, úvahy, vzpomínky. Třeba na to, jak jsem se jako kluk chodil dívat u nás, ve Smiřicích (obec severně od Hradce Králové - pozn. red.), kde jsem vyrůstal, na nádraží. Nestavěly tam rychlíky a dodnes je tomu tak. Všechny, co jezdily napravo, do hor, to pro mě bylo špatné, protože to bylo do Sudet. Zato vlaky, co jely na druhou stranu, směrem na Hradec Králové, ty jely do světa. Povídal jsem o dědečkovi, o létání, o Národním divadle, tak jak mne srdce vedlo.“

Pořad měl ohromný úspěch. Přišlo tolik dopisů, že je má Luděk Munzar dodnes schované ve třech krabicích od bot. A dodnes ho mrzí, že na všechny nestihl odpovědět.

Být Karlem Čapkem

Vysílání jen zpečetilo hercův srdečný vztah k rozhlasovému médiu, ke kterému se rád vrátil. Nikdy také nechybí u rádia, když má František své nedělní Dobré jitro. A rád se jednou za čtrnáct dní, vždy v sedm večer v novém pořadu ČRo 2 Praha nazvaném To je život, který uvádí také František, proměňuje ve čtvrthodinovém Setkání s Karlem Čapkem v tohoto prvorepublikového novináře a spisovatele.

Karel Čapek celý život respektoval tu zásadu, že se slova nepočítají, neměří, ale váží. Kéž bychom uměli i v dnešní době plné plytkosti nacházet častěji slova moudrá, vlídná a pravdivá!

Pořad čerpá z autentických Čapkových fejetonů a glos. Oba přátelé se shodli, že připomenout myšlenky známého spisovatele je nesmírně těší, protože jsou stále aktuální.

Luděk Munzar

Luděk Munzar

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Stačí namátkou vybrat: Někdy si nejsem jist, co je nejhorší zlo veřejného života. Zda závist, nebo korupce, nebo demagogie. Ale největší zlo je nepravdivost, neboť nebýt jí, stála by nenávist, korupce a demagogie tak strašlivě naze před očima všech, že by je už asi ani nebylo nutno vyvracet.

„Čapkovy myšlenky jsou psané krásným, čistým jazykem, kde není písmeno zbytečné. Jsou formulovány tak, že je musí pochopit každý. A jak jsou aktuální a nadčasové, jako by je Karel Čapek psal dnes! Přitom vyšly v novinách 6. května roku 1932. Navíc on nikdy není zlý, ani ironický, ani potměšilý. Je vždy slušný. Jeho myšlenky jsou formulovány jasně, prostě a zasáhnou srdce i mozek. Za jeho slovem nevidíte jiný význam, nežli tam je. Uvědomuji si tu obrovskou noblesu ve srovnání s dnešní adorací arogance. Tu úctu k člověku. Vnímám i obrovskou pokoru mistra slova, kterým Čapek byl. Pro mě je to, co psal, jako modlitba,“ vyznává se herec, který má k tomuto autorovi obzvlášť vřelý vztah.

Slova se neměří, ale váží

Nejen kvůli preciznosti jazyka, jasnosti úvah nebo kvůli tomu, že si zahrál v několika adaptacích jeho děl. Je to i proto, že se jako mladý herec sešel před skoro půl stoletím na jevišti Národního divadla s manželkou Karla Čapka, herečkou Olgou Scheinpflugovou. Netají se tím, že tuhle vzdělanou a nevšední dámu obdivoval nejen pro její rozhled a jasný úsudek, ale i proto, že mu mnohokrát pomohla v nelehkých životních situacích.

„O Čapkovi jsme samozřejmě mluvili mnohokrát. Už tehdy jsem jeho styl obdivoval. Když mi pak Olinka ukazovala místnost, kde se scházeli pátečníci, místa, na kterých sedával Peroutka anebo TGM, cítil jsem se velice poctěn,“ doplňuje Luděk Munzar pozadí svého vztahu k autorovi.

Na závěr si vzpomíná na originální čapkovskou citaci na adresu zbožňované manželky: „Olinko, ty máš takovou vyřídilku, že kdyby sis během herecké zkoušky dala do pusy pletací dráty, upleteš dva svetry!“

A Luděk Munzar dodává: „Všimněte si, kolik je v tom laskavosti. Myslím, že bychom v dnešní záplavě pseudocelebrit neměli tak snadno zapomínat na velké osobnosti našich dějin. Karel Čapek celý život respektoval tu zásadu, že se slova nepočítají, neměří, ale váží. Kéž bychom uměli i v dnešní době plné plytkosti nacházet častěji slova moudrá, vlídná a pravdivá!“