Článek
Ve Viole vzpomínáte na svého přítele Františka Hrubína a přednášíte úryvky z jeho Romance pro křídlovku a z Černé denice. Znamená to, že se k herectví vracíte?
Kdepak, já už veřejně nevystupuji a nehodlám na tom nic zásadního měnit. Ale víte, jak to chodí – dlouho se neděje nic a pak se semele všechno najednou. Pan Robert Tamchyna mě požádal o večer ke stému výročí narození Františka Hrubína, které připadá právě na dnešek. A to je doslova slušnost vyhovět, když jsem měl to štěstí prožít s tak výjimečným člověkem kus života! Řekli jsme si, že zavzpomínáme, udělám kousek Romance pro křídlovku... Plánoval jsem to jako jeden večer, ale prý je o to ohromný zájem, tak jsem slíbil pár repríz. Ale jako repertoárové představení to rozhodně neplánuji.
Nejen pro diváky, i pro vás je to příležitost si velkého básníka připomenout.
Nejen básníka, hlavně člověka, s nímž nás kdysi svedlo dohromady přestavení Srpnové neděle v Národním divadle. Já byl kluk, on velký umělec, dělilo nás 33 let, ale jak rostlo naše přátelství, ten rozdíl se smazával. Dnes už je nás málo, kteří si ho pamatujeme, a věřte, že je na co vzpomínat. Na spousty historek, ale i věcí, které mi došly až léty, protože tenkrát jsem byl mladý a leccos jsem si neuvědomoval. Měl jsem to ohromné štěstí, že když vznikala Romance pro křídlovku, dával mi kousky číst, byl jsem účasten tvorby, a teprve teď si uvědomuji, co to znamenalo. Ty večery by měly být malinkatou splátkou jako vděk, že jsem mohl v jeho přítomnosti být.
Jak vás přemluvil Jan Hřebejk, abyste přijal roli v jeho novém filmu Nevinnost?
Vůbec mě nepřemlouval, nic zvláštního, natož senzačního na tom není. Jen našel odvahu mě po tolika letech obsadit do nevelké role starého profesora, a já jsem souhlasil.
On ten váš – byť krátkodobý – návrat překvapuje asi hlavně proto, že se před časem hodně psalo, jak odmítáte všechny role. Přitom vlastně v televizi jste jich několik přijal.
Psalo, psalo… Víte, já jsem si rozzlobil bulvár. Odmítl jsem rozhovor a hned druhý den vyšlo na titulní straně, že nechci hrát, že naprosto všechno odmítám. Ale tím to neskončilo, přicházely další nesmysly. Třeba když vysílali v televizi můj medailón, vzápětí vyšel článek s „šokujícím“ titulkem, že jsem se těžce zranil. A já si jen odřel nohu o lavičku… Na dovolenou mi volal vyděšený kamarád, že jsem podle bulváru po smrti. Ono to člověka rozhodí, zvlášť, když pak vycházela ta spousta lží a pomluv o dceři Barunce. Ale také se stalo, že mi paní v trafice řekla, že to neprodává, že prostě ten list strčila pod pult.
Sledujete hereckou kariéru své dcery?
Na Ordinaci v růžové zahradě se nedívám. Ale viděl jsem Barunku hrát v několika divadelních představeních. Vybrala si to, tak hraje – u nás se o divadle moc nemluví.
Žena ani dcera si nenosí práci domů?
Ale to víte, že někdy si člověk něco přinese. Já už jsem jinde, to spíš Jana. Je jasné, že když herec přijde z představení, motor ještě běží a musí se vypovídat třeba jen z toho, že stůl byl na jevišti o kousek jinde. A já, protože jsem to povolání dělal, poslouchám. Ale mám už léta jednu zásadu – nejsem-li dotázán, mlčím. Někdy z toho byly i rodinné maléry: žena měla premiéru a já mlčel. Pak jsem se hájil tím, že taková výborná herečka sama pozná, jak hrála.
Sledujete současné divadlo jako divák?
Moc ne, a hlavně už nesleduji pořad Divadlo žije. Když jsem viděl průřez tím, co se dnes uvádí, jsem rád, že už toho nejsem účasten. Nám dokonce občas chodí dopisy: „Co tomu říkáte, paní Hlaváčová, pane Munzare, je to vůbec možné?“ Já nevím, ale asi je. Poetika už je jinde, já nemám touhu to předělávat, ale ani sedět v divadle jako otrávený starý dědek a čekat, jestli mi dají roli. Stárnout je těžké a stárnout důstojně ještě těžší.
Vy ale vůbec nepůsobíte jako otrávený starý dědek!
Já také nejsem. Vždyť jsem prožil sedm nádherných let s vnučkou Aničkou. Teď už chodí do druhé třídy, ale donedávna se můj život skládal z toho, že jsem jim ji už ráno sebral a všechno ji učil. Aby uměla utíkat, aby přelezla plot, pak aby z něj skočila. Učil jsem ji plavat, potápět. Chci, aby jednou měla pocit, že s dědečkem byla sranda. Teď je to někdy obráceně, už se ona nabídne, že mě přidrží – samozřejmě vím, že to má od maminky. Jako bych ji slyšel: „Dej na dědečka pozor!“ Mám zkrátka pocit, že bych měl splatit, co mi dal můj děda a můj táta. Kdyby byly v rodině ještě čtyři malé děti, já bych se nebránil.