Lidé se nějak pojmenovávali od nepaměti, i když v dávných dobách šlo z našeho pohledu o jména, která se podobala spíše přezdívkám. Tyto přezdívky nějak vystihovaly individualitu člověka či oslavovaly svého nositele, mnohdy ale šlo i o nadávky. V době, kdy u nás zvítězilo křesťanství, k nim přibyla zejména jména biblická, jako například Petr, Jan a mnoho dalších, hlavně jména apoštolská.

S nárůstem počtu lidí však došlo k tomu, že v jedné vsi, osadě nebo městečku bylo najednou mnoho Petrů i Janů a bylo třeba je od sebe odlišit.

„Aby bylo možné jednotlivé lidi od sebe rozeznat, začaly se ke jménům křestním, tedy k těm, která dětem vybírali rodiče ke křtu, přidávat různé přídomky, přívlastky, příslepky a doplňky, kterými se jmenovci od sebe odlišovali. Pokud tedy byli ve vsi dva Petrové, z nichž se jeden věnoval kovářskému řemeslu, mluvilo se o něm jako o Petru kovářovi a druhý, který kovářem nebyl, byl nekovář.

Nekovářem ale mohl být i Petr, který se kovařině věnoval, ale oproti druhému kovářskému mistru Petrovi byl méně šikovný.

„Prapůvodně všechna vlastní jména, a to obojí, tedy křestní i příjmení, byla jména obecná a měla konkrétní obsah, tedy něco znamenala,“ vysvětluje Mgr. Vladimír Mates, který se vznikem a vývojem příjmení, vědou zvanou onomastika, zabývá desítky let a na svém kontě má i několik knížek s touto tematikou.

Vladimír Mates

Vladimír Mates

FOTO: Petr Horník, Právo

Pro vznik příjmení je důležitý rok 1786, kdy císař Josef II. vydal Patent o dědické posloupnosti.

„Josef II. nařídil, že jména se nesmí měnit, jak bylo dosud zvykem, ani pozměňovat; jméno bude dědičné a děti se budou jmenovat po otci. Účelem patentu bylo zpřesnění evidence kvůli výběru daní, vojenské povinnosti a podobně,“ vysvětluje Vladimír Mates.

Aby bylo vydání patentu naplněno, došlo k úřednímu zlegalizování původních přídomků či příjmí za příjmení.

Kde se vzala

V češtině je nejvíce jmen odvozených od křestních jmen, jejich skupina tvoří celou jednu třetinu. Někdy mají podobu zdrobnělin, jindy jsou z nich vyjmuty části a k nim přidány některé z našich četných přípon. V dalších případech jde o varianty téhož jména převzaté z jiného jazyka.

„Nejvíce verzí v příjmeních má jméno Jan. A to jak ve své české podobě, kdy z Jana vznikla příjmení jako Janíček, Janek, Janeček, Janovský, Janoušek a mnoho dalších, tak z německé podoby Johann pak Hans, ze které vzešel Honza, Honzík, Hanzelka, Hanzlík a další odvozeniny,“ vypočítává odborník.

Vlastní původ mnohých jmen často směřuje do staré češtiny. Řada jmen vznikla i ze slov, která se do dnešních dnů nedochovala, případně nejsou používána.

Například takové jméno Klomínek. Člověku by nejvíce ze všeho připomínalo zkomoleninu slova komín nebo jeho zdrobněliny komínek, pravda je však jinde. „Toto příjmení bylo patrně odvozeno od dříve často užívaného slova chlum – tedy kopec, zalesněný vrch a podobně. Dá se tedy předpokládat, že jeho původní majitel žil na nějakém zalesněném vrchu.

Jména vzniklá z archaických slov nebo slov dříve více frekventovaných jsou svým způsobem jazykovou památkou či konzervou, která zachycuje někdejší stav jazyka,“ říká Vladimír Mates.

U části příjmení je i riziko špatného výkladu, protože existuje několik možných variant

Tvorbu jmen poznamenaly i dějinné události. Velká část jmen pochází z němčiny. Je to způsobeno hlavně tím, že od přelomu 12. a 13. století k nám byli zváni němečtí kolonisté, i později v historii nás zasáhlo několik germanizačních vln. Kromě němčiny se vyskytuje i hodně příjmení odvozených z biblických jmen: řečtiny, latiny a hebrejštiny. A to z někdejších křestních jmen.

Tvar jmen ale mnohdy může mást. „Například jméno Jonáš není odvozenina ze jména německého původu Johan, jak by se mohlo zdát, ale jde o hebrejský výraz pro slovo holub,“ dodává onomastik.

Své tajemství vždy nevydají

U části příjmení je nemožné vystopovat původ. Důvodů, proč se to nedaří, je více. Některá příjmení mohou pocházet z dávno zapomenutých výrazů či ze slov užívaných pouze v některém z nářečí, která již vymizela. Svou úlohu mohlo hrát i to, že jméno bylo nějak pozměněno a zkomolení je příliš velké, případně bylo převzato ze slova cizího, jež bylo násilně počeštěno a s původním slovem tak má už z jazykotvorného pohledu pramálo společného.

U části příjmení je i riziko špatného výkladu, protože existuje několik možných variant. „Tak je tomu třeba u jména John. Při prvním pohledu by se chtělo vyslovit podle anglických pravidel Džon…

Já bych ale řekl, že výslovnost Jón, tak jak ji užíváme v souvislosti s oslovením ministra vnitra, může být na místě. Toto jméno může být zkrácené německé Johann, to z latiny Jahannes, to z řeckého Ioannés a dále dospějeme až k hebrejskému Jochánán. A to obsahuje, jako mnoho dalších jmen židovského původu, význam celé věty. V tomto případě se vykládá jako „Bůh se sklonil, či „Bůh je milostivý“,“ upřesňuje odborník.

Koruna kmene života

Hledání původu příjmení je mnohdy práce zdlouhavá, při které hlavní roli hrají výkladové slovníky staré češtiny, staré překladatelské slovníky i vývoj pravidel pravopisu a výslovnosti. Pro mnohé jedince má ale objasnění původu jejich příjmení velký význam. Lidé stále více touží znát svou minulost a snaží se všemožně pátrat po svých předcích. Znalost původu jména je pro ně nedílnou součástí rodinné historie.

„Mnoho lidí si nechává sestavovat rodokmen nebo si ho i samo sestavuje. Hledají v matrikách a snaží se dohledat rodovou linii co nejhlouběji do minulosti. Součástí takového bádání bývá i jazykový rozbor, který si pak dávají na úvod svého genealogického pátrání.

Význam jména těmto zájemcům o své předky a svůj původ v nejednom případě usnadnil jejich práci. Pokud bylo příjmení žadatelů o rozbor původu jména odvozeno z názvu obce či kraje, vydali se logicky hledat do matrik v místech, kde jejich předkové žili, což některým zjednodušilo práci,“ uzavírá Vladimír Mates.

Co prozradí o politicích
KLAUS– příjmení prezidenta Václava Klause je německou podobou původně řeckého Nikelaos, která vznikla složením dvou slov – jména bohyně vítězství Niké a výrazu laos znamenající totéž co demos – lid. Význam jména se interpretuje jako „vítěz v lidu“.
ŠTĚCH– předseda Senátu Parlamentu České republiky Milan Štěch má jméno odvozené od řeckého slova stephanos – věnec (dávaný na hlavy vítězům). Z tohoto slova vzniklo i české jméno Štěpán, slovenské Štefan a francouzské Étienne a další podoby.
NĚMCOVÁ– příjmení předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové je odvozeno od všeslovanského výrazu pro naše západní sousedy – Němce. Tak byli našimi dávnými předky nazýváni, protože jim nerozuměli a připomínali jim vlastně němé.
KOCOUREK– ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek má své příjmení jasné – jde o zdrobnělinu slova kocour. Slovo vzniklo pravděpodobně převzetím z němčiny (Katze), původ sahá přes latinské catta až k prapůvodně núbijské podobě kadis.
JOHN– význam příjmení ministra vnitra Radka Johna patrně vychází z německého Johann, to z latinského Johanes a z řeckého Ioannés. V hebrejské podobě jde pak o Jochánána, což se vykládá jako „Bůh je milostivý“ či „Bůh se sklonil“.
KALOUSEK – příjmení ministra financí Miroslava Kalouska jazykově souvisí se sovou – kalousem a jeho zdrobnělinou kalouskem. Slovo kalous je příbuzné s kalem. Výraz kal má pravděpodobně indoevropské kořeny pro pojmy černý nebo tmavomodrý. Druhou možností je příbuznost s hlínou či s blátem. Dalo by se říci, že kalous je kalousem proto, že byl považován za ptáka nečistého, často spojovaného s příchodem smrti.

Jak se proniká do původu příjmení

Příjmení se vyvíjela dlouhou dobu. Od zmíněných přídomků a v předposlední fázi příjmení po dnešní stav. Určitá část tohoto procesu probíhá i dnes. Stačí jen, aby si někdo chtěl upravit pravopis u svého příjmení, chtěl jméno počeštit nebo naopak převzal za své jméno svého manžela – cizince či si jméno chtěl zcela změnit a odvodil ho od nově vzniklých slov.

FOTO: Petr Horník, Právo

Zcela zvláštní pak bývá leckdy souboj při přechylování na ženskou podobu. Leckomu se přípona -ová nezamlouvá a usiluje o tvar bez ní.

Jak se ale postupuje při hledání jazykových základů jmen?

1. Značnou část příjmení tvoří jména vzniklá z původních přídomků odvozených od tělesných nebo duševních vlastností. Do této skupiny patří například Dlouhý, Zrzavý, Shrbený apod. Řadí se sem i jména „zvířecí“, tedy Sojka, Straka nebo Vlk. I tato jména byla dávána na základě nějaké shody. Straka mohl být zloděj, který kradl jako straka, a Vlk mohl být samotář, šedivý nebo mohl mít třeba hlas, který se podobal táhlému vlčímu vytí. V dávných dobách tato jména bývala dávána i na ochranu svého nositele před tajemnými silami přírody a různými démony.

2. Další skupina příjmení vznikla podle stavu a povolání svého nositele. Zde najdeme například Tesaře, Sedláka či Tkadlece.

3. Příjmení často kopírují i místa původu našich předků, tedy to, kde se usadili a žili. Sem patří například nejrozšířenější jména, jakými jsou i Novák a Nováček – tedy ti, kteří někam přišli jako noví, patří sem ale i jména Blatný, Pražák a další.

4. Podobně vznikala i jména podle místa, kde člověk v dané vsi či městě bydlel. Zárybnický bydlel někde za rybníkem, Zápotocký zase za potokem, Podlešák pod lesem a Podskalský pod skalami, někde v podskalí. Ve městech jména vznikala i podle toho, jaké domovní znamení nesl dům, ve kterém člověk bydlel. Jméno Vodsloň tak prozradí, že člověk bydlel v domě U Slona, Otryba pak v domě, který neslo na svém štítu rybu, tedy pocházel z domu U Ryby.

5. Specifikem českých příjmení jsou jména vyjadřovaná slovesem ve tvaru příčestí minulého činného. Například Neplatil, Zatloukal, Utíkal nebo Zapletal. Člověk s tímto příjmením byl zřejmě tak úzce spjat s činností, kterou dělal, že se mu stala osudnou. Neplatil, asi měl dlouhodobě nějaký dluh, a byl tak tím, kdo neplatil, Utíkal, možná často spěchal nebo si mohl svůj život zachránit útěkem. Tato jména mohla původně souviset i s nějakou komickou historkou.

6. Příjmení kopírují i cizí slova a jména. A i z nich pochází bezpočet variant. Třeba takový Fischer, tedy v němčině rybář, má řadu variant, k nimž patří i Fišárek.

7. Do největší kategorie příjmení patří jména, jež vznikla odvozením od křestních jmen: Petr, Petřík, Petera, Peterka, ale i Pech, Pechářek, snad i Pehe. Nejvíce z nich tvoří odvozeniny od jména Jan. Těch je na šest stovek!