„Haiťan, to je smích, doteky a mobil. Žijí ve stanech, ale pořád se usmívají a jsou spokojeni a hlavně velmi přátelští. Spousta lidí, kteří jsou zaměřeni na materiální hodnoty, by tohle měla prožít. Zjistíte, že se obejdete bez většiny věcí, které vám tu připadají nezbytné,“ shrnuje svůj poznatek z chudé země postižené zemětřesením a následnými nemocemi, bezvládím a chaosem, který ještě tu a tam zpestří hurikán nebo tropický liják.

„Přesto vypadají spokojeně a vůbec jsem nechápal, když jsem viděl ráno jít tamní děti do školy v úplně dokonale čisté vyprané uniformě,“ říká chirurg a ortoped.

Před časem se přihlásil k organizaci Lékaři bez hranic, aby mohl vyjet pomáhat do oblastí ohrožených boji či zmítaných přírodními živly. Na podzim přišel „povolávací rozkaz“ na Haiti.

„Chtěl jsem si vyzkoušet základní medicínu z doby, kdy se musel člověk spoléhat víc sám na sebe a neměl moderní přístroje a vyšetřovací metody. O nějakou dobu zpátky jsem se na Haiti sice posunul, ale neoperovali jsme třeba pod stany. V Leogane, kde jsem působil, už byla kontejnerová nemocnice evropského typu,“ přibližuje tamní prostředí doktor Šebek.

Dva lékaři na dvě stě pacientů

Odjížděl s obavami i o vlastní život. Ty se naštěstí po týdnu zcela rozplynuly, když viděl, jak jsou Haiťané přátelští a navíc Lékaře bez hranic velmi uctívají a konvoji jejich aut bez potíží uvolnili i průjezd barikádami při demonstracích v průběhu prezidentských voleb. Ačkoli byly lékařské podmínky relativně slušné, byl tu přece jen výrazný rozdíl. Na dvě stovky pacientů a minimálně pět operací denně byli dva lékaři, kteří si museli vědět rady se vším. Díky tomu si mohl Tomáš Šebek vyzkoušet operace, k nimž by se jinak vůbec nedostal.

 

Haiťané jsou velmi citliví, už když se k nim lékař blíží, tak volají Boha, ale na druhou stranu lékaře velmi uznávají.

„Pacienti nevyžadovali vůbec nic, ani operace, ani léčbu, ale chtěli, abych se jich dotýkal. Když jsem to neudělal, tak si sami vzali moji ruku a položili ji na sebe. Haiťané jsou velmi citliví, už když se k nim lékař blíží, tak volají Boha, ale na druhou stranu lékaře velmi uznávají.

Sádroval jsem třeba nohu devatenáctileté dívce. Během sádrování, které pro ni muselo být bolestivé, mě vzala za vlasy a celou dobu mi za ně tahala a vrtěla hlavou. Člověk musí být velmi trpělivý, ale byly to hodně příjemné chvíle. Na konci mise už jsem to byl já, kdo ty kontakty vyhledával. Navíc jsem měl problém se dorozumět, protože neumím kreolsky a francouzsky málo. Takže nám ten kontakt hodně pomáhal,“ vzpomíná s úsměvem mladý lékař.

Právě tyto kontakty, byť ne zřejmě v takové míře, by se podle něj daly aplikovat i v českém zdravotnictví.

„Kdybych se takhle dotýkal pětadvacetileté pacientky u nás, tak by to bylo asi nepatřičné, ale minimálně pro starší generaci je to, že vezme člověka lékař za ruku, hodně důležité. Rozhodně u nás nejsme tak vřelí jako Haiťané, kteří se nám vrhali do náručí,“ potvrzuje ortoped.

Padají pod auta a z kokosů

Díky misi zažil totální euforii. „Úplně nejhezčí zážitky byly při císařských řezech, kdy se z jednoho pacienta stanou dva, nebo při porodu dvojčat, to má člověk pocit, že nic nepotřebuje, ani jíst a pít a nic, to je největší odměna,“ svěřil se Šebek.

K jeho poslání patřily i špatné chvíle. Nejotřesnějším zážitkem byla návštěva cholera centra, kde umírali úplně vyčerpaní lidé a jejich výraz ve tváři se zapadlýma očima zřejmě utkví lékaři nastálo v paměti. Podobně jako případy podvyživených a umírajících dětí v nemocnici, z nichž jedním byl teprve dvanáctiletý chlapec, jehož porazila motorka a ještě spadl pod náklaďák. Právě zranění lidé z tamního dopravního ruchu byli nejčastějšími pacienty nemocnice.

„Doprava tam nemá pravidla, na motorkách jezdí bez přilby, autobusy nestaví, ale skáče se na ně za jízdy, když řidič přibrzdí na nějakém výmolu. Řidič má na hlavě sluchátka s hudbou, ruku na klaksonu a nohu na plynu,“ nastiňuje Šebek.

Další skupinou ošetřovaných byli muži spadlí z kokosových palem a také lidé potřebující rehabilitace po špatně zahojených ranách po zemětřesení. Přes všechny otřesné zážitky a právě možná kvůli nim a kvůli možnosti skutečně zachraňovat životy lidí chce Tomáš Šebek obdobnou misi zopakovat a dál zůstává čekatelem Lékařů bez hranic na další cestu.

Z haitských zápisků Tomáše Šebka
Jsem unavenej a taky se mění tlak. Bolí mě hlava dosti. Při večerním zaslouženým odchodu vzpomínáme, že máme ještě převázat „enfant terrible“. Je to šestiletej kluk s přeříznutou achillovkou, co se s náma neustále rve a příšerně řve u převazů.
Sestra ho přináší v náručí na ambulanci a už to začíná. Nepomáhá nic, a tak jen trpělivě pracuju, aby byl ten převaz co nejdřív hotovej. Rána vypadá parádně, šlacha je pevná, ale všechno je to děsně hluboký a těch převazů bude ještě dvacka hádám. Končím převaz bandáží a dívám se na kluka. Uřvanej, unavenej, votrávenej.
Až na to první jsem na tom stejně. Beru čistou roušku a utírám mu slzy a smrkám ho. Poslušně sopluje do hadru. Když se kouknu na stopadesáticentimetrovou sestru, beru kluka do náruče sám.
Je lehkej jako pírko. Čekám, kdy mě uštkne. Místo toho se mě chytne jako hroznýš a přivine mi na hruď svoji kebuli. Ty jo, nejsem měkejš, ale při tomhle mám slzy. Nebude to s ním tak zlý. A se mnou taky ne. Pokládám ho do postele a přeju mu v češtině dobrou noc.