Vždycky milovala cestování. Hned po revoluci odjela téměř na rok do Austrálie, později ještě do USA. Uklízela, hlídala děti, i když měla vystudovanou vysokou školu pedagogickou. Po návratu se stala delegátkou CK Firo Tour. Nejdřív jezdila do Itálie, Španělska, Turecka, pak do Egypta, a protože ji lákala exotika, začala navštěvovat s V. I. P. skupinami a také se zaměstnanci různých firem i Asii, Austrálii a Nový Zéland, ale také Maledivy, Seychely a Karibik.

„Měla jsem na starost také Dominikánskou republiku a byla jsem tam mnohokrát. Začátkem roku 1998 jsme tam odletěli na studijní cestu se skupinou zaměstnanců z cestovek. Poznávali jsme letoviska Punta Cana, Juan Dolio, hlavní město Santo Domingo a jiná atraktivní místa na ostrově. Samozřejmě jsem slyšela o hurikánech, ale stejně jsem si je neuměla představit, ani jsem nerozlišovala mezi hurikánem a tornádem,“ vypráví čtyřiačtyřicetiletá Hana.

Hurikán není tornádo

Dnes už ví, že hurikán (v oblasti Tichého oceánu ho nazývají tajfun) vzniká na moři na rozhraní vzdušných map, kde se setká teplá a studená fronta, vzduch se roztočí a pohybuje se stále rychleji, rotující vzduch může dosáhnout rychlosti až 300 km v hodině.

Uprostřed víru je centrální oko, až deset kilometrů v průměru, a uvnitř válce je hrobový klid. Hurikán nasaje všechno, co mu přijde do cesty, vše zničí a rozmetá, za okem jeho síla slábne. Před sebou z moře tlačí ničivou přívalovou vlnu.

Tornádo vzniká na pevnině a postupuje rychleji. Hurikán se i přes obrovskou sílu pohybuje poměrně pomalu. Stáčí se podle proudění mas vzduchu nad oceánem, takže se částečně může předpokládat jeho směr, ale zastavit se nedá. Sezóna hurikánů v Karibiku začíná v září. Některé ani na pevninu nedorazí a rozpadnou se v moři a ty nejsilnější se objevují jednou za dvacet let. Domorodci jim říkají palmové, protože dvacet let trvá, než dorostou nové palmy. K výskytu hodně přispívají klimatické změny.

Hurikán George právě míjí Kubu (dole) a Floridu (vpravo) a míří na americké pobřeží. Za sebou už nechal spoušť v Do minikánské republice.

Hurikán George právě míjí Kubu (dole) a Floridu (vpravo) a míří na americké pobřeží. Za sebou už nechal spoušť v Dominikánské republice.

FOTO: fotobanka Profimedia

George změnil trasu

Tenhle hurikán se jmenoval George a postupoval rychlostí asi 15 km za hodinu.

„Byli jsme zrovna v letovisku Punta Cana: na plážích bílý písek, krásné vysoké větrem nahnuté palmy, jídlo a pití all exclusive - zdarma co hrdlo ráčí, piňa colada tekla proudem, pohoda. Zaregistrovala jsem zprávu, že se někde poblíž pohybuje hurikán, ale ten nakonec minul pobřeží. Jenže nad oceánem znovu nabral na síle a znovu zamířil na pevninu.

V hotelu si zavolali všechny delegáty a řekli nám, ať se ničeho nebojíme, ale že nás pro jistotu přesunou do bezpečného letoviska Juan Dolia, vzdáleného asi 200 km. Už dvacet let se prý nic vážného nestalo. Hlavně nám doporučili klienty neinformovat, protože by vznikla panika.

Moje skupina byla dvacetičlenná a během dvou hodin jsme autobusem odjeli. Všichni to chápali, popíjeli, byli veselí a bezstarostní. Já jsem se ale začínala bát. Hurikán George se totiž stočil a místo na Punta Cana, odkud jsme se evakuovali, šel rovnou na Juan Dolio, kde jsme nově pobývali. Mohl se nás dotknout jenom okrajově. To bychom zaznamenali pouze prudkou bouřku, silný vítr a špatné počasí, ale vlastně by nám větší nebezpečí nehrozilo.

Hurikán měřil dvě stě kilometrů a trvalo ještě dva dny, než k nám dorazil. Mířil přímo na nás. Bydleli jsme v přepychovém hotelu mezinárodní sítě, který byl naštěstí vybaven krytem na ochranu před hurikány. Připraveny byly generátory, balená strava, voda a základní léky.“

Přírodní živel postupně zničí palmy, domy i elektrické vedení. V roce 1998 nepřežilo kolem pěti set lidí.

Přírodní živel postupně zničí palmy, domy i elektrické vedení. V roce 1998 nepřežilo kolem pěti set lidí.

FOTO: fotobanka Profimedia

Počasí se pořád zhoršovalo, až ředitel hotelu svolal všechny zaměstnance a vedoucí skupin a řekl, co se může stát: že ten tlak může úplně všechno vycucnout, vír nasaje lidi, auta, vše, co mu přijde do cesty, také může přijít přívalová vlna. Lidé si měli dát své věci do koupelen bez oken, a přesunout se do kasina, které bylo vlastně krytem. Personál začal celý hotel připravovat na nápor hurikánu.

Noční úprk do kasina

Byl večer a turisté pořád netušili, co jim hrozí, nesměli podle dohody znát pravdu - vznikla by panika, která by situaci ještě zhoršila. Většinou seděli v kasinu, kde už byla zabedněná okna, a pili. Dostali žetony, aby se zabavili, a všechny nápoje, včetně alkoholu se podávaly zadarmo. Polovina lidí už byla opilá, hlavně cizinci.

„Já jsem se starala o svoji skupinu. Každému jsem napsala seznam věcí, které si má vzít s sebou: doklady, hygienické potřeby, základní oblečení. A v noci jsem je začala budit, museli se z pokojů definitivně přestěhovat do kasina. Bránili se, ale nakonec jsem všechny s výjimkou dvou mužů přesvědčila.

Byla jsem strašně unavená, cítila jsem za lidi velkou odpovědnost a divila jsem se, že vůbec ještě funguji. Když už moji klienti věděli, že jde do tuhého, vzhlíželi ke mně jako k obrovské autoritě, viseli na mně, ale já jsem byla stejně jako oni v podobné situaci poprvé. Dodnes netuším, kde jsem v sobě našla sílu, ale nechtěla jsem je zklamat. Uvědomila jsem si, že lidé autoritu chtějí a potřebují.“

Ke kasinu byly navezeny u strany blíž k moři pytle s pískem, škvíry zalepeny pásy, zvenčí stál i náklaďák, který chránil hlavní vchod. Personál vyklidil nábytek. V místnosti zůstaly jen hrací stoly, na kterých lidé seděli. Nevěděli, jak dlouho tam zůstanou. Otevřený byl jediný nouzový východ směrem od moře.

Vypukla panika

„Mezitím se venku postupně rozpoutávalo peklo. Slyšeli jsme strašný rachot, kvílení, a ta intenzita se zvyšovala. Bylo to, jako když jede vlak a vy stojíte pod železničním mostem. Říkala jsem si, že je to sen, že se probudím a bude to pryč. Ale bohužel. Seděli jsme v kroužku, drželi jsme se za ruce. Slyšeli jsme, jak vichr lomcuje zabedněnými otvory, jeden nápor dokonce posunul náklaďákem.

Pak přišla voda, takže jsme věděli, že se na nás žene přívalová vlna. Už s námi seděli i zaměstnanci, hluk zesiloval, že nebylo slyšet slovo. Nejhorší bylo, že jsme netušili, v jaké fázi se nacházíme, jak dlouho to ještě bude trvat. Vypukla panika, lidé brečeli, hroutili se, jiní byli naopak apatičtí, někteří mi ale pomáhali a byli stateční. Byli jsme namačkáni na sebe, nikam jsme nemohli. Seděli jsme tam už 24 hodin - Češi, Švýcaři, Američani, Němci, Francouzi, Italové, Britové.

Strašně se ochladilo a byla nám zima. Generátory pracovaly, ale bylo jen přítmí a voda stále stoupala. Vyvalila hotelovou recepci, nanesla všude písek, hlavně na bednění, které tu záplavu zpomalilo. Zastavila se ve výšce asi čtyřiceti centimetrů, takže jsme se zatím neutopili.“

A najednou ochromující hukot ustal. Hrobové ticho. Byli v oku hurikánu. Měřilo deset kilometrů, takže měli necelou hodinu klid. Zaměstnanci rychle vyběhli, aby zjistili situaci, a Hana jako delegátka mohla ven s nimi.

„Když jsem vyšla z kasina, uviděla jsem spoušť. Tam, kde předtím rostly palmy a květiny, nebylo nic, zmizela nedaleká domorodá vesnice, všechno bylo smeteno, všude stála hnědá voda, bahno. Muž, který šel přede mnou, spadl do hotelového bazénu. Ten pod špinavou vodou nebyl vidět. Všude byla jen kalná hnědá plocha, proto jsem se pohybovala jen kolem budov.

Zjistila jsem, že náš hotel nemá střechu, všude ležely trosky, střepy, kusy lehátek. Nad sebou jsem viděla modré nebe a kolem sebe vysoký černý válec, jako když jde bouřka, přitom nahoře bylo modro a světlo.“

Dva muži ve vaně

Delegátka spěchala do čtvrtého patra hotelu zkontrolovat Čechy, co zůstali na pokoji. Nesla jim jídlo a lékárnu a bála se nejhoršího. Našla je v koupelně, protože si vlezli do vany. Nemluvili a zdálo se, že jim zešedivěly vlasy. Byli v šoku, ale přesto pořád nechtěli do krytu. Tak je připravila na to, že ještě není konec, že ještě přijde jeden nápor a vrátila se do kasina.

„Lidé se mě ptali, jak to venku vypadá, tak jsem je ujistila, že je to dobré. Věděla jsem, že druhá vlna je mírnější, protože už před sebou nic nežene. Všichni mi bezmezně věřili a já jsem kvůli nim musela vydržet. Bylo by děsné, kdybych někoho nedovezla zpátky. Ale všichni jsme přežili, i když venku zemřelo asi pět set lidí. V kasinu bylo několik lidí v šoku, jeden turista dostal infarkt, staral se o něj lékař. Naše skupina byla naštěstí v pořádku.“

Druhý úder spoušť dovršil

Asi za hodinu dorazil druhý úder. Z ničeho nic udeřil v maximální síle. V první fázi se hukot blížil postupně, teď uhodil okamžitě. Ale věděli, že intenzita bude už jen klesat. Jen si přáli, aby betonová budova vydržela. Zase si sedli do kroužku, chytli se za ruce, a když někdo chtěl na záchod, šli po skupinách s ním. Příšeří bylo příliš deprimující a oni se báli, aby se někdo neztratil. Hlavně se však bránili panice, povzbuzovali se.

„Snad po hodině začalo běsnění slábnout a za dalších deset hodin jsme už mohli vyjít z úkrytu. Byli jsme v něm třicet hodin. Přesto se lidé ven nijak nehrnuli. Když se dveře otevřely, báli se vyjít. Já už jsem věděla, co je čeká, ale i já jsem měla strach. Před hurikánem lidé vešli do kasina z nádherného, barevného, tropického ráje a teď spatřili měsíční krajinu - vyrvané stromy, šeď, kal a trosky.

Moře bylo hrozivé, špinavé a černé, ale našla jsem nejkrásnější mušli v životě. Přinesla ji přívalová vlna. Pláž neexistovala, hotelová recepce byla dál a zavalená pískem. Kolem ležely zdechliny ryb a toulavých psů a za dva dny vše začalo hnít a páchnout. Nic nefungovalo a my jsme věděli, že se jen tak domů nedostaneme. Hurikán přišel v noci ze čtvrtka na pátek, kdy jsme se původně měli vracet, ale odletěli jsme až za týden.“

Žili v polorozpadlém hotelu, po stěnách tekla voda, kabely byly strhané. Vojáci do postižených míst z helikoptér házeli balíky s jídlem a oblečením. Čeští trosečníci pochopili, že nemá smysl brečet nebo nadávat a disciplinovaně začali spoušť kolem sebe uklízet. Tím se trochu zlepšila nálada, ale česká delegátka, která až dosud všechny kolem sebe povzbuzovala, se zhroutila.

„Byla jsem na dně. Padesát hodin jsem nespala. Dostala jsem zápal plic a horečky, už jsem nemohla dál. Naštěstí lidé ze skupiny už fungovali. Asi za tři dny se dokonce dovolali domů a zklidnili se. Teď zase opatrovali oni mě. Přemýšlela jsem také, co se stalo s domorodci. Jejich vesnice za hotelem byla srovnaná se zemí, ale když jsem se do Dominikánské republiky za dva roky vrátila, už ji měli zase postavenou a vše vypadalo, jako by se tam nikdy nic nestalo.

I pro mě to do té doby byl bezstarostný ráj plný jídla, pití, tance a povrchní zábavy a hodně komerční záležitost. Po tom hrůzném zážitku jsem k té zemi získala silný vztah. Domorodce jsem ocenila, jak situaci zvládali profesionálně, nehroutili se a sami přitom nevěděli, jestli to jejich blízcí přežili. Na zaměstnancích hotelu po celou dobu vůbec nebyla znát nervozita.

Bála se o maminku

Také já jsem si v sobě ujasnila hodně věcí. Když nám šlo o život, neměla jsem tolik strach o sebe, ale o maminku na Moravě. V roce 1998 nám totiž umřel otec, a kdybych se ještě nevrátila já, asi by to neunesla. Tehdy jsem ještě nebyla vdaná, neměla jsem ani přítele. Naštěstí mám ještě mladšího bráchu.“

Tehdy v roce 1998 se také se rozhodla, že začne studovat psychologii. V Karibiku zjistila, že je silná a že umí podpořit a podržet druhé lidi. Uvědomila si, jak je důležité zachovat si v těžkých chvílích zdravý rozum. A cestování miluje dál. Na Mauritiu při zájezdu českých farmaceutů se dokonce seznámila s budoucím manželem, mají spolu pětiletou dceru Evu Kláru.

Dnes je Hana Pašteková psycholožka, pracuje v psychiatrické léčebně u profesora Stanislava Kratochvíla na oddělení neuróz v Kroměříži. A odpovědně může svým klientům říkat, že to, co je nezabije, je posílí.