Je pravda, že jste patřil mezi pravidelné diváky předchozích řad StarDance?

Ze všech těch soutěží a show, které v televizích v minulých letech běžely, jsem StarDance sledoval určitě nejvíc. Ale nemůžu říct, že by to byla úplně moje volba. Doma se totiž dívám na televizi na to, co vyberou mé malé a velké ženy – tedy manželka a dcery. A protože StarDance se věnovaly nejvíc, tak jsem to s nimi i sdílel. Asi nejpečlivěji jsme to sledovali, když tam byl Jiří Schmitzer. Kdybyste měli jmenovat pět lidí, kteří by určitě nešli do StarDance, tak by Jirka Schmitzer byl určitě mezi nimi. A on do toho přesto šel. Za to má dodnes můj nekonečný obdiv.

A říkali jste si tehdy u televize, co byste udělal, kdyby oslovili vás?

Jasně že říkal. A říkal jsem si, že bych byl úplnej blázen na hlavu padlej, kdybych do toho šel. Když pak ale ta nabídka přišla, tak jsem se rozhodl, jak všichni vidíte, úplně jinak. Samozřejmě velký, vlastně zásadní díl zásluh na mém rozhodnutí měly opět ty moje holky. Když se to dozvěděly, tak se na mě okamžitě vrhly a tvrdily, že prostě musím a musím do toho jít.

Přitom mezi vašimi přáteli máte pověst velkého netanečníka, ne?

Ta pověst mě provází dlouhá léta a myslím, že zcela zaslouženě. Při nějakém natáčení, třeba pohádky, jsem se vždycky snažil, aby tam těch pohybů na hudbu bylo co nejmíň, a pak jsem ten taneček vždycky nějak udělal. Ale že bych třeba chodil někam tančit ve svém soukromém životě? To ani náhodou. Abych si trochu „trsnul“, tak to už tam musel být alkohol, nebo nějaký povedený koncert. Na Red Hotech nebo na Psích vojácích s Filipem Topolem jsme si zaskákali parádně, to jsem sebou mohutně zmítal, ale tancem bych to teda rozhodně nenazýval.

Taneční jste absolvoval?

Ano. A to i přesto, že na konzervatoři jsme těch pohybových předmětů měli docela dost. Se spolužákem z konzervy jsme si totiž řekli, že bychom ten fenomén tanečních prostě měli zažít. Pochopitelně hlavně kvůli holkám. Měli jsme pocit, že když bude lovná zvěř soustředěná na malém prostoru, tak to výrazně zvýší naše šance něco ulovit. Tenhle předpoklad se ale nesplnil. Jediné, čeho jsme dosáhli, byly zpocené ruce v těch příšerných rukavičkách, které jsme museli povinně nosit.

Kam jste chodil?

Na Žofín k věhlasnému tanečnímu mistru Dušanu Konečnému. To byl vyhlášený pražský elegán. Nosil takového šedivého ježka a neopakovatelným způsobem mluvil do toho mikrofonu.

Není vaše starší dcera už ve věku, kdy by měla navštěvovat taneční?

Taky že chodí. Zrovna teď jsem byl na její první prodloužené. A musím říct, že to bylo fajn. Pikantní bylo, že se odehrála v neděli po prvním přenosu ze StarDance. Takže po dvou měsících ukrutných tréninků a příprav jsem měl první volný den, no a já ho šel strávit do tanečních na prodlouženou.

Zřejmě už jste na tanci závislý.

Vy se smějete, ale ono to tak je. Zatímco já byl na začátku vyděšený, tak teď nám na tancování skoro už návyk, tak i to původní nadšení mých dcer a ženy se trochu převrátilo. Najednou zjistily, že kvůli tréninkům skoro nejsem doma. Navíc dřív si žena ze mě dělala legraci, že když začne hrát hudba a schyluje se k tanci, tak já lezu do kouta a schovávám se, jenže teď je to pomalu přesně naopak. Kdykoliv vidím nějakou příležitost vyplavit si endorfiny pomocí tance, tak do toho většinou jdu.

Co je pravda na tom, že vám vaši herečtí kolegové už vytvořili vlastní taneční fanclub?

Když se o mé účasti ve StarDance dozvěděl kolega z Národního Honza Dolanský, tak mi řekl, že si na mě určitě vsadí a pak se začal hrozně smát. Nevím, jestli se tohle dá považovat za to, že je můj fanoušek. Ještě horší je pak David Prachař. Ten si legraci z mého tancování dokáže dělat i během činoherního představení Cyrano z Bergeracu.

Jakým způsobem to dělá?

Normálně se mu daří do toho představení podsunout vždycky několik odkazů a rýpanců na to, že tančím. Když si nebere servítky, tak mě třeba úplně klidně oslovuje jako Kristiána tanečníka. Překladatel Vrchlický při tom asi pláče, ale reflexe mých tanců se tak dostala až na prkna Národního divadla. Samozřejmě že všechno je myšleno v dobrém. David Prachař je totiž pro mě taková taneční autorita. V minulosti totiž sám dělal několik hodně pohybových představení. Takže když jsem začínal trénovat na StarDance, tak jsem měl několik snů, ve kterých ke mně David přišel a mé výkony dost kriticky hodnotil.

 

Diváci vás v současnosti vidí nejen ve StarDance, ale i v nováckém seriálu Dokonalý svět. Liší se nějak reakce na tyto dva pořady?

Jsem herec, takže asi nikoho tolik nepřekvapí, že hraju v nějakém seriálu. Dokonalý svět je seriál poslední generace, kdy se výrazně profiluje na určitou skupinu diváků. Takže reakce na něj jsou ve stylu: Je to pěkný. A nic moc dál. Kdežto StarDance, to je masová záležitost, takže kamkoliv přijdu, tak je haló. Naposledy jsem tančil v masně.

Cože?

Přišel jsem tam, že normálně nakoupím. A oni, že mi moc fandí, že mi posílají esemesky. Tak jsem jim poděkoval, ale s tím se nespokojili. Tak nám něco ukažte, řekli mi. Tak jsem jim tam u pultu dal nějakou točku a pár tanečních kroků.

A to se stalo někde v centru Prahy, nebo někde na venkově?

Právě, že v centru Prahy. Jak mi řekli, že mi posílají esemesky, tak jsem z toho pochopil tu jasnou informaci, že si mě vlastně platí, takže jim prostě musím zatancovat. Tak jsem zatančil. Odmítnout se vlastně nedalo.

Video

 Saša Rašilov ve filmu Samotáři

 

Veronika Žilková řekla, že na StarDance kývla hlavně kvůli penězům. Hrály roli i u vás?

Nevím, jestli to Veronika myslela vážně. Přijde mi to asi jako když se ptali Marlona Branda, proč chce být hercem a on odpověděl, že kvůli tomu, aby měl spoustu peněz a mohl si koupit vlastní ostrov. On si ho ale na rozdíl od nás fakt koupil. Zkrátka si nemyslím, že takovouhle soutěž může dělat někdo jen pro peníze. Výrok Veroniky beru s velkou nadsázkou.

Vy jste tedy do StarDance nešel pro peníze, ale vyhrát?

V jednom rozhovoru jsem řekl, že když už v té soutěži jsem, tak se budu snažit uspět co nejvíce a v ideálním případě i vyhrát. Pak z toho samozřejmě vyšlo, že přehnaně ambiciózní Rašilov prohlašuje, že chce vyhrát. Ale tak to není. Celé své účinkování ve StarDance beru s velkou pokorou. Ale byl bych zároveň špatným soutěžícím, kdyby mi stačilo se jen zúčastnit. Nechtěl jsem, aby mé účinkování vypadalo jako recese ve stylu sbal prachy a vypadni.