„Přiznávám se, že jsem to nejdřív pracně sháněl přes internet, ale doteď jsem ani neměl čas to otevřít,“ listuje osmačtyřicetiletý zpěvák, který v říjnových komunálních volbách vede jako nezávislý kandidátku ODS v Praze 6, jedním ze čtyř svazků historie první republiky.

Pro mnohé lidi, kterým se od dob své největší popularity v 90. letech vytratil z povědomí, bylo jeho předvolební angažmá překvapením. A odpůrci, kteří mu v internetových diskusích už léta doporučují, aby přestal zpívat, si můžou myslet, že jim konečně vyhověl. Kalousek ovšem tvrdí, že k politice směřuje už nejméně deset let a taky kvůli ní před rokem a půl dokončil soukromou Vysokou školu mezinárodních a veřejných vztahů.

Známý zpěvák přiznává, že politické angažmá mu překopalo život

Známý zpěvák přiznává, že politické angažmá mu překopalo život¨.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Vzdělání místo sporťáku

„Bez školy bych asi nebyl tak silný v kramflecích a musel bych být velice naivní, kdybych kandidaturu přijal bez předchozího studia. Získal jsem rozhled v oblasti práva, sociologie, mezinárodních vztahů, etiky a filozofie,“ vysvětluje.

Počátkem 80. let sice po stavební průmyslovce studoval architekturu, protože chtěl následovat svého otce a dědečka, ale po několika semestrech emigroval za matkou do Kanady. Na Západě se věnoval jenom hudbě a domů se vrátil až po listopadu 1989.

„Kolem čtyřicítky jsem si chtěl dodělat vzdělání v oboru, který mě zajímal. Tak jsem rozbil prasátko a zaplatil asi padesát tisíc za první ročník. Byla to naprosto nejlepší investice, kterou jsem v životě udělal. Muži v mém věku, kteří mají za sebou úspěšnou kariéru, většinou uvažují o koupi sportovního vozu, ale já jsem šel na školu. Takových jsem tam potkal asi pět a musím potvrdit, že starší lidi si studia daleko víc váží, vědí, proč tam jsou a co je baví, zatímco mladý člověk je na škole třeba kvůli rodičům.“

Jan Kalousek

Jan Kalousek

FOTO: Milan Malíček, Právo

K tématu jeho diplomové práce, problém vody ve 21. století, ho inspirovaly časté cesty po Etiopii, kterou s kamarádem projel křížem krážem. „Psal jsem o potenciálních konfliktech vzešlých z nedostatku vody, kdy jedna země vydírá druhou třeba kvůli tomu, v jakém místě na Nilu hodlá postavit přehradu.“

Věří, že se mu jeho cestovatelská vášeň zúročí ve veřejném životě. „Každá kultura má své, a když jich znáte víc, dokážete si udělat nějaký obrázek. Garantuju vám, že přijde chvíle, kdy vám tato výslednice pomůže v nějakém rozhodování,“ říká se smrtelně vážným výrazem. Jako by se do nové seriózní role musel stylizovat, takže to místy vypadá, že přehrává.

S někdejším starým mládencem, světoběžníkem a, jak sám říká, představitelem zábavního průmyslu, teď víc než co jiného cloumá pocit zodpovědnosti.

Kde bude přebalovat?

Momentálně kromě vylepšení kreditu Prahy řeší problém, v jaké části ložnice bude stát přebalovací pultík pro jeho dceru, která se má narodit v listopadu. „Na ultrazvuku jsem viděl, že má nos opravdu po mně,“ říká s kapkou dojetí bývalý frontman skupiny ZOO. Kdo by to byl před několika lety řekl, vždyť ještě ve čtyřiceti se zmiňoval o své infantilnosti a o tom, že mu dělá dobře mít zodpovědnost jenom sám za sebe.

Jenže loni se oženil – jeho třicetiletá manželka Karolína je inženýrka a právnička – a teď od kamarádů zjišťuje, jaké plenky jsou nejlepší. „Dozvěděl jsem se, že do nějakých tří měsíců stačí úplně ty nejlevnější, protože se mění každou chvíli. Když jsem se bavil s lidmi, kteří čekali potomka ve dvaceti, tak podobné věci vůbec neřešili, dítě najednou bylo a hotovo. Ale v mém věku člověk přemýšlí daleko víc, uvědomuje si, do jaké společnosti se dítě narodí, kudy bude chodit, na co se bude dívat a do čeho bude šlapat,“ interpretuje jedno ze svých předvolebních hesel.

Nepatří mezi lidi, kteří by šli do politiky z naštvanosti a s odhodláním všechno změnit. „Nikdy ale není všechno tak, jak má být, protože politika je absolutně živoucí těleso, které se stále mění, pořád jsou nové potřeby a dějí se nové věci, na které je potřeba reagovat,“ vysvětluje neurčitě své cíle, které však vzápětí předvede na příkladu – hliněném tácku pod hrnkem s kávou, který mám před sebou na stole.

„Jenom, abyste věděla, na co si dáváte šálek... Je to jeden z rituálních předmětů, který se u některých afrických kmenů vkládá ženám do spodního rtu. V jejich animistické kultuře to má jakýsi význam, ale já toho příznivcem nejsem,“ podotýká Kalousek k suvenýru z Etiopie a přidává pointu: „Takový druh informovanosti bych chtěl přenést i do komunální politiky. Na každý projekt bych udělal něco jako rodný list, aby občan věděl, jaký záměr vzniká a jak pokračuje.“

Heč, to mám z Japonska

Politika zasahuje do jeho rodiny už po několik generací. Jedni příbuzní utíkali do světa před nacisty, jiní zase před komunisty, takže dveře do ciziny měl Kalousek odmalička otevřené. Nejvíc možností získal v okamžiku, kdy jeho matka začala pracovat jako sekretářka pro pražskou pobočku indických aerolinek.

Rodina, pokud nevycestovala v kompletní sestavě, měla i v 70. letech možnost létat zadarmo. Mohl se díky tomu dobře oblékat, znal exotickou kuchyni a k Vánocům si mohl klidně přát přenosnou televizi nebo špičkové lyže.

„Jednou jsem přišel do školy s penálem, na kterém byl Mickey Mouse, a vytahoval jsem se: „Heč, to mám z Japonska.“ Když se dostal do puberty, jeho matka se s novým manželem, šéfem regionálních aerolinek, odstěhovala do Paříže a pak do Kanady.

„Vyrůstal jsem s mladší sestrou, tátou a babičkou, a když se otec znovu oženil, měli s macechou ještě syna Šimona. Máma se nás snažila získat k sobě, ale bylo to strašně složité.

Dělali na nás psychotesty, při kterých jsme měli nakreslit svoji rodinu, a oni čekali, jestli znázorníme svoji biologickou, nebo nevlastní matku. Pamatuju si, že jsem nakreslil rodinu, se kterou jsem momentálně žil. Nemělo to nic společného s citovým vztahem, ale oni podle toho posuzovali, jestli nás mají za matkou pustit, nebo ne. Sestra se za ní nakonec ve čtrnácti natrvalo dostala, ale já jsem chtěl zůstat v Praze a věnovat se muzice.“

V roce 1982 však stejně v Montrealu na osm let zakotvil a do Československa se vrátil až po listopadu 1989. Nikdy toho nelitoval. „Atmosféra byla tehdy nepopsatelná. Mohla jste vzít vzduch do ruky a někam ho přenést. Byl to pro mě silný impuls, který mě setrvačností táhne až doteď, i když doba se změnila a lidi jsou trošku agresivnější,“ říká zpěvák, který po návratu získal popularitu písní Čas sluhů ve stejnojmenném filmovém debutu Ireny Pavláskové.

Pryč od muziky? Nikdy!

Hitem byl i jeho pozdější kus Řeka v plamenech či Chodím ulicí, kvůli kterému se dokonce vítězně soudil s bývalým kytaristou skupiny Support Lesbiens Jaromírem Helešicem. Ten ve své písni In Da Yard podle soudu okopíroval motiv z Kalouskova refrénu. Poslední hojně hranou písničkou z Kalouskova repertoáru byla taneční Hvězdy se mění a potom jako by se po někdejším králi hitparád slehla zem.

„Hlavním zdrojem mé obživy je vystupování na soukromých večírcích,“ vysvětluje zpěvák, proč ho nebylo tolik vidět. Dlouhé vlasy svázané v culíku, který ho zdobil v dobách největší slávy, už sice leží asi deset let ve sklepě, láska k muzice však Kalouska, jak se zdá, stále drží.

„Myslím si, že se nebudu umět úplně odstřihnout, protože hraní a zpívání je pro mě opravdu očistný proces. Po hodině a půl, kdy jsem na pódiu sám s kytarou, ze mě všechno spadne, a já mám obrovskou radost, že jsem zase v jiném světě,“ naráží na svůj vstup na politickou scénu.

Jan Kalousek

Jan Kalousek

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Když jsem byl jmenován jako jeden z pražských lídrů, tak se mi kompletně změnil režim. Musel jsem zničehonic předstoupit před regionální radu, oslovit publikum z jiné pozice než ze šoubyznysu a jako ostřílený pardál z koncertů jsem měl znovu trému. Od té doby spím maximálně šest hodin, jinak hlava jede na plno, a do toho se živím muzikou.

V koncertování chci pokračovat, protože teď mám pocit, že zpívám snad ještě líp než dřív. Ale záleží na tom, na co mi budou stačit čas a síly. Když si vezmete, že normální pracovní doba je osm hodin, tak já budu dělat šestnáct.“

A co kdyby se, čistě teoreticky, stal primátorem? „Já v tom žádný problém nevidím a nechci tu práci v zábavě degradovat. Vždyť tím, že vystupujete, děláte lidem radost, a to je někdy docela dřina. Nejste jako nějaká rychlokvaška, která zazpívá na playback tři písničky. Teprve po dvaceti minutách, kdy se lidi začnou uvolňovat, se dostáváte k nějaké gradaci a na závěr tomu dáte koncovku. Musí v tom být cit a nikdy si nesmíte dovolit být průměrná. To je důležitá věc zejména pro politiku.“

Architekt bez diplomu
Jan Kalousek rád mluví o tom, jakou prestiž měl ve společnosti jeho dědeček, který vystudoval architekturu v Budapešti a byl předsedou českého krajanského spolku v rumunském Aradu. Urnu s jeho popelem má dokonce doma v obýváku.
Přestože otec byl také profesionálním architektem, Jan tento obor nedostudoval, ale bytový design ho zajímá. Tvrdí, že s chutí něco tvoří i rukama, což s úsměvem dokládá fotografií, na níž demoluje záchod při přestavbě letního sídla své sestry v Itálii.
Začal také malovat, většinou abstraktní díla, ale na jednom obraze je například mimozemšťan.