Jako lídr kandidátky v Severomoravském kraji vydřela výsledek převyšující celostátní průměr véčkařů. I jako účastnice povolebních jednání ukázala, že posměšky, zda může pětadvacetiletá blondýna jednat o budoucí vládě, šly hodně vedle. Tahle mladá dáma umí jako když bičem mrská nejen program své strany, ale i text koaliční smlouvy a nenechá se politickými matadory nachytat na švestkách.

Jejím mottem je citát Margaret Thatcherové: „Chcete-li v politice, aby bylo něco řečeno, uložte to muži. Chcete-li, aby bylo něco uděláno, uložte to ženě.“

Jak komentovali rodiče váš vstup do politiky?

Byli proti. Měli za to, že se každý, kdo vstoupí do politiky, musí zašpinit. Navíc jako absolventi matematicko-fyzikální fakulty považovali humanitní vědy za cosi méněcenného, takže když jsem se rozhodla studovat politologii, snažili se mě přesvědčit, ať ji aspoň studuji na VŠE, protože pak můžu dělat aspoň účetní.

Nechápali, proč jsem studovala prestižní školy jako CEVRO nebo pařížský Institut politických věd - a teď se chci špinit českou politikou. Přesvědčovala jsem je, že když do ní nepřijdou noví lidé, tak se to nezmění. A já to chci změnit.

Z jaké jste rodiny?

Z velké. Mám dva sourozence: o tři roky mladšího bratra, který studuje v Hradci Králové farmacii, a o 10 let mladší sestru, která je na gymnáziu. Taky z idylické. Rodiče se vzali, když jim bylo dvacet, a mají dodnes úžasný vztah. Jsou pro mne vzorem ideálního manželství. Jednou bych v takovém vztahu chtěla žít. A taky bych chtěla mít tři děti jako oni.

Na začátku to neměli lehké. Vzali se v prvním ročníku na fakultě, narodila jsem se brzy po svatbě, kdy ještě studovali, museli si pracně vytvářet zázemí. Maminka nakonec dostudovala se dvěma dětmi. Z vyprávění vím, že to po materiální stránce moc idylické nebylo. Sestru si pak pořídili v dobách, kdy se jim dařilo mnohem lépe. Tatínek si na začátku 90. let založil vlastní softwarovou firmu, kterou má dodnes. Maminka napřed učila na střední škole matematiku a informatiku, teď dělá šéfredaktorku nakladatelství Grada.

Předpokládám, že poprvé jste volila v roce 2006. Koho?

ODS. Jenže záhy se pro mě tato strana pod tehdejším vedením stala nevolitelnou.

V zásadě jste však pravicový volič.

Ano, ale scházela mi tu středopravá strana, která je jasně proevropská. Jedna z věcí, která mě na Věcech veřejných zaujala, byl jejich europozitivismus.

V čem vám je proti srsti levicová politika?

Některé myšlenky mi jsou blízké! Třeba že každý by měl mít nárok na nějaké statky. Jsem pro sociální solidaritu s těmi nejslabšími - vždyť to, do jaké rodiny se narodíme, co nám umožní, neovlivníme. Všichni také jednou budeme staří a ne každý má někoho, kdo se o něho může postarat. Tady je úloha státu nesporná. Ale nemohu se smířit s tím, aby někdo seděl se založenýma rukama a měl se lépe než člověk, který chodí každý den do práce.

Jak jste vstoupila do politiky?

Jako studentka politologie jsem věděla, že pokud se chci ve svém oboru na trhu práce uplatnit, musím mít něco víc než diplom. Takže jsem od 2. ročníku pracovala v kanceláři Poslanecké sněmovny, v protokolu jejího tehdejšího předsedy Vlčka. Měla jsem tam možnost nahlédnout do vrchních pater české politiky a nebyl to hezký pohled. Studovala jsem pak v zahraničí a viděla jsem, že to jde dělat i jinak. Byť jsem měla nabídku pokračovat ve studiu v Paříži, rozhodla jsem se vrátit se a vstoupit do politiky.

Věcí veřejných jsem si všimla už při senátních volbách, oslovily mě osobním způsobem kampaně, tím, že se nebáli říkat nepopulární věci a prosazovali přímou demokracii. Pak jsem se seznámila s místopředsedkyní Kateřinou Klasnovou a dohodly jsme se na spolupráci.

V čem?

Věděla jsem díky studiu hodně o Evropské unii, takže jsem připravovala program do voleb do Evropského parlamentu. Po nějakém čase jsem do strany vstoupila a stala se kandidátkou a lídrem v Severomoravském kraji.

S kým se ve straně kamarádíte nejvíce?

S Lenkou Andrýsovou, jsme vrstevnice a teď obě poslankyně. Byly jsme spolu třeba na filmovém festivalu v Karlových Varech. Je tam ale skvělý tým, nerada bych se dotkla ostatních - třeba Radek John je úžasný předseda, velmi mne překvapilo, kolik toho v kampani odpracoval a odjezdil. Nedovedu si představit lepšího předsedu.

Co vás na parlamentní politice, jak jste ji během své praxe poznala, nejvíc štvalo?

Že jste třeba potkala poslance víc v parlamentní restauraci než na zasedání. A to už v deset dopoledne. Nebo že se na výborech, které měly třeba 20 členů, scházelo sotva 10 poslanců. Někteří třeba za celé volební období ani jednou nevystoupili, ani nepodali jediný návrh. A hlavně že nekomunikovali s voliči.

Dá se proti tomu něco dělat?

Změnit volební systém. Ten současný umožňuje, aby o tom, kdo se dostane do Sněmovny, rozhodovaly stranické aparáty.

Jaký volební systém byste tedy navrhla?

Většinový, v ideálním případě dvoukolový, jaký známe ze senátních voleb. Ten preferuje osobnost s vazbou na region. Dnes je klíčový jen první člověk na kandidátce, další tam jsou podle toho, s kým jsou kamarádi, v horším případě kolik zaplatili. Dost se mluví o tom, že se někde dává za první místo na kandidátce deset miliónů a za druhé pět.

Volební zákon potřebuje revizi, která by měla být schválena referendem. K tomu je podle mého názoru potřeba přepsat ústavu. Vznikala ve velkém spěchu a je to na ní vidět. Jako zastánce přímé demokracie jsem pro to, aby její nová podoba byla schválena referendem.

Vy chcete novou ústavu?

Ano, ať to trvá delší dobu, ať tomu předchází celospolečenská diskuse, ale novou ústavu potřebujeme. Už jen proto, aby se zabránilo té děsivé nestabilitě vlád. Po dlouhých deseti letech máme konečně koalici, která má více než 101 poslanců.

Jaké jsou vaše dojmy z parlamentu?

Přiznám se, že vydržet poslouchat některé projevy, které vůbec nejsou k věci, je hodně obtížné.

Z erotického kalendáře kandidátek Věcí veřejných maminka nadšená nebyla.

Z erotického kalendáře kandidátek Věcí veřejných maminka nadšená nebyla.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jaký máte názor na poslanecké výhody?

Jsou naprosto neúměrné. Nevidím třeba jediný důvod, proč poslanec může utratit náhrady na cestování, za co chce. Poslanci Věcí veřejných je musí vyúčtovat. Z cestovného odečteme paragony za benzín, lístky za veřejnou dopravu a další doložitelné doklady a zbytek posíláme na charitu.

Já jsem třeba za jeden měsíc vracela 20 tisíc, protože jsem byla ve vyjednávacím týmu a skoro pořád jsem seděla v Praze. Totéž budeme dělat s dalšími náhradami. Přijde mi nevkusné, když si někdo z poslaneckých náhrad postaví byt a ještě se tím chlubí.

Počkejte, já myslela, že poslanci jezdí veřejnou dopravou zadarmo.

To jsme taky odmítli. Dostávat 35 tisíc na dopravu a ještě se vozit zadarmo, to je přece nehorázné. Podařilo se nám do koaliční smlouvy prosadit návrh zákona, aby se tyhle nemravné výhody zrušily. Já jako předsedkyně našeho poslaneckého klubu i Kateřina Klasnová, která byla zvolená místopředsedkyní Sněmovny, jsme odmítly služební auto. Úředníci z toho byli v šoku, s tím se ještě nesetkali.

Kde v Praze bydlíte?

Pronajala jsem si tu garsonku.

Vy ještě studujete, že?

Mám před sebou ještě diplomovou práci a státnice.

Kdy to chcete dokončit?

Nejpozději v zimě.

Změnilo se něco na vašem vztahu ke spolužákům, kamarádům?

Jsem s nimi moc ráda, problém ale začíná být, že i moji nejbližší přátelé se místo nějakého pokecání o obyčejných věcech vyptávají na politiku. O mnohé ze studentského života jsem se vstupem do politiky připravila, ale já jsem nikdy nebyla večírkový ani pařičský typ.

Jakou hudbu ráda posloucháte?

Trance.

To je nějaká skupina?

Ne, to je velmi moderní hudební styl, který jsem poslouchala tak před rokem dvěma. Je to vlastně taneční hudba a mně hrozně vyhovovala při běhání. Teď když jedu autem, tak spíše poslouchám zprávy.

Byla jste někdy na technopárty?

Ne, a přiznám se vám, že ani na žádném živém koncertě. Jezdím ale na Colours of Ostrava.

Vy za sebou máte i nezanedbatelnou sportovní kariéru.

Od 12 let jsem dělala závodně atletiku, hlavně skok do dálky a běh na 200 metrů. Na soustředění jsem si zlomila kotník, nedali mi to do sádry, takže špatně srostl a s intenzívním tréninkem byl konec. V osmnácti letech jsem si udělala licenci na trénování mládeže a pracovala jsem s dětmi do 12 let. Hodně mě to bavilo. Teď hraju tenis, squash, badminton, moc ráda lyžuju.

Jaký máte v životě cíl?

Založit dobrou rodinu. To je naprostá priorita. Já jsem do politiky vždycky chtěla, ale přišlo to o deset let dřív. Ideální by bylo, kdybych se do vrcholné politiky dostala v pětatřiceti a měla už rodinu. Jenže důvěru voličů jsem dostala už nyní a nemůžu té odpovědnosti nedostát.

Kdy tedy ten svůj hlavní cíl začnete realizovat?

Nejdříve za čtyři roky. Teď se budu naplno věnovat politice.

Navíc ke splnění vašeho hlavního úkolu je zapotřebí dvou…

Tak to je v současné době v teoretické rovině. Jsem v tom směru hodně náročná.

A náročná žena to nemá v hledání partnera lehké…

To už vím taky. Navíc hledám člověka, od kterého bych se mohla učit, který mi bude oporou a bude respektovat moje povolání.

Takže asi někdo starší, ne?

Takhle o tom nepřemýšlím, ale je pravda, že si dnes nedovedu představit vztah s někým stejně starým.

Jste připravená i na to, že ideálního partnera nenajdete?

Víte, že tuhle otázku slýchám poslední dobou často? Já si to ale nepřipouštím. Považovala bych to za velké selhání.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Prarodiče, s nimiž jsem se odmala bavila o politice. Dědeček, bratr spisovatelky Evy Kantůrkové, pracoval v armádě, po roce 1968 ho vyhodili a dělal na stavbě. Stavěl mimochodem i sídliště, kde bydlí moji rodiče.

Babička byla novinářka, kterou po okupaci taky vyhodili. Přepisovala pak samizdatové knihy. Po roce 1989 se děda na čas vrátil na ministerstvo obrany, babička do Lidových novin. Před dvěma lety zemřela. Moc mi chybí. Na rozdíl od rodičů, kteří jsou velmi pragmatičtí a realističtí, mě vždycky v tom, co dělám, podporovali.

Co rodiče říkali na erotický kalendář kandidátek Věcí veřejných?

Bylo to poprvé, kdy se o Věcech veřejných začalo víc mluvit. Tátovi to přišlo vtipné. Mámě zpočátku taky, ale když jí volali všichni známí a ptali se, zda jsem to opravdu já, už se jí to moc nelíbilo.

Mně přišel celkem vtipný váš plakát, který byl reakcí na plavkový billboard pánů z ODS: Pusťte kluky k vodě, volte naše holky. Jste tak přesvědčená, že více holek v politice ji zkultivuje?

Jsem. Ženy jsou schopnější se dohodnout. My považujeme kompromis za nejlepší řešení, muži za prohru. Političky jsou taky mnohem pragmatičtější, protože politiku nepovažují za hlavní smysl života.

Máte nějaký vzor?

Margaret Thatcherovou. Když mi někdo předhazuje můj věk, tak připomenu, že ona se stala poslankyní ve čtyřiadvaceti. Obdivuhodným způsobem dokázala nejen obnovit postavení Velké Británie, ale také zásadně ovlivnit světovou politiku. Přitom s manželem vychovala dvě děti. Obdivuji i Hillary Clintonovou, jak dovedla ustát aféru svého manžela. Správná žena se dokáže dívat vedle, když její muž uklouzne. Teď je z nich výborný tandem.

Bralo vás při jednání K9, kde jste jedinou ženou, osm partnerů jako rovnocenného partnera?

Chovali se naprosto korektně, a pokud nějaké předsudky měli, nedali to znát. Ta jednání byla extrémně tvrdá a náročná. Spala jsem maximálně čtyři hodiny. Byla jsem si vědoma toho, že jsem nejmladší a ještě žena, takže musím mít všechno perfektně nastudované. Ještě v noci jsem se na další den připravovala na jednotlivé body koaliční smlouvy. Problémem byl spíše mediální obraz. V každém rozhovoru jsem dostávala otázku, zda může pětadvacetiletá blondýna vyjednávat o vládě.

Stále chcete být prezidentkou?

Vyšlo to zkresleně v jednom rozhovoru, já jsem to takhle nikdy neřekla. Řekla jsem, že jako někdo si v dětském věku přeje být popelářem nebo kosmonautem, já jsem chtěla být právničkou nebo prezidentkou. Je to hloupost hlavně proto, že mi do takového rozhodnutí chybí nejméně 15 let a nějaké výsledky v práci, kterou začínám dělat. Nevím, co budu chtít za čtyři roky, natož za 15 let. Hodně přátel mi prorokuje, že mě ty čtyři roky v parlamentu tak znechutí, že od toho půjdu.

Být poslancem je ale velmi příjemné, ne?

V žádném případě se tady nechci zakonzervovat jako mnozí, kteří si tu odseděli několik volebních období. I kdybych do toho začala upadat, mám kolem sebe lidi, kteří by mi připomněli, že začínám dělat to, co jsem tak vehementně kritizovala.