Není hercem hlavních rolí, ale televizní diváci ho v seriálu Ulice milují jako Vlastu Peška a v anketě TýTý ho už podruhé zvolili nejoblíbenějším hercem. Je za to vděčný, ale pozornost médií spíš trpně snáší, než by si ji užíval. Informace o sobě dávkuje v předem vyměřených mantinelech.

Co říkáte té záplavě uznání, která se na vás sesypala?

Jsem šťastný. Důležité pro mě je, že to není cena od kritiků či odborných porot, ale od diváků. Já pro diváky hraju, takže mě těší, že se jim to líbí a poslali mi svoje hlasy. Je to třetí taková cena a už vím, že se na mém profesním životě nic nezmění. Nezvýší mi to nabídky ani honoráře. V roce 1997 jsem byl za Knoflíkáře nominován na Českého lva a nabídky se nejen nevršily, ale několik let jsem nenatočil jediný film. Byl to až po letech Menzelův snímek Obsluhoval jsem anglického krále.

Z dvojnásobného vítězství v anketě TýTý má radost hlavně proto, že cena je přímo od televizních diváků.

Z dvojnásobného vítězství v anketě TýTý má radost hlavně proto, že cena je přímo od televizních diváků.

FOTO: Petr Hloušek, Právo


Rád pobývám v zemích, kde převládá buddhismus, protože lidé tam jsou usměvaví, nejsou zakyslí ani nafrnění.

Vy jste Menzelovým oblíbeným hercem.. Rýsuje se nějaká nová spolupráce?

Ne, a mrzí mě, nikoli kvůli sobě, ale kvůli české kinematografii, že po filmu Obsluhoval jsem anglického krále Jiří Menzel zatím nic nenatočil. Je hrozná škoda, že nemůže točit, co by chtěl.

Ještě ke Knoflíkářům, kde jste s Evou Holubovou vytvořili nezapomenutelnou dvojici. Skutečně nad vámi ve filmu přejel vlak?

A ne jednou, protože se to točilo několikrát. Přede mnou to vyzkoušel kaskadér, ale když jsem si pak na ty koleje lehl, uvědomil jsem si, že zdaleka neměl vypouklé břicho jako já, a když se vlak blížil a já viděl, jak mu zespodu trčí všelijaká železa, byl jsem přesvědčený, že to nedopadne dobře. Ale jak vidíte, přežil jsem. Bylo to ale hodně těsné.

Máte nějaké vysvětlení, proč televizní diváky Vlastimil Pešek v Ulici tak okouzlil?

Nemám. Vím jen, že já i moje seriálová partnerka paní Maciuchová se snažíme hrát to co nejprofesionálněji. Netýká se to ostatně jen nás dvou, ale celého štábu. Za tenhle seriál se nikdo nemusíme stydět.

S Hanou Maciuchovou vytvořili v seriálu Ulice diváky oblíbenou dvojici.

S Hanou Maciuchovou vytvořili v seriálu Ulice diváky oblíbenou dvojici.

FOTO: archív TV Nova

Vy jste nikdy neměl pochyby, zda vstoupit do nekonečného seriálu?

Ne, protože mě do Ulice nalákal režisér Dušan Klein, s nímž jsem už několikrát točil. Když mi roli nabídl on, neváhal jsem. O tom, že jsem nikdy nelitoval, svědčí, že tam jsem šestý rok.

Co teď s panem Peškem bude, když si Hana Maciuchová dává oddechový čas?

Dramaturgie s tím počítala už delší čas, takže do doby, než se vrátí, si musíme nějak poradit. Můj herecký život je ale i bez Peška naplněn: hraju v pěti krásných komediích u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí.

 

Někdy jsem dokonce rád, když ryby moc neberou, a jenom tak si tam sedím a pozoruji přírodu.

Měl jste herecký sen?

Ne. Jako herec jsem se vždycky hlavně těšil na prázdniny.

Nejspíš kvůli rybám, ne?

Kvůli rybám, cestování, malování, focení…

Odkud jste si přivezl současné opálení?

Z Nepálu. Léta jsem toužil podívat se tam. Bylo to tak nádherné, jak jsem si představoval. Znal jsem Alpy, Vysoké Tatry, Pyreneje, ale Himálaj bere dech. Představte si, že se díváte na Lomnický štít a najednou za ním vykoukne hora, která je o pět kilometrů vyšší.

Projezdil jsem skoro celou Asii: Mongolsko, tam letos pojedu podeváté, Thajsko, Filipíny, Kambodžu, Čínu, Malajsii, Indonésii, Srí Lanku. Rád pobývám v zemích, kde převládá buddhismus, protože lidé tam jsou usměvaví, nejsou zakyslí ani nafrnění.

Zažil jste při cestování nějakou nebezpečnou situaci?

Pokud dopadne dobře, nepřijde vám jako nebezpečná. V Gambii, v rovníkové Africe, nám jeden místní hoch nabídl, že nás dovede ke krokodýlům. Že se nemusíme bát, že jsou nažraní, a tak nejsou nebezpeční. Bylo to jezírko s asi padesáti krokodýly.

Mám odtamtud nádherné fotky, ale až když jsem je prohlížel, tak mi došlo, že kdyby se nějaký z těch krokodýlů, kteří se tam ve vodě povalovali, pohnul, byl by tak rychlý, že bych neměl nejmenší šanci.

S keňskými domorodci na břehu Indického oceánu.

S keňskými domorodci na břehu Indického oceánu.

FOTO: archív R. Hrušínského

Jak zpracováváte tu hroznou bídu, kterou v afrických a asijských zemích vidíte?

Když tam jste poprvé, máte nutkání rozdat všechno, co máte. Když tam jezdíte častěji, zvyknete si, že na každém rohu čekají ruce, které se k vám natahují. Do Gambie jsme třeba vezli psací potřeby, sladkosti. Ani jsme je nestačili vyndat z ruksaku, děti nám ten ruksak roztrhaly.

Když jsme jeli do Nepálu, už jsme byli poučenější a rozdělovali jsme to po částech. Je tam děsivá bída. V hlavním městě Káthmándú žijí obyvatelé zavaleni odpadky a špínou. Kdyby to viděli lidé, kteří tady naříkají nad bídou, přišli by si jako milionáři.

S kým jezdíte?

S přáteli, s nimiž máme společný pohled na cestování i na život v cizině. Nevyžadujeme žádný luxus, ale máme rádi krásné prostředí a zážitky. Věkově jsem tam nejstarší.

 
Mně je čtyřiašedesát, Honzovi přes padesát, takže na písku si už nehrajeme. Pokud spolu potřebujeme mluvit, tak si zavoláme.

Co vás do těch dálek žene?

Skoro celý život jsem mohl cestovat akorát do NDR, a ještě s komplikacemi, takže v době, kdy to jde, se snažím dohnat, co můžu. Věk je ale neúprosný a nevím, jestli všechno stihnu.

Taky musíte občas hrát, abyste si na to cestování vydělal. Jde to, vypadnout třeba na měsíc z nekonečného seriálu?

Vždycky to produkci nahlásím skoro rok dopředu a dosud mi vždycky vyhověli. Já jsem jim za to získal dvě ceny TýTý.

Kam tedy povede vaše další cesta?

Za rybami do Egypta. Na Asuánskou přehradu, kde budeme lovit nilské okouny.

Čím jsou zajímaví?

Že mohou mít 60 až 70 kilo. Vzhledem ke svému věku a ubývající síle ale doufám, že mi takový nezabere. Poloviční mi klidně postačí.

Na scéně Divadla Bez zábradlí s Danou Morávkovou a Josefem Cardou ve francouzské komedii Terasa.

Na scéně Divadla Bez zábradlí s Danou Morávkovou a Josefem Cardou ve francouzské komedii Terasa.

FOTO: archív DBZ

Na jakou rybářskou trofej jste nejpyšnější?

Na největší rybu, kterou jsem chytil: sumce měřícího 2,18 metru. Vytáhl jsem ho předloni ve Španělsku na řece Ebro. Chvílemi jsem si myslel, že to budu muset vzdát. Byl jsem na loďce bez stříšky a bylo asi čtyřicet stupňů. Strávil jsem s ním několik hodin, a když jsem ho zdolal, pustil jsem ho. Další velká ryba, na kterou jsem pyšný, je tajmen, kterého jsem vytáhl v Mongolsku. Měřil 1,36 metru. Je to obdoba naší hlavatky, nádherná dravá ryba, královna prudkých vod.

Baví vás ještě chytat u nás?

Baví. Jsem rybář, který si sedne k vodě, a i když nic nechytne, není nešťastný. Někdy jsem dokonce rád, když ryby moc neberou, a jenom tak si tam sedím a pozoruji přírodu. U vody si nejlíp odpočinu.

Prozradíte vaše nejoblíbenější místo?

Na pstruhy mám nejraději horní tok Vltavy, od Vyššího Brodu k Rožmberku, miluji i Otavu od Annína po Žichovice. Na kapry jezdím na Lužnici, Berounku a na rybník Nový Kanclíř u Třeboně.

Kde jste se učil chytat?

Naučil mě táta na Podolsku na Vltavě. Tam jsme měli chalupu. Pak napustili Orlickou přehradu, která chalupu zatopila. Chodil jsem s ním na ryby už od tří let. Asi v osmi jsem na malý prut z vrby a na kuličku z těsta chytil prvního sumce. Měl asi jen 40 centimetrů, ale byl jsem na něj neuvěřitelně hrdý.

Na sumce jezdí nejraději do Španělska na řeku Ebro.

Na sumce jezdí nejraději do Španělska na řeku Ebro.

FOTO: archív R. Hrušínského

Máte pokračovatele?

To se uvidí. Všichni tři synové dostali, když byli malí, rybářské základy. Když byli větší, přestalo je to bavit. Třeba je to ke stáru ještě chytne a bude se jim to, co jsem je naučil, hodit.

U vás to bylo taky tak?

Jako kluk jsem byl zapálený rybář, kolem puberty jsem měl úplně jiné zájmy a ztratil jsem o rybařinu zájem. Pak jsem se k ní pokorně vrátil.

Měl jste rebelskou pubertu?

Ne, jsem jemný a mírumilovný člověk, takže ani kolem puberty jsem nebyl příliš divoký.

Jaký jste otec?

Výchovu jsem nechal na své ženě, a udělal jsem dobře.

Co dělají vaši tři synové?

Nejmladší žije pět let v Římě se svou italskou přítelkyní. Domluví se anglicky, německy, francouzsky a samozřejmě italsky a provádí tam cizince. Prostřední pracuje u firmy Kenvelo, má malého syna, nejstarší Rudla dělá u Dana Landy a hodně se angažuje v charitě pro Haiti.

Proč nikdy nemluvíte o své manželce?

Protože si to nepřeje. Je doktorka práv, a to je všechno, co vám o ní povím.

Podobně skoupý jste na informace o vztahu s vaším mladším bratrem Janem. Řeknete k němu něco?

Je normální. Mně je čtyřiašedesát, jemu přes padesát, takže na písku si už nehrajeme. Pokud spolu potřebujeme mluvit, tak si zavoláme.

Rudolf Hrušínský

Rudolf Hrušínský

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ještě se věnujete výtvarnému umění?

Po revoluci jsem založil síť galerií U Rudolfa. Měl jsem galerie v Táboře, v Plané nad Lužnicí, Českých Budějovicích, Sušici a na Hluboké. Nakonec jsem si nechal jen tu v Plané nad Lužnicí, protože to nešlo časově zvládnout. Stranou šlo i vlastní malování. Dřív jsem maloval v noci po představení, teď se musím učit na druhý den scénáře Ulice.

Jak vám lezou do hlavy?

Líp než na začátku, takže teď už nemám problém naučit se ze dne na den třicet až čtyřicet stránek textu.

Jak se udržujete v kondici?

Od 13 let kouřím, abstinent nejsem, nejvíc mi chutná nezdravá strava.

Cvičíte aspoň?

Naposledy na harmoniku, když jsem chodil na konzervatoř. Hraju ale tenis a myslím, že dobře. A u rybařiny se člověk taky musí hýbat. Když muškaříte, ujdete v řece několik kilometrů v prudkém proudu mezi šutry.

Jako hoteliér Tichota v zatím posledním filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále (2006).

Jako hoteliér Tichota v zatím posledním filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále (2006).

FOTO: foto archív , Právo

Ve výčtu vašich činností nesmí chybět fotografování.

V poslední době mě víc baví točit na kameru. Sám si to stříhám a mixuji s hudbou a vypaluji na DVD. Je to ale děsný žrout času. Taktak to vždycky před další výpravou zpracuji a sestříhám.

Asi umíte dobře hospodařit s časem.

Kdybych to uměl, tak jsem namaloval několik obrazů a teď bych byl na rybách.