Po návratu jste tajila, že jste dcerou Nadi Urbánkové, že?

Nikdy jsme netajily, že jsme matka s dcerou, jen jsem vždycky chtěla dělat kariéru sama za sebe, a ne že mi maminka pomáhá. Dohodly jsme se, že nějakou dobu nebudeme chodit společně na večírky, a když mi vyjde deska, nebude to deska dcery Nadi Urbánkové. To by bylo nefér vůči oběma.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

FOTO: Michaela Feuereislová

Nicméně jste si ve třiadvaceti letech změnila jméno. Bylo to nutné, nebo to byl nějaký vzdor?

Ani jedna z těchto možností. Byly to profesní důvody. Moje jméno Linda neznělo hezky, do šoubyznysu se nehodilo. Linda je americké jméno a dohromady s českopolským příjmením nešlo. Nesedlo mi. Nebyl to jen rozmar. Je to oficiální změna a mám nový rodný list.

Teď jste spokojená?

Naprosto a dokonce i maminka mi říká Jano. Svátek slavím 24. května. Nedávno jsme měli sraz se spolužáky ze základky a někdo na mě volal Lindo, reagovala jsem s velkým zpožděním. Už jsem odvykla.

Jana jste po svém otci Janovi a co ta Fabiánová?

Fabian byl kluk, se kterým jsem chodila ve Švýcarsku. Jeho jméno se mi vždycky líbilo. A pak mám velmi ráda herečku Vlastu Fabiánovou, tak i kvůli ní. Jana Fabiánová mi znělo dobře.

Už pět let se věnuje jazzu, je frontmankou kapel Jazz-Appeal a Théa.

Už pět let se věnuje jazzu, je frontmankou kapel Jazz-Appeal a Théa.

FOTO: Michaela Feuereislová

Kdy jste začala vystupovat?

První vystoupení jsem měla v Česku a s maminkou jsme jely také turné po Řecku. Natočila jsem pár filmů v dětských rolích. Ale víc jsem se do toho opřela v patnácti ve Švýcarsku. Zpívala jsem s popovým sborem pecky od Red Hot Chilli Peppers, od Eltona Johna, Eurythmics, úžasný mix. Hodně jsem se otřískala. Vydali jsme desku a projeli jsme celé Švýcarsko. Do sálů přišlo i šest set lidí. To považuji za svůj začátek.

V kolika letech jste se tam přestěhovala?

Ve třinácti. Neuměla jsem jazyk, opouštěla jsem svoji první lásku, kamarády, rodinu, Prahu, kterou jsem milovala. Odmalička jsem věděla, že chci zpívat a hrát divadlo, a najednou se všechno změnilo. Neměla jsem ale na výběr, maminka se zamilovala a šla za svým manželem. Bydleli jsme v Zugu, v německé části. Přesto jsem v Praze studovala od patnácti herectví a zpěv, jezdila jsem proto do Prahy i sama celkem často. Ve Švýcarsku jsem žila až do svých osmnácti let, pak jsem odjela zpátky.

Nemohla jste zůstat v Praze u otce?

Táta založil druhou rodinu. Musela jsem odjet s mámou. Nejdřív jsem chodila do cizinecké třídy, abych se naučila jazyk. Byli tam se mnou Chorvati, Turci, Španělé, Italové. V té komunitě jsme se všichni velmi rychle skamarádili. Dodneška jsme v kontaktu se Španělkou a Turkyní, která se teď vrátila zpátky do Istanbulu.

Co vám ten pobyt dal?

Spoustu věcí. Švýcaři mají smysl pro pořádek, čistotu, pečují o přírodu, funguje tam referendum, lidé jsou mnohem zodpovědnější než u nás, nekrade se tam, není tam taková korupce. Také jejich školní systém je skvělý. Naučila jsem se tam učit a začalo mě bavit na sobě pracovat. Díky Švýcarsku mluvím německy, trochu francouzsky. A pochopitelně anglicky. Nejvíc mi ale dal život v jiné kultuře, začala jsem být zodpovědná, spolehlivá. Je to dobré srovnání s životem u nás.

„S maminkou si pomáháme, máme krásný vztah,“ říká.

„S maminkou si pomáháme, máme krásný vztah,“ říká.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak se dařilo mamince?

Maminka byla žena v domácnosti. Hrozně mě to překvapilo, ale chápu, že tehdy byla hodně unavená. Zpívala pětadvacet let v jednom tahu. Do vztahu s panem Havlíkem jsem moc neviděla. On je dětský lékař a měl v Zugu svoji klientelu. Pracovně se mu dařilo. Ale asi po roce bylo jasné, že to spojení nebude fungovat. Byli příliš rozdílní. Hádali se.

Proč tam tedy maminka setrvávala tak dlouho?

Nevím, asi věřila, že se to změní. Já jsem se chtěla vrátit už v šestnácti, ale nebyla jsem plnoletá a v Praze jsem neměla kam jít. Babičce bylo tehdy přes osmdesát let. Tak jsem čekala do osmnácti, pak jsem se vrátila a začala opět od nuly. Nejdřív jsem si musela dodělat maturitu na gymplu, pak jsem se začala rozkoukávat, znovu jsem hledala kamarády, práci, bydlela jsem v podnájmu. Pak jsem potkala svého budoucího muže a po roce chození jsem se vdala.

Cože?

Ano, bylo mi dvacet a trochu jsem si tím zkomplikovala život. Manžel nechtěl, abych se živila zpíváním, a já jsem opravdu uvažovala o tom, že s tím skončím. Ale pak jsem zjistila, že to nejde, pro mě je muzika životně důležitá. Po dvou letech jsme se rozvedli, byli jsme odlišní, nedařilo se nám spojit naše povahy. Ale nezaložili jsme rodinu, tak to nebylo nijak dramatické. Pak teprve jsem naplno šlápla do muziky.

Naštěstí jsem se na základě konkursu dostala do hudebního projektu lidí kolem Rádia 1. Hledali zpěvačku, která bude psát i texty v angličtině, dělat vokální linky a podílet se na skladbě. Ale po roce jsme se bohužel rozpadli. Kluci chtěli mít prima hobby, já se chtěla muzikou živit.

Vy jste ale také studovala…

V té době mě také přijali na dvě vysoké školy, na Filozofickou fakultu na germanistiku a na Husitskou teologickou fakultu na učitelský obor náboženství, etiky a filozofie. Zajímá mě to, ale kvůli muzice a divadle jsem nedostudovala. Začala jsem spolupracovat s DJ Neo, producentem houseové muziky, který dělal pro Jiřího Korna a Daru Rolins.

Přihlásila jsem se s jednou sólovkou do soutěže Rozjezdy pro hvězdy a vyhrála jsem. To bylo v roce 2003. Všiml si mě pan Kočandrle z EMI a nabídl mi smlouvu na tři desky.

Ten rok byl pro vás hodně zlomový.

To ano, vyšla mi první deska Zamilovaná ničitelka, na Nově jsem se stala objevem roku TV Nova Český Slavík Mattoni a zahrála jsem si ve filmu F. A. Brabce Bolero. Pan režisér se mnou točil klip k té taneční desce a mě pozval na konkurz.

Dostala jste roli pěkné potvory. Jak se to hraje?

Ta Lucie Medková je spíš zamindrákovaná nešťastná holka, kterou život zahnal do kouta, a je moc slabá na to, aby se tomu postavila čelem. Ale potvory se určitě hrají dobře, protože v sobě mají konflikt. Často hraju trochu ujeté charaktery, čarodějnice, psy, klaunky, ale i roztomilé potvůrky, jako je Mam’zelle Nitouche, kterou teď dělám v Národním divadle v Ostravě.

S Daliborem Gondíkem v muzikálu Touha.

S Daliborem Gondíkem v muzikálu Touha.

FOTO: Martin Polák

Jak jste z house music přešla na jazz?

Jazz se mi vždycky líbil, oslovil mě už ve Švýcarsku, ale netroufala jsem si. Odhodlala jsem se až v roce 2005, kdy jsem už nechtěla dělat pop ve formě, jaká tady v komerčních rádiích byla vyžadovaná. Ještě jsem vydala popovou desku s hity osmdesátých let s mými texty a dost. Tím jsem se odstřihla od středního proudu a začínala jsem zase od nuly s kapelou Jazz-Appeal. Ale nelituji, hodně jsme koncertovali, vyzpívala jsem se a dost jsem se naučila.

V stejném roce jste také začala hrát v Semaforu. Kde jste se tam vzala?

Vždycky jsem chtěla do divadla a do Semaforu konkrétně. V roce 2005 se po povodních otvíral nový Semafor. Na nové představení byl vypsán konkurz pro sboristky a pan Suchý mě přijal. O rok později jsem vydala svoji první živou jazzovou desku. Tím jsem na sebe snad upozornila a muzikanti mě začali brát aspoň trochu vážně.

Od té doby uplynuly čtyři roky. Chystáte další desku?

Už je hotová, je to vánoční jazzová deska. Měla vyjít už loni na podzim, ale já jsem nebyla spokojená se zvukem, tak jsem celý projekt pozastavila. Už je vylisovaná a na trh půjde na podzim. Pojedeme k ní vánoční turné. Mám štěstí na skvělé muzikanty: vibrafonistu Radka Krampla, basistu Petra Dvorského a perkusistu Tomáše Reindla.

Čím teď žijete?

Chci se věnovat vlastní autorské muzice a ráda bych, aby vyšla příští jaro deska. Jedná se o projekt Théa. Fúzujeme v něm jazzové improvizace s kapelou a moje vokální a taneční improvizace, ale vždy se držíme melodických linek. První singl Footprints vyjde teď každým dnem. Splnil se mi sen, tenhle projekt jsem se snažila rozhýbat šest let, strašně dlouho trvalo, než jsem našla kvalitní lidi.

A co vaše účast v muzikálu Robin Hood?

Původně mi pan Kocourek dal roli čarodějnice, ale pak mi Mirjam Landová nabídla, abych s ní v srpnu odjela na mezinárodní divadelní festival do Edinburgu, kde bych celý měsíc dvakrát denně hrála v představeních Touha a Bílý dalmatin. Ocitla jsem se v kleštích, protože v té době bych měla zkoušet v Divadle Kalich Robina. Nakonec jsem se s vedením divadla dohodla, že odjedu na festival. Víc mě láká zahraniční pracovní zkušenost.

S přítelem Tomášem Jarolímem se nedávno rozešli, ale zůstali přátelé.

S přítelem Tomášem Jarolímem se nedávno rozešli, ale zůstali přátelé.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vůbec nemluvíte o svém příteli Tomášovi…

Už spolu bohužel nejsme. Je to docela čerstvý rozchod. Byli jsme spolu dva roky. V některých věcech jsme si nerozuměli, i když jsme se oba snažili. Tak moc, až nás to oba vyčerpalo. Ale doufám, že budeme pořád přátelé, protože Tomáš je skvělý. Nechci ho ztratit jako člověka. Pro mě je přátelství víc než milostný vztah.

S Tomášem spolupracuji na projektu Léthé, snažíme se pomoci starým nemocným lidem. Když umírala moje babička nebo Vlasta Průchová, chodila jsem za nimi do nemocnice na LDN a to prostředí bylo skandální. Tady na staré lidi v charitě skoro nikdo nemyslí, všichni se raději věnují dětem. Hledáme dobrovolníky, kteří by pravidelně navštěvovali konkrétní lidi v LDN, v hospicích a zpestřili jim život čtením, povídáním i nasloucháním.

Přidalo se k nám již několik umělců - paní Květa Fialová, Karel Voříšek anebo malíř Zdeněk Hajný, který nám věnoval reprodukce svých obrazů. Dáme je do pokojů a pokusíme se tak postupně zlidšťovat nemocniční prostředí. A také se sdružením Potala dlouhodobě podporujeme Tibet. Byla jsem tam a myslím, že by Tibeťané měli dostat skutečnou autonomii. Ne tuhle falešnou. Vím, je to těžké a my jsme malí, ale aspoň se snažíme něco dělat.

No, vypadá to, že si v Číně hned tak nezazpíváte!

To je mi jasné a je mi to jedno!

Máte čas ještě na něco jiného než na hudbu a charitu?

Zajímá mě móda, navrhuji šaty a už se tím trošku začínám živit. Časem se tomu chci věnovat víc. Mám svoji stejnojmennou značku a navrhla jsem čtyři kolekce, které měly docela úspěch, ale já nejsem zrovna podnikatelka, jen mě baví tvořit. Pan Suchý mi nabídl, abych na podzim navrhla kostýmy do jeho nové hry. Bude to moje první divadelní zkušenost. Je to obrovská čest. Pan Suchý si zatím celá léta všechny kostýmy navrhoval sám.

V muzikálu Bílý dalmatin má trojroli, uprostřed sedí Stázka Landová, vpravo Ondřej Nosálek.

V muzikálu Bílý dalmatin má trojroli, uprostřed sedí Stázka Landová, vpravo Ondřej Nosálek.

FOTO: Michaela Feuereislová

Co dělá váš otec?

Je překladatel, angličtinář a učí na Filozofické fakultě UK na katedře překladatelství. Také hrál divadlo a psal texty. Ale nevídáme se.

Vaše maminka už zase zpívá…

Teď je to přesně rok, kdy mi řekla, že má rakovinu prsou. Přestěhovala se částečně ze Želiva ke mně do Prahy, byla na operaci, chodila na chemoterapie. Teď už je zase zpět v Želivě. A je, díky Bohu, zdravá a zpívá pořád krásně.

Jakou radu do života vám máma dala?

Nejdřív mysli a potom mluv! S tím ovšem bojuji dodneška.