Nejlepší moderátor Česka a nejlepší moderátorka Slovenska. Není to pro spolupráci vražedná kombinace? Přijde mi, že se snažíte jeden druhého trumfnout.

Nemám ráda a neberu příliš na vědomí přívlastky jako nejlepší. Tyto pojmy jsou dost subjektivní. Umím si představit, že někdo může být nejlepším plavcem, sprinterem, tenistou… Ale u nás - moderátorů - to není měřitelné.

Leoš Mareš a Adéla Banášová na party ČeskoSlovenské Superstar

Leoš Mareš a Adéla Banášová na party ČeskoSlovenské Superstar

FOTO: Michaela Feurereislová

A pokud jde o Leoše, tak musím říct, že se mi s ním dělá dobře, je mi sympatický. Hlavně Leoš nebyl zvyklý v televizi moderovat ve dvojici! Takže tohle je pro něj nová zkušenost. Ale od samého začátku je na něm vidět, že chce v té naší dvojici fungovat, není to tak, že já se musím přizpůsobit.

Než začaly castingy na ČeskoSlovenskou SuperStar, nechal se Leoš Mareš slyšet, že jste výjimečná, nejlepší. A že kvůli vám bude muset hodně trénovat, hlavně pohotovost. Co jste pilovala vy kvůli němu?

Vedle něj musí být člověk také stále ostražitý, a trénink pohotovosti neuškodí. Myslím, že jsme si v tomhle velmi podobní. Asi proto, že oba máme ranní show v rádiu, kde musíme být tři hodiny ve střehu. Takže k pohotovosti se podněcujeme navzájem. A nevím, kde vzal, že jsem nejlepší, když mi říkal, že mě moderovat nikdy neviděl. (smích) Ale ani já jeho.

V rozhovoru pro magazín Právo jste řekla, že pokud půjdete do nějakého dalšího projektu SuperStar, musíte si být jistá, že vám přinese něco nového. SuperStar teď uvádíte počtvrté. Co vás k tomu zlákalo tentokrát?

V každém případě ten československý rozměr a nový moderátorský partner.

Uměla byste říct, kdo má větší hudební talent? Češi, nebo Slováci?

Nemám tendenci si vytvářet na soutěžící názor. Vše se ukáže až ve finálových kolech. Ale ani to nevypovídá o schopnosti nebo charakteristice národa.

Aneta Langerová, naše první vítězka této soutěže, se vám prý nelíbí…

Neříkala jsem, že se mi nelíbí, jen nejsem její extrémní fanoušek. Třeba Hana Hegerová, to je jediná zpěvačka, na jejíž koncert bych šla. Aneta je bezpochyby talentovaná, jen se o její kariéru příliš nezajímám. Jinak jsem neměla dál zájem si o ní něco zjišťovat.

Adela Banášová je čtyřnásobnou držitelkou slovenské ceny OTO v kategorii bavič.

Adela Banášová je čtyřnásobnou držitelkou slovenské ceny OTO v kategorii bavič.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nejsem člověk, který se v muzice piplá, já ji poslouchám. Piplala jsem se ve vážné hudbě, ale to kvůli tomu, že jsem na vysoké škole studovala kulturologii. Jinak populární hudbu neberu vědecky, dál v ní nebádám.

Kdo ze skladatelů vážné hudby patří mezi vaše nejoblíbenější?

Já jsem člověk zaměřený na hity, i vážná hudba funguje na bázi hitů. Takže od každého mám ráda něco. Největším hitmakerem byl pro mě Mozart, na prvních místech v mém žebříčku je ale Debussy, Chopin a Grieg.

Máte tedy ráda romantismus a impresionismus?

To mám. Ale je to asi proto, že Griega a Chopina jsem hrála, když jsem se učila na klavír. Chodila jsem na něj osm let při základní škole a pak dva roky na vysoké. A když sama nějaké skladby hrajete, tak to prožíváte dvakrát intenzivněji, než když je jen posloucháte.

Chopinovy klavírní kusy nepatří zrovna k nejjednodušším. To jste musela mít talent…

Měla jsem celkem talent, ale nedostatek píle. Jednu chvíli jsem dokonce přemýšlela, že bych šla na konzervatoř, ale nevyšlo to, protože jsem nedřela tolik, kolik příprava na tuhle školu vyžaduje.

Takže jste s hrou na piano sekla, protože jste byla líná cvičit?

Asi ano. Už se mi nechtělo. Jsem takový mírný typ člověka. Kromě partnerských vztahů se nedokážu pro nic zapálit.

A co modeling? Byla jste přece na soutěži Elite Model Look…

Modeling jsem nechtěla dělat. Ani jsem ho nedělala, nikdy jsem si tím nevydělala ani pět korun! A být na soutěži neznamená být modelkou.

Kdo vás tam tedy přihlásil?

Na střední škole jsem měla období, kdy jsem vypadala jako Kurt Cobain. Nosila jsem stejně rozpuštěné vlasy, flanelky a kanady. A pamatuju si, že jsme jednou na hodině dějepisu sledovali film Stalingrad, když najednou do třídy vešla taková žena a nechala si postavit asi čtyři děvčata. Já byla mezi nimi. Vybrala nás do modelingové agentury. Tam jsem se učila chodit a starat o sebe.

Adela Banášová

Adela Banášová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

To velmi potěšilo moji mámu, protože jsem konečně začala nosit sukně, vyzula jsem kanady a vyměnila je za lodičky. Tehdy mi bylo patnáct. O rok později mě poslali na soutěž Elite Model Look, kde se mnou byla i Andrea Verešová. Vybrali mě podle mě ale jen proto, že potřebovali zajímavý typ.

Jak jste tenkrát dopadla?

Vůbec nevím. Ale dostala jsem se do finále, mezi čtrnáctku nejlepších.

Pak už jste se nikdy modelingu nevěnovala?

Jak jsem říkala, neumím se pro nic tak zapálit, navíc jsem velmi racionální typ. Potom jsem šla asi na čtyři castingy, ani na jednom jsem ale neuspěla. Zdálo se mi, že je ztráta času celé dny prosedět na konkurzech. Musela bych být mimořádně krásná a mimořádně přesvědčená o tom, že to chci dělat, abych si řekla, že mi stojí za to takhle trávit svůj čas a pravděpodobně i život.

Ale modeling nebyl nikdy můj sen, takže jsem se nemusela ničeho vzdávat. Dostala jsem se k němu jako slepé kuře k zrnu, zjistila jsem, že to nemá význam, a odešla. Ale díky tomu, že mám teď takovou profesi, jakou mám, tak si vlastně modelingu přece jen někdy užívám - při focení.

A jaká byla vaše cesta k moderování?

Když mi bylo čtrnáct, pozvali pár lidí z naší třídy do jedné televizní teenagerské relace jako hosty k tématu osmileté gymnázium. Režisér nám tehdy říkal: Děvčata, za týden zrovna pořádáme konkurzy na moderátory tohoto vysílání a vy jste taková upovídaná, nechcete to přijít zkusit? Já že jasně, že bude sranda. Brala jsem to jako puberťácký zážitek.

Leoš Mareš a Adéla Banášová

Leoš Mareš a Adéla Banášová

FOTO: Michaela Feuereislová

Probojovala jsem se až do posledního kola, což znamenalo moderovat jednu relaci naživo. To jsem ale odmítla, protože jsem zjistila, že konkurz dělali jen proto, aby měli celé léto moderátora, protože každý týden jim moderoval někdo z konkurzu zadarmo. Nicméně jsem k tomu přičichla a zjistila, že to je zajímavé.

A když vznikla televize Markíza, to už jsem byla na střední škole, tak jsem se tam přihlásila, jestli nepotřebují někoho do Telerána. Třeba poskoka, který by jim dělal ankety a podobně. Vydržela jsem tam tři roky. Hodně jsem se za tu dobu naučila. Ale tehdejší ředitel televize byl přesvědčený, že nejsem člověk, který patří na obraz.

Dotklo se vás to?

Ne, brala jsem to jako logickou věc. Baletka taky nemůže být tlustá, modelka zase malá. Takže i moderátorka měla podle něj být standardně pěkná, což můj případ nebyl. Proto jsem to nebrala jako urážku.

Říkala jsem si: Nepatřím na obrazovku? O. K. Tím jsem tam ale skončila. Už se mi nechtělo dál dělat jen pomocníka. A tak jsem šla ve svých devatenácti na konkurz do Fun rádia. Vyhrála jsem ho. Na to jsem byla skutečně hrdá, protože se nás tam tehdy o místo moderátora ucházelo opravdu hodně a byli to i lidi s dlouholetými zkušenostmi.

Čím jste podle vás oslnila?

Konkurz jsem vyhrála asi proto, že jsem nebyla poznamenaná přízvukem jiného rádia. Mohli se mnou pracovat lépe než s těmi, kteří měli zaběhnutý nějaký styl. Za tuhle příležitost jsem velmi vděčná, protože do jiného rádia bych nešla. Fun rádio je podle mě jediné u nás, které dává největší svobodu projevu. A já se tam cítím velmi svobodně, velmi dobře. Pracuju tam už deset let… No a pak přicházely další projekty, jako je SuperStar, Miss Slovensko, Slovensko má Talent, kde jsem byla v porotě, Let’s Dance…

Dávno předtím, než jste šla tančit do třetí řady Let’s Dance, jste se nechala slyšet, že vás soutěže stresují. Byla jste na parketě vynervovaná?

Strašně! Byl to jiný projev, pro mě dosud neznámý způsob prezentace. Hlavně jsem měla výborného tanečního partnera. Peter Modrovský je velký profesionál. Dokázal efektivně zhodnotit, co stačí na to, abych si tancování neznechutila. Někteří totiž byli už po čtvrtém kole unavení z toho, že denně trénovali osm hodin.

Na Leošovi je od začátku vidět, že chce v naší dvojici fungovat, tvrdí Adela Banášová

"Na Leošovi je od začátku vidět, že chce v naší dvojici fungovat," tvrdí Adela Banášová.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Já jsem zkoušela osm hodin týdně! Všichni ostatní už v pondělí po nedělním přenosu měli postavenou choreografii na příští kolo, my jsme až ve středu začali přemýšlet, co si vůbec zatancujeme. Takže někdy je lepší méně než více.

Od samého začátku jste byli horkými favority na vítěze. Nemrzelo vás, že jste vypadli v devátém kole, těsně před velkým finále?

Nemrzelo. Už od začátku bylo jasné, že budu tipovaná na vítězku, navíc jsem měla nejlepšího tanečníka, který zvítězil v první sérii této soutěže. Takže tahle kombinace je kontraproduktivní, protože lidi nefandí těm, kteří jsou nasazení jako favoriti, ale těm slabším. I přesto jsem do toho šla, chtěla jsem si to užít. Měla jsem za sebou relativně dobré období.

Čtyřikrát po sobě jsem dostala nějakou cenu, věděla jsem, že jsem štíhlá a jako jedna z mála jsem do téhle soutěže nešla hubnout, navíc s mým tanečníkem jsme tam prožili i moment romantiky… (pousměje se) Takže jsem toho štěstí měla docela dost, proto jsem byla překvapená, že jsme se dostali až tak daleko.

Lásky v přímém přenosu jsou vám asi předurčené. V první sérii slovenské SuperStar jste se zamilovala do Tomáše Bezdedy, se kterým jste se ale po třech letech rozešla.

Stalo se mi to podruhé. A v konečném důsledku se lidi zamilovávají do těch, se kterými tráví svůj čas. A tohle je pro mě jediný způsob, jak se seznámit s novými lidmi, protože v rádiu už za těch deset let znám všechny. A nikam jinam nechodím. Do reality show přicházejí noví lidé a já s nimi trávím jisté období. Lidi se zamilovávají do protějšků ve svém přirozeném prostředí, a reality show je taky přirozené prostředí.

Jakou mužskou vlastnost oceňujete nejvíc?

Na základě několika zkušeností z mých mnoha předchozích vztahů si nejvíc cením, když je muž v pohodě. Je to velmi všeobecný pojem, ale od toho se odvíjí hodně věcí. Když je chlap v pohodě, tak respektuje ženu takovou, jaká je, není hysterický, ješitný.

Pro vaši maminku byl otec první láskou. Co říká na to, že se vám ve vztazích příliš nedaří?

Vím, že máma před otcem určitě nikoho neměla, o otci si nejsem jistá. Jenže tehdy byla jiná doba. Myslím si ale, že ty zkušenosti, které jsem nasbírala ve všech mých vztazích, v konečném důsledku posbírala i moje máma, ale jen s mým otcem. Každý to má v životě nastavené jinak.

Někdo může hned napoprvé potkat životní lásku a druhý potřebuje zažít víc, aby pochopil, o čem druhé pohlaví je. A já jsem ve vztahu velmi intenzivní, když se zamiluju, beru to vážně, nic jiného pro mě v tu chvíli neexistuje. Možná proto jsem potřebovala dostat několik ran, abych pochopila, že je potřeba brát vztah taky trochu racionálně.

Před pár dny vám bylo devětadvacet. Nepřemýšlela jste už o miminku? Nebo je vám zatím přednější kariéra…

Kdybych otěhotněla, vůbec bych s tím problém neměla. Ale tohle si z prstu nevycucám. Na takové věci se nedá tlačit. Takže dělám televizní kariéru proto, že nemám co jiného na práci. (smích) Nemám s kým založit rodinu, nemám s kým mít děti. Můj přítel je o tři roky mladší a jsme spolu jen půl roku, takže to chce ještě čas.

Nerozumím ženám, které nemají partnera, ale mluví o tom, že by chtěly dítě. Mě napadne mít miminko jen tehdy, když mám někoho, o kom si myslím, že bych s ním už teď dítě mohla mít. Takže já nemám primární mateřský pud, já mám rodinný pud.

Je pravda, že byste jednou chtěla dělat diplomatku?

Diplomacie je jedna z věcí, kterou bych dokázala dělat. Protože můj otec byl diplomat, vím, jak to funguje, umím řeči, studovala jsem v zahraničí. Ale je to podle mě takový smutný život. Dá se hodně získat, ale i hodně ztratit.

Leoš Mareš, Adéla Banášová a Ondřej Hejma na party ČeskoSlovenské SuperStar

Leoš Mareš, Adéla Banášová a Ondřej Hejma na party ČeskoSlovenské SuperStar

FOTO: Michaela Feuereislová

A rodina ani partneři diplomatů to nemají lehké. Diplomacie je v konečném důsledku jedna vysoká hra, kde není moc upřímnosti. To byl podle mě jeden z důvodů, proč to můj otec nevydržel dlouho dělat. Čtyři roky byl kulturním atašé v Berlíně, dva roky pak zástupcem velvyslance ve Vídni. On ale nebyl specifický typ diplomata. Je extrémně přímý a nemá rád přetvářku. V tom jsem po něm. Takže nevím, jak dlouho bych vydržela být diplomatkou já.

Říkala jste, že život s diplomatem není snadný. V čem jste to měli těžké?

Děti se lehce adaptují, ale většina manželek diplomatů sedí doma, chodí na kurzy šikovných rukou nebo pije. Nechci to zevšeobecňovat a někoho se tak dotknout, ale znám pár takových případů. A takhle moje máma nechtěla dopadnout. Proto se začala věnovat keramice a ještě se začala učit jazyk.

Později nám říkala, že to pro ni vůbec nebylo jednoduché. Výhoda pro nás? Že jsme se se sestrou zadarmo naučily jazyk a získaly schopnost lehce se adaptovat v novém prostředí. Ale pamatuju si, že když jsem přišla v Německu do školky, půl roku jsem nikomu nerozuměla. Měla jsem z toho lehké trauma a měsíc jsem na nikoho nepromluvila.

Oddechla jste si, když jste se natrvalo vrátili na Slovensko?

Ano. Velmi. Už bych neměnila.

Přečtěte si také: Vymyšlená teorie podprahového vnímání je pravdivá

Autor teorie se přiznal, že si vše vymyslil, výzkumy ale ukazují, že jeho teorie opravdu platí.
Více se dočtete ve čtvrtek v deníku Právo (příloha Café).