Bylo jí necelých 22 let, když k ní zahořel láskou dr. Joseph Goebbels, jeden z nejmocnějších mužů třetí říše. Za svůj románek s říšským ministrem propagandy a šéfem německého filmu platila mnoho a krutě celý další život.

Paměti pro Škvoreckého

Po druhé světové válce podala Lída Baarová několik verzí svého života. Sepsat její paměti lákalo na sklonku 70. let minulého století i Josefa Škvoreckého. „Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného,“ říká majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers.

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“ Životopis vzniklý podle zvukového záznamu (Baarová podle svých slov „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“) poslal Škvorecký v březnu 1981 do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, navštívil a text jejích vzpomínek autorizoval.

Ve svém voze Praga-Baby, v němž utekla v říjnu 1938 z Německa do Prahy a v dubnu 1945 z Prahy do Bavorska.

Ve svém voze Praga-Baby, v němž utekla v říjnu 1938 z Německa do Prahy a v dubnu 1945 z Prahy do Bavorska.

FOTO: Reprofoto z publikace Lída Baarová a Joseph Goebbels

„Zpočátku se paní Baarová pokoušela hrát přede mnou roli velké filmové divy, před kterou bych měl vlastně padnout na kolena, sražen obdivem k její bývalé slávě,“ poznamenává k tomu Filip ve svých pamětech (Osmý čili nedokončený životopis, Host 2007).

„Po třetím pokusu jsem se neovládl a okřikl jsem ji, že na mě její komedie neplatí. Jsem tady od toho, abych s ní redigoval text. Od té chvíle se chovala skromně. Ke konci společné práce na jejích memoárech už dokonce nechodila pít svůj oblíbený ,fernet branca‘ do kuchyně, ale přinesla si láhev do pokoje a upíjela tu bylinkovou kořalku, prý, aby si,uklidnila nervy‘, bez ostychu i přede mnou, takže jsme někdy museli práci přerušit a paní Baarová si šla na hodinku lehnout, protože ji prý rozbolela hlava.“

Nová verze s Kožíkem

Memoáry Lídy Baarové vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem Útěky - život české herečky, jak je podle jejího vyprávění zapsal Josef Škvorecký. Po sametové revoluci však Baarová Filipovi zavolala a rezolutně prohlásila, že s jejich obsahem nesouhlasí a kniha nesmí v Československu vyjít.

Oficiální portrét z poloviny třicátých let, kdy se seznámila s Josephem Goebbelsem.

Oficiální portrét z poloviny třicátých let, kdy se seznámila s Josephem Goebbelsem.

FOTO: Reprofoto z publikace Lída Baarová a Joseph Goebbels

„Že jsme ji prý se Škvoreckým donutili k výpovědím, které jsou přinejmenším přehnané, a že to s Goebbelsem bylo všechno jinak,“ uvádí Filip. „Své paměti chce pro českého čtenáře napsat ještě jednou a tentokráte podle pravdy.“

Nabídla Filipovi, zda by s ní za honorář nepřipravil nové, ale ten to odmítl s argumentací, že „Škvorecký její výpovědi napsal přesně a že měla při společném redigování textu možnost případné nepřesnosti vyškrtnout nebo opravit“. Novou verzi pamětí s Lídou Baarovou nakonec sepsal spisovatel František Kožík (ačkoli v tiráži knihy jeho jméno uvedeno nebylo) a vyšly v roce 1991 v ostravském nakladatelství Sfinga, pod názvem Života sladké hořkosti.

Na stránkách časopisu Reflex v témže roce vysvětlovala, proč jsou obě knihy tak odlišné: „Najednou jsem se na vše začala dívat úplně jinak, velmi reálně. Pochopila jsem, proč se některé věci stát musely. Při psaní Života sladkých hořkostí se to projevilo tak, že jsem se přestala dělat zajímavá a psala jsem o svém životě jako pozorovatel. Když jsem to dopsala, všechno ze mne najednou spadlo a já musela do sanatoria, abych se uklidnila. Uvědomila jsem si, jak moc byl můj život nešťastný a že na velmi málo věcí mohu zavzpomínat s radostí.“

Osm filmů v prvním roce kariéry

Ludmila Babková, kterou svět posléze poznal pod uměleckým jménem Lída Baarová, se narodila 7. září 1914 v Praze v rodině magistrátního úředníka. Jako děvče brala lekce tance, učila se jazyky a v touze po divadle byla podporována matkou. Začala chodit na reálné gymnázium, ale v kvartě i přes odpor svého otce přestoupila na konzervatoř, aby studovala herectví.

Ve své první filmové roli. Hrála Viktorku ve snímku Kariéra Pavla Čamrdy a bylo jí 17 let.

Ve své první filmové roli. Hrála Viktorku ve snímku Kariéra Pavla Čamrdy a bylo jí 17 let.

FOTO: Reprofoto z publikace Lída Baarová a Joseph Goebbels

Nebylo jí ještě ani sedmnáct, když dostala na počátku druhého ročníku od režiséra M. J. Krňanského nabídku, aby si zahrála roli Viktorky v jeho filmu Kariéra Pavla Čamrdy. I když studenti konzervatoře měli účinkování ve filmu zakázáno, rodiče souhlasili, aby nabídku přijala, a na radu otce si zvolila umělecký pseudonym Baarová podle jeho přítele, spisovatele Jindřicha Šimona Baara.

Natáčela v utajení. Po premiéře filmu o Vánocích 1931 v pražském kině Hvězda se ale vše provalilo a Lída musela školu opustit, protože by ji jinak vyloučili. Herectví se nyní oddala naplno a během prvního roku kariéry dokázala natočit hned osm filmů, byť zpočátku v rolích, v nichž záleželo spíše na vzhledu než na talentu.

Představovala typ křehké ženské krásy a její lehce exotický zjev měl v sobě cosi provokativního a poddajného zároveň. To ji časem předurčilo k rolím rozporuplných postav, které s velkou vnitřní silou bojují proti nepřízni osudu.

Muži ji obletovali. Otakar Vávra mluvil o kráse „živočišné, která opájela snad každého muže“. Neodolal jí ani (ženatý) Vlasta Burian, který se do ní zamiloval při natáčení filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932) a chtěl si mladičkou herečku mermomocí vzít za ženu (až mu to museli její rodiče rozmlouvat - a obdobně paní Babková v roce 1933 pacifikovala jiného nápadníka, Hugo Haase).

Se svým druhým manželem Kurtem Lundwallem, rodákem z Opavy.

Se svým druhým manželem Kurtem Lundwallem, rodákem z Opavy.

FOTO: Reprofoto z publikace Lída Baarová a Joseph Goebbels

Osmnáctiletá Lída dala nakonec přednost režisérovi Karlu Lamačovi. Ten z ní - jak sama přiznávala - udělal ženu. „Učaroval mně jeho nádherný velký byt v Praze na Smíchově, plný vzácného a starožitného nábytku,“ svěřila se publicistovi Stanislavu Motlovi, který se s Lídou Baarovou v letech 1990-1997 několikrát osobně setkal a nedávno o jejích osudech napsal a vydal již druhou knihu (Lída Baarová a Joseph Goebbels, Eminent 2009).

Osudová známost

V roce 1934 si německá filmová společnost UFA vybrala sotva dvacetiletou českou herečku pro hlavní roli do snímku Barkarola - Baarová měla hrát nejkrásnější ženu Benátek. Po premiéře v březnu 1935 se z ní stala hvězda a dostávala v Německu mnoho dalších nabídek k natáčení. Úměrně k tomu stoupaly i její honoráře. Koupila si vilu a žila v Berlíně.

Vztah s mužskou hvězdou Barkaroly, slavným německým filmovým milovníkem Gustavem Fröhlichem, jí otevřel dveře do nejvyšších mocenských kruhů Německa. Účastnila se akcí, při nichž se setkávala s nejvýznamnějšími nacistickými politiky. Už při natáčení Barkaroly se v lednu 1935 objevil v ateliérech také samotný Hitler. Dvakrát ji potom pozval na čaj a údajně Baarové také řekl, že mu připomíná jeho velkou lásku, neteř Geli Raubalovou (která v roce 1931 spáchala sebevraždu).

Zatímco setkání s Hitlerem nepřekročila rámec konverzace, osudovým se Lídě Baarové stalo seznámení s 38letým Josephem Goebbelsem v srpnu 1936 na jednom z velkolepých večírků v průběhu olympijských her v Berlíně. Krátce nato pozval ministr Lídu s Gustavem (o nichž si mnozí mysleli, že jsou manželé) na vyjížďku motorovým člunem.

Přes zmrzačenou nohu měl vlivný a mocný Goebbels, jemuž se kvůli desítkám dobrodružství s herečkami přezdívalo „kozel z Babelsbergu“ (německé obdoby Barrandova), zvláštní kouzlo. Ženy (a tím spíše herečky) přitahoval jako mucholapka. Baarová po letech vzpomínala, jak jí Goebbelsův melodický hlas připadal jako pohlazení.

Vlastním jménem Ludmila Babková zvolila pseudonym podle přítele Baara

Vlastním jménem Ludmila Babková zvolila pseudonym podle přítele Baara

FOTO: Reprofoto z publikace Lída Baarová a Joseph Goebbels

Navíc v té době se její vztah s Fröhlichem ocitl v krizi (jak sama ministrovi prozradila v neformálním rozhovoru) - její milenec byl mimořádně žárlivý, ale přitom se nechtěl znovu oženit. Po návštěvě své odloučené manželky, Židovky, která emigrovala i s dítětem do Londýna, omylem Lídu v jedné intimní chvíli nazval jménem své ženy! To Lída nezvládla a demonstrativně se z Fröhlichovy vily odstěhovala.

S Goebbelsem pokaždé jinak

Uhrančivá slovanská krása o hlavu větší české herečky Goebbelse fascinovala a bezhlavě se zamiloval. Neustále kolem ní kroužil, často jí telefonoval (představoval se vždy jako pan Müller), zval ji na premiéry filmů i na večírky. Na jednom z nich jej v září 1936 Baarová nevinně políbila na tvář. Ministr si šmouhu utřel kapesníkem, který ukryl do saka, a požádal ji, aby přišla příští den na jednání sjezdu NSDAP. „Dívejte se na mě pozorně, když budu mluvit,“ říkal jí a ukazoval na kapesník. „Budu se jím dotýkat svých rtů na znamení, že na vás myslím.“

Při projevu v Norimberku pak sugestivně popisoval orgie bolševiků ve Španělsku a „patologické a zločinné šílenství jejich židovských učitelů v Moskvě“. Na tribuně mezi zahraničními účastníky sjezdu slyšela, jak divoce křičel, že „Žid je parazitem, ničitelem kultury, enzymem rozkladu“. Lída Baarová později vzpomínala: „Vůbec jsem obsah jeho řeči nevnímala, přesto jsem jí zcela podléhala. Goebbels byl ve skutečnosti velký herec.“

Byl. A myslel přitom i na svou budoucí milenku. Etudu s kapesníkem předvedl dokonale…

Ve svých dvou životopisných knihách i v poskytnutých rozhovorech přicházela Baarová s několika verzemi jejich vztahu. Nejčastěji se snažila vylíčit jej jako osudovou vášeň pouze z Goebbelsovy strany a sebe hodnotila jako oběť. Stanislavu Motlovi například tvrdila, že podvědomě cítila, že jí hrozí hluboký pád, neměla však sílu poměr ukončit - ať již svou slabostí, nebo strachem. Jindy mu zase vysvětlovala, že se vlastně zamilovala do Goebbelsovy lásky.

Jinému novináři líčila, že to „byly dva nádherné roky, jako opojení“, aby si při další příležitosti posteskla: „Byla to pro mě ta nejhorší možnost na světě - přitom měl tolik ženských, tolik hereček, ale zrovna do mě se musel zamilovat.“ V několika interview po roce 1989 opakovala: „Nebyli jsme milenci, nebyla jsem Goebbelsovou milenkou.“

Milostný poměr s ministrem naopak nepopírala při vzpomínaném natáčení s Josefem Škvoreckým, ale především se svěřila před válkou své nejlepší přítelkyni. „Adino, já jsem se zamilovala a tím šťastným je Goebbels,“ zaznamenala její přiznání Adina Mandlová na stránkách své životopisné knihy Dneska už se tomu směju.

Hitler rozvod zakázal

Goebbelsovi se vztah dařilo dlouho jakžtakž tutlat. Říšský ministr propagandy byl ženatý a s chotí Magdou měl při seznámení s Baarovou tři děti, potom čtyři a v roce 1938 se jim narodilo páté. Jejich manželství dávali nacisté za vzor. Důvěrný vztah se svobodnou herečkou - navíc Češkou - byl pro okolí skandální.

Po celý rok 1937 nabýval na intenzitě, z platonického se stal v závěru roku na několik týdnů také intimní (jak Baarová uvedla v říjnu 1945 čs. vyšetřovatelům a posléze například v roce 1993 potvrdila britskému historikovi Davidu Irvingovi, který tehdy připravoval Goebbelsův životopis).

„Nevadila vám jeho nožní protéza, když jste se milovali?“ zeptal se tehdy Irving nepříliš taktně téměř 80leté ženy. Věděl, že ministr nosil na své deformované pravé noze koženou a kovovou nožní protézu. „Nožní protézu?“ opáčila mu prý užasle. Nikdy žádnou neviděla.

Osmdesátiletá Lída Baarová doma v Salcburku.

Osmdesátiletá Lída Baarová doma v Salcburku.

FOTO: Reprofoto z publikace Lída Baarová a Joseph Goebbels

Počátkem srpna 1938 - podle Goebbelsových deníků i vzpomínek Baarové - se ministr snažil přimět svou choť, aby souhlasila se soužitím ve třech. Dva týdny se to prý dařilo. Potom Magdě došla trpělivost a stěžovala si u Hitlera, že jí mladá česká herečka rozvrací manželství. Vůdce si ministra propagandy pozval na kobereček: o rozvodu v „nejšťastnější rodině“ nechce ani slyšet. Odmítl Goebbelsův návrh, aby ho jmenoval vyslancem v Japonsku, kam by s „Liduschkou“ odjel. Přinutil ho poměr ihned skončit a Baarová nesměla s okamžitou platností natáčet, ale současně ani Německo opustit.

Matka a sestra zaplatily životem

Další týdny žila Lída Baarová doslova ve vnitřní emigraci. Téměř všichni známí se od ní odvrátili. Byla sledována gestapem. Nakonec se jí podařilo za dramatických okolností na podzim 1938 vrátit do vlasti.

Praha ji přivítala rezervovaně, mnozí z herecké komunity byli přesvědčeni, že pracuje pro Němce. Ona sama chtěla pokračovat v přerušené herecké kariéře a snažila se o to všemi způsoby, včetně osobních intervencí u K. H. Franka. Zahrála si v několika českých filmech (Ohnivé léto, Turbína, Dívka v modrém), ale od konce roku 1941 nesměla být obsazována. Další dva roky působila v Itálii, kde natočila šest filmů. V roce 1944 se znovu vrátila do Prahy.

S blížícím se koncem války žila ve velkém napětí. Celá její rodina měla obavy ze msty lidí. Sestra Zorka jí vyčítala její styky s nacisty, které ona i rodiče nenáviděli. Proto se Lída Baarová z vily rodičů odstěhovala a poslední válečné týdny prožívala v hotelu Esplanade.

Počátkem dubna 1945 utekla ve své modré bejbince přes Šumavu do Bavorska. Tam se dostala do amerického zajetí a prodělala mnoho výslechů, až byla 23. září dopravena eskortou do Prahy. První noc v Bartolomějské ulici označila později za nejstrašnější ve svém životě.

Byla obviněna z velezrady a kolaborace. „Nebýt vězení, asi by nás zuřící dav ušlapal,“ vzpomínala později. Nebyla daleko od pravdy, neboť v tehdejší rozjitřené atmosféře se skutečně volalo po ukřižování údajných viníků.

Jednou se zúčastnila s Adolfem Hitlerem akce Winterhilfe, kdy herci a význačné osobnosti vybírali prostředky na tzv. Zimní pomoc (vlevo). Její osudový muž, říšský ministr propagandy a národní osvěty (vpravo).

Jednou se zúčastnila s Adolfem Hitlerem akce Winterhilfe, kdy herci a význačné osobnosti vybírali prostředky na tzv. Zimní pomoc (vlevo). Její osudový muž, říšský ministr propagandy a národní osvěty (vpravo).

FOTO: Reprofoto z publikace Lída Baarová a Joseph Goebbels

To už se však v její rodině schylovalo k dalšímu dramatu. Po smrti matky (při policejním výslechu dostala mrtvici) dolehla atmosféra doby těžce i na sestru Zorku, talentovanou herečku. Té bylo některými lidmi z branže naznačeno, že jako sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří. To citlivá Zorka, která bez divadla nemohla žít, neunesla a v dubnu 1946 spáchala sebevraždu.

Vlastovi jsem nechtěla ublížit

Po 16 měsících vězení a výslechů (v jejím případě vypovídalo 80 svědků), byly všechny žaloby a obvinění postupně vyvráceny. Dopoledne na Štědrý den v roce 1946 byla propuštěna. „Nebylo prokázané,“ konstatovalo se v návrhu veřejného žalobce mimořádného lidového soudu, že se obviněná Lída Baarová dopustila udavačství ani že podporovala nacismus spoluprací s gestapem nebo SD. Její styky s Goebbelsem a Hitlerem nespadají do doby zvýšeného ohrožení republiky.

Pokud se stýkala s význačnými německými osobnostmi v době okupace, šlo o to, aby jí bylo umožněno hraní ve filmu, takže tyto styky lze klasifikovat jako činy podle dekretu č. 138/45 Sb.“

V lednu 1948 bylo trestní řízení proti Lídě Baarové definitivně zastaveno. Ve vězení se po válce ocitl například i Vlasta Burian. Když na počátku 90. let začaly pokusy o jeho rehabilitaci, našel JUDr. Miroslav Vlk (někdejší vyšetřující soudce na Pankráci) ve spisech Lídy Baarové její výpověď, která slavnému českému komikovi uškodila, zatímco ve vlastním životopise psala o Burianovi jinak. Poslal jí dopis s prosbou, aby mu rozpor vysvětlila.

„Nemohu říci, jak lituji, co se stalo,“ odpověděla mu Lída Baarová ze Salcburku. „Vyhrožovali mně tím nejhorším, když nevypovím, co oni chtěli. Vlastovi jsem nikdy nechtěla ublížit - ale musela jsem to pod nátlakem říct. Do konce života mě to bude mrzet - věřte mně! Ty poměry na Pankráci se nedají jen tak lehce vypovídat. Proti mně to vypadalo na pověšení. Nikdy jsem nikomu neublížila - a byl to zázrak, že jsem se z toho dostala. Dokonce výpovědí gestapáků. Věřte mně, že to nebylo úmyslně. Doufám, že se to jednou nějak vysvětlí. Mým životem se to táhne až do smrti.“

Zapletla jsem se do dějin

Po propuštění z vězení se Lída Baarová v červenci 1947 provdala za Jana Kopeckého, s nímž jezdila hrát loutkové divadlo, a po únorovém převratu - opět za mimořádně dramatických okolností - spolu utekli do Rakouska. Nějaký čas dělala v Salcburku barmanku, potom se jí podařilo v Itálii získat role v několika filmech, později hrála také ve Španělsku a v Německu. Vždy perfektně zvládla jazyk a nikdy nebyla dabována.

Manželství s Janem Kopeckým vydrželo jen dva roky, ale rozvedli se až v roce 1958. To už však měla mnohaletý vztah s Kurtem Lundwallem, u něhož si v salcburském sanatoriu léčila v roce 1949 gynekologické problémy. Jak sama vzpomínala, „už v té době pochopila, že je muž jejího srdce“. O 22 let starší Lundwall se stal jejím druhým manželem teprve v roce 1969, rok po smrti své ženy. Zemřel v roce 1972 a Lída Baarová se potom devět let soudila s jeho dětmi o majetek. Nakonec získala polovinu rozlehlé vily. Největší byt si nechala, ostatní pronajímala.

„Když se zamýšlím nad svým životem, cítím čisté svědomí,“ řekla Lída Baarová ve svém prvním rozhovoru pro česká média na jaře 1990. „Jako mladá, úspěšná a slávou opilá herečka jsem se nešťastně zapletla do dějin, aniž jsem si vůbec uvědomovala, o co jde,“ vysvětlovala tehdy na stránkách týdeníku Mladý svět.

S tehdejším svým milencem Gustavem Fröhlichem a jeho nástupcem Josephem Goebbelsem (1936).

S tehdejším svým milencem Gustavem Fröhlichem a jeho nástupcem Josephem Goebbelsem (1936).

FOTO: Reprofoto z publikace Lída Baarová a Joseph Goebbels

„Vědomě jsem neublížila nikomu. Celý život jsem zůstávala Češkou, přestože jsem měla mnoho příležitostí národnost vyměnit za kariéru. A snad jsem svou mladistvou naivitu odpykala více než jiní, kteří tak naivní nebyli.“

Po roce 1989 se nechtěla vrátit do vlasti, i když tvrdila, že Salcburk nenávidí. Její poslední roky byly smutné. Samotu utápěla v alkoholu, trpěla různými chorobami, nervovými problémy, onemocněla Parkinsonovou chorobou, nakonec byla zbavena svéprávnosti. Zemřela 27. října 2000 a na rozloučení s milovanou i prokletou Lídou Baarovovou přišly v lednu 2001 v Praze do strašnického krematoria stovky ctitelů. Umělců bylo mezi nimi jen několik.