Všech čtrnáct má stejný základ názvu: Což takhle dát si... Čtenáři si s autorkou napoprvé nedali špenát, jak by se dalo čekat (ten byl až druhý), ale dýni, v českých luzích a hájích poměrně neobvyklou. Proč?

Jednak neobvyklý byl už nápad vydávat v Česku do té doby neexistující kuchařky zaměřené na jednu surovinu. Kromě originálních receptů kladou důraz i na čistý styl grafiky sladěný s vhodným tipem písma a vazbou. A pak - autorka ráda bourá předsudky...

Po špenátu přišla na řadu mrkev, za ní chřest, fazole, švestky, následoval lilek, pitíčka (nápoje), salát, banán, celer, rajčata, cukety a tvaroh.

Světové ocenění s chutí Oscara

„Hodně cestuju a zajímám se o všechno, co souvisí s jídlem. Takže mi bylo jasné, jaké kuchařky se v regálech našich knižních obchodů ještě neobjevily,“ říká a dodává: „Věděla jsem, že budu jiná. Jinak bych do toho nešla.“

Nápad s akcentem na jednu ingredienci, původnost receptů vydaných s chytlavým designem jednotlivých dílů, každý v jiné, ale výrazné barvě, byl přesně to, s čím prorazila.

Její „zapálené kuchařky“ se ujaly a kromě toho získaly v roce 2008 ocenění Nejlepší kuchařková série světa v mezinárodní soutěži Gourmand Cookbook Awards. Konečně má soutěž se čtrnáctiletou tradicí mezi vítězi i Češku. Vlastně Moravanku, Lenka je z Brna…

„Ceremoniál v Londýně probíhal podobně, jako je tomu při předávání Oscara. Byla jsem sice nominovaná, ale to ještě vítězství nezaručuje. Do poslední chvíle jsem netušila, že vyhraju,“ vzpomíná šťastná vítězka. Ale stálo to prý za ten úžas nad nominací a napětí těsně před vyhlášením. V ten nezapomenutelný okamžik, kdy zaslechla své jméno a v záři reflektorů si šla pro cenu, jí proběhlo ve zkrácené verzi hlavou všechno, čím do té doby prošla.

Ač to zní neuvěřitelně, zapálené kuchařky získaly v roce 2008 ocenění :.Ač to zní neuvěřitelně, zapálené kuchařky získaly v roce 2008 ocenění "nejlepší kuchařková série světa" v mezinárodní soutěži Gourmand Cookbook Awards. Poprvé ve 14. leté historii vyhrála kuchařka z české produkce.foto: http://www.zapalena-kucharka.cz/

Riskli s manželem všechny úspory

Dali do toho s manželem všechno, co našetřili na hezké bydlení. Dosud jsou v podnájmu, zatímco jejich kamarádi už mají své byty nebo domy. Ale nelitují. Michal svou ženu vždycky podporoval.

„Je moc důležité, aby vám partner věřil a dodával odvahu ve dnech, kdy propadáte beznaději,“ říká Lenka a pokračuje:

„I já jsem měla spoustu pochybností. Nikdo nemá na začátku jistotu, jak jeho podnikání dopadne, a kdybych od něj slyšela - dej si pozor, nedávej tam všechny peníze - bylo by to komplikovanější.“ Jenom rodiče prý měli obavy. „Vždyť jsi měla dobré zaměstnání, co ti tam chybělo, nějaké kuchařky, investovat do nich,“ říkali.
Jakmile uviděli první kuchařku, tak dceři začali fandit a trvá to dodnes. „Celá rodina je má v knihovnách,“ vypráví odvážná dívka.

Strach rodičů byl na místě. Provozovat vydavatelství je velice náročné. Vložené peníze se vracejí mnohem později. Lenka samozřejmě o úvěru uvažovala, jenže v roce 2005, kdy za sebou neměla, jak říká, žádnou historii, jí žádná banka nechtěla půjčit.

„Paradoxní bylo, že když jsem to už nepotřebovala, tak mi banka úvěr nabízela sama,“ přidává perličku.

Letos oslaví Lenka s Michalem deset let od svatby, ale žili spolu už sedm let předtím. Seznámili se „přes jazyky“. Ona si při studiích přivydělávala v Brně učením němčiny, on angličtinou. „Hlavně si nemyslete, že je Michal pořád nadšený, když ho nutím stále něco ochutnávat a posuzovat,“ směje se zapálená kuchařka.

Proč zapálená

Kdo Lenku Požárovou a její tvorbu zná, zvykl si na výraz zapálená kuchařka, s nímž je spojována.

„To mě napadlo, když jsem jela v autobusu ze Smíchovského nádraží na Zbraslav, kde bydlíme,“ vysvětluje. „Ráda si hraju se slovíčky, i v názvech receptů,“ dodává autorka názvů Pivní švestkulky v zábalu, Nivotvorný hrnec, nebo Zfetované krekerky (krekry se sýrem feta). A to jsou jen namátkou vybrané tři ze sedmi set vydaných receptů.

„Pár lidí, kterým jsem výraz zapálená kuchařka prozradila, se zpočátku moc netvářili, říkali, že to bude zavádět k flambování. Tak jsem hledala dál,“ pokračuje Lenka, kterou vzápětí napadlo to, co se ujalo jako název série kuchařek: Což takhle dát si...

„Chtěla jsem, aby název vystihoval, že půjde o různé ingredience a aby to bylo něco typicky českého... Ale jako název webu to bylo moc dlouhé. Proto jsem oprášila „zapálenou kuchařku“. Věhlas se nedostavil hned.

Šlo to pomaleji, než si autorka představovala. Přiznává, že stejně nevěděla, co má očekávat. A nevěděli to ani čtenáři, možná ani nevěřili, že vyjde další díl. „Je to pátý rok, co jsem odešla z práce, a teprve teď mám pocit, že už nemusím věnovat tolik energie marketingu,“ říká s úlevou.

Vaření Lenku velmi baví ...:.Vaření Lenku velmi baví ...foto: http://www.zapalena-kucharka.cz/

Unavená vydavatelka

Proč vůbec opustila profesi daňové poradkyně? „Byla jsem jak vybitá baterka, ale asi bych zůstala, kdybych neměla ten nápad s kuchařkami. Už nějaký čas jsem přemýšlela, že bych měla asi dělat něco jiného, a když jsem si uvědomila, že mě přitahuje jídlo, nešlo odolat. Kdybych ovšem nebyla přepracovaná a nezačala řešit, co dál, asi by mě nic takového nenapadlo.“

Přesto prý od začátku měla jasno v tom, že když do toho půjde, nebude to na celý život. Lidé jí teď píší, že ještě nevydala recepty s brokolicí nebo řepou a nabízejí další tipy, ale Lenka přiznává, že po vydaných 14 dílech cítí únavu hlavně z vydavatelské činnosti.

Je to prý ubíjející. Chce vymýšlet recepty, vařit je, fotit, psát o nich, ale musela do toho jít včetně vydavatelství, protože žádného vydavatele nenašla. A teď jí hodiny strávené nad administrativou berou čas na kreativní práci.

„Každá knížka, kterou vytvořím, si musí projít vydavatelským koloběhem, a čím víc je kuchařek, tím větší je s tím práce,“ vysvětluje a přiznává, že je na čase trochu poupravit směr, kterým se vydala. „Momentálně nepřipravuju nový díl, ačkoli nápady nezastavím. Naštěstí jsem nevyhořela v kreativitě, jen uvažuji o jiném způsobu komunikace se čtenáři.

Nejraději bych psala už jen na internetu, tam odpadá největší starost s distribucí a tiskem. To je ze všeho nejhorší. Také ráda cestuju a zkoumám všechny dobroty, místní kuchyně. I o tom chci psát.“

Distributorské klacky pod nohy

Vydat knížku vlastně není tak těžké, ale dostat ji k lidem, to je problém. Lenka se obrátila na ty největší distributory, ale neměli zájem o někoho, kdo vydá jen čtyři kuchařky za rok. Až když jim řekla, že má něco zcela jiného, vyzvali ji, ať to pošle. A zalíbilo se. Jenže jak šel čas, musela s některými z nich skončit. ¨

„Chovali se ke knížkám příšerně, a nejen k nim, ale i ke mně. Chápu, že firma, která chrlí stovky titulů, je pro ně významnější klient než já, ale to neomlouvá,“ pouští se do vyprávění o druhé tváři podnikání.

Jde o dlužníky. „Až po roce a půl vyrovnala jedna velká firma aspoň jeden dluh, ale mezi tím se vynořil další problém s tiskařem, který nedodal všechno, co uskladnil, avšak za chybějící knížky nechce vrátit peníze, které přijal.

A to není vše,“ pokračuje vydavatelka. „Jedno slovutné vydavatelství s distribuční firmou mi také dluží a já si připadám jak blázen, že jsem jim věřila. Došlo to až tak daleko, že se musím obrátit na právníky. Mám zapotřebí dávat to k soudu? Budu s tím mít starosti několik let, ale vím, že jde o princip, a pokud se jim nepostavím, udělají to znovu někomu jinému.“

Přesto prý ničeho nelituje. „Kdybych zůstala jako zaměstnanec, nezjistila bych, jak jsem kreativní. A taky bych se neotrkala. Teď už vím, že musím mít na všechno dokonalou smlouvu. Na druhé straně dělám, co je správné a co chci. Jsem svou paní.“

Sen o „vlastním“ zelináři

Práce nad recepty, a je prý jedno, zda budou vycházet knižně nebo v jiné formě, jí totiž přináší hodně radosti, která zatím vždycky vyvážila i ten maratón nahánění neslušných obchodních partnerů. Lence svítí oči, když vypráví, jak ji baví je vymýšlet, nakupovat potraviny, vařit a tvořit.

„Miluju jídlo a všechno, co s ním souvisí,“ vypráví. „Když vyrazím za hranice, nekoukám po oblečení, ale hledám tržiště nebo pekárny a žasnu.“

Ráda prý nakupuje ve Vídni, kde studovala. „Je nesrovnatelné, co tam seženu,“ říká nadšeně a hned se zamračí. „Proč to není v Praze? Také bych chtěla mít svého pana zelináře, ke kterému bych se vracela.

Dal by mi mrkvičku nebo petrželku navíc,“ fantazíruje, ačkoli, jak podotýká, tohle vůbec nemusí být fantazie.

Byli s manželem v Římě a zcela náhodou bydleli padesát metrů od tržnice. Každé ráno tam chodila a pozorovala, až ji začali zdravit.

„Chodila jsem k panu Giovanimu a právě on stálým zákazníkům něco vždy přidal. Štve mě, že na tržnicích v Praze jsou trhovci většinou, možná až na výjimky, které bych ale musela hledat, jen překupníci, takže zase nevím, co kupuju.“

Jí všechno a jí ráda

Nemusí prý ortodoxně zdravé potraviny, ale ať jsou poctivé a dobré. Vadí jí náhražky, šizení. Má svůj krámek, kam chodí nakupovat koření.

„Je sice dražší, ale kvalitní. Aspoň se nemusím bát, že mám v mletém pepři nějakou přísadu, aby měl správnou váhu a stál málo,“ dodává.

O dobrotách v obchodech i v restauracích se s ní dá mluvit několik hodin v kuse a nikdy není nuda. Naopak, člověku se začnou sliny sbíhat, když mu říká, co kde ochutnala.

„V jedné restauraci měli úžasný dezert: horké švestky opečené na másle s kostkami perníku a ořechovou zmrzlinou. Fakt skvělé, že jsem zhřešila a dala si to dvakrát,“ přiznává. Z toho je také vidět, že si štíhlou postavu neudržuje dietou. „Jím všechno a jím ráda,“ směje se.