Před časem přestala kouřit, posléze svému zlozvyku znovu propadla a sama dobře ví, jak je těžké bojovat s vášní, která zrovna zdraví neprospívá.

Lékařka, která se stala populární díky pořadu televize Prima Jste to, co jíte, se specializuje na psychosomatické problémy. Když ji někdo omylem označí za dietologa, brání se. Logicky. Celou dobu totiž razí, že pokud má člověk zdárně zhubnout, musí na tom spolupracovat duše s tělem.

Těm, kterým pomohla zbavit se přebytečných kilogramů, vesměs dopomohla ke kvalitnějšímu životu. I její život však pořad značně ovlivnil.

„Vystoupit z anonymity a stát se známou tím nejkomičtějším a nejplošším způsobem jsem moc nechtěla. Znamená to, že si vás s podtónem „…a copak asi umí paní doktorka?“ vezmou pod drobnohled média.

Záleží na tom, jak s tím člověk naloží. Já jsem se k tomu postavila tak, že pokorně vidím své chyby a média vnímám jako zrcadlo. Od svého dědečka jsem poprvé slyšela větu: Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu. Takže když média zrcadlí některé věci, které se mi na mně samotné nelíbí, záleží na mně, jestli se rozhodnu něco změnit nebo se za své chyby postavit. Protože dělat chyby je lidské,“ říká.

Lidé, kterým jste pomohla zhubnout, dávají najevo, že jsou vám vděční a že jsou šťastní. Co při tom cítíte?

Člověk je sám strůjcem svého štěstí. Většina z těch, kteří šli do televizního pořadu, byli zoufalí. Jak známo, zoufalý člověk se stébla chytá a chytit se stébla typu televizní reality show je velká odvaha. Rozhodli se přijmout nad sebou jakýsi bič. Ale většina z nich si jenom myslí, že ho potřebuje. Obvykle v sobě mají netušené schopnosti. A pro mě je vždycky úžasné setkání s člověkem, který má o sobě nízké mínění, ale současně má velkou vůli a sílu, která ho nakonec ze závislosti či nemoci dostane.

Ale bez vaší odborné pomoci by to asi nedokázali…

To není tak docela pravda. Já působím pouze jako katalyzátor. Jak všichni znají z chemie, katalyzátor je látka, která urychluje chemickou reakci. Ta by bez katalyzátoru probíhala pomaleji, ale stejně by proběhla.

Lidé, kterým se povedlo zhubnout, vstupovali do pořadu připraveni a jak známo, když je žák připraven, učitel se vždycky najde. Kdybych u toho nebyla já, byl by to někdo jiný. Takže já mám jediný pocit - pocit pokory a radosti z toho, že jsem mohla být tím katalyzátorem. A věřte, že ti lidé mají můj obdiv, protože něco takového dokázat za podmínek, kdy vás někdo přepadá, sleduje, vlastně i ztrapňuje tím, že se musíte ukázat v té nejhorší podobě v plavkách, je důkaz velké odvahy.

Zmínila jste pevnou vůli. Jak jste na tom s vůlí vy? Přestala jste kouřit a zase začala.

Od každého pacienta chci, aby mi sdělil, co si myslí, že je příčinou jeho problému. Většinou je to kombinace genetiky, vzorů, fyzických aktivit, psychické pohody a stravování. I za mým kouřením jsou určité příčiny.

Oba rodiče těžcí kuřáci, vynechala jsem aktivní sport, předtím jsem dělala kanoistiku, tanec, judo, nemám dostatek času na odpočinek, starám se o dvě děti, ordinaci internisty a psychoterapeutickou praxi, dodělávám obhajoby postgraduálního kurzu, přednáším a mám deseti dvanáctihodinové natáčecí dny, takže relativně málo spím. To všechno se projevuje nepravidelností v režimu a psychickým zatížením. Když jsem přestala kouřit, přibyl tuk. A začal mediální hon.

To je jasné. Doktorka se přejídá!

Přesně. Ale to je omyl, doktorka nespala, jedla velmi nepravidelně a měla spoustu stresů. Tak jsem začala kompenzačně kouřit, nastartovala zpět pohybovou aktivitu a začala pravidelně jíst. Tuk z oblasti břicha a boků mě zase opustil a média jsou zticha.

To ale asi není rada, kterou byste někomu chtěla udělit…

Až vypadnu z kolotoče natáčení, kouřit přestanu. Jako jsem přestala před dvěma lety. A ztloustnu jako každý stopkuřák. Zhruba po roce zase zhubnu. Po svém, bez médií, fyziologicky.

Měla jste někdy problém se svou úlohou v pořadu? Třeba pocit zodpovědnosti za to, že lidé se před kamerou obnaží - obrazně i ve skutečnosti - a možná ani nedohlédnou toho, že je v takové situaci může vidět celý národ?

Jsem zvyklá, že lékař v ordinaci vidí otřesné věci. A vím, že to, co vidíme, je nemoc, kterou se společně s pacientem snažíme odstranit. Člověk ve fázi nemoci nevypadá dobře, ale důležité je dát mu naději, motivaci a ukázat mu cestu, jak zase najít své tělo a svoji duši. S čím jsem měla ze začátku velký problém, bylo, že mi scénář předepisoval jejich zesměšňování. A zesměšňovat člověka, který trpí, je neetické.

Jak jste si s tím poradila?

Snažila jsem se to trochu zmírnit. Především mi ale pomohlo vědomí, že dotyčný bude na konci odcházet jako vítěz. A to je podstatné. Není důležité, kam klesne, ale že dokázal vstát a vydat se správným směrem.

Jak vás na televizní obrazovce vnímají děti a partner?

Partner, který mě do účasti v pořadu přemluvil, mě opustil možná právě proto, že jsem byla vlivem přetížení podrážděnější a potřebovala jsem víc opory nežli předtím.

Současný partner mě poznal již jako „mediální tvář“ a spíš mě chápe, je mi oporou. Pořad se mu líbí. Děti to ale vidí spíš negativně, vadí jim, že jsou vnímány jako „děti Cajthamlové“ nikoli samy za sebe. Zejména v pubertě je tahle image opravdu spíš zátěží než posilou. Ale dcera i syn jsou naštěstí dostatečně odolní proti vlivu okolí, a tak situaci zvládají.

Sledujete spolu jako rodina pořad Jste to, co jíte?

S partnerem se díváme jen tehdy, když je díl povedený. Dcera se na pořad dívala zpočátku, teď už má jiné zájmy. Syn se většinou smál a měl štiplavé poznámky, ale celkově mi jeho reflexe spíš pomáhají. Jsem ráda, že děti mají kritické myšlení a nejsou oběťmi televizní obrazovky. Světská sláva - polní tráva, učím je.

Určitě mi dáte za pravdu, že obezita je v dnešní době pro řadu lidí docela slušný byznys. Jak vůbec má člověk rozeznat, kdo mu radí dobře a kvalifikovaně a s kým ztrácí čas, peníze a v horším případě i zdraví?

To se na první pohled rozeznat nedá. Tady je nutná osobní zkušenost. To znamená, že pokud mi dieta, kterou mi někdo předepíše, škodí, tak pro mě není správná.

Jak ale poznám, že mi škodí?

Tím, že mám hlad, případně psychické problémy nebo zhoršení zdravotního stavu. Navíc když se snaha zhubnout orientuje jenom na stravu, je to vždycky špatně. Fakt, že se na obezitě přiživuje spousta šarlatánů, je důsledek trendu moderní civilizace hledat rychlá řešení.

Svět si zkrátka žádá rychlá řešení.

U obezity ale rychlá řešení neexistují. Existují řešení funkční a nefunkční. Platí pravidlo, že pokud něco udělám třikrát, a třikrát to selže, musím si uvědomit, že to nefunguje. Takže každý, kdo absolvoval deset diet, udělal sedm zbytečných pokusů. Navíc pokud je člověk geneticky znevýhodněn a neví o tom nebo si neuvědomuje plný dopad toho faktu, komerčními dietami svůj stav jenom zhorší.

Je vaše postava předmětem zvýšené pozornosti vašich pacientů? Ptají se vás, jak si vy sama poradíte s váhou?

Ano. A jediné, co na to mohu říct, je, že genetika není fér. Mám genetickou výhodu, takže si můžu dovolit jiné věci než lidé, kteří ji nemají. Obezita je totiž především daná genetikou. Tam začíná onen bludný kruh: genetické faktory způsobí náchylnost k určitému typu jídla nebo omezení pohybu, to způsobí změnu postavy, což s sebou nese psychické utrpení, které zhorší všechny ostatní faktory. Takový bludný kruh musí rozseknout psychika. Zjistit, kde se staly chyby a rozhodnout se, co je třeba změnit.

A jsme u vaší psychosomatické specializace, kdy projevy těla úzce souvisejí se stavem duše a naopak…

Ano. Já nejsem dietolog ani odborník na výživu. Jen využívám jistého nadhledu, znalosti medicíny a psychoterapie, a důvěry klientů, kteří mi sdělují fakta ze svých životů, včetně pochybností o sobě samých, a svých selhání.

Lékař má být konzultantem a ne drábem, aby pacientovi pomohl zbavit se pocitu viny. Musí s ním o problému diskutovat. Aby byl pacient schopen říct: „Doktore, vaše rada je sice fajn, ale já se jí nemohu držet, protože…“ Bez pacientovy spoluúčasti se lékař nikam nedostane.

Jenomže doktoři moc rádi s pacienty nediskutují.

To je právě chyba. Direktivní přístup, kdy dietolog, který všechno ví nejlíp, postaví pacienta do role hříšníka, který dělá všechno špatně. Většinou se totiž jedná o nedorozumění, kdy dotyčný nerozumí své situaci a nechápe důsledky svých činů. Teprve když je dokáže pochopit, může něco změnit.

Dá se obezita populace postavit do určitých historických souvislostí?

Dřív byla tloušťka symbolem bohatství. Tlustý člověk byl ten, který si mohl dovolit těžce fyzicky nepracovat a jíst kaloricky bohaté jídlo. Tlustí lidé byli vážení. V některých společenstvích je to dodnes, například v různých arabských zemích má být žena tlustá, aby se ukázalo, že se o ni manžel dobře stará.

To, že šedesátá léta minulého století postavila ideál ženské krásy v podstatě mimo ženskou krásu, byla největší medvědí služba, kterou civilizace ženám udělala. Symbolem krásy se stala Twiggy, která vypadala jako vychrtlý chlapeček nejasného věku. To mělo za následek, že dneska všechny ženy chtějí mít 175 centimetrů a vážit čtyřicet kilo.

Takže se setkáváte nejen se skutečně obézními pacienty, ale také s těmi, kteří si o sobě jen myslí, že jsou tlustí?

Samozřejmě. Do ordinace mi například chodí sportovkyně, většinou adeptky aerobiku nebo dívky, které dělají házenou, tedy ženy, které mají sportovní osvalené tělo, jimž tvrdí jejich trenéři či lékaři, že mají vysoký body mass index (číslo, které klasifikuje přiměřenost hmotnosti osoby k její výšce - pozn. red.), a že mají zhubnout.

Považuji to za sociální násilí určité skupiny nepoučených, kteří chtějí, aby všechny ženy až do čtyřiceti let vypadaly jako nedospělé. Věřím, že se tenhleten ideál krásy, který považuju za hodně ujetý, změní.

Mám dojem, že v poslední době panuje víc kult těla než ducha…

Řekla bych, že to je důsledek obecného úpadku individuality. Podle počítače je v podstatě krásná žena ta, která je průměrná. Zatímco ve skutečnosti to je výrazná a půvabná bytost, která má jiskru. Opravdu nezáleží na tom, jakou má velikost podprsenky.

Ženskost dostala v civilizaci stejně na frak jako mužnost. Ideál rytíře, čili muže, který jde do boje a nasadí život pro čest, je mrtvý stejně jako ideál matky, ženy plných tvarů, na jejímž klíně se děti nepíchnou o kosti, ale naopak se stulí, cítí něhu a vřelost.

Jak jste na tom vy podle statistických tabulek?

Jednu velmi legrační zkušenost jsem zažila, když jsem podstoupila měření na přístroji, který porovnává množství svalové hmoty a tukové tkáně na různých polovinách těla - horní, dolní, levé a pravé.

Tam jsem se mimochodem dozvěděla, že jsem levák, což jsem do té doby netušila. Také jsem se dozvěděla, že mám extrémně vyvinutou horní polovinu těla. První mě napadla taková pyšná myšlenka, že je to proto, že jsem bývala vodák a mé paže jsou zřejmě svalnaté.

Když jsem se zamyslela nad tím, jak se na tom přístroji hodnotí postava, zjistila jsem, že na rozdíl od ostatních sedmačtyřicetiletých žen mám zřejmě o dvě velikosti menší prsa. Tudíž množství mé tukové tkáně neodpovídá statistickým normám, což přístroj vyhodnotil jako nadměrnou svalovou hmotu. Takže jakákoli statistická norma, bez normálního pohledu na člověka, je komická a nesmyslná.

Takže méně statistiky a více individuality je cesta ke štěstí?

To je ale věc odvahy. Jakmile jste nějakým způsobem jiná, už od dětství narážíte na odpor. Čím víc nás je, tím je větší moc stáda, dřív se individualitám sekaly hlavy. Být individualita, říct: to pro mě neplatí, já to mám jinak, není lehké. Ale jestli se všichni budeme chtít přiblížit určité normě, můžeme si být jistí, že většina populace bude zoufalá, protože se jí to nepodaří.

Měla jste i vy někdy problémy s individualitou?

Měla jsem veliké štěstí na rodiče a prarodiče. To byly mé vzory. Maminka měla dokonce kdysi v „posudku“, že se straní kolektivu a je elitář s buržoazním smýšlením. Pocházím z evangelické rodiny, kde se hovořilo otevřeně a diskuse byla vítána. Bezmyšlenkovitá stádnost byla tedy i mně směšná. To, že jsem mohla vyrůstat v atmosféře humoru, nadsázky a výuky k individualitě a kritickému myšlení, je mé nejcennější dědictví.

Ani ve škole, třeba jako malá holka, jste nenarazila?

Měla jsem například od první třídy brýle a spolužáci učinili pokus nazvat mě brejlounem. Když jsem to s brekem doma oznámila, táta si mě vzal na klín a zeptal se, jestli spolužáci tuší, co je to brejlovec - kobra, velmi inteligentní had, který má na zádech brejle, aby se mu všichni klidili z cesty. Smál se a řekl, že chytrý nosí brýle, hloupý se za ně stydí.

„Buď chytrá, hloupejch je dost,“ dodal. Máma upozornila na to, že brýle jsou módní doplněk a koupila mi podobné, jaké nosila zpěvačka Naďa Urbánková. Od té doby jsem byla na brýle hrdá. A spolužáci si na mně začali všímat důležitějších věcí nežli brýlí….

Nejde vašim blízkým na nervy vaše nadšení pro zdravou stravu? Nestalo se vám, že jste někoho z nich načapala, jak se cpe něčím z vašeho hlediska strašným? A jak jste reagovala?

Prostě jsem dětem začala psát seznam na nákup. Koupí-li si něco jiného, tak z kapesného. Docela to funguje, ale děti mlsají spíš vysokomasé uzeniny, ovocné zmrzliny a kečup. Což jim občas koupím i sama.

Limonády dcera přestala pít poté, co jí na kontrole u zubaře našli tři kazy a absolvovala vrtání bez umrtvení… Prostě osobní zkušenost je víc než nějaké dalekosáhlé výklady o důsledcích konzumace sladkých limonád.

S jakým předsevzetím jste vstoupila do nového roku?

Předsevzetí si plním plynule během roku. Bilancování dělám asi jinak než většina lidí. Uvědomuji si, co bylo na uplynulém roce prospěšné, nové a zajímavé - a přeji si, aby toho v tom následujícím bylo víc. A o to se pak také snažím.