Dříve se v souvislosti s těmito problémy hovořilo o lehké mozkové dysfunkci. Stále je to oblíbený, ale již zcela zastaralý pojem a mluvit o něm dnes je už skoro škodlivé.

"Moderní psychiatrie tyto obtíže označuje termínem ADHD. Znamená to Attention Deficit/ Hyperactivity Disorder - porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou. Už není pochyb o tom, že má biologický základ v odlišném vývoji a funkci mozku. Zjistilo se, že se na vzniku příznaků podílí narušený metabolismus látek, které přenášejí vzruchy mezi nervovými buňkami, a to dopaminu a noradrenalinu," uvádí MUDr. Michal Goetz z Dětské psychiatrické kliniky UK v Motole.

ADHD je v dětství jednou z nejčastějších psychiatrických poruch. Trpí jí až sedm procent školních dětí, chlapci jsou postiženi dokonce třikrát častěji než dívky.

"Zásadní, až 80 %  význam mají genetické faktory. Jejich účinek se pak sčítá s vlivy prostředí, mezi které patří kouření, konzumace alkoholu během těhotenství atd. Nejčastěji se ADHD diagnostikuje mezi 6. a 9. rokem věku dítěte, tedy na začátku školní docházky. Tehdy se stupňují nároky na jeho přizpůsobení různým normám a na stabilnější výkon. Onemocnění se vyvíjí s věkem a ovlivňuje ho i okolí. Nesmírně důležitou roli má proto správný výchovný a pedagogický přístup. Rodiče i učitelé by se proto měli snažit dozvědět se o poruše co nejvíce, protože tím podpoří i její léčbu," dodává doktor Goetz.

Uleví dětem i rodičům

Netrpí však pouze dítě. Většina rodičů žije v trvalém stresu, jsou nervózní a obávají se toho, co přinese další den. A to nemluvíme o tom, jak problematická ratolest narušuje život celé rodiny. Mezi rodiči může docházet k neshodám v přístupu k dítěti. Různý bývá i jejich názor na to, zda je  dítě skutečně nemocné a potřebuje léčbu.

Do konzultací s dětským psychiatrem by proto měli být zapojeni rodiče a někdy i prarodiče, kteří často matku či otce dítěte obviňují ze špatné výchovy. Zejména důležitá je jejich shoda na léčbu psychofarmaky, která pomáhají u většiny dětí s poruchou pozornosti s hyperaktivitou.

"Moderní léky zmírňují nedostatek pozornosti i hyperaktivitu a pomohou dítěti k lepšímu výkonu. To má zásadní vliv na jeho sebehodnocení a pro rodiče znamená zmírnění výchovného stresu. Používají se preparáty, které upravují látkovou výměnu dopaminu a noradrenalinu v mozku. Jak bude konkrétní léčba vypadat, navrhne dětský psychiatr podle výsledků vyšetření. Osvědčilo se kombinovat léky s úpravou režimu a psychoterapií," dodává doktor Goetz.

 

PŘÍZNAKY ADHD PORUCHY
Poruchy soustředění
* neschopnost soustředit se na podrobnosti;
* obtíže se zachováním pozornosti při plnění úkolů nebo hře;
* při rozhovoru se zdá, jako by neposlouchal;
* nepostupuje podle pokynů;
* má potíže s rozvržením úkolů a činností;
* vyhýbá se úkolům, které vyžadují nepřerušovanou duševní práci;
* často ztrácí věci, které potřebuje;
* snadno se při práci rozptýlí;
* v každodenní činnosti je zapomnětlivý.
Hyperaktivita
* často si s něčím pohrává, vrtí se na židli;
* zvedne se ze svého místa v situaci, kdy by měl sedět;
* začne pobíhat bez ohledu na situaci;
* nedokáže si hrát potichu;
* zvýšený řečový projev;
* je neustále v pohybu.
Impulzivita
* vyhrkne odpověď ještě před dokončením otázky;
* špatně se mu čeká, než přijde na řadu;
* často ostatní přerušuje či vyrušuje.

 

POZNAMENÁ I ŽIVOT V DOSPĚLOSTI

Daleko horší ale je, že až u 3/4 dětí s ADHD pokračuje porucha i v dospívání, a dokonce až v šedesáti procentech případů příznaky přejdou až do dospělosti (tzv. dospělá forma ADHD). I to ukazuje na důležitost včasné diagnostiky a léčby.

Důsledkem ADHD může být:
* vyloučení ze střední školy (32 až 40 procent);
* pouze 5 až 10 procent lidí dokončí studia na VŠ;
* málo či žádné přátelé má 50 až 70 procent nemocných;
* nižší pozice v zaměstnání zastává 70 až 80 procent;
* antisociální aktivity má 40 až 50 procent;
* jako mladistvé otěhotní 40 procent dívek;
* některou sexuálně přenosnou chorobou onemocní 16 procent;
* depresi a úzkost zažívá 20 až 30 procent;
* poruchou osobnosti v dospělosti trpí 18-25 procent;
* častěji se vyskytuje konzumace tabáku a návykových látek, jízda nepřiměřenou rychlostí či četné dopravní nehody.

 

JAK ONEMOCNĚNÍ PROBÍHÁ

Rodiče vyprávějí o anabázi s jedenáctiletým jinak zdravým synem, který se zpočátku vyvíjel zcela normálně.

"Potíže se objevily už v mateřské školce. Špatně se přizpůsoboval a učitelky si stěžovaly, že je neposlouchá a nereaguje na jejich pokyny. V první a druhé třídě základní školy neměl velké problémy, protože měl velmi tolerantní učitelku. Od 3. třídy nastala katastrofa, kvůli stálému vyrušování musel dokonce změnit školu," líčí situaci matka.

I v nové škole pokračovaly problémy, protože nerespektoval učitele, nevydržel sedět, být zticha, vyrušoval a nedal se na delší dobu usměrnit. "Stále nosil poznámky a také prospěch měl velmi špatný. Doma se ani dnes na školu nepřipravuje a o učení nemá zájem. I když ho kontrolujeme, odbíhá od učení a nic nedokončí.

Kromě toho zapomíná věci a stále něco ztrácí. I když jsme ve stálém kontaktu s učiteli, máme pocit, že to není nic platné. Žádná rada nám v podstatě nepomohla. Zdá se, že s dospíváním syna se situace zhoršuje. Jsme zcela bezradní, vyzkoušeli jsme už všechno," dodává otec.