Lisino těhotenství bylo naprosto bez potíží a probíhalo téměř jako podle příručky. I proto byla po pouhém dni i se svou dcerkou Lucy propuštěna z nemocnice domů, aby mohli všichni začít svůj život jako každá jiná rodina. První dva týdny nijak nenasvědčovaly tomu, že by to mělo být jinak.

Lisa a její manžel se společně učili první rodičovské ‚krůčky‘, a i když to nebylo vždy jednoduché, šlo vše dobře.

První lékařská kontrola a první negativní myšlenky 

Když byla malá Lucy na dvoutýdenní prohlídce u pediatra, lékař zjistil, že trošku ubrala na váze, což ho znepokojilo.

„Dceru jsem bezproblémově kojila, i tak doktorovy otázky v té chvíli zněly jako obžaloba. Až později jsem se dozvěděla, že je i při plném kojení na počátku normální, že děti trochu uberou na váze,” popisuje Lisa svůj příběh pro Women´s health magazine.

Matky prvorodičky často trpí depresemi, nejkritičtější je čtvrtý rok po porodu

„Najednou jsem měla pocit, jako by se mi v hlavě otevřela malá skulinka, kterou začaly proudit negativní emoce. Moje dítě není v pořádku a je to moje vina. Která matka neumí nakojit svoje dítě? Určitě mi moje dítě seberou,” popisuje mladá žena jen některé z myšlenek, které se jí začaly honit hlavou.

Najednou se vše obrátilo a ona měla pocit, že vše, co dělá, je špatně. Aby toho nebylo málo, doktor jí doporučil, aby nějaký čas dceru kojila každé dvě hodiny. Což znamenalo, že mezi kojením, přebalováním, uspáváním, úklidem a vařením zbývalo několik málo minut na spánek.

Nepotřeba spánku 

S nedostatkem spánku narůstaly i obavy a černé myšlenky. Nepomohl tomu ani fakt, že se její manžel po dvou týdnech, co s ní byl doma, vrátil do zaměstnání. Najednou měla pocit, že nemůže zůstat se svou dcerou sama.

„A najednou mi to došlo. Z nesmyslného důvodu jsem si najednou pomyslela, že vlastně nepotřebuji spát. Zůstala jsem vzhůru tři dny v kuse. Později mi lékaři vysvětlili, že jsem se dostala do tzv. manické fáze, v tu chvíli jsem si ale jednoduše myslela, že zvládnu cokoli. Bohužel to ale byl jen počátek mého rozpadu. Stres, nedostatek spánku, hormonální nerovnováha - to vše vedlo do stavu psychózy, ve kterém jsem nebyla schopna rozpoznat, co je skutečné, a co ne,” popisuje.

Co je poporodní psychóza

Stejně jako mnoho jiných lidí, Lisa ani členové její rodiny se do té doby se stavem označovaným jako poporodních psychóza nesetkali. Jde o psychický stav, který je doprovázen mimo jiné i extrémními výkyvy nálad a poruchami soustředění.

Většina žen má po porodu problémy s intimnostmi, chybí jim sebevědomí

Podobné symptomy se objevují zhruba dva týdny po porodu, novopečené matky často rovněž trpí bludy, mnohdy si nejsou těchto stavů vůbec vědomy. Výjimečné nejsou v extrémních případech ani myšlenky na sebevraždu. Podle odborníků trvají podobné stavy do zhruba 12 týdnů po porodu a jsou velmi proměnlivé.

„Trpěla jsem extrémní paranoiou. Věřila jsem, že můj telefon napíchli, že máme na střeše odstřelovače, že jsem provedla nějaký hrozný čin a že si pro mě jde policie,” svěřila se žena se svými problémy.

Tyto stavy se střídaly se světlejšími okamžiky, kdy věděla, že s ní není něco v pořádku, ale často velmi rychle opět upadala do své noční můry, která jí naprosto ovládla život.

Že dospěla do krizového bodu, poznala především její rodina ve chvíli, kdy se své matky i manžela narovinu zeptala, „zda by neměla raději skočit z mostu a všechno skončit”.

„Vůbec nešlo o to, že bych své dítě nemilovala a nechtěla být matkou, jen jsem nebyla sama sebou. Sebevražda mi připadala jako naprosto logické řešení a v tu chvíli jsem nechápala, jak je možné, že ostatní to nevidí stejně,” uvádí Lisa.

Měsíc po porodu na psychiatrii

A tak se stalo, že pouhý měsíc po porodu skončila ve stejné nemocnici, ovšem na jiném oddělení a nedobrovolně - na psychiatrii.

„Nebylo to místo vybavené pro někoho, kdo nedávno porodil. Neměli tak odsávačku mléka, nemohla jsem vidět své dítě ani ho krmit. I když mi dávali silné léky, mé halucinace stále přetrvávaly. Po týdnu, kdy mi manžel přinesl na papíře sepsanou oficiální diagnózu - poporodní psychóza, jsem dokázala myslet jen na to, jak moc je šikovný, že dokázal zfalšovat zdravotní zprávu. A to jen proto, abych se cítila lépe, než mě přijde zatknout policie.”

Teprve po deseti dnech strávených na psychiatrii začala vykazovat mírné známky zlepšení. Poté ji z oddělení propustili, ale pod příslibem, že se zapíše do speciálního léčebného programu a bude docházet pravidelně k psychiatrovi a brát léky.

Po pěti letech to stále není ono

Jak Lisa uvedla, trvalo celých devět měsíců, než se její stav dostal do fáze, kdy mohla vysadit všechny léky. Jak ale dodává, ani nyní, aktuálně pět let od porodu, stále není zcela v pořádku. „Rozhodně jsem na tom ale lépe než předtím,” dodává.

K Lise, jejímu manželovi a jejich prvorozené dceři přibyl za tu dobu další člen rodiny, dcera Vivian. A to i za téměř padesátiprocentního rizika, že se u Lisy mohl její psychický stav znovu vrátit. To se ale naštěstí nestalo.

„Naučila jsem se být vděčná za každou maličkost, přehodnotila jsem zcela svůj život - začala jsem s tím, že dostatečně spím. Už vím, že se musím starat sama o sebe, že žádost o pomoc není známkou slabosti, ale statečnosti a že je vždy třeba mít v někom oporu. I díky tomu jsem konečně matkou, jakou jsem chtěla být,” uzavírá svůj příběh Lisa.