Další dva transfery mohou být s dvěma vajíčky. I to se však zdá Davidu Rumpíkovi, řediteli Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie ve Zlíně, mnoho. Transfer jen jednoho embrya při všech pokusech by chtěl uzákonit.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

V roce 2012 bylo u nás 105 790 porodů, z toho 1779 vícečetných. Poprvé tak bylo narozených dvojčat a vícerčat méně než v roce 2004, kdy z 96 098 porodů bylo 1810 vícečetných.

Podle gynekologů je to úspěch, protože hrozilo, že počty dvojčat v důsledku častějších umělých oplodnění budou raketově stoupat. Například v roce 2008 končilo deset procent oplodnění ve zkumavce (in vitro fertilizace) vícečetným těhotenstvím.

Zátěž pro matku i děti

„Vzhledem k zátěži, kterou pro matky znamenají vícečetná těhotenství, a jaká rizika hrozí těmto dětem, se na celém světě přistupuje k takzvanému SET – single embryo transfer,“ vysvětluje Rumpík.

„Před patnácti lety byl běžný transfer tří embryí, před deseti lety se vkládala automaticky dvě embrya, nyní se snažíme přesvědčit pacienty, aby využili při prvních dvou pokusech vklad jednoho embrya. Ale například ve Švédsku je dán transfer jednoho embrya zákonem a k tomu bychom měli směřovat i my,“ říká ředitel kliniky.

„Povedlo se nám to dělat tak, že se nijak nesnížila úspěšnost oplodnění,“ argumentuje.

Následky předčasného porodu se vyvrbí až v průběhu prvního roku Martina, matka dvojčat

Doporučení gynekologa dokládají zkušenostmi i jeho pacientky. „Maminky si mnohdy vůbec neuvědomují, jak těhotenství s dvojčaty může probíhat, jaký je porod a hlavně ty první dny a měsíce. Strach o ně mě přešel až po prvním roce,“ popisuje strasti se svými dvojčaty paní Martina, která začala rodit už ve 23. týdnu těhotenství.

„Následky předčasného porodu se totiž vyvrbí až v průběhu prvního roku, kdy jsme neustále podstupovali vyšetření očí, uší, kardiologické, neurologické, a dokonce i psychologické vyšetření,“ řekla paní Martina.

„Věděla jsem o rizicích předčasného porodu u dvojčat, ale strašně mě vyděsilo, když jsem v podstatě začala rodit už v 23. týdnu. Nakonec se to lékařům v podolském ústavu podařilo oddálit, ale další dva měsíce jsem ležela v nemocnici. A to soustavně na boku. Přesto jsem děkovala za každý další den, kdy to kluci vydrželi. Porod přišel v třicátém týdnu,“ vzpomíná maminka dnes už osmiletých zdravých kluků.

Tři týdny v inkubátoru

Tehdy se však chlapci narodili podvyživení, s váhou pod 1,5 kila a celé dva měsíce ještě strávili v nemocnici.

„To byla strašně těžká doba. Byli v inkubátoru, až po třech týdnech, když je přestěhovali na vyhřívaná lůžka, jsem tam mohla být s nimi na pokoji. Když jsme z Podolí, kde byli všichni lékaři i personál skvělí, odcházeli, tak mě upozornili, že budeme muset počkat a projít všemi těmi vyšetřeními, abychom měli jistotu, že budou v pořádku. Šlo to den po dni, ale až po roce jsem si psychicky oddechla. Fyzicky, až když začali chodit,“ usmívá se Martina.

A dodává: „Miluju své syny, ale už bych si to nezopakovala. Člověk má pořád strašný strach, jak to dopadne, a vedle všech těch známých rizik je to obrovská zátěž, která se těžko vysvětluje.“