Syndrom CAN se u nás začal evidovat před osmnácti lety – tedy rok před tím, než vešla v platnost Úmluva o právech dítěte. Předpokládá se, že statistiky jsou poměrně přesné, protože případů, které by zcela unikly pozornosti a nikdy nevypluly na povrch, je patrně velmi málo.

Bohužel je však mnoho těch, na něž se přijde pozdě – někdy dokonce až v souvislosti se smrtí (v Česku umírá v důsledku CAN kolem padesáti dětí ročně).

Díky řadě organizací, které se této problematice věnují, i díky celkově větší informovanosti se sice daří odhalit více případů než dřív, ale bariéra nezájmu ještě ani zdaleka odstraněna není. Její vinou trpí zbytečně dlouho na tisíce dětí, které pokud vůbec přežijí, odnášejí si dalekosáhlé, mnohdy celoživotní následky. Přitom jde o lhostejnost, nevšímavost či neochotu „pálit si prsty“ u nejbližšího okolí postiženého dítěte – u jeho příbuzných, známých, sousedů, učitelů, lékařů.

Rizikové skupiny dospělých

Většinou se uvádí, že dítě často týrají osoby, jež byly samy v dětství týrány. To je sice pravda, neboť takoví jedinci se skutečně v tomto směru řadí k rizikovým, avšak méně už se zmiňuje, že rizikových skupin je daleko víc. Podle WHO a Zdravotní komise Rady Evropy to jsou dále například lidé závislí na alkoholu a jiných drogách či s patologickými povahovými rysy (agresivita, sadismus, sexuální deviace, komplexy méněcennosti…).

Další skupinou jsou jedinci vystavení dlouhodobému silnému stresu (přepracovanost nebo naopak nezaměstnanost, frustrující partnerský vztah…) a obtížným životním podmínkám (chronická nemoc či invalidita, chudoba, vyřazení ze společnosti…).

K rizikovým rovněž patří osoby nezralé a na rodičovství nepřipravené - to se týká nejen velmi mladých rodičů, ale i těch starších, převládá-li u nich sobecký přístup k životu a bezohledné upřednostňování vlastních zájmů.

V neposlední řadě je třeba zmínit lidi žijící mimořádně neobvyklým stylem - především jde o členy různých sekt (jako například v kouřimském případě), ale třeba i přívržence extrémní podoby „přírodního života“ apod. Pochopitelně platí, že čím více uvedených faktorů se sejde, tím je riziko větší.

Podle statistik se týrání a sexuálního zneužívání dopouštějí spíše muži (obvykle nevlastní i vlastní otcové dítěte), avšak většinou s vědomím a za pasivní podpory partnerky, jež se tak stává spolupachatelkou. Ženy jsou zase častěji obviněny ze zanedbávání péče. Míra vzdělání a inteligence v tom nehraje velkou roli, stejně jako sociálně-ekonomická situace rodiny - syndrom CAN se objevuje napříč celou společností.

Děti, které se rodičům „nelíbí“

Stejně jako jsou známy zmíněné rizikové skupiny pachatelů, odvozují odborníci ze statistických údajů i rizikové skupiny obětí - týraných, zanedbávaných a zneužívaných dětí. K nejohroženějším syndromem CAN patří ty, které se svým rodičům z nějakého důvodu „nelíbí“ – například jsou fyzicky či mentálně postižené, vypadají „nehezky“, nechovají se dost „roztomile“, špatně prospívají, jsou neobratné nebo prostě jenom nevlastní či nechtěné.

Dále pak děti s lehkou mozkovou dysfunkcí, neurotické, náladové, neklidné a hyperaktivní, či naopak uzavřené, neaktivní. Také úzkostné a plačtivé nebo zase zlostné a impulzivní – zkrátka všechny ty, jež znamenají pro vychovatele větší zátěž.

Samozřejmě nezaviněně – dítě zásadně nikdy nenese odpovědnost za to, že ho dospělý týrá či se o něj nestará. Vždyť často se obětí krutého zacházení i zabití stávají miminka, protože křičí a pláčou (nezřídka v důsledku špatné péče). Také argumenty, jimiž se někdy snaží hájit pachatelé sexuálního zneužívání („vždyť se jí/mu to líbilo, nebránil/a se, sám/sama mě sváděl/a“), jsou zcela neakceptovatelné.