Tím prvním byla pohádka Lotrando a Zubejda z roku 1997, kde hrála hlavní roli jako patnáctiletá. Filmové nabídky vždy pečlivě zvažuje, scénář ji musí oslovit. Naposledy si zahrála ve filmu Maharal, kde vystoupila jako mladá vědkyně, pátrající po velkém tajemství.

Netajíte se tím, že milujete Brno, jeho humor a lidi. Proč a v čem se podle vás tak liší Brno od Prahy?

Pokud někdo žije v Brně, je to většinou Moravák, kterému je v něm zkrátka dobře. Právě v tom vnímám rozdíl. Skuteční „rodilí Pražáci“ se z Prahy stěhují a město je plné lidí, co zběsile pobíhají a snaží se něco dokázat. Nejde o to, v čem je jedno místo lepší než druhé, nebo v čem se liší, spíš o to, kde se zrovna cítíte dobře. Navíc v Brně mám prostor tvořit s naším autorským divadlem MALÉhRY, které založila Daniela Zbytovská a připojily jsme se k ní já a její dcera Nikola Zbytovská. Momentálně máme zázemí v brněnském Divadle Bolka Polívky.

Jak vznikla tahle spolupráce?

Celá naše poetika vzešla vlastně z poetiky Divadla Na Provázku, kde Bolek začínal a léta byl jeho výraznou osobností. Spolupracovaly jsme tehdy s kmenovým režisérem tohoto divadla Peterem Scherhauferem, který byl pro nás divadelním guru. S Bolkem jsme samozřejmě byly v kontaktu a s jeho požehnáním jsme začaly v jeho divadle hrát. Po premiéře našeho prvního představení Nebe? nám divadlo nabídlo spolupráci. A tak máme úžasné zázemí a už třetí sezónu stálou scénu.

Barbora Seidlová..: Barbora Seidlováfoto: Právo/Právo – Kirké, archív TV Nova

Jaký máte jako rodačka z Mikulova vztah k vínu?

Velmi důvěrný! Co jsem se už kolem něj namudrovala!!

S kým si k němu nejraději sednete?

Tak: s Petrou, s Karlou, se Zuzkou, se Simonou, s Pavlem, s Dankou, s Toníkem, s Leošem, Nikinou, s Petrem, Karlem a Davidem, Markem, Jirkou, s Katkou, s Irenou, Olinou, Alenou, Květou, Růženou a Jiřinou a úplně nejraději si dám celou flašku sama…

Hodně zdůrazňujte to, že chcete být svobodná. V čem je pro vás svoboda tak cenná?

Svoboda podle mě znamená úplně zapomenout na to, jak by vás chtěli mít druzí, či jak si představuje společnost, že byste měli žít. Jde o to žít podle svých vlastních zákonů. Samozřejmě respektovat, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho druhého. Lidé měli odpradávna ze svobody strach, proto vznikaly různé organizované spolky ve jménu čehokoliv. Tam svobodu odevzdali a už s nimi bylo vesele manipulováno. Moje svoboda například znamená to, že i když si všichni ťukají na čelo, že jsem se zbláznila a opustila „velkou kariéru ve velké Praze“, já cítím, že je mi krásně, když můžu tvořit třeba ne tolik viditelné, ale vlastní vize.

Jak se dá udržet svoboda v partnerském vztahu?

Pokud si partnera neztotožníte s autem, chatou, domem, či jinými materiálními hodnotami, pokud se spojí dvě individuality, které jsou ochotné spolu něco sdílet, nikoli se ovládat, pak ano. Můj názor je takový, že by měl každý mít právo se každé ráno probudit a svobodně se rozhodnout, jestli chce se svým partnerem žít dál. Opravdová láska se podle mého názoru rodí jen ze svobody.

Nemáte pocit, že muži a ženy jsou jakoby ve válečném stavu, neschopni se dohodnout? Kde podle vás dělají chybu?

Možná je chyba v tom, že chtějí vztahem řešit svoje problémy. Spousta vztahů je založena na tom, že člověk neumí žít sám. Chce svalit zodpovědnost za svůj život na někoho druhého. Samozřejmě že ten druhý se cítí být ohrožený: někdo vstupuje do jeho teritoria a chce tam zavádět své pořádky. Znám ve svém okolí spoustu vztahů, kdy spolu lidé žijí proto, že je takzvaně normální se v určitém věku oženit či vdát, protože chtějí děti a už je jedno s kým, protože se vlastně nudí. Málokdy najdete dva vyrovnané jedince, kteří se spojí. No a ti, co spolu válčí, by válčili i sami se sebou, partner jim jenom vlastně nastavuje zrcadlo.

Ve filmu Maharal jste hrála mladou vědkyni. Co byste studovala, kdybyste byla skutečně vědkyní?

To nevím, vždycky jsem měla raději praxi než teorii.

Maharal se odehrával v magické realitě. Věříte na ni?

Samozřejmě! Kdyby „magie“ byla součástí našeho vzdělání, to by bylo na světě krásně! Věřím na to, že svoji realitu si tvoříme každý sám. Vesmír je plný úžasných věcí. Stačí roztáhnout křídla a uvěřit, že se vzneseme!

Barbora Seidlová..: Barbora Seidlová (Místo nahoře)foto: Právo/Právo – Kirké, archív TV Nova

Grafička Martina z televizního seriálu Místo v životě vám prý byla spíš vzdálená. Hraje se vám lépe někdo, s kým se můžete ztotožnit, nebo naopak někdo protichůdný?

Vždycky se hrají lépe protichůdné postavy, protože mám zdánlivý pocit, že nad nimi mám větší nadhled. No a někdy nakonec koukám, že jsem to celá já.

To ale asi nebyl tenhle případ…

Asi ne.

Mluvila jste o vlastních vizích, které naplňujete ve vašem autorském divadle. O čem píšete?

Je spousta úžasných projektů, jistě mnohem lepších než moje, ale v nich jsem pouhým nástrojem režiséra nebo autora. O mých pocitech rozhoduje někdo jiný. V našem divadle MALÉhRY se zaměřujeme na současné problémy. Daniela Zbytovská píše scénáře tak, že poslouchá příběhy lidí kolem sebe. Nemusíte chodit daleko. Každý z nás prožívá drama, které stojí za to, aby se o něm hrálo. Máme inscenace pro děti i dospělé.

Pro ženy hlavně?

Přestože jsme tři ženské, nehrajeme žádné feministické hry. Samozřejmě že děj se točí kolem žen, ale nedá se říci, že by z toho vycházely nějak zvlášť pozitivně! V každém představení máme ale nějaký ten mužský protějšek, protože v životě žen hrají muži podstatnou roli. A protože právě ty nejvážnější situace, když je přenesete na jeviště, vyznívají komicky, vyjde nám z toho většinou komedie, která ovšem trošku zamrazí.

Nelezete si vy tři ženy na nervy?

Vidíte a právě jsme narazily na schéma! Proč si musí zákonitě tři ženský lézt na nervy?! A když se dokonce i podporují a mají se rády, proč se hned mluví o feminismu? Není to náhodou strach, aby někdo nevybočil ze zajetých pořádků? Jsme tři ženský a každá máme něco, co té druhé chybí. Namísto toho, abychom na sebe začaly žárlit, se prostě učíme jedna od druhé. Muži nejsou z naší společnosti nijak vyloučeni, máme kolem sebe pár úžasných chlapů. Myslím si, že je jedno, kolik je v kolektivu mužů a žen. Nerozlišuji své přátele podle pohlaví.

Říkáte, že nehrajete feministické hry. Jak vnímáte slovo feminismus?

Vnímám jej jako boj o moc. Podle mě byla žena dlouho potlačována, její přirozená intuice a obrovský dar spojení s vesmírem bylo odsouzeno jako něco hloupého, a proto žena začala soupeřit s muži v racionalitě. Přitom není nic krásnějšího než žena spojená s vesmírem a muž stojící nohama na zemi.

Měla jste alternativu k tomu stát se herečkou?

První film jsem natočila ve druhém ročníku na konzervatoři. Tehdy jsem nad alternativou nepřemýšlela. Teď vím, že bych mohla stloukat mámě bedýnky na víno, ona je totiž vinařka. Jsem docela rukodělně nadaná.

Roli oběti brutální vraždy ztvárnila v roce 2004 ve filmu Bolero. Na snímku s Danielem Bambasem..: Roli oběti brutální vraždy ztvárnila v roce 2004 ve filmu Bolero. Na snímku s Danielem Bambasem.foto: Právo/Právo – Petr Hloušek, Kirké (3), archív TV Nova

Prý jezdíte na motorce. Máte ráda adrenalinové sporty?

Často se mi stává, že lidé reagují na něco, co jsem neřekla. Dokonce to dokáže rozbouřit jejich city. Mám špatnou zkušenost s titulky typu „Jsem krásná a nestydím se za to“ či „Už se nesvlékám“. Informace o tom, že jezdím na motorce vznikla jen z toho, že jsem před asi dvěma lety někde řekla, že máme jednu v garáži. A vidíte! Už je ze mě motorkářka! Přitom já mám z motorky docela hrůzu. Nasedla jsem na ni párkrát jako spolujezdec, málem jsem to nepřežila strachy, a tak zůstávám tvrdošíjně cyklistou.Sport ale mám ráda. Nepovažuji se za velkého sportovce, netrhám rekordy, je to pro mě odpočinek a meditace.

Slávu vám přinesla role ve Snowboarďácích. Jezdíte ráda na hory, za sněhem, nebo máte raději sluníčko?

Nemyslím, že by mi Snowboarďáci přinesli slávu. Daleko víc si mne lidé spojují s princeznou Zubejdou. A já se asi taky cítím lépe na sluníčku mezi velbloudy!

S filmy pro puberťáky se po Snowboarďácích roztrhl pytel. Nejsou podle vás zaměřené až příliš na jednu věc ze života dospívajících – sex?

Ano, je to vlastně taková manipulace. Vidíme „puberťáky“ jako bandu hlupáků, honících se jen za jedním zážitkem. Na tom se dá dobře vydělat. Možná bychom je tak rádi viděli, protože právě oni jsou ještě hledající, plní naděje, ještě touží po opravdové lásce, ale raději si to nechávají pro sebe, někde hluboko uvnitř, protože by se jim společnost vysmála a rázem uvedla „na pravou míru“. Jejich opravdovost by byla ohrožující. Sex patří k lásce, je to tak silná energie, že s každým z nás dokáže pěkně zatočit, zvlášť když je nám sedmnáct, ale myslím si, že by právě tyto -náctileté zaujalo i mnoho jiných témat.

Barbora Seidlová..: Barbora Seidlováfoto: archív B. Seidlové

Ve filmu Bolero jste měla náročnou roli. Hrála jste oběť brutální vraždy. Jak jste zvládala drsné scény?

Žádnou taktiku jsem na sebe nevymýšlela. Zažívala jsem situaci tak, jako by se skutečně děla. Tolik náročná ta role ovšem nebyla. Hrát silné emoce je mnohdy snadnější než hrát pozitivní, bezproblémovou postavu.

Co si myslíte o násilí ve společnosti? Co k němu přispívá a co by ho omezilo?

Násilí je podle mého názoru nahromaděná energie, která nebyla použita kreativně, pozitivně. Je to strach, obrana. Lidé jsou společenskými konvencemi a předsudky udržováni v nesvobodě, svobodný člověk je pro společnost nebezpečný. Myslím si, že kořeny zla začínají v rodině. Dítě je bytost duchovní a stálo by za to se od něj něco přiučit. Ve společnosti ale panuje opačný názor. Narodila se svobodná bytost, hurá na ni! Rychle s ní do zákonů, přihrádek, omezení, jinak by přece nepřežila, musí respektovat naše regule!

Co by násilí omezilo? Myslím si, že kdyby každý z nás mohl následovat své touhy a dát průchod vlastní individualitě, kdyby nebyl zastrašován společností, že není dost dobrý takový jaký je, kdyby si každý uvědomil, že nemá o nic menší hodnotu, jako idol, který je mu společností vnucován, byli bychom vlastně v ráji. To peklo na zemi si tvoříme sami a neskončí, dokud si to neuvědomíme!

Zdá se, že vás to téma zajímá!

V současné době připravujeme pod názvem PEKLO novou inscenaci, která právě tyto násilné, zvrhlé vztahy řeší. Je to drama pěti žen, kterým jeden muž pořádně zamotal život. Představení je inspirováno skutečnými příběhy z rodin našich známých. Mnoho jsme museli ubrat, protože by tomu snad ani nikdo neuvěřil, co všechno se pod pokličkou státem požehnané instituce, jakou je rodina, může dít!