Spousta z nich ani neví, jaký trestný čin spáchali, ať už oni sami, anebo někdo z jejich příbuzných. Dlouholeté tresty se udělují třeba za to, že z portrétu nejvyššího vůdce dostatečně důkladně neutírali prach. Častěji je to ale za poslech cizího rozhlasu nebo za účast na náboženském obřadu. Společně s provinilcem putují do kárného tábora děti, rodiče, prarodiče.

Stejně jako z nacistických koncentračních táborů se jen málokomu podaří utéct. Když se to jednou povedlo dvěma bratrům, v sousední Číně je chytili a vrátili je nazpět. Okamžitě je popravili a s nimi celou jejich sedmičlennou rodinu. Následně byl pro výstrahu kolektivně potrestán celý tábor.

Jako zvířata

„Oba je přede všemi připravili o hlavu. Ostatní vězni pak po nich museli házet kameny,“ vylíčila Lim Hje-džin, první bývalá dozorkyně, která kdy podala svědectví.

V Táboře č. 12 blízko hranice s Čínou začala pracovat jako sedmnáctiletá a ke zmíněné popravě došlo o tři roky později. Lim uvedla, že jí událost otřásla tak, že potom nemohla několik dnů jíst, ačkoliv byla naučena nemít s vězni slitování, protože jsou to těžcí zločinci, nepřátelé státu.

„Nevnímají je jako lidi, ale jako pouhá zvířata,“ řekla Lim, která také byla svědkyní toho, jak dozorce, jemuž se během výslechu znelíbila jedna vězenkyně, ženu vysvlékl a pak ji zapálil. Mučení, znásilňování, bití, zavírání do podzemních kobek, kde člověk může sotva stát, to jsou v táboře denní výjevy.

Dozorkyně Lim prozřela ve chvíli, když ji samotnou přistihli při směně zboží s Číňany a uvěznili: „Teď vím, že tam byli normální lidé.“

Satelitní snímek vězeňského tábora 16 v Severní Koreji

Tři a půl roku starý satelitní snímek vězeňského tábora č. 16 v Severní Koreji

FOTO: Amnesty International

Dozorci podle ní procházejí dvakrát týdně školením, kde jim hlavně připomínají, že nesmí mít slitování. „I kdyby dozorce přejel s autem přes dítě, nebude potrestán,“ řekla Lim, jíž se zakrátko naskytla příležitost k útěku.

Ten se povedl, dnes tedy žije na Jihu. Pro útěk se rozhodla poté, co jí nařídili předvést se nahá před shromážděnými strážci.

S holýma rukama v jaderném tunelu

Děti a ženy většinou otročí v táboře, muže posílají těžit a kopat do lesa nebo do dolu. Podle Kim jich jednou stovky zahynuly při výbuchu plynu v podzemní šachtě. Strážci pak přístup zavalili a o víc se nestarali. Stovky lidí údajně také zemřely v jaderném komplexu pod horou Mantap, kde hloubily nový tunel pro testování jaderné pumy a následně vysoce kontaminované prostory čistily.

Dozorci vězenkyně znásilňují. Když otěhotní, musí na potrat, anebo je rovnou usmrtí. A pokud už dojde k porodu, novorozeně je usmrceno, někdy pohřbeno zaživa.

Vězni pracují každý den. Budí je v pět hodin ráno a pracovní směna je dlouhá až 16 hodin. Po ní přichází na řadu politické školení, na němž musí všichni memorovat nejnovější nařízení vůdce. Kdo se je nenaučí celé zpaměti, může být za trest celou noc vzhůru, než půjde zase brzy ráno do práce. Hladoví lidé ve svém zoufalství chytají hady a hmyz, aby se nasytili, protože dostávají jen skrovný příděl kukuřičné kaše a soli.

Ženy a muže vězní odděleně. Výjimečně poslušní vězni jsou ale odměněni tím, že jim přidělí partnera.

Satelitní snímky naznačují, že se pracovní tábory smrti za šest let vlády nynějšího vůdce Kim Čong-una ještě víc rozrostly. Režim jejich existenci popírá.